Je článek u země, ale zároveň není cestopis ani zajímavé místo

Neúprosné odpolední slunce pálí do bílého prachu. Několik nenahozených jednopatrových boud s kusy vlnitého plechu a děravého igelitu místo střechy a pár prodavačů občerstvení tísnících se ve stínu jediného stromu… Než jsem přijela do Afriky, znala jsem tak neutěšená místa jen z obrázků. Tady, na černém kontinentu jich je bezpočet. Člověku až zůstává rozum stát nad tím, kde také mohou lidé žít.

Otvorem ve zdi sledují každý náš krok desítky dětských očí. Ten nejmenší v šedých roztrhaných kalhotách si potichu opakuje: „Ale tam se nesmí…“ Dovnitř se také kluci, kteří až do našeho příchodu hráli před hřbitovem fotbal, neodvažují. Ohromný hřbitov již dávno zcela pohltil zelený koberec popínavých rostlin.

Kaliponan, později Kalinagu, dnes Garífuna. Tak byl označován nepočetný černošský národ, jenž se zformoval na jednom z karibských ostrovů. Dvě španělské lodě, převážející z Afriky stovky otroků na americké plantáže, u jeho břehu na konci 17. století ztroskotaly.

Taxikář nás rezignovaně doprovází k řidiči bílého minibusu a ještě dlouho kroutí hlavou. Asi nepochopí, že jsme se rozhodli poznat svazijský venkov a je nám celkem jedno, kterým směrem od hlavního města Mbabane to bude.

Dostáváme se do oblasti Gagauzie – městečko Čilišmija se takovým předělem. Zde začíná oblast tzv. Budžacké stepi, krajina je mnohem rovnější než dále na sever, který je  protkán říčními údolími a kde celkový ráz krajiny je mnohem členitější.

V teplé maršrutce si můžeme konečně vydechnout a také se rozhlížet okolo sebe. Moldávie vůbec není jednotvárná rovina, jak jsem si trochu představoval. Jsou zde mírné kopečky pokryté většinou poli nebo vinicemi.

Kišiněv avtovokzal. Hektická atmosféra přednovoročních nákupů, autobusy sem a tam. Chvíli nám to trvá, než se zorientujeme.

Dnes je v Soroce problémů až dost – v panelácích často neteče voda, není teplo nebo elektřina, a to i v zimě. Zůstal zde funkční jeden z mála závodů – konzervárna ovoce, která dokázala přežít a vyvážet do Ruska, na Ukrajinu, a dokonce i na Západ.

Okolo nás panuje velmi zvláštní atmosféra – nalevo i napravo pole doslova dýchá vůní zamrzlé úrodné země. Viditelnost je slabá – bílá kaše opět vytváří trochu strašidelnou atmosféru. Ale tajuplně spíše vypadá socrealistický panelák ve vesnici Ivancea, až na přízemí úplně vybydlený.

Procházíme okolo symbolu nezávislé republiky – mohutného socialistického paláce vlády a presidenta a nadživotní jezdecké sochy Suvorova, místní hlavní historické postavy.

Ve vesnici Capriani je jeden z mnoha zajímavých klášterů, kterými je proslulá především severní část Moldávie.

Sedáme do maršrutky a ještě za světla se můžeme naposledy projít po Kišiněvě. Konečně jsem si mohl vyfotit mohutný presidentský palác, sochu Stefana cel Mare se zdvihnutým křížem – symbolem krále-ochránce křesťanského světa proti muslimské Osmanské říši.

Nazítří mám rozhodně lepší možnost prostudovat těch několik málo materiálů k historii Gagauzů – na tržišti se mi podařilo získat kazetu s gagauzskou hudbou, v knihkupectví jsem vybrakoval prakticky celý oddíl literatury ke Gagauzům, pravda ne zrovna bohatý, takže se moc neprohnu pod tíhou knih.

Ungheni je klasické sovětské město – velký bazar, dnes na blátě, několik paneláků přímo v centru a ohromné administrativní budovy. Zlatý Kišiněv.