Od peruánských kondorů k bolívijské jízdě smrti

Praha – Madrid – Lima – Pisco (5.-7. 4.)

Úvodní část cesty – přílet do Limy, přejezd do Pisca, návštěva ostrovů Islas Ballestas

NÁKLADY: letenka Praha – Madrid 4.901 Kč, letenka Madrid – Lima 15.901 Kč, taxi Lima 15 USD (dohromady 5 osob), autobus Lima 13 SOL/os. (cesta 3,5 hod.), ubytování 15 SOL/os., vstupné Islas Ballestas 30+1 SOL/os.

Hodinu před odletem do Madridu jsme se sešli na pražském ruzyňském terminálu 2 všichni – Patrik, Zbyněk, Jarda, Iveta i Dana. Z Prahy jsme v sobotu 5.4. odletěli do Madridu a po návštěvě místního parku následovala cesta zpět na letiště, kde jsme si všimli, že letíme z jiného terminálu, takže následoval rychlý přesun, nicméně let byl stejně o hodinu a půl opožděn a další hodinu zpoždění letadlo nabralo za letu, takže při časovém posunu 7 hodin jsme do Limy dorazili cca v 8 hod. ráno – a dle očekávání nás ihned uvítali místní taxikáři – cenu jsme po chvíli dohadování usmlouvali na 15 USD pro všech 5 osob (při méně osobách by se cena dala srazit níž, ale potřebovali jsme větší auto…) a ačkoliv jsme byli na sobě pěkně namačkáni, tak se cesta dala přežít i v našich letech. Protože cesta letadlem proběhla nad očekávání (dobře jsme se vyspali, tedy až na stěžujícího si Zbyňka), tak ve 30ti stupňové Limě bylo hlavním cílem najít okamžitě autobusové spojení do Pisca, což se podařilo a pětihodinový přesun nás stál 13 SOL/os. Pisco nás velmi překvapilo – po loňském zemětřesení to v něm vypadalo jako v Kábulu, což je dobře vidět i na fotkách… Časový posun jako by nebyl – žádné problémy s ním nikdo neměl. Večerní západ slunce se nám stihnout nepodařilo, ale ranní výlet na ostrovy Islas Ballestas už ano – a po smlouvání i za solidní cenu 30 SOL (a ještě jeden navíc za vstup:). Výlet určitě stál za to – na fotkách to ale určitě nevyzní tak, jako ve skutečnosti.

Ica (oáza Huacachina) – Nazca (7.-8. 4.)

Přejezd z Pisca do Icy, noc v oáze Huacachina a přejezd do Nazcy

NÁKLADY: taxi Pisco 5 SOL (5 osob), bus Pisco-Ica 3,5 SOL/os. (1 hod.), taxi ICA-Huacachina 5 SOL (5 osob), ubytování 14 SOL/os., taxi Huacachina-ICA 5 SOL (5 osob), bus Ica-Nazca 7 SOL/os. (3 hod.)

Z Pisca jsme odpoledne přejeli do Icy a z ní do 5 km vzdálené vychvalované oázy Huacachina, která ovšem tak překrásná není. Dobrý byl ale pěší výlet po dunách na západ slunce. Na dunách se dá provozovat sandsurfing (jízda na prkně), ovšem špatné nebylo ani sbíhání z kopce pískem, když se překvapivě dalo běžet velmi rychle. Po vykoupání v bazénu a večeři u místních se šlo spát. Ráno nás čekala snídaně v podobě ovocné mísy v Ice (jedna z nejlepších snídaní za celý pobyt), kde nás cestou obral taxikář, když z původní ceny domluvených 5 SOL udělal o 2 více (měli jsme ho chytnout pod krkem – naše blbost…). Po snídani následoval přejezd do Nazcy, když tříhodinová cesta nebyla vůbec tak nezáživná, jak se různě na webech píše…

Nazca (8.- 9. 4.)

Let nad obrazci

NÁKLADY: taxi Nazca 2 SOL (5 osob), taxi Nazca 2 SOL (5 osob), letadlo 40 USD/os. + 10 SOL/os. + 11 SOL/os., ubytování 15 SOL/os.

V Nazce nás jako obvykle naháněči odchytli už u autobusu a po chvíli jsme byli ubytování, poté nám chvíli trvalo zajištění přeletu nad obrazci – nakonec nás to přišlo na 40 USD a 21 SOL (poplatky letiště). Poté jsme si stopli auto a na korbě odjeli na vyhlášené místo ke koupání (jméno si samozřejmě nepamatuji..) – řidič nechtěl nic zaplatit, a tak jsme mu dali 5 SOL, což je mnohem více než by dostal taxikář. Druhý den jsme na lačno (mnoho cestopisů to doporučuje, protože při půlhodinovém přeletu se letadlo různě natáčí a žaludkům mnoha lidí to zrovna nesvědčí…) vyrazili na přelet a za skoro ideálního počasí přelet absolvovali bez jakýchkoliv problémů a obrazce bylo vidět výborně. Říkali jsme si, že je to nuda, že si lidé v cestopisech vymýšlí… No to jsme ještě netušili, že se odpoledne jedno z letadélek zřítí a 5 francouzských turistů zemře. Prý to bylo jejich chybou (dle vyjádření pilota, který přežil – turisté-důchodci prý zpanikařili), nicméně dle zkušeností z letiště bych řekl, že to může i nemusí být pravda… Každopádně se to již nedozvíme… Každopádně na webu se píše, že svědkové viděli, že letadlo narazilo do drátů vysokého napětí. Od prosince to už byla třetí nehoda.

Nazca – Arequipa – Chivay (9.-10. 4.)

NÁKLADY: taxi Nazca 2 SOL (5 osob), bus Nazca-Arequipa 80 SOL/os. (8 hod., Ormeňo), bus Arequipa-Chivay 12+1 SOL/os. (3,5 hod.), ubytování 10 SOL/os., collectivo 35+2 SOL (5 osob), termály 10 SOL/os., taxi Chivay 4 SOL (5 osob)

Z Nazcy do Arequipy jsme se vydali busem se společností Ormeňo, která patří mezi nejluxusnější – a cena je na místní poměry vysoká – cca 500 Kč za 500 km. Ale autobus je opravdu velmi dobrý – i s celkem dobrou večeří, jen byl problém, že jsem nemohl nalézt správnou polohu na spaní a vůbec jsem se nevyspal. Další nepříjemností bylo, že jsme měli místa dole a byl velmi cítit záchod. Do Arequipy jsme přijeli v 1 ráno a během půlhodiny sehnali a nasedli na bus do Chivay, kam jsme dorazili v 5 ráno. Mimochodem Chivay leží 3.650 m.n.m a cestou přejíždí 4.200, takže již před cestou došlo na první žvýkání koky – no je to docela hnusný, takže jsme (až na Zbyňka) se žvýkáním přestali. V Chivay nás už čekala paní s nabídkou ubytování, což jsme akceptovali, dvě hodiny se vyspali a poté vyrazili na shánění treku do 2. nejhlubšího kaňonu na světě – Colca Canyonu. Trek však byl možný až další den, takže následoval odvoz (jeden z nejdražších v Peru!) k vesnici Tuti, kde jsme chtěli potkat nějaké lamy – šlo se nádhernou krajinou asi 15 km, ale lamy nikde (byly o údolí vedle…) a putování končilo v termálních lázních, které přišly k duhu. Jako obvykle jsme tam potkali krajany, kterých bylo všude v Peru pár k potkání. Při putování bylo znát, že jsme poprvé v takové nadmořské výšce, takže se nešlo nejsnadněji.

Canyon Colca (11. 4.)

Výlet do Colca Canyonu a na Cruz del Condor

NÁKLADY: trek 65 SOL/os. + vstupné rezervace 35 SOL/os., ubytování 10 SOL/os.

Zatímco dosud měl zdravotní potíže pouze Zbyněk (téměř od prvního dne měl střevní potíže a léky nezabíraly) a chviličku Iveta, tak večer to nevypadalo nejlépe –  Danu bolela hlava a Jarda dostal horečky. Přesto jsme odjeli na trek všichni – vstávali jsme v 5.40 a po 2 hodinách jízdy collectivem (desetimístné, avšak pouze pro nás) jsme dorazili na Cruz del Condor, což je známá vyhlídka na kondory. Po půlhodině čekání se nás kondorům zželelo a postupem času začalo nad údolím kroužit asi 15 těchto obrovských ptáků a někdy i dost blízko od nás. V 8.30 cesta pokračovala do vesnice Cabanaconde, odkud se sestupuje přes 1.200 výškových metrů do Colca Canyonu – 2. nejhlubšího kaňonu na světě. Nám to trvalo 2,5 hodiny (a poprvé jsem ocenil trekové hole). V kaňonu se pár hodin relaxovalo (opalování, koupání, oběd) a poté následovala cesta zpět – zatímco Dana si radši zaplatila vyvezení mulou, tak my ostatní šlapali téměř 3 hodiny směrem vzhůru, no nejhůře z nás na tom byl asi průvodce, kterého nasazené tempo překvapilo. Výstup jsme zvládli dobře, ale po návratu do Chivay Jardu opět přepadly horečky. Ostatní šli spát a já jsem šel zajistit lístky na autobus – to mě přivádí k tomu, že musím poznamenat, že cca 40 hod. kursu španělštiny před odjezdem byla výborná investice – vcelku nebyl problém zeptat se kde co je, zajistit lístky, ubytování atd. Na obtížnější věci byl však neocenitelný Zbyněk se svou velmi dobrou španělštinou.

Chivay – Arequipa (12. 4.)

Cesta do Arequipy

NÁKLADY: bus 12 SOL/os. (3,5 hod.), taxi Arequipa 5 SOL (5 osob), ubytování 20 SOL/os.

Odjezd z Chivay byl v 9.30 – Jardovi bylo opravdu zle a měl potíže vůbec dojít půl kilometru na autobus, který byl tentokrát přeplněn – naštěstí místenky jsou místenky, a tak místní měli smůlu. Po poledni jsme dorazili do druhého největšího města Peru – Arequipa má asi tři čtvrtě miliónu. Taxíkem jsme objeli pár hostelů, až jsme se ubytovali v tříhvězdičkovém hotelu Dunahell za 20 SOL (nejdražší ubytování). Jarda ulehl a my šli zajistit výstup na Chachani.

Výstup na sopku Chachani (13. – 14. 4.)

Vystup na horu Chachani – 6.075 m

NÁKLADY: trek 60 USD/os., ubytování 20 SOL/os.

Dvoudenní výstup na sopku Chachani nás přisel na 60 USD/os., přičemž nabídky byly i za 105… Místní nám výlet nedoporučovali, protože by výstupu měla předcházet týdenní aklimatizace ve vyšších nadmořských výškách, zatímco my měli jen 2 dny v Colca Canyonu… Na výstup jsme šli 3 – já, Zbyněk (dříve absolvoval výstup na 3.500m lávovou horu) a Iveta (jezdí např. Jizerskou 50 nebo 24hodinovku na kole) – Jarda stále s horečkou ležel a Dana dala přednost výletu na pláž. V 9 hodin nás nabralo auto a jeli jsme si vyzvednout věci – cepíny, mačky, bundy a já navíc i slušivé kalhoty. Poté nás terénní čtyřkolka vezla dvouhodinovou úmornou štrekou po cestách necestách až do výšky 4.950m (přibližně – člověk u domorodců nikdy neví). Následovalo převlečení a společně s průvodcem a Irem jsme vzali věci (já např. cca 20 kg – 12 litrů vody, cepíny, jídlo, oblečení, spacák, karimatku…) a vynášeli je do základního tábora, který byl vzdálen cca 50 minut. V půlce jsme si se Zbyňkem bágly vyměnili, takže jsem se nepředřel :). Základní tábor byl cca 5.300m a průvodce asi hodinu a půl vařil večeři – což v zásadě bylo uvaření špaget a ohřátí kuřete (nevím co tak dlouho tvořil za hodnoty…). Začala být hrozná zima, že nám všem drkotaly zuby (teplotu nevím, ale voda nám zmrzla). Po jídle jsme se odebrali spát (asi v 18.30) – noc však byla jedna z nejhorších v životě – dostal jsem výškovou horečku (podobně si na hroznou noc stěžovali i ostatní). Vstávalo se v 1.00 ráno! V tu chvíli jsem přehodnotil své šance na úspěšný výstup – při odjezdu z Prahy to bylo tak 5% (protože dosud maximum byl tříhodinový výstup na Slovensku pár set metrů…), poté co jsem neměl žádné zdravotní potíže a výstup v Colca Canyonu byl bezproblémový, tak jsem začal věřit na 80%, avšak po snídani bylo jasné, že úspěch by byl zázrakem… No nicméně ve 2.15 jsme vyrazili všichni – a od prvních kroků jsem byl v … No asi po 45 minutách se objevilo první sněhové pole, takže nutností bylo nandání maček a vytáhnutí cepínu – asi 20 minut jsme se potáceli po stráni a u mě se už naplno projevovala neaklimatizace – a to tak, že se mi strašně chtělo spát a i při přechodu přes sníh jsme za chůze usínal (případný pád by byl minimálně bolestný – svah byl asi jako červená sjezdovka, zato však lemovaná balvany), zajímavé bylo, že svaly vůbec nebolely. Po sněhovém poli přišlo na řadu další stoupání, ale díky tomu, že jsme šli ve tmě (jen si svítili čelovkami), tak jsme neměli moc ponětí, jaké stoupání to bylo. Všichni již toho měli dost, ale zatím se stále ještě pokračovalo vysoké tempo, které naprosto zbytečně nasadil průvodce. Někdy kolem půl šesté ráno se začalo rozednívat a já už byl totálně v háji – každou sebemenší přestávku jsem usnul… No cca v 6.15 jsme se objevili ve výšce něco přes 5.900m a tam jsem to vzdal… Zatímco ostatní se úspěšně protrápili při překonávání zbylých 150 výškových metrů po hodině a půl až na vrchol (takže celkový čas výstupu byl velmi rychlý – 5,5 hod.!), tak já jsem se vracel zpět – a to tak, že jsem vždy sešel asi 50 metrů, sedl si na kámen, usnul, po chvíli vstal, ušel opět 50 m atd… Takhle jsem došel až k již zmiňovanému sněhovému poli, kde jsem si lehnul a spánkem si krátil čekání na úspěšné absolventy Chachani – když se blížili, tak na nich bylo vidět, že toho mají opravdu dost – není divu – poté, co mě opustili, tak ještě 3x museli nandavat mačky a překonávat sníh! Nakonec se ale na vrcholu objevili a už jim nikdy nikdo nevezme, že překonali šestitisícovku! Zatímco mně nikdy nikdo nevezme, že jsem to nedokázal, nicméně i tak jsem se sebou spokojen – protože takhle na dno jsem si asi ještě nehrábnul. Návrat do tábora nám trval ještě asi hodinu, protože Zbyněk s Ivetou byli již opravdu na pokraji sil (stejně tak ale i průvodce, který přecenil tempo), naopak já jsem po spánku mírně obživl. V táboře se zabalilo a následně ještě půl hodiny sestupovalo k autu, které nás opět strastiplnou cestou odvezlo do hotelu.

Nejširší nabídku průvodců a map Peru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Arequipa – Puno (15. 4.)

Přejezd Arequipa – Puno

NÁKLADY: taxi Arequipa 4+4 SOL (5 osob), bus Arequipa-Puno 40+2 SOL/os. (6 hod.), ubytování 15 SOL/os.

Po namáhavém předchozím dnu jsme v podstatě pouze přejeli z Arequipy do Puna – předtím jsme ale museli v hotelu v Arequipě vybojovat slevu za vyprání prádla, protože část nám vrátili nevyprané a část nevrátili vůbec a našli ho až po urgencích… No o co byl autobus (Cruz del Sol) do Puna dražší (40 SOL), o to hůř se v něm sedělo, alespoň že dávali pěkné filmy. V Punu jako obvykle netrvalo ubytování dlouho a večer bylo na programu zajištění výletu na ostrovy na jezeře Titicaca.

Ostrovy na Titicaca (16.-17. 4.)

Výlet na ostrovy na jezeře Titicaca – Uros, Amantaní a Taquile

NÁKLADY: výlet 57 SOL/os., ubytování 15 SOL/os.

Ráno jsme se nejprve vydali lodí pro cca 20 osob na ostrovy Uros, které jsou celé dělané z rákosu a v současné době je to velmi komerční záležitost (snaha domorodců o prodej předražených suvenýrů). Po hodinovém pobytu byl na programu dvouhodinový přesun na další ostrov Amataní, kde bylo zajištěno přespání u domorodců, abychom viděli jejich styl života (i zde již ale je dost poznat civilizace…). Jako dárky (které jsou očekávány) jsme jim předali 1kg cukru, 1 kg mouky, olej a i bonbóny. Po obědě nás odvedli na místní horu Pachatata (cca 4.100m) a po návratu a večeři jsme na chvilku zašli na místní oslavu, což vlastně byl přitroublý tanec, takže po půlhodince jsme šli spát. Ráno po snídani a rozloučení se jelo na ostrov Taquile – opět komerční ostrov. Ostrov je ale pěkný a po drahém ale výborném obědě (pstruh) se přecházelo na druhý konec ostrova, odkud byl odjezd, ten se však kvůli Jardovi o čtvrt hodiny opozdil, protože musel navštívit „baňos“… Návrat do Puna trval necelé 3 hodiny.

Přejezd Puno – La Paz (18. 4.)

Přejezd do Bolívie

NÁKLADY: taxi Puno 3 SOL (5 osob), bus Puno-La Paz 25+1 SOL/os. (5,5 hod.)

V 7.30 jsme odjeli z Puna do Bolívie – konkrétně do La Pazu. Zajímavý je přechod hranic – na hranicích se musí vystoupit, pěšky zajít na policajty nahlásit odchod ze země, poté navštívit peruánské a nakonec bolivijské celníky. No mám alespoň pár razítek v „pasportu“ :). Poté se přejde dál a nasedne do jiného autobusu, do kterého mezi tím přenesou zavazadla. Do La Pazu (mimochodem nejvýše položené hlavní město na světě – roztáhlé město je od 3.600 do 4.000 m.n.m.) již cesta byla pohodová.

Uyuni – solná jezera (19.-22. 4.)

Třídenní výlet po solných jezerech v Bolívii – Salar de Uyuni – největší solná pánev na světě (12.000m²), 3.650 m.n.m., solná vrstva cca 80 cm

NÁKLADY: bus La Paz-Uyuni 15 USD + 2 Bol/os. (11 hod.), taxi La Paz 10 BOL (4 osoby), výlet 80 USD/os. + 15 BOL/os. vstup Fish Island + 30 BOL/os. vstup laguna Colorada, bus Uyuni- La Paz 30 USD/os. (11 hod.)

Na výlet po solných jezerech jsme přejížděli z La Pazu do Uyuni. Ještě před odjezdem jsme si zajistili výlet v kanceláři v La Pazu, což je samozřejmě o něco dražší než na místě, ale my jsme to udělat museli, protože jsme si nemohli dovolit ztratit ani den. Výlet tak stál 80 USD/os., což ale nakonec nijak přehnaná cena nebyla. K tomu jsme si zajistili autobus – normální lokální za cenu 15 USD/os., ale cesta, která trvala 11 hodin byla doslova a do písmene strašidelná!! Nikdy jsem nezažil, aby bus házel a drncal v jednom kuse, nicméně nemohla za to až tak kvalita autobusu, jako „silnice“. Naštěstí autobus nebyl zaplněn, a tak jsem si zabral 3 místa na zadní sedačce a aspoň trošku tak bylo možné ležet. Před cestou mě bolela záda, ale paradoxně právě po cestě bolet přestaly. Po příjezdu byla kosa (teprve se rozednívalo), ale najedli jsme se a v 10.30 jsme odjeli v 8 lidech džípem na výlet – kromě nás 4 (Zbyněk zůstal v Peru, do Bolivie nemohl) ještě dánský pár, australan a průvodce. Za 3 dny jsme najezdili v aute přes 900 km. První den jsme nejprve jeli po solném jezeru, kde nám průvodce ukázal těžbu soli (při těžbě se využívá období dešťů, kdy je sůl rozměklá a staví se z ní kužely, které se po odpaření vody nakládají na korby nákladních aut),  vesnici ze soli, solný hotel (dříve fungoval, nyní kvůli kontaminaci okolí slouží pouze jako atrakce turistů – ze soli jsou i stoly, postele), zajeli jsme na kaktusový ostrov Isla de Pescado (Rybí ostrov – prý dle tvaru ostrova, vstup 15 SOL) uprostřed Salt Lake Uyuni a snědli tam výborný průvodcův oběd. Odpoledne jsme dorazili na místo ubytování (místo ubytování v solném hotelu jsme si vybrali normální ubytování), kde jsme po večeři poseděli s ostatními a ve 21.30 šli spát bez sprchy… Druhý den byla snídaně v 7, o hodinu později odjezd a po hodinové jízdě byla na programu první laguna s chechtajícími se ptáky. Odpoledne další laguna Colorada s plameňáky (vstup do národního parku 30 SOL), dále jsme viděli lišku, která přišla žebrat o jídlo až k autu. Poslední den se vstávalo v 5 a nejprve se jelo ke gejzíru v 4.870 m.n.m., dále do termálních lázní (Jarda s Ivetou se vykoupali, já s Danou ne) a poté na lagunu Verde, která už je poblíž bolivijsko-chilské hranice. Z ní pak více než šestihodinový návrat zpět do Uyuni (cestou jsme navštívili Train Cemetary – vrakoviště lokomotiv) a jede se krajinou, kterou maloval již Salvador Dalí (tzv. zkamenělý strom). Večer pak nám jel z Uyuni do La Pazu tentokrát ještě kvalitnější autobus (také stál dvojnásobek – 30 USD), ale bohužel to téměř vůbec nepomohlo a cesta byla opět utrpením…

La Paz – Death road (22. 4.)

Silnice smrti – sjezd na kole

NÁKLADY: taxi La Paz 10 BOL (4 osoby), výlet 38 USD/os. + 24 BOL/os. vstup národní park, ubytování 35 BOL/os.

Z Uyuni jsme  do La Pazu dorazili v 7 ráno a já okamžitě skočil do taxíku zkusit si zařídit sjezd „silnice smrti“ na kole (zatímco ostatní se rozhodli pro den volna a nákupy). Byl jsem úspěšný, a tak jsem vyrazil společně s dalšími 4 „jezdci“ vyrazil – no Death road už není co bývala – po mnoha pádech autobusů a kamionů již bolivijská vláda udělala mantinely na většině cesty, a tak zdaleka není už tak nebezpečná. Vyfasovali jsme kola, jejichž kvalita byla pochybná – zejména odpružená vidlice byla špatná. Když jsem viděl ty, co jeli se mnou, tak jsem si říkal, že nechápu, že je průměrně jen 1 mrtvý cyklista ročně – jedna bolivijka to vzala v kozačkách… No velmi brzy jsem zjistil, že žádný rychlý sjezd nebude, protože to na kole nikdo neuměl (ani já nejsem žádný cyklista, ale ostatní to fakt neuměli). Naštěstí po hodině pomalé jízdy jsme uhnuli na kamenitou cestu, kde jsem se vždy s průvodcem rozjel a po chvíli jsme na ostatní počkali. Trasa vedla nádhernou přírodou národního parku a během 70 km jsme z La Cumbre (4.625 m) sestoupili do výšky 1.100, takže převýšení přes 3500 metrů!!! Poté krátký přejezd, bazén, dobrý oběd a cesta autem zpět – tentokrát již ne tak jednoduchá a bezpečná – protože i za mlhy, která nás potkala, auta předjíždí na dvojité plné čáře a k tomu často nemají rozsvícená světla!!! No nicméně po 3 hodinách jsme dorazili do La Pazu v pořádku a dostali jsme triko a cd s fotkami z cesty. Celý výlet mě přišel na 38 USD.

Přejezd do Cuzca (23. 4.)

La Paz – Cuzco

NÁKLADY: taxi La Paz 10 BOL (4 osoby), bus La Paz-Cuzco 110+2 BOL/os. (13 hod.), taxi Cuzco 5 SOL (5 osob), taxi Cuzco 4 SOL (5 osob), ubytování 15 SOL/os.

Z La Pazu jsme vyrazili busem v 8.45 a dorazili do Cuzca ve 20.30 – a to je ještě o hodinu v Peru posunutý čas – takže skoro 13 hod. v buse! No jednu hodinu zdržení udělal přechod hranic, který trval nezvykle dlouho. Autobus byl dobrý, ale nejhorší byla asi tříhodinová vsuvka bolivijsko-peruánské „hudby“, kterou nechal řidič vyřvávat strašně nahlas a k tomu asi 4x dokola…. No po příjezdu do Cuzca jsme se potkali se Zbyňkem a jeli ubytovat taxíkem, když jsme se pěkně naskládali v 5 lidech na zadní sedačce :). Poté byla na programu jen lehčí večeře a Jarda něco nakoupil na večer, protože měl svátek.

Machu Picchu (24.-26. 4.)

Cesta na Machu Picchu

NÁKLADY: taxi Cuzco 5 SOL (5 osob), collectivo 40 SOL/os. (7 hod.), ubytování 10 SOL/os., termály 10 SOL/os.

V Cuzcu jsme během dopoledne sehnali collectivo do Sv. Terezy, resp. Sv. Marie – stálo nás to 40 SOL na osobu. Před odjezdem jsme si ale prohlédli z dálky některé památky (Saqsayhuaman – pevnost). Začátek byl pohodlný a krásnou krajinou, takže cesta ubývala v pohodě, se setměním jsme se vydali do kopců, párkrát přejeli rozvodněnou silnici, předjížděli jiná auta, takže to ještě šlo, ale po 4 hodinách jízdy jsme najeli na prašnou cestu, kdy auto začalo házet – a po hodině to již moc zábavné nebylo, navíc jsme zabloudili (řidiči bych to ale za vinu nedával), takže nakonec cesta trvala cca 7 hodin. Druhý den jsme se vydali na Zbyňkem naplánovaný tříhodinový pochod (vyčetl to z nějakého cestopisu) – nejprve jsme na vozíku přejeli divokou řeku Urubambu a podél proudu se vydali po cestě směrem k Aquas Caliente. Po 3 hodinách v krásné přírodě jsme teprve dorazili k hydroelektrárně, kde jsme se dozvěděli, že cíl cesty je vzdálen ještě 11 km, čemuž jsme nejprve nevěřili, ale po chvíli se dozvěděli, že je tomu opravdu tak (cestopis totiž popisoval cestu právě jen k hydroelektrárně a železnici a nezmiňoval se již, že si cestovatelé poté asi užili cestu ve vlaku…). Cesta vedla po železničních kolejích, takže více než 3 hodiny jsme šli po pražcích a kamení nudnou krajinou, ve které přes porost nebylo co k vidění… Už na počátku cesty jsme naštěstí ztratili Zbyňka (fotil snad úplně všechno), protože by schytal pár nepříjemných poznámek k cestě. Nakonec jsme ale unaveni dorazili do Aquas Caliente, což je výchozí bod na Machu Picchu. Po ubytování a večeři jsme si koupili vstupenku na Machu Picchu za 122 SOL (ale jsou to joudové, pokud někdo chce vstupné ušetřit, tak to jde tak, že při větší skupince se koupí 2 lístky a po chvíli jde někdo ven na záchod s oběma lístky a s další osobou se vrátí zpět – u vchodu to vůbec nekontrolují…!!!) a šli se zrekreovat do místních termálních pramenů (10 SOL), nic moc to však nebylo. Na samotný výstup na MP jsme vstávali ve 4.45, abychom tam byli mezi prvními a mohli jit na Wayna Picchu (pouští tam jen prvních 400 návštěvníků), což je ještě nad Machu Picchu a je tam krásný výhled. Do stoupání jsme se vydali 4 (Dana jela později busem za 6 USD), po chvíli jsem spolu se Zbyňkem poodešel Jardovi s Ivetou. Cesta trvala rychlým pochodem asi 45 minut, no řádně jsme se propotili. Nahoře jsme potkali Danu a šli dovnitř, kde jsem se hned vydal ke vstupu na Wyana Picchu – byl jsem na řadě jako dvacátý, ale rychle jsem lidi předcházel, abych byl nahoře mezi prvními – to se mi nakonec podařilo – po půlhodinovém náročném stoupání (dalších 220 výškových metrů) jsem dorazil na vrchol jako druhý (nebo spíš jako třetí – protože přede mnou tam byl ještě pes 🙂 a něco nafotil. Poté jsem se uvelebil na nejvyšším kameni a čekal na ostatní – po čtvrthodině dorazil Zbyněk a po něm Dana. Jarda s Ivetou nikde. Po další půlhodině jsem začal sestupovat a po cestě prohlížel ruiny a krajinu. Náhodně jsem se poté potkal s Danou a prošli jsme Machu Picchu, poté jsme se potkali asi v 10.30 s Ivetou a Jardou – místo na Wayna Picchu si to nechtíc namířili na druhý kopec, ačkoliv jim malinko bylo divné, že tam skoro nikdo není. Poté co jsme jim o jejich omylu řekli, tak se vydali na správný kopec a dali si tak pěkně zabrat. Já s Danou jsme se opalovali, naopak Jarda s Ivetou cestou potkali Zbyňka a řekli mu o druhem kopci, kam se Zbyněk neprodleně vydal… Odpoledne jsme se sešli všichni kromě Zbyňka a sestoupili zpět do Aquas Caliente, kde jsme povečeřeli a pořádně se napili, protože jediná voda na MP je u vchodu a je zatraceně drahá (proto doporučuji přes nehlídaný zákaz pronést dostatek vody a stejně tak i jídlo).

Aquas Caliente – Cuzco (27. 4.)

přejezd zpět do Cuzca a pobyt v něm

NÁKLADY: vlak 31 USD/os. (2,5 hod.), collectivo 7 SOL/os. (3 hod.), taxi Cuzco 5 SOL (5 osob), ubytování 15 SOL/os.

Na ranní vlak od Machu Picchu do Cuzca jsme vstávali ve 4.38, protože odjezd byl 5.35. Vlak nebyl nic moc (zato však stál 31 USD – no každý ví, že to jsou zloději…), ale stejně jsme v něm usnuli a probudili se chvilku před půl osmou, kdy vlak končil v Ollantaytambu, kde se přestupuje na autobusy – zde nastává úprk lidí na autobusy, dle hesla kdo dřív přijde, ten odjede… I my jsme (protože jsme o tom věděli) se snažili zaujmout čelní pozice, ale po nabídce jízdy levným collectivem (7 SOL/os.) jsme neodolali a v klidu se svezli. V 9 ráno jsme již byli v Cuzcu, kde jsme probendili cely den (zaslouženě!) a zároveň si zajistili letenky do džungle v Puerto Maldonado. Během pobytu v Aquas Caliente si Zbyněk zapomněl foťák v internetové kavárně, přesto tam na něj i po čtvrthodině na recepci čekal – Jarda nechápal jak se něco takového mohlo Zbyňkovi stát, tak pro jistotu ten svůj nechal v collectivu a dal mu ho až řidič… Jen upozorňuji, že jak Zbyněk, tak i Jarda jsou fotomaniaci a ztráta by jim způsobila velkou újmu… Odpoledne jsem musel koupit všem „dortíček“, protože jsem prohrál sázku se Zbyňkem (jo jo, chabé znalosti němčiny…).

Puerto Maldonado – Lima (28. 4. – 2. 5.)

džungle Puerto Maldonado resp. Lake Sandoval, cesta domů

NÁKLADY: taxi Cuzco 5 SOL (5 osob), letadlo Cuzco-Puerto Maldonado 93 USD/os. + 12,30 SOL/os. odletová taxa (0,5 hod.), taxi Puerto Maldonado 7+7 SOL (5 osob), výlet džungle 130 USD/os. (já 80 USD + 50 SOL) + 65 SOL/os. vstup džungle, ubytování 13 SOL/os., taxi Puerto Maldonado 4 SOL/os., letadlo Puerto Maldonado-Lima 123 USD + 9,90 SOL odletová taxa (2,5 hod.), 30,25 USD odletová taxa Lima

Let z Cuzca do Puerta Maldonada trval půl hodinky, po příletu nás přivítalo tropické počasí a dusno, ačkoliv byly hlášené deště (za celou dobu v Peru a Bolívii nás déšť potkal dohromady cca tak hodinu, a to ještě přeháním)… Z letiště jsme odjeli do centra, kde si nás hned odchytl naháněč, který nám chtěl prodat výlet do džungle. Jelikož jsem měl dřívější odlet než ostatní, tak jsem chtěl pouze výlet na 3 dny/2 noci (ostatní o den déle). První nabídka na delší pobyt byla 140 USD (v Cuzcu v cestovkách přes 200 USD…). Po chvíli byla snížena na 130 USD. Přesto jsme se rozhodli obejít více cestovek, problém však byl, že byla polední siesta… Abychom mohli ještě v den příletu odjet do džungle, bylo zřejmé, že se asi bude muset výlet vzít. Já jsem ho však za tuto cenu nechtěl – za kratší pobyt mi byla nabídnuta cena něco málo přes 100 USD + úhrada cesty zpět (cca 20 USD). Můj strop však byl 80, na čemž jsem trval. Po snížení na 90 jsem cenu stejně nebral. Domluvil jsem se tedy s ostatními, že oni odcestují a já si najdu jiný výlet. Když se mělo odejít, tak průvodce slevil mou cenu na požadovaných 80 USD – to však rozčílilo Danu, že jsem já na nich ušetřil (i když její cenu to neovlivnilo, protože ostatní souhlasili se 130 USD). No a tak jsme se trošku pohádali, nicméně jsme všichni odjeli. Předcházel tomu však delší nákup zejména pitné vody, protože té je na jezeru nedostatek. Odjeli jsme tak asi v 16.30 lodí, necelou hodinu po proudu. Poté jsme s bágly (voda docela těžká a protrhávala nám igelitky) šli asi hodinu (z toho půlku cesty už s čelovkama) a poté přejeli loďkou 25 minut na ubytování, které bylo ve srubech. Po večeři se šlo spát a ráno se vstávalo v 5.30 na kajmany – ty jsme však vůbec neviděli… Druhou fází byla dopolední procházka džunglí a odpoledne po obědě a koupání jsme vyrazili na rozhlednu (mirador) a poté po setmění na lov malého kajmana, který se po půlhodině zdařil. Poslední den (tedy můj poslední) se vstávalo opět v 5.30 a šlo se na opice a papoušky – zatímco u papoušků jsme štěstí neměli, tak opice (spíš opičky) se nám podařilo vidět v akci. Dopoledne byla procházka džunglí a prohlídka vysokých stromů, odpoledne jsem vyrazil zpět do Maldonada s jiným průvodcem, se kterým jsme štěstí měli a po cestě viděli jak papoušky, tak i zblízka opičku. Večer jsem zjistil, že mě peruánci mají tak rádi, že si na mě museli nechat památku, tak si vzali z báglu (který byl uschován tam kde jsme bydleli) peněženku s nějakými Eury…. No ani mě to (překvapivě) nenaštvalo, nicméně jsem ale měl po nakupování dárků (stejně mi to kamarádi vyčetli, že jsem si to vymyslel, abych jim nemusel nic kupovat – to jsou kamarádi – místo aby mě politovali.. :)…. Holt mají lidi smůlu. Po přespání jsem měl další den let do Limy, který se o 2 hodiny opozdil, takže jsem se alespoň mohl opalovat (jo pěkně jsem se připálil, ach jo). V Limě mělo letadlo „překvapivě“ hodinové zpoždění, ale při letu to dokázalo o 45 minut stáhnout. V Madridu jsem si vyměnil letenku na dřívější návrat a po necelých 3 hodinách přistál v Praze.