HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Gagauzie. Gagauzština, víno a Nový rok.

Gagauzie. Gagauzština, víno a Nový rok.

Dostáváme se do oblasti Gagauzie – městečko Čilišmija se takovým předělem. Zde začíná oblast tzv. Budžacké stepi, krajina je mnohem rovnější než dále na sever, který je  protkán říčními údolími a kde celkový ráz krajiny je mnohem členitější.

Slavomír Horák

Opouštíme příjemný pokojík, který nám poskytoval přístřeší po tři noci a chystáme se na cestu k našim neznámým „známým“ do Comratu. Cesta byla provázena novou informací o druhém, jižním autobusovém nádraží v Kišiněvě. Chvíli nám také trvalo, než jsme zjistili správný směr a v kišiněvském blátě se dostali na správné místo. Jízdní řády z centrálního nádraží fungují pouze teoreticky – náš autobus odjíždí až za 2 hodiny. Nic, posedíme, v klidu se najíme, abychom půlhodiny před odjezdem zjistili, že náš autobus stojí na místě a je úplně plný. Sice to máme na stání, ale snad to nějak vydržíme. Okna jsou stejně věčně orosená – moc bychom toho neviděli. Osobně jsem toho moc nelitoval, protože stejnou cestu jsem potom absolvoval ještě třikrát, pokaždé za jiných okolností.

Za dvě hodiny se dostáváme do oblasti Gagauzie – městečko Čilišmija se takovým předělem. Zde začíná oblast tzv. Budžacké stepi, krajina je mnohem rovnější než dále na sever, který je  protkán říčními údolími a kde celkový ráz krajiny je mnohem členitější.

Chlapík za námi se svou hezkou dcerou mluví gagauzsky – trochu se tomu dá i rozumět. Kdybych skoro úplně nezapomněl turecky, tak bych snad rozuměl i více. Přejíždíme koleje – neklamné znamení blížícího se Comratu.

Comrat je rovněž malé městečko, člověk by ani neřekl, že se jedná o správní středisko gagauzské autonomie. Chvíli váhám, jestli nemám použít turečtinu, abych se zeptal na ulici, která nám byla do telefonu řečena. Nakonec se ale ptáme rusky a dobře jsme udělali – ruština zde zůstala jako lingua franca. Na druhém místě je gagauzština a až jako třetí stojí moldavšina. Moldavanů je zde málo a mnozí Gagauzové v Comratu mluví spíše rusky než gagauzsky. To ostatně potvrzují i naši noví známí, které jsme po krátkém hledání našli. Přestože v sobě mají gagauzskou krev, domluví se pouze rusky. Přemýšlím, že do budoucna by to mohl být docela problém – tlak na používání moldavštiny se bude zvyšovat, dá se předpokládat i větší mobilita. Mladé generaci na moldavských vesnicích už ruština nic říkat nebude. Navíc vyrůstá i další pokolení lidí, kteří byli vzděláváni pouze v ruštině a moldavštinu nezvládají. Vzájemně se tyto skupiny nebudou moci domluvit, a to může být do budoucna výrazným konfliktním potenciálem.

Seznamujeme se. Pro mě je nejzajímavější dcera Olja, která studuje dějiny Gagauzů – pro mě dokonalá příležitost vyjasnit si některé historické věci – chudák Jarda se trochu nudí, v duchu se mu omlouvám, ale snad se mi konečně podaří vydat v lepší verzi článek o Gagauzech v Moldávii . K mému starému článku mi přibylo několik poznámek a vzhledem k tomu, že se pojedu zřejmě ještě jednou už sám, tak těch znalostí o Gagauzech bude ještě více.

Mezitím máme konečně možnost ochutnat kromě místních specialit také gagauzské domácí víno. To jsme ještě nevěděli, že toho večera se stane naším osudem. Když jsem Olju definitivně unavil svými dotěrnými otázkami, nastoupil večer. Docela rádi jsme na chvíli vypadli na chvíli do města. Venku se z blátivého počasí udělala skvělá zimní pohádka – padal sníh a vytvářely se menší závěje. Konec roku se vší romantikou.

Z hlediska běžného turisty, jakým byl například můj věrný spolucestovatel, není Comrat nijak významné městečko a nebýt gagauzského muzea a občasných gagauzských nápisů na některých oficiálních budovách, nic by nenasvědčovalo tomu, že tady Gagauzové žijí.

Okolo půl desáté posledního dne roku měla být podle titulků v televizi v centru města hudba, snad i folková, ale na náměstí duněl z ampliónů ruský nebo turecký pop, tedy přesně to, co je slyšet z každého stánku s kazetami. Na dotaz, zda bude také něco gagauzského nám konferenciér odpověděl, že asi moc ne, tudíž to vzdáváme.

Doma už jsou hosté na oslavách příchodu Nového roku – bratr tatínka, jinak majitel vinohradu, jehož produkty jsme již měli a máme tu čest ochutnávat. Domácí víno z letošního roku je skutečně dobré, lehké, ještě má lehké bublinky – ideální stolní víno.

Netrvá to dlouho a je zde první příchod nového roku – tentokrát oslavujeme Nový rok na třikrát. Jednou sledujeme projev Vladimíra Putina z mrazivého moskevského Kremlu. Vzhledem k silné rusifikaci celé rodiny zde zůstal zvyk vítat moskevský Nový rok. Padá první láhev šampaňského.

Druhá vyšuměla v našich hrdlech o hodinu později, kdy se přiblížil moldavský nový rok. Tady už ale žádné napjaté sledování televize – presidentovi Vladimíru Voroninovi, který moldavsky hovořil z Kišiněva, tady nikdo nerozumí a staronového baškana (hlavního představitele) gagauzské autonomie Tabunščika, zvoleného před několika měsíci ve značně podivných volbách, v Comratu nemají příliš v lásce. Přesto i druhá „butylka“ šampaňského z moldavských vinných závodů v Cricově padla. U nás ještě pořád byl starý rok, podařilo se mi z mobilu zavolat domů a popřát v rychlosti všechno nejlepší. Poslední oslava nového roku byla v jednu hodinu místního času, ale to už jsme sledovali na hodinkách hlavně my s Jardou. Už nebyla ani láhev místního šumivého, a tak jsme se museli spokojit s domácím vínem. Moc dlouho za nový rok jsme to ale netáhli – upřímně řečeno, očekával jsem, že to bude horší, ale do hodiny se většina společnosti rozešla po domech nebo po postelích a i nám nezbylo než zalehnout.

Ráno jsme si tak mohli v klidu přispat. Než jsme se všichni probudili, mohl jsem si alespoň opsat několik básní z výboru gagauzské poezie Stěpana Koroglu. Většinou jsem si vybral písně o Budžacké stepi. Dnes ve mně vyvolávají dojem prostoru, který jsem nejvíce pocítil o dva dny později na trase Kišiněv – Comrat. Ale o tom až později.

Až po obědě jsme se konečně rozhoupali k malé procházce a zjištění maršrutky zpět do Kišiněva. Chtěli jsme odjet nějakým večerním spojem, ovšem jediná maršrutka jela o půl druhé – tedy už za hodinu. Nový rok je Nový rok, nikdo nechce jezdit, takže se nakonec rozhodujeme jet. V rychlosti balíme věci a utíkáme na nádraží. Ještě za světla se můžeme kochat již zmíněnou Budžackou stepí za skvělého počasí, kdy jsou pole pocukrované čerstvým sněhovým popraškem. Ještě dnes vidím dlouhé aleje, daleké výhledy málo členité krajiny, černozem, která tu a tam vystupuje z bílých plání nebo naopak viničné či ovocné sady. Prostě venkovská idyla se vším všudy.

S nastupujícím soumrakem vystupujeme u třídy Stefan cel Mare a po krátké diskusi v recepci dostáváme příjemný pokojík v jinak typické socialistické budově hotelu Zarya. Nikam jinak se nám ani moc nechce. Říká se, že člověk je konzervativní.

Převzato z http://slavomirhorak.euweb.cz

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí