Cestování podle aktivit

Ráno jsme byli na snídani opět první. Ještě že jsme jim to včera nahlásili předem, že přijdeme hned na půl osmou. Jídelní místnost má Safina ve druhém patře velkého domu. Vede tam schodiště z boku.  Je odtud pěkný výhled na moře. Zrovna tady měli ještě jednoho návštěvníka, kterým byla malá opička s obojkem.

Ráno jsme měli stěny stanu pěkně mokré. Vrchní plentu jsem dala zvlášť do tašky a sušila jsem ji během cesty v autě. Kousek za Manyarou jsme měli zastávku u jednoho krámku se suvenýry. Budova měla fasádu namalovanou v podobě pruhované zebry. Venku tradičně leželo spousta obrázků a vnitřek byl přeplněn dřevěnými soškami a korálky k prasknutí. Dokonce nás tu prodavač ani nijak neotravoval a tak jsme si to všechno mohli v klidu prohlédnout. Všude ale měli více méně pořád to samé dokola, takže nás nic nezaujalo, což jsem byla i trochu ráda, protože jsme docela dost utratili a spousta dní je ještě před námi.

Naše cestování nám nezačalo zrovna nejradostněji, ale vždycky se dá naštěstí říci, že by to mohlo být ještě horší. V Praze jsme si totiž v duty free shopu koupili dvě Becherovky, kterými jsme chtěli obdarovat naše pomocníky v Tanzanii. V Amsterdamu ale přišla do slova a do písmene studená sprcha.

Tři holky a dva kluci. Těšili jsme se víc na Jordánsko a o Sýrii si mysleli, že jedeme do absolutní divočiny. Přečetli jsme cestopisy z netu a nakoupily Lonely Planet a Rough Guide. Zpočátku si mysleli, že nám bude stačit 14 dní a že střevní problémy nás určitě neminou. Jak to všechno nakonec dopadlo si můžete přečíst v následujících několika dílech cestopisu po blízkovýchodních zemích, Jordánsku a Sýrii.

Dobrá věc se podařila – svět motorkářů a vozíčkářů si je zase o kus blíže, a to je prima.

Pohoří Atlas v nás zanechalo spoustu dojmů. Jízda serpentinami kopců, krása tamních polodrahokamům i fosílií, setkání s místními lidmi, to všechno už se nebude opakovat.

Za Marákešem projíždíme řadu vesnic a začíná se stmívat. Je načase najít nějaké ubytování. Už je opravdu tma, když po levé straně dojíždíme k hotelu s poetickým názvem Rose Damaskina – Růže Damašku.

Od rána celkom splašene beháme, balíme sa, posledné nákupy, tlačíme mapy, meníme peniaze. O 12.00 po nás prichádza Kubo. Vezieme sa do Brna na letisko odkial máme let do Londýna. Celkom to ušlo. Zistili sme, že sa už konečne netlieska pilotovi  – huraaa – ved je to jeho práca.

Vyjíždíme přes hranici do Maroka. Doma jsme si v posledních letech zvykli na bezproblémový přeshraniční provoz, ale tady jsou hranice se vším všudy. Pobíhají tu dlouzí hubení chlapíci v galábijích.

Přejeli jsme Itálii, přejeli jsme Francii a na obzoru se začínají objevovat černé siluety obrovských španělských býků. Vjíždíme do kraje podivuhodných dobrodružství dona Quichota.

Expedice Dhaulagiri 2008 podpořená z Expedičního fondu je v plném proudu. Přinášíme aktuální zprávy od Martina Minaříka přímo z úpatí hory. Nepropásněte jeho úspěchy, zklamání i postřehy!

Přejet Evropu a dostat se až do Gibraltaru, k trajektu do Afriky, to kupodivu i v době dnešních moderně rychlých dopravních prostředků dost trvá. Zvlášť, když se jedná o výpravu dvou motocyklů, jejichž posádky chtějí nejen hltat kilometry, ale i sem tam něco vidět.

Sidecar Ride 2008 – cesta českého vozíčkáře za dobrodružstvím až do marocké Casablanky.

Nejbarevnější pekingský chrám Yonghegong stojí poblíž a je nejznámějším chrámem tibetského buddhismu mimo Tibet. Původně se jednalo o rezidenci vladařů, a teprve roku 1744 byl přeměněn na lamaistický klášter pro mnichy z Tibetu a Mongolska.

Tak jsme konečně zase v Káthmándú. Můžeme říct, že máme toho chození po horách docela dost. Skoro 20 dnů jsme chodili pěšky po Himalájích….