HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Zážitky z Tanzanie – 2. díl

Zážitky z Tanzanie – 2. díl

Ráno jsme měli stěny stanu pěkně mokré. Vrchní plentu jsem dala zvlášť do tašky a sušila jsem ji během cesty v autě. Kousek za Manyarou jsme měli zastávku u jednoho krámku se suvenýry. Budova měla fasádu namalovanou v podobě pruhované zebry. Venku tradičně leželo spousta obrázků a vnitřek byl přeplněn dřevěnými soškami a korálky k prasknutí. Dokonce nás tu prodavač ani nijak neotravoval a tak jsme si to všechno mohli v klidu prohlédnout. Všude ale měli více méně pořád to samé dokola, takže nás nic nezaujalo, což jsem byla i trochu ráda, protože jsme docela dost utratili a spousta dní je ještě před námi.

01.03. Ngorongoro, Serengeti

Během cesty okolní krajina vypadala nádherně. Zelený kopeček ležel vedle kopečku, mezitím domorodé domky a políčka, no radost pohledět. Ke gatu Ngorongoro jsme přijeli zhruba za dvě hodiny. Tady mapy Serengeti a Ngorongoro stály po 10 000Tzs. Nakonec jsme si je koupili, protože vypadaly moc pěkně a je to i památka. Za nedlouho za branou jsme se zastavili na výhledovém místě do Ngorongoro kráteru. Výhled byl v oparu, ale i přesto to bylo krásné. Kráter je kolem dokola hornatý a uvnitř je rozlehlá rovina v níž je zasazené sodné jezero Magadi. Dalekohledem jsme i odtud, z takové dálky a výšky, viděli stádo buvolů a slony. Jeden místní mi tady ukázal květinu, na kterou nemám sahat, protože nepříjemně popálí kůži a jsou s tím pak docela problémy. Už jsem o ní někde četla a teď jí vidím na vlastní oči, což je praktické.

Nejdříve jsme sjížděli serpentinovou silnicí. Kolem to bylo hodně zarostlé, viděli jsme jen vodušku (druh antilopy), která se mihla přes silnici a zmizela ve vysoké trávě. Pak jsme ale přijeli do kopcovité krajiny, kde rostla celkem nízká tráva, kvetly žluté a fialové kytičky a do široka rostlé akácie. Obloha byla poseta spoustou bachratých mráčků a slunce svítilo. Na mnoha místech se pásla velká stáda turu či koz, které hlídali masajové. Těch tu bylo k vidění také požehnaně. Chodili hojně se svými kopí podél cest. Ženy prali a sušili své červené nebo fialové látky na slunci a nejvíce byli roztomilí malí masajští pasáčci. Bohužel jsme je nesměli fotit, protože se pak přihnali jak mračno komárů a chtěli peníze. Měli také početná stáda nádherných oslíků. Na paloucích jsme tu viděli se v klidu pasoucí zebry s mláďaty a žirafy okusující vysoké stromky. V dálce jsme měli štěstí vidět největší antilopu losí – Elanda.

Jak se postupovalo dál, tak se krajina měnila do větší a větší roviny, což už jsme zřejmě sklouzli do nedohledných plání Serengeti. Cesta byla samý kámen a Raymond jel docela rychle. Skákalo to uvnitř úplně hrozně. Kolem jsme viděli pár pakoňů a malé antilopy Thomsonovy. Za nějakou chvíli jsme dorazili k migraci. Byla to mračna roztroušených pakoňů a zeber. Kam oko dohlédlo tam se pásli a nebo polehávali. Představovala jsem si to trochu jinak, ale tohle také nebylo špatné. Tam kde zrovna nebyla migrace se roztroušeně pásly antilopy Grantovy a nebo Thomsonovy. Hojně tu byli také k vidění naši bílí a černí čápi, ale pak byla také nekonečná místa, kde nebylo vidět nic. Slunce pěkně pražilo a přes otevřenou střechu jsem měla úplně červené nohy.

V monotoniím poskakování na zadní sedačce jsem najednou zbystřila nějaké šimrání těsně nad botou na noze. Zamířila jsem tam líně pohledem a v tom jsem se zděsila. Seděl mi tam obrovský tmavý brouk. Vykřikla jsem stop, trhla nohou a brouk byl bůhví kde. Raymond zastavil. Kirenga brouka našel a naštěstí oznámil, že není nebezpečný. Bohužel další neštěstí následovalo. Auto se nemohlo rozjet. Stalo se něco s řadící pákou. Něco se tam přetrhlo a mohli jsme jet jen na jedničku. Dlouhou chvíli se v tom hoši vrtali a tak jsem si mezi tím vyndala krabičku s obědem. Kirenga nám dokonce sehnal i jablko, o které jsme mu  před pár dny říkali. Ale i když jsem dojedla, tak se situace nijak nezlepšila. Myslela jsem si, že jsem to zavinila já kvůli tomu broukovi, ale Pavel mě ujišťoval, že by se to stalo dříve nebo později. Sem tam zastavilo nějaké jiné terénní auto, ale i pak nezbývalo nic jiného, než dojet na tu jedničku k nejbližšímu kempu, který naštěstí nebyl tak vzdálený.

Na parkovišti jsme měli zhruba hodinovou přestávku. Kolem létalo mnoho ptáčků, kteří byli očividně zvyklí na nějaké ty dobroty od turistů. Dokonce tu volně běhaly i malé myšky. Na okolních akáciích visela hojně početná kulatá hnízda.

Na záchodě jsem se opláchla, byla jsem z toho auta úplně splavená. Nad parkovištěm se tyčilo vyhlídkové místo. Šli jsme se tam samozřejmě podívat. Do cesty nám několikrát vstoupily krásně barevné ještěrky (Agama osadní). Z vrcholku byl krásný výhled na pláně. Mračna se ale najednou začala stahovat a přišel déšť. Naštěstí netrval moc dlouho. Měli jsme trochu skleslou náladu, protože dnešní den na safari zřejmě vůbec nevyjedeme. Auto tak nějak provizorně dali do kupy a jelo se dál. Kolem cesty rostla jen vysoká tráva a nikde ani živáčka. Skoro na celý zbytek cesty jsem usnula. Viděli jsme jen jednou přeběhnout přes cestu šakala. Když jsme se už blížili ke kempu, míjeli jsme malé jezírko s hrochy. Krajina kolem Seronery se zase trochu změnila. Rostlo tu už zase spousta keřů a akácií.

Kemp byl hodně jednoduchý. Neměl žádné oplocení a vypadal přesně tak, jak jsem si ho představovala. Dýchal klidem a africkou přírodou. I Pavel tam měl moc příjemný pocit. Stály tam dvě větší budovy. No spíše dvě zastřešené místnosti na kůlech, které místo oken a zdí, měli natažené pletivo kolem dokola. Vzadu stály sprchy, ale netekla tam voda. Záchody stály hned vedle. V betonové podlaze byla uprostřed úzká díra a to bylo vše.

Voda naštěstí tekla z velkého černého barelu poblíž parkoviště, takže jsme sprchování provedli stejně jako na Meru, akorát jsme si to tentokrát vůbec neohřívali. Kolem kempu bylo pár balvanovitých skalek, ale nesměli jsme se tam jít podívat, protože to už bylo nebezpečné. Kolem jsme nespatřili žádná zvířata. Jen z parkoviště dalekohledem impaly. Stan se nám celkem usušil, z čehož jsme měli radost. Od Kirengi jsme si vzali molitanové matrace, které nám vozil už od začátku, ale až teď jsme je zkusili, protože jsem se bála, abychom ty naše ještě víc neponičili. Měl dokonce i prostěradla. Raymond prý odjel na nedalekou benzínovou pumpu, kde opravoval auto. Jen jsme doufali, že to dobře dopadne, a že zítra konečně už něco uvidíme.

Jak se začalo stmívat, přicházela i zima. Pavel mi připravil super kakao a sobě kávu. Měli jsme na stole totiž vždycky na výběr z kávy, čaje a instantního kakaa. Na zobání nám Kirenga přinesl popcorn. Vytáhla jsem mikinu a spodní teplé kalhoty, přes které jsem si vzala kraťasy. K večeři jsme měli boloňské špagety. V oplocené jídelně jsme měli svůj stoleček hned na kraji. Osvětlovala nám to tam petrolejová lampa. Prostě to byla úplná africká romantika. Měsíc krásně svítil a obloha měla sytě tmavě modrou barvu. Zkusila jsem si to vyfotit se stativem, abych ho také vůbec použila, když už se s ním taháme. Raymond přijel ještě před večeří. Vypadal dost unaveně, ale říkal, že to zítra pojede.

Těšila jsem se a zároveň měla obavy, že v průběhu noci budou chodit nějaké šelmy po kempu, ale bohužel (možná bohu dík) nic nepřišlo. Kirenga měl asi pravdu, že v téhle době není v oblasti Seronery moc zvířat.

2.03. Serengeti, rokle Olduvai Gorge

Ráno jsme vstávali hodně brzo cca v půl šesté. Zabalili jsme totálně mokrý stan a šli na snídani. Měli jsme výborné palačinky s marmeládou a ovocem. Kemp jsme opouštěli po sedmé. Po nějaké době jsme dojeli k většímu kempu, kde jsme měli chvilinku pauzu a pak jsme vyjeli konečně mezi divokou zvěř.

Raymond najednou zastavil, že opodál v trávě je gepard před stádem pakoní. I s dalekohledem nám trvalo chvíli, než jsme ho spatřili. Opravdu tam byla gepardice a ještě k tomu se třemi skotačivými mláďaty.

Pak jsme se rozjeli mimo hlavní cestu mezi pláně, kde jsme se zastavovali u kopjí. To jsou malé skalnaté výběžky, které jsou kolem docela zarostlé trávou a několika stromy. Projížděli jsme mezi nespočetným množstvím migrujících zeber a pakoňů. Bylo to neuvěřitelné a působivé. Před jedním stádem jsme opět spatřili gepardy. Tentokrát to byly tři dospělé kusy, které šli na obhlídku budoucího oběda. Ke stádu se v klidu a pomalu vzpřímeně přibližovali. Zebry a pakoně si jich vůbec nevšímali. Když už stáli hodně blízko, tak se stádo nepatrně hnulo a popoběhlo o pár metrů. Docela laxní chování, na to že mohla být některá z nich budoucím obědem. Žádnou akci jsme ale neviděli. Gepardi šli zatím jen na kukačku.

U kopje před námi stálo již několik aut a tak bylo víc než jisté, že je tam něco zajímavého. Kousek před skalistými balvany se hned u cesty v trávě povaloval nádherný lev. Zastavili jsme těsně vedle něj. Nehnul ani brvou. Dál na vrcholu skalisek se povaloval zbytek rodinky. Ležela tam lvice tak se čtyřmi povyrostlejšími mláďaty. Moc pěkná podívaná. Lvice si zívla, dokonce i vstala a lehla si jinak, takže jsme viděli i nějaký ten pohyb. Pro můj teleobjektiv to bylo akorát, takže jsem byla plně spokojená.

Dál jsme projížděli zase mezi migrací k dalším kopjím, kde jsme viděli sedět supy v koruně stromu a u jiné osamocenou lvici, která nám přišla trochu kulhavá a hned se šla schovat do roští. O  další kus dál jsme u malého napajedla objevili docela početnou skupinku hyen. Povalovali se v bahně. Jakmile jsme se přiblížili, většina se zvedla a pomalým krokem napajedlo obešla na kamenný plácek vedle. Své vodní teritorium neopouštěly, aby se tam nemohl někdo jiný dostat. Chudáci zebry, pakoně a nebo i antilopy se tak nemohli jít napít.

U jiného stáda jsme trochu sjeli z cesty, abychom byli blíž. Gepard si totiž zrovna ulovil antilopku a nesl si jí v zubech. Museli jsme se pak zase rychle dostat zpět na cestu, protože by z toho mohl mít Raymond problémy. Závodním tempem jsme to vzali přímo skrz stádo pakoňů, až jsem chvílemi měla strach, že některého porazíme. Viděli jsme tak náhodou úplně malinké vyhublé pakoní hříbě, které se snad zrovna narodilo, protože klisně ještě vysel pod zadkem kus placenty.

Tato dopoledni safari akce byla tedy moc vydařená a konečně jsme byli spokojení. Viděli jsme ještě procházejícího se lva v trávě a dalšího jednoho geparda, který se nakonec usídlil na vršku kopje pod posledním balvanem, který házel stín. Ležel tam jak král na trůnu.

Z antilop tu moc velký výběr k vidění nebyl. Pásli se tu Grantovy a Thomsonovy gazely a viděli jsme jeden kus Buvolce stepního.

Těsně než jsme opouštěli tuto hojnou oblast na divokou zvěř, jsme mezi stromy zahlédli na skaliskách posedávat několik vysokých a velikých ptáků Marabu.

Oběd jsme pak měli ve stejném kempu, kam jsme se slavnostně včera dokodrcali na jedničku po naší havárii. Zaparkovali jsme pod stromem a nechali otevřenou střechu. Za nedlouho jsme zjistili, jaká to byla chyba. Ptáci nám to stačili během momentu pěkně pokálet na zadní sedačce. Pavel si toho naštěstí celkem rychle všiml.

Potom nás čekala dlouhá a nezáživná cesta k Olduvai. Cestu jsem zase skoro celou prospala. Kodrcali jsme se tam ve vedru a kolem opět nebylo ani živáčka. V Olduvai jsme si prošli muzeum s fotografickou dokumentací průběhu místních vykopávek. Venku a v chodbě tu mají i vystavené různé suvenýry. Převládá tu pěkná pestrobarevnost masajských korálkových výrobků. V otevřených verandách tu je krásný výhled do obrovské hluboké rokle. Dříve tu prý bylo jezero. Teď jsme na dně viděli velké stádo masajského dobytka. Místní průvodce nám vysvětloval a ukazoval, jak se to tady všechno událo.

Odtud jsme pokračovali do Simba kempu. Opět jsme potkávali cestou masaje s jejich dobytkem v krásném kopcovitém parku Ngorongoro. U výhledu do kráteru jsem si vyfotila skupinku masajů. Dala jsem jim nějaké drobné, ale ne každému. Tolik jsem jich zas neměla. Jsou jako kobylky, tak jsme raději svižně odjeli.

Kemp Simba je docela vysoko položený na pěkném travnatém plácku, kde stojí jediný mohutný strom. Když je suchá sezóna, tak musí odtud být pěkný výhled do údolí. Tento kemp se nám už nezdál tak pěkný jako ten v Serengeti. Asi to bylo hlavně tím, že tu bylo mnohem více turistů.

Kuchyně a jídelna zde byla řešená stejně. Sprchy tu fungovaly. Voda tekla vlažná. Záchodů tu bylo víc a vypadaly také stejně.

Stan jsme si postavili raději u kraje cesty, abychom se nemuseli brodit mokrou trávou. Měli jsme ho docela dost mokrý z předešlé noci, ale podlážka naštěstí byla suchá. Jak se šeřilo, začalo pěkně přituhovat, víc než v Serengeti. Po večeři jsme dostali jako dezert studený žlutý puding s ananasem. Pavel si tu také dobil baterky do foťáku. Náš adaptér si tu půjčili i ostatní.

V noci mně probudil pocit, že musím jít čůrat, ale nakonec jsem počkala až do rána, jelikož  se nám kolem stanu producírovaly hyeny. Tak jsem se konečně dočkala. Bylo to vzrůšo, ale trochu strach jsem měla o naše boty v předsíňce, aby neskončily jako hračka v jejich tlamě. Taky mě znepokojovalo, že jsme neměli zapnutou hlavní plentu vchodu stanu, ale jen tu větrací. Nechtěla jsem se s ní vidět tváří v tvář, ale naštěstí až tak blízko nezabloudila. Pěkně tedy smrděla, jako tchoř. Přišlo mi, že si snad nějaká lehla přímo za náš stan, kde jsme měli hlavu. Tam to bylo cítit nejvíc.

03.03. Ngorongoro kráter, návrat do Arushy

Ráno jsme vstávali zase brzy, abychom mohli v sedm vyrážet. Vždycky se to ale sklouzlo tak o půl hoďky kvůli sbalení kuchyně atd. Stan byl opět úplně mokrý.

Do kráteru jsme přijížděli přesně od stejného místa, kde jsem si včera fotila masaje. Dnes tu postávali také. Nabízeli nám neodbytně svoje korálky. Fotila jsem z okénka rozlehlé mraky, které se válely na dně kráteru a při té příležitosti jsem vyfotila i je, aniž by to zaregistrovali. Zabavil je tam totiž postávající Pavel.

Kráter je ohromný a krásně zelený. Pomalu jsme sjížděli klikatou cestou na jeho dno. Kolem dokola je strmá kopcovitá krajina , která přechází do téměř úplné roviny. Ráno se pomalu probíralo do slunečného příjemného dne a mraky začaly ustupovat. Projížděli jsme kolem pasoucích se antilop a buvolů. Dokonce jsme spatřili i opodál odcházejícího geparda. Nad sodným jezerem Magadi se válela docela hustá mlha a stromy opodál se v ní zjevovaly jako přízraky. Byl to moc pěkný a zajímavý pohled. U jezera se pásli buvoli a zebry. Společnost jim dělaly bílé volavky, pár antilop a ještě nějaký jiný druh ptáka, který byl docela mohutný a veliký. Měl hnědobílou barvu.

V jezeru postávalo růžové hejno plameňáků, ale bohužel opět docela daleko, takže se nedala udělat detailní fotka.

Prašná cesta kráterem byla hodně hrbolatá a místama se objevovaly i dost velké louže. Auta nemohla zkoušet jet moc vedle v trávě, protože by se mohlo snadno stát, že by uvízla v nějaké bažině. Jedno auto mělo problém i na cestě. Za pomoci ostatních se ho ale podařilo vytáhnout. Všichni pak jásali a tleskali ,jako kdyby dal někdo gól.

Zajeli jsme také k docela velkému jezírku s hrochy. Tady jsme je mohli pozorovat poprvé v celé jejich kráse za světla. Obyčejně jim jen trčí z vody hlava nebo kus hřbetu, ale tady v klídku postávali. Na kraji jezírka se procházel páreček plameňáku a tři husice nilské.

Chtělo se mi hrozně čůrat. Kluci vyběhli na jednom místě u sodného jezera, ale pro mě to tam moc nebylo. Tady se zase Raymondovi nezdálo, že bych vystupovala u hrochů, ale protože stáli na druhé straně jezera, tak mi to přišlo celkem bezpečné. Jakmile nastal okamžik, kdy odjelo poslední auto s ostatními turisty, vystoupila jsem a hned vedle auta jsem si ulevila. To byla najednou taková prima lehkost bytí. Bylo mi úplně jedno, že se na mně může kuchař i s řidičem dívat ve zpětném zrcátku.

Dále jsme projížděli mezi několika velkými pasoucími se slony. Na nádherně modré obloze nyní pluly bachraté mráčky a kráter byl kolem dokola jak na dlani. Neodolala jsem a fotila s polarizačním filtrem, co se dalo. Najednou jsme se ocitli mezi stády zeber a pakoňů. Přišli mi tu  víc krotcí nebo možná línější než v Serengeti, protože když jsme jeli a oni leželi na cestě, tak se jim nechtělo vůbec uhnout a kdyby to šlo, tak jsme si na ně mohli sáhnout.

Konečně jsme tak měli možnost udělat detailní fotky pakoňů či zeber, jelikož musel Raymond jet krokem a často zastavovat kvůli zvířatům i autům před námi. Když už jsme se dostali na volnou cestu, zahlédli jsme vedle v trávě spolu s ostatními dva procházející se hřivnaté lvi. Směřovali si to bohužel do zarostlejších míst dál od cesty. Jeden se nám úplně ztratil z dohledu a druhý se vynořil opodál. Šel k jednomu stromu,  pod nímž si stoupl na zadní, zády se opřel o kmen a přední tlapy položil o pahýl kmenu před ním. Vypadalo to, že si chtěl podrbat záda. Tato podívaná se dala pozorovat dobře jen s dalekohledem a tak jsme to chtěli celé objet a dostat se ke lvovi z druhé strany. Raymond se na náš nápad zrovna netvářil, ale nakonec tam jel. Cestou jsme projížděli okolo velké ožrané kostry zvířete. Když jsme přijeli před kýžený strom, lev už stál na větvi v jeho koruně. Tak jsme nakonec viděli i lva na stromě, který nám v Manyaře unikl. Přešlapoval tam na místě a snažil se lehnout si, ale větev na to byla příliš úzká a tak tam stál docela dlouho. Chvílemi se nám i přímo podíval do tváří. Stáli jsme tam tak dlouho, než jsme si ho pořádně nevychutnali. Bohužel se už nehnul z místa a tak jsme jeli dál.

Vzácné černé nosorožce jsme viděli velmi vzdáleně i s dalekohledem. Pásli se tři na obzoru jednoho mírného kopečku a měli jsme vůbec problém je poznat, jak to bylo daleko.

Na oběd jsme zastavili na jednom moc pěkném piknikovém místě u jezírka, ve kterém se skrývali hroši. Kolem jezírka rostly z druhé strany stromy pěkně v řadě, na obzoru se tyčil hornatý kraj kráteru, nad nímž se hromadily bachraté obláčky na modroučké obloze. Je to moc pěkné místo až na ten počet dalších terénních aut s turisty. Jídlo jsme museli jíst uvnitř auta kvůli drzým ptákům, kteří by neváhali a klidně by se vrhli na naše jídlo, které jsme drželi v rukou. Dělali tam úplné nálety. Pavel tu rozložil stan, kterým nám během našeho oběda krásně uschnul. Také jsou tu toalety a umyvadlo s tekoucí vodou, což není na škodu.

Po obědě jsme ještě chtěli jezdit po zvířatech, ale kuchař s řidičem měli v plánu jet už k východu parku, což se mi vůbec nelíbilo. Nakonec nám s kyselým obličejem věnovali cca třičtvrtě hodiny. 24 hodinový vstupní pobyt v Ngorongoro nám končil kolem třetí, ale ke gatu to trvá ještě zhruba hodinu jízdy. Zajeli jsme v kráteru do roztroušeného stáda pakoňů. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby skoro u každé klisny nestálo sotva držící se na nohou malé hubené mládě. Bylo to jako bychom se ocitli ve zvířecí porodnici. Myslím, že hříbátka mohla být stará jen pár dnů, některá totiž neměla ještě odpadlou pupeční šňůru. Opodál se v dálce páslo docela dost početné buvolí stádo a to bylo poslední, co jsme v Ngorongoro viděli. Během zpáteční cesty ke gatu jsme už nic nespatřili. Jeli jsme stále do kopce po klikaté prašné cestě. Kolem rostla spousta akácií a vysoká tráva. Myslela jsem, že zpátky pojedeme tou nádhernou cestou, kterou jsme sem předevčírem přijeli, a že ještě uvidíme žirafy, antilopy, stáda oslíků a fialově rozkvetlé paloučky kolem. Nic z toho se ale už nekonalo.

Do Arushy jsme přijeli kolem šesté před Arusha Backpackers Hostel, kde na nás čekal Remin a naši známí Zuzka a Pavel, kteří nás akorát střídali. Z Remina a Raymonda jsem byla dost zklamaná. Safari nás svým způsobem trochu zklamalo. Neměla jsem pocit, že se tomu věnovalo maximum a vůbec jsme neviděli tolik druhů zvěře jako v JARu. Je to tu spíš hodně o zebrách a pakoních, i když ti lvi a gepardi byli opravdu prvotřídní. Nechtěla jsem teď dělat dusno a tak jsem nikomu nic nevytkla a ani nic nijak nevychválila. Kirengovi jsme dali 60 USD tip a Raymondovi 50 USD. Raymond se tvářil nemožně. I když jsme mu dávali dost peněz, tak se nezmohl ani na příjemný úsměv. Měla jsem z nich úplně příšerný pocit. Remin se zase až moc angažoval a tvářil se vesele. Přišel mi děsně falešný. Dal mi itinerář pobytu na Zanzibaru od té jeho známé, o což jsme ho vůbec nežádali. Měl to tam rozepsané na cca 890USD za týden, což bylo šílené. Řekla jsem mu, že je to hrozně drahé, a že její služby určitě nevyužijeme, že nechceme mít nic od nikoho organizované. Také nám domluvil taxíka na zítřejší ráno k autobusu za 3000Tzs a dalšího člověka, který nás měl vyzvednout v Daru na nádraží Kisutu a odvézt nás k přístavu k lodi na Zanzibar.

V hostelu jsme si vzali pokoj za 10 USD se snídaní, kterou jsme bohužel nemohli využít. Zuzka s Pavlem šli s námi nahoru. Pokoj byl hodně malý, ale postel vypadala čistě. Měli jsme i z pokoje přístup na verandu. Sprchy a toalety byly oddělené. Nechali jsme si tam velkou batožinu a šli si někam sednout na colu. Měli jsme zhruba hodinu a půl na zkrácené vyprávění našich zážitků. V osm pro ně mělo přijet auto, které je odvezlo zpět do Duluti kempu.

Sprchy v hostelu byly čisté a dokonce tekla vlažná voda. Bylo hodně horko a tak to bylo dostačující a příjemné. Těšili jsme se do postele, byli jsme hodně unavení.

04.03. Cesta do Dar es Salaamu, příjezd na Zanzibar

Vstávali jsme kolem páté. V recepci již čekal jeden masaj, který nám měl zajistit taxi. Moc se mi taxíkem nechtělo, protože náš hostel není od nádraží daleko, ale přesně jsme nevěděli kudy jít a tak mě Pavel přemluvil, že bude lepší taxík. Náš autobus odjížděl od  Dar Express Bus Office, která mohla být tak do 2 km od hostelu. Taxikáři jsem dala 2000 Tzs, které byly úplně původně domluvené, 3000Tzs jsem mu dávat nechtěla. Tedy dala jsem mu je v domnění, že jsou to 2000Tzs. Chtěla jsem to zkusit, zda mu to bude stačit. Moc děkoval a tak to prošlo hladce. Na nádraží jsme byli přesně v půl šesté. Byla ještě tma. Autobus vypadal slušně. V okénku kanceláře nám potvrdili naše jízdenky. Naše sedadla jsou 16,17 na levé straně. Zavazadla se dávají do spodních úložních prostor z obou stran. My jsme je měli ale bohužel napravo, tak snad se s nimi v Daru shledáme. V šest hodin jsme vyjížděli. Sedačky byly pohodlné, ale Pavel měl problém s prostorem na nohy, kterým byl malý. Zpočátku byla zapnutá klimatizace a v buse byla pěkná kosa, ale pak lidé otevřeli okna a bylo tam pro změnu docela dost velké vedro. Jeli jsme směrem na Moshi, kde se naskýtal krásný pohled na Kili. Seděli jsme na té správné straně a tak bylo co pozorovat. Půlku cesty jsme projížděli kolem Pare Mountains a Usambara Mountains. Vesničky pod horami zasazené do tak nádherného prostředí vypadaly malebně, škoda že jsme někde nezastavili, abych mohla udělat nějakou fotku. Také jsme viděli spoustu políček s rostlinou, která je podobná Aloe Vera. Později jsme se dozvěděli, že je to něco jiného, ale nepamatuji si název. Bylo tam mnoho plantáží, kde někde rostlina byla už velmi vysoká a vykvetlá a někde zas byly rostliny úplně malinké.

V tom jsem si uvědomila, že jsem tomu taxikáři dala špatně peníze. Spletla jsem si bankovky a dala jsem mu místo dvou tisíc dvacet tisíc. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezali. Proto mi tak děkoval a nic nenamítal. Ještě že jsem mu dala jen ty dvě bankovky.

Během jízdy jsme dostali limonádu. Mohli jsme si vybrat z coly, spritu, fanty nebo kristenu. V polovině cesty, což bylo po čtyř a půl hodině jízdy, jsme měli 15 minutovou přestávku. Kdo chtěl mohl se najíst v restauraci a nebo si dát jen kávu u stolku pod slunečníkem. V druhé polovině se nám to více vleklo a krajina už nebyla hornatá. Chvílemi jsme i spali. Těch devět hodin bylo dlouhých, ale myslela jsem si, že to bude horší. V Daru jsme nejdříve zastavovali na obávaném nádraží Ubungo. Zuzka říkala, že odtud odjížděli do Arushy a každý je příšerně otravoval. Většina lidí tady vystupovala. Když místní nahaněči viděli, že my jediní bílí turisté sedíme v buse, začali na nás mávat a ukazovat. Chtěli nám všichni nabízet své služby, na kterých by si chtěli asi pěkně vydělat. Byla jsem ráda, že nevystupujeme. Za nedlouho jsme vystupovali na zastrčeném malém nádraží Kisutu, kde na nás čekal s cedulkou s mým jménem taxikář. Když jsme si chtěli vzít naše krosny, tak nám je začali brát místňáci, aby nám je kousek poponesli do kufru taxíku. Samozřejmě že by za to asi něco chtěli. Neměli jsme vůbec zájem, aby nám pomáhali, ale nás se nikdo neptal. Dost nás to rozčílilo, hlavně Pavla. Krosny jim začal brát a křičel na ně, ať je pustí. Ti dva místňáci se začali dohadovat mezi sebou. Přetahovali se od začátku, co se otevřel úložný prostor autobusu. Nakonec nebyl vítěz ani jeden.

Taxikáři zrovna volal Remin, zda již jsme s ním. Dal mi ho k telefonu. Ptal se, jestli je všechno o.k. a kolik nakonec chtěl za odvoz. Remin nám takhle pořád volal i psal v průběhu našeho safari. V přístavu jsme byli za chvíli. Taxikář po mě chtěl 90USD na lodní lístky, což tedy bylo dost. Řekla jsem mu, že se nejdříve chci podívat k pokladně. Dala jsem mu tři tisíce za odvoz. U pokladny nám řekli, že dnešní poslední loď je vyprodaná (Sea Bus fast ferries). To nás trochu zmrazilo. Odjezd měl být ve čtvrt na čtyři, což byl taky úplně jiný čas než v průvodci. Řekla jsem taxikáři, že máme možná rezervaci, jestli by se nezeptal on. Naštěstí nám prodali ještě  lístky, které stály 70USD za oba za jednosměrnou cestu, takže nás chtěl taxikář obrat. Na jízdence uvnitř, ale bylo napsáno jen 30 USD. Myslím, že nám dali jízdenky pro místní a ne pro cizince a vydělali si tak 10 USD. Už mě to tady nepřekvapuje. V tu chvíli jsme byli šťastní, že nemusíme být v Daru přes noc, a že se můžeme nalodit. Dvě baťůžkářky, které tam stály s námi, už takové štěstí neměly. U prohlídky před nástupem na loď po nás chtěli rozbalit krosny a batohy. Naštěstí to brali dost zběžně a tak jsme to nemuseli všechno vyndavat. Trajekt byl přeplněn lidmi. Neměli jsme si ani kam sednout. Vyšli jsme do horního patra, kde jsme se usídlili u zábradlí nad schody. Cesta měla trvat hodinu a půl, ale protáhlo se to o půl hodiny. Hodně to houpalo a nebylo to moc příjemné. Pořád jsem měnila polohu. Chvíli jsem stála opřená a chvíli jsem klečela. Nakonec vstal jeden místní a tak jsem využila jeho místa, ale to už jsme byli skoro v cíli. Moře mělo tmavě modrou barvu a na jednom ostrůvku před Zanzibarem stál maják, který se mi podařilo vyfotit.

V přístavu se to hemžilo lidmi. Vypadalo to jako v mraveništi. Měla jsem hrůzu, že až vystoupíme, že se na nás zase vrhnou a budeme je muset odmítat. Nebylo to ale tak hrozné. Když jsme svahilsky řekli „Hapana Asante“ (ne, děkuji), tak to působilo jako kouzelné slůvko, které zabralo.

Měli tam na nás také čekat, ale rozhodli jsme se, že na to nebudeme reagovat. Už jsme neměli zájem někomu vysvětlovat, že nemáme o jejich drahé služby zájem. Museli jsme tu projít kontrolou a vyplnit další vstupní kartu. Je to sice stejná země, ale mají to tu udělané jako kdyby se přijelo do ciziny. V tom se na nás nalepil jeden člověk, který znal moje jméno. Nebyli tam jiní baťůžkáři, tak jsem mu tedy přiznala, že jsem to já, ale že o jeho služby nestojíme. Bral to celkem dobře, ale pořád nám chtěl něco vysvětlovat a říkal, že měl informace, že nám nevadí dražší rozpočet, že nám to může udělat i laciněji. Chtěli jsme se ubytovat v Jambo Guesthousu. Nabídl nám, že nás tam odveze zadarmo. Nechali jsme se tedy odvézt.

U Jambo Guesthousu stála pěkná zelená restaurace, která ale vypadala opuštěně. V Jambo Guesthousu chtěli za pokoj 30USD se snídaní. Chtěla jsem sehnat něco levnějšího. V průvodci psali, že by to tam mělo stát o 10 USD méně, ale prý vláda zavedla od roku 2006 poplatky, které se musí odevzdávat z každého ubytovacího dne cca 5 až 6 USD. Taxikář nás vzal ještě do dvou jiných. První měl plno a druhý vypadal až moc pěkně, ale nabídli nám slevu a tak jsme dostali pokoj za 25USD se snídaní. Taxikář opravdu nic nechtěl. Dal nám svoje číslo, kdybychom něco v nastávajícím týdnu potřebovali a odjel.

Byli jsme tedy ubytovaní ve čtvrti Vuga v Munch Lodge. Dům vypadal z venku jako pěkná vilka s malou zahrádkou. Dolní fasáda a sloupy měly pěkný černobílý vzor. Kameny měly černé lemování. Trochu to připomínalo zebru, akorát to nebylo proužkaté. Náš pokoj byl velmi prostorný. Měl koloniální nábytek, barevné závěsy a moskytiéru. Měli jsme oddělenou koupelnu a hned za rohem byla rozlehlá veranda s pohovkami. Zásuvky byly akorát na náš adaptér, tak jsem si dobila telefon. Sprcha byla prostorná a čistá. Voda tekla vlažná, ale bylo šílené vedro, takže to bylo akorát.

Potom co jsme se trochu dali dohromady, jsme šli ven. Náš cíl byla Forodhani zahrada, kde večer stálo mnoho stánků s jídlem a masajové se svými suvenýry. Místní i turisté tu posedávali nebo se procházeli. Trochu jsme cestou zabloudili a došli jsme místo k Forodhani k Jamhuri zahradě. Jeden mladý člověk nám pak pomohl najít cestu zpět, odkud jsme se vydali hledat tu správnou zahradu. Procházeli jsme spleticí úzkých dlouhých uliček. Bylo to tu jak v bludišti. Místní nás vždycky naštěstí nasměrovali. Domy zde byly hodně oprýskané a pomalu je sžírala tmavá plíseň. Domovní dřevěné krásné dveře ale měly stále svoji tradici. Místní byli vcelku vstřícní a milí a tak jsme se v tmavých uličkách cítili celkem dobře.

Ve Forodhani zahradě jsme si hned na začátku dali plátek melounu. Jeden kus stál 200Tzs. Také tu dělali výbornou limonádu z cukrové třtiny za 500Tzs. Tyče cukrové třtiny tu měli opřené a přes lisující kolovrátek připravili tuto lahůdku, kterou doplnili vodou a ledem. Místní stánky byly obložené zejména dary moře. Maso z ryb, krevet, škeblí, lobstrů a dalších měli napíchané na špejlích, které pak grilovali na dřevěném uhlí. Špejle s dobrotami z moře stály cca od 1000Tzs po 4000Tzs podle toho, co to bylo. S rybou stály do 1500Tzs, s krevetami kolem 2000Tzs, Lobstr kolem 3000Tzs. Záleželo, zda to bylo naložené i v nějakém koření. Většinou to bylo vidět obalené v červeno růžovém karí. Měli tu i celé velké oranžové kraby, grilované velké banány, opečený brambor a salát jako přílohu. Dělali tu placky se zeleninou, které vypadaly trochu jak pizza. Poloviční porce brambůrek stála 500Tzs a velká jednou tolik. Místní majitelé stánků se předháněli v tom, kdo nás dříve ukecá, abychom si něco u nich koupili. Začínali obvyklou větou, že koukání a popsání co všechno nám mohou nabídnout, je zadarmo. Všichni se snažili být zdvořilí ale stejně to bylo otravné. Kluci, co pobíhali kolem, nám zase říkali, že nám donesou něco k pití, ale za colu chtěli 1000Tzs, což nám přišlo dost drahé. Myslím, že se nás snažili opět pěkně odrbat, ale nedali jsme se.

Suvenýry tu měli pořád stejné. Spousta korálků, dřevěných výrobků a nekonečné řady obrázků. Věci leželi na rohožích rozprostřených na zemi. Každý chtěl, abychom si prohlédli právě jeho zboží a přemlouvali nás, abychom si něco koupili. Po chvíli to bylo zase dost vyčerpávající.

Navečeřeli jsme se asi za cca 8000Tzs. Brambory s kečupem chutnaly výtečně, ale ogrilované špízy s tuňákem mi přišly trochu vysušené. Na zpáteční cestě jsme si v jednom krámku, už mezi uličkami, koupili z chlazeného boxu colu za 500Tzs. Když jsme jim vrátili láhev, dali nám za ni zpět 100Tzs. Zpátky jsme opět trochu zabloudili. Bylo tak kolem desáté večer, ale vedro stále nepolevovalo. Během chvíle byl člověk splavený a příjemná sprcha byla ta tam. Než jsme si lehli, tak jsme se namazali Autanem. Nebylo to tak děsné jako v Manyaře, ale také tu pár komárů poletovalo.

05.03. Nungwi

Po dnešní noci jsem byla docela rozlámaná. Postel pro dva je malá a v tom vedru mi lepení tělo na tělo nebo tělo na moskytiéru moc nevyhovovalo, a tak jsem se musela pořád přemísťovat.

Snídani jsme měli v jídelně, kde jsme byli očividně první.  Měli jsme kávu, čaj a toasty s máslem a marmeládou.

Naše první kroky směřovali do banky. Cestu jsme našli celkem dobře. Míjeli jsme pěkné zrekonstruované hotely, spoustu zašlých domů, které kolem zdobilo elektrické vedení a zatím zavřené krámky se suvenýry.

V bance nás naštěstí nestálo mnoho. Kurs byl cca 1248 TZS za 1USD.  Zbývalo nám na pobyt na Zanzibaru cca 550US. Vyměnili jsme 200USD a 50USD jsem si nechala rozměnit na drobné. Bez problému mi dala deset pěti dolarovek. Ponechávali jsme si i dost drobných dolaru, abychom s nimi mohli platit hlavně ubytování. Platební karty tu totiž moc nefrčí.

Moc jsme se nezdržovali procházením po Stone Townu, které si necháme na konec dovolené. Teď jsme se potřebovali dostat co nejrychleji na pokoj, zabalit věci a přesunout se na Nungwi. Samozřejmě, že jsme cestou trochu fotili, ale šlo to svižně. Turistické shuttle  busy odjíždějí kolem osmé ráno, což jsme nestíhali a na další do jedné odpolední jsme nechtěli čekat a tak jsme plánovali přesun s Dalla-dalla. Shuttle bus stojí 5000Tzs/os a trvá cca hodinu na Nungwi a dalla-dalla 2000Tzs/os a trvá dle potřeby. Zvěsti byly, že to může být až 3 hodiny, ale to mi přišlo jako blbost. Je to daleko zhruba 60 km.

Než jsme došli na stanoviště odjezdů dalla-dalla, tak jsme se ještě stavili v Haven Guesthousu, který je kousek od Munch Lodge. V recepci jsme ukecali pána na 20USD za pokoj se snídaní. Vrátíme se sem v sobotu nebo v neděli před odletem. Konečně jsem se dostala na cenu, která mi přišla akorát.

Darajani market jsme naštěstí neměli zas tak daleko. Cestou jsme se letmo mrkli na anglikánskou katedrálu, která stojí kousek od našeho již bývalého ubytování. U Darajani marketu (místní tržnice) jsou odjezdy dalla-dalla do různých koutů po ostrově. Dalla-dalla je malý otevřený busík, kde jsou uvnitř po obvodu lavice k sezení. Batožina a jiný náklad se zásadně dává na střechu, jelikož by se to mezi lidi dovnitř nevešlo. Naše číslo bylo 116. To jede právě směrem na Nungwi. Než jsme k busíku došli, tak jsme museli odmítat spousty lidiček, kteří nám nabízeli své služby.

Sedli jsme si do čela, což byla zjevně chyba pro toho, kdo se dostal do rohu, protože s přibývajícími pasažéry se krátilo místo a pozice v rohu byla fakt příšerná. Člověk by ani nevěřil, kolik se sem narve lidí. Výběrčí peněz většinu času při jízdě stál na stupačce venku a přidržoval se tyče, ale jakmile jsme projížděli kolem policejní kontroly, což se dělo každou chvilku, narval se k nám, aby bylo vidět, že všichni sedí. Jeli jsme velkou část cesty po asfaltové silnici kolem vísek zarostlých v palmové buši. Ke konci se jelo po prašné silnici, kde se za námi jen kouřilo a přes dým prachu bylo sotva vidět. Během jízdy jsme si povídali se dvěmi místními. Jeden vystupoval na Kendwě, kterou nám moc doporučoval. Kendwa leží cca 3 km od Nungwi na západní straně ostrova. Na konečnou do Nungwi jsme dorazili zhruba za hodinu a třičtvrtě. Než jsme tam dojeli, tak jsme ke konci obdivovali krásně modro tyrkysový indický oceán.

Pavel celý šťastný vystoupil. Bohužel on největší seděl celou dobu v tom prokletém rohu. Říkal, že tím jel naposledy. To ještě chudák netušil, že dalla-dalla bude naším hlavním přesunovacím prostředkem po zbytek času na ostrově.

Bylo kolem jedenácté, úplně jasno a šílené vedro. Měli jsme vytipovaný s průvodce Jambo Guesthouse. Dovedl nás tam jeden milý mladík z dalla-dalla. Nejprve jsme procházeli vesnicí pro prašné písčité cestě. Vesnička je hodně jednoduchá a ne moc barevná. U hlavní silnice mají opět velké fotbalové hřiště. Děti si tu hrají v prachu u svých dřevěno-hliněných chatrčí, kde jim mohou dělat společnost kozy nebo slepice. Krávy se tu pasou mezi chýšemi a tak různě kolem. Někde stojí u chatrče i box na chlazené nápoje, ale nedivila bych se, kdyby tam nešel proud. Mají tu taky dva krámy se smíšeným zbožím. Byla jsem ráda, že mám na nohou svoje pohorky. Pod tíhou krosny by se mi šlo v ťapkách pěkně nepohodlně ve zdejším terénu. Musela jsem i opatrně držet naše srolované plátno. Potili se mi ruce a bála jsem se, že tím obraz poškodím.

Konečně jsme stáli před Jambo Guesthousem přímo na pláži. Ubytování vypadalo moc pěkně, ale nechtěli vůbec slevit ze 30USD. V průvodci byla ještě stará cena nižší o 10 dolarů. Chtěla jsem tu zůstat více nocí a platit o něco méně a tak nás další místní dovedl k jinému ubytování. Šli jsme docela oklikou a ze mně už úplně doslova a do písmene lilo. Mladík z dalla-dalla nás stále doprovázel. V Safině nám nabídli 25USD se snídaní a tak jsme zůstali. Ubytování není sice hned u moře, ale to nám bylo jedno. K moři je to pár kroků. Dali nám pokoj, kde jsme z verandy koukali na takové ošklivé staveniště, ale nakonec tu čas netrávíme v bungalovu ale na pláži, tak to bylo jedno. Měli jsme uvnitř dvě velké postele s moskytiérou, křeslo, velké zrcadlo, stojící otočný větrák a vlastní koupelnu. S radostí jsme ze sebe všechno strhli a šli se opláchnout. Vyměnila jsem si taky mojí velkou brašnu na foťák za menší, aby se mi to vešlo do batohu. Zbytečně by to na pláži vzbuzovalo pozornost.

Domluvili jsme si tady půjčení motorky na zítřek za 25USD+ 5000Tzs, aby nám naplnili nádrž.Měli jsme možnost si vybrat Enduro nebo Vespu. Říkali, že na zdejší cesty je jedno, co si vybereme. Zvolila jsem raději menší Vespu, což se později ukázalo jako špatná volba.

Na cestě k pláži je tu krámek vedle krámku se suvenýry, kde převládají všudypřítomné obrazy. Mají tu i jedno malé smíšené zboží, kde jsme si koupili studenou colu a vodu. Cola stojí taky 500Tzs a vrací za sklo 100Tzs. Voda je levnější ve vesnici ve větším krámu, kde myslím stála 800Tzs (1,5L). Když jsme přišli na pláž, byli jsme uneseni z bělounkého písku a nádherně zbarvené vody. Mohlo být kolem jedné odpoledne a už se tu dalo i koupat. Byl právě příliv. Moře bylo příjemné a teplé. Na západní straně stála hned nad mořem na skalisku pěkná restaurace s přírodní střechou. Vypadalo to tu skvěle, až na to že tu bylo v Baobab Beach resortu ubytováno dost zájezdních Čechů, kteří nám tu kazili atmosféru.

Chtěli jsme po pláži dojít na Kendwu, což by mělo trvat zhruba 30 minut, ale byl příliv a tak to nešlo. Obrátili jsme se tedy druhým směrem. Také jsme přišli na to, že v anglickém Lonely Planet je na mapě Kendwa vyznačena místo na západní straně na východní.

Protože tu zem byla o dost výš než pláž, stály tu místama velké široké dřevěné schody, které v době nejvyššího přílivu byly z půlky pod vodou. Na pláži jsme také obdivovali úlovky rybářů, kteří nosili své poklady zřejmě do okolních restaurací.

Na východní stranu jsme šli částečně po pláži a částečně krásně upravenými hotelovými komplexy. Je to tu všechno průchozí a nikomu nevadí, že tudy chodí i ti, kteří jsou ubytovaní úplně někde jinde. Na chvíli jsme zakotvili na malé plážičce před pěkným barem, kde jim vysoko ve větvích visela motorka a níže pak houpací sítě. Voda tu byla hluboká hned od kraje. Z obou stran tu stály restaurace. Jedna částečně na kůlech, které končili v moři a druhá na skalnatém výběžku. Hned za ní byl právě Jambo Guesthouse. Moře ale u Jambo guesthousu mělo více řas. Zkoušela jsem tu dál od břehu šnorchlovat, ale nic tu nebylo.

Došli jsme až na konec, kde se nám zdálo, že není nic zajímavého krom plujících krásných místních dřevených loděk s bílou plachtou. Procházeli jsme kolem odpočívajících rybářů a jejich sítí. Od jedněch malých klučinů jsme si koupili za 2000Tzs krásnou docela velkou mušli. Příliv nabíral na síle, a tak kde jsme před chvíli procházeli suchou nohou, jsme se již teď brodili po kotníky ve vodě.

V Baobab Beach resortu měli od čtyř do šesti happy hour, kde bylo pivo za 1500Tzs a Cola za 500Tzs. Dostali jsme jako bonus misku popcornu. Na západ slunce, který přicházel před sedmou hodinou jsme si počkali vedle na pláži. Vyzbrojila jsem se fialovým filtrem a čekala na správný okamžik. Bohužel slunce nezasyčelo v moři, ale schovalo se mračný opar na obzoru.

Po sprše, která bylo moc příjemná, i když chvílemi tekla voda jen v čúrkách, jsme šli do vesnice. Nejdřív jsme si mysleli, že se tam třeba i někde najíme, ale pak jsme byli rádi, že jsme po tmě trefili ke krámu. Koupili jsme vodu a šli k baru s motorkou, kde jsme si sedli do vyššího patra restaurace a hodinu nervně čekali, než nám přinesli večeři. Moc nás to tedy nenadchlo. Já jsem v krevetovém salátu chroupala písek a Pavel měl rybu vařenou místo grilovanou. Hrála tu pěkná hudba a z kuchyně se linuly příjemné vůně, kýžený výsledek se ale nedostavil.

U nás jsme si prošli krámky neodbytných prodejců a pak hurá do hajan.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí