HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Capriani. Moldavský venkov a duchovní svět.

Capriani. Moldavský venkov a duchovní svět.

Ve vesnici Capriani je jeden z mnoha zajímavých klášterů, kterými je proslulá především severní část Moldávie.

Slavomír Horák

Náš poslední společný výlet míří do obce Capriani relativně blízko Kišiněva. Ve vesnici je jeden z mnoha zajímavých klášterů, kterými je proslulá především severní část Moldávie. Ale tam se dostaneme snad až příště.

Zatím sedíme ve vlaku Kišiněv – Ungheni a „uháníme“ po sluncem ozářené a mrazem sežehnuté zemi. Od dnešní noci totiž opět udeřily mrazy a máme co dělat, abychom se trochu zahřáli. Vystupujeme jednu stanici za Strašeni – už z vlaku vidíme odbočku silnice na Capriani. Trochu se obáváme, aby vlak nezastavil až někde daleko, ale zastávka je asi jen kilometr za odbočkou. Mrazivý vítr, vanoucí do obličeje, nám dává docela zabrat. Našemu nadšení to však nebrání – když uvidíme opuštěnou, možná i památkově chráněnou, ale také funkční klasickou studnu, kde se vědro do vody dostává pomocí dlouhé páky, fotoaparáty makají i v mrazu. Ve svatém nadšení se nám podařilo nabrat trochu vody. V minulosti se takto dobývala všechny voda. Trochu jsme nacákali kolem a voda poměrně rychle zamrzá. Ve stínu to odhadujeme na mínus deset stupňů, ale protože jdeme celou cestu po slunci a navíc se obracíme po větru, není to nic nepříjemného.

Procházíme už čistě moldavskou vesnicí. Podobně jako po cestě na Orhei Vecchi míjíme na modro natřené domky vesnice, místní skoro miniaturní, ale o to malebnější dřevěný kostelík se zlatou kopulí. Jakoby to byla příprava na vesnici Capriani.

K té musíme ještě překonat malý zalesněný hřebínek a projít záplavou vinohradů – jako zatím skoro všude v Moldávii (pouze na severu jsme těch vinohradů viděli málo).

Postupně se odkrývá pohled na kopule kláštera a místního kostela. Nejprve se vydáváme ke  kostelu. Tváří se na nás trochu podivně, tak jsme si jenom prohlédli nové nebo rekonstruované kresby. Celý kostel místní dobrovolníci zametají a zdobí na následující sváteční dny, kdy se budou slavit pravoslavné vánoce. To už však oba budeme doma.

Před kostelem se usazujeme na slunci a ujímá se nás jeden místní chlapík, který nás ještě jednou provedl kostelem. Dostali jsme povolení fotit cokoliv. Poprvé v životě jsem se mohl podívat za ikonostas, projít se okolo, nebo spíše za trůnem (prestolem), který slouží pouze hlavnímu představiteli chrámu. Zde leží většinou nejvzácnější předměty, kterých se může dotýkat pouze otec, stejně jako nikdo jiný nesmí procházet v prostoru mezi ikonostasem a prestolem.

Kostel je postupně obnovován, ve vesnici má kostel velkou podporu, scházejí se zde dobrovolníci k jeho opravám i údržbě. Lidé si prosté „svého“ kostela váží, jsou hrdí, že si jej vystavěli vlastníma rukama. Náš průvodce ukázal na kupoli, která byla vyzdobena hvězdami jako symbolem nebe. „Podívejte se nahoru a vyberte si jednu hvězdu,“ řekl nám. „A teď si zapamatujte, jestli ta hvězda svítí nebo ne a přejděte si na druhou stranu.“ Ukazuje se, že hvězdy, které prve zářily, z druhé strany nezáří a naopak. „Vždy alespoň jedna část hvězd září,“ vysvětluje muž.

V rozhovoru jsem úplně zapomněl zeptat se na rodinu, ve které se nedávno narodilo sedmnácté dítě. To jsme viděli ještě v Kišiněvě ve zprávách a to nás mimochodem, kromě jiného, přivedlo i sem. Dnes mohu už jedině litovat.

Přecházíme ke druhé a hlavní pamětihodnosti Capriani – místnímu klášteru. Ten leží v téměř ladovské scenérii se zamrzlým rybníčkem po kopcem, pouze typické věže pravoslavné architektury jsou odlišné od Ladových Hrusic. Celý pohled je zalit nízkým zimním sluncem.

Zde je ticho po pěšině. Je zřejmě čas oběda, protože „ženščina z kuchyně“ nese hromadu kouřících pelmeňů. V hlavním kostele je až na jednoho mnicha, který se nás lámanou ruštinou ptá, jestli nechceme koupit nějak svíčky. Tento materialistický dotaz nás poněkud překvapil a člověk přemýšlí, zda si sem takto chodí lidé pro církevní svíčky nebo sem nějací turisté už přicházejí. Náš dobrý muž se nám chlubil, že do Capriani přijíždějí poutníci z celé Moldávie, a dokonce i z Ukrajiny nebo Rumunska. Těžko soudit, co je na tom pravdy…

My se ale spokojujeme pouze s návštěvou architektonické části kláštera. Možná je to škoda – nevyužili jsme poměrně vzácné příležitosti dostat se klášterní komunity. Je fakt, že to není otázka jednoho dne, na který jsme měli návštěvu Capriani vymezenou. Přemýšlím o další cestě za duchovním bohatstvím pravoslavných klášterů, ale osobně mě to láká spíše do Ruska než do Moldávie, kde je již horší domluva v ruštině.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí