Je článek u země, ale zároveň není cestopis ani zajímavé místo

Dnes ráno jsme v klidu vstali a vydali se na snídani (která byla výborná, čímž nás majitelé ubytovny velmi příjemně překvapili) s tím, že dnešní program v pohodě stíháme. Sice to byla nakonec pravda, akorát že vše vyšlo na minutu přesně a nezbyla nám vlastně ani chvíle volna.

Trochu jsme si s Ralfem přivstali, proklouzli jsme bakšišchtivé obsluze v hotelu a jedeme do Ayodhya (omlouvám se, ale nevím jak to napsat správně česky). Ayodhya je snad jedno z nejstarších měst v Indii, plné chrámů, ale i svědek nedávné roztržky.

Nejlépe se píše v hezky vytopené hospodě při správně vychlazeném pivku. Což znamená, že příštích jedenáct dní se nám už tak příjemně psát nebude. Této příjemné večerní kratochvíli předcházelo ranní vyjednávání o nadváze na letišti v Oslu (náš vrozený šarm nám ušetřil u místní pracovnice SAS přes 30 kg z celkových 110 kg nadváhy po 40 NOK/kg), skoro tříhodinový přesun letecky do Tromso, kde jsme se setkali s naším dalším účastníkem expedice Petrem, a následně do zasněženého Longyearbyerdenu – místního velkoměsta čítajícího celých 1200 Špicberčanů.

Především díky oddanému boji Dian Fosseyové přežily gorily horské až dodnes. Proto se fotograf Petr Slavík za nimi mohl vydat do džungle a strávit hodinu uprostřed jejich tlupy.

Po sedmihodinovém čekání na letišti Šeremetěvo v Moskvě, v jehož závěru někteří zapomnětlivci málem přišli při bezpečnostní kontrole o boty, se konečně dostáváme do Taškentu, kde ihned přesedáme na místní „andulu“ do Nukusu, hlavního města Karakalpakstánu.

  Na severovýchodě provincie Léon, nedaleko od hranic s Portugalskem, se nachází Las Médulas. Nebo také „ruina montium“ („zničení hory“) – dnes rozeklaná krajina plná strmých skalních hrotů oranžové až červené barvy, krajina tajuplná, bizarní až hrůzostrašná.

Právě dnes 9.3.2007 vyráží zástupci občanského sdružení Cesty na sever na přípravnou cestu Špicberky 2007, která se koná v rámci dlouhodobých příprav na první českou expedici k severnímu magnetickému pólu v roce 2008. Konec expedice je plánován na 23.3.2007.

Vat Phou je zřícenina khmerského chrámového komplexu v jižním Laosu. Je rozložena na úpatí hory nedaleko soutoku řek Mun a Mekong v provincii Čampasak.

Znáte to, máte v hlavě sen a ten se vrací a vrací, dokud se Vám nepodaří si jej splnit. Tři roky se nám takto mozkovnou prohánělo slovo Albánie, ale pořád ne a ne uzrát ten správný čas.

Národní park Chobe a přilehlé povodí řeky Linyanti/Chobe v severní Botswaně je oblast s největší koncentrací slonů na světě, volně jich zde neustále migruje kolem sto tisíc.

Probouzíme se do těch samých podmínek jako včera. Mlha, sněžení a spousty nového, mokrého sněhu.

Publicista, cestovatel a záhadolog Ivan Mackerle se společně s partou dobrodruhů vydal do Údolí smrti odhalit tajemství tzv. kotlů. Přinášíme vám reportáž z cesty včetně fotografií!

10. 2. (pátek) Do Luang Prabangu jsme dorazili ve čtyři hodiny ráno, po sedmi hodinách stání, sezení v různých pokřivených pozicích a dušení se výfukovými plyny, které díky děravému výfuku neustále proudily do prostoru pro cestující. Ostatní naši turističtí spolucestovatelé se odjeli vyspat a my zůstali čekat na autobus do Phonsavanu, který měl jet v 8.30. Byla zima jako v morně, tak jsme na sebe nejdříve navlékli všechno, co jsme měli, a když ráno vyšlo sluníčko, zase jsme to svlékli. V 8.30 jsme zajímavou horskou krajinou odjeli do Phonsavanu (75 tisíc kipů), kam jsme dorazili kolem čtvrté odpoledne. Nechali jsme se odchytit nadháněčem z jednoho guesthousu a ubytovali se v pokoji se záchodem a horkou sprchou za 4 USD. Pak jsme zašli na večeři, objednali si výlet na druhý den (8 USD na osobu), dlouho se sprchovali horkou vodou a brzo šli spát, abychom dohnali spánkový deficit.

20. 2. (pondělí) Ráno jsme vstali v sedm, nasnídali se a za 15 USD nastoupili cestu do Kambodže organizovanou naším guesthousem. Nejdříve nás se skupinou dalších turistů převezli na pevninu, a pak tuk – tukem na vodní laosko – kambodžskou hranici, jako když jsme den před tím jeli pozorovat delfíny. Tam nám orazili laoská víza, a potom nás cestou necestou odvezli na pevninskou laosko – kambodžskou hranici, kde nám orazili kambodžská víza. Na obou hranicích (celnicích) jsme zaplatili 1 USD.

Na východním konci pouště Taklamakan u města Dunhuang se nacházejí hned dvě z nejpozoruhodnějších míst západní Číny. Jednak nádherná dunová poušť s gigantickými dunami vysokými až 200 metrů, jednak světově proslulé buddhistické jeskyně Mogao, jejichž návštěvu kdysi nevynechala žádná karavana putující po Hedvábné stezce přes obávanou poušť Taklamakan.