HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Rok v Antarktidě je experiment s životním stylem i psychikou

Rok v Antarktidě je experiment s životním stylem i psychikou

Experiment s životním stylem a psychikou – i tak by se dal nazvat rok v Antarktidě. V čisté, krásné, ale i trochu drsné přírodě. Život v boudiččce 2×2 metry a dva kamarádi v prostoru o velikosti maringotky.  Přinášíme vám kapitolu z deníku Martina Mykisky.

Venku je úplně modrá obloha, teplota vzduchu -9oC. Z mořské hladiny vystupuje rozlehlá bělostná kopule ostrovního ledovce a nad ledovcem se právě klube oslepující slunce. Právě se dívám z lodního okénka přímo na ostrov Nelson, kde mám strávit přes rok mého života… Brzy nastoupím do zodiaku, zavrčí motor, cestou ke břehu absolvujeme krátké závody s tučňáky vyskakujícími z vody a já vystoupím na pobřeží plné oblázků pokrytých tenkou vrstvou ledové tříště… Začíná jedno z největších dobrodružství mého života, rok na pustém polárním ostrově. Strávím ho s mými kamarády Petrem Lumpem a Karlem Weidingerem.

Rok života v 2×2 metrech

Malou experimentální stanici Jaroslava Pavlíčka tvoří dvě stavbičky asi 100 metrů od pobřeží. Desko-domek třikrát tři metry a obří vyřazený mrazák z ruského ledoborce (asi dvakrát čtyři metry).

Jen pár kroků od mořského břehu (8 až 25 metrů – podle fáze přílivu a odlivu) se nachází ještě malá špičatá stavbička o půdorysu dvakrát dva metry, tedy jen o trochu větší než klasický stan „áčko“. Stěny má z mrazuvzdorných desek ze zpevněného polystyrénu. Tuto „samotku“ si vybírám k ročnímu pobytu já, Petr s Karlem, kteří přijeli už dříve, již mají v horním domku zaběhlý rytmus, který nechci narušovat víc než je nezbytně nutné. Stanice je určena pro zájemce o život v drsných podmínkách daleko od civilizace, s minimem vybavení a bez hromad věcí, které v normálním životě považujeme za nepostradatelné. Budeme tu žít v minimálním prostoru, bez chemických přípravků, televize, internetu, o autech ani nemluvě, odpady jsou minimalizované, upřednostňují se recyklovatelné. Odměnou bude naprosto čisté prostředí a unikátní nedotčená polární příroda všude kolem nás.

ledoborec ve Weddellově moři, Antarktidaledoborec ve Weddellově moři, Antarktida

tučnáci uzdičkoví, Antarktidatučnáci uzdičkoví, Antarktida

rypouš sloní , Antarktidarypouš sloní , Antarktida

Po krátkém vybalování a povídání vyrážíme na mou první procházku po ostrově, lépe řečeno po jeho malé části, která není zaledněná. Jdeme podél pobřeží, přelézáme skalky, pak zase po pláži. Připadám si jako ve snu. Pocity jsou strašně intenzivní. Míjíme na zemi sedící mládě buřňáka obrovského – největšího letce Jižních Shetland. Mládě velikosti husy není vůbec plaché. Jen několikrát pohrozilo otevřeným zobákem, když jsme se přiblížili příliš blízko. O kus dál se dostáváme mezi postávající či přešlapující tučňáky. Opět: nejsou vůbec plaší, na vzdálenost dvou až tří metrů si nás skoro vůbec nevšímají. Petr je takřka denně sčítá – dnes jich zde nocuje 402. Potkali jsme vracejícího se Karla:

„Máš štěstí, Martine, uvidíš hned první den lachtana.“

„Jo? To se těším! A kde?“ ptám se zvědavě asi dva metry od podlouhlého, černého kamene, který náhle zvedá hlavu! Za nastávajícího šera na nás cení zuby lachtan, div jsem na něj nešlápl!

Antarktická příroda se mi stala brzy rutinou, i když chci hned zdůraznit, že mě neomrzela nikdy.

Antarktida nesejméno, které v řečtině znamená „naproti Arktidě“. Antarktida byla (a stále je) nejméně prozkoumaným kontinentem – až v roce 1911 dosáhl jižního pólu Nor Roald Amundsen. Je to pátý největší světadíl a jeho obyvateli jsou jen vědci. Smluvně nepatří Antarktida žádné zemi, nesmí tu probíhat vojenské aktivity a do roku 2048 je zakázáno těžit nerostné suroviny. Ryby jsou dalším potenciálním bohatstvím kontinentu.

Jak se žije v Antarktidě

Prvních devět dnů po příjezdu mě Antarktida šetřila, počasí bylo mírné. To znamená žádné hluboké mrazy, ale hlavně takřka nefoukalo. Brzy se to mělo změnit.

Vzbudil jsem se do nepřetržitého hukotu větru a bouřícího moře. Skrz zamrzlé okénko tuším vycházející slunce. Právě se prodralo z mraků. Krátkou rozcvičku zkouším raději v prostoru omezeném šikmými stěnami domku. Docela to v místě, kde se mohu úplně vzpřímit jen uprostřed, jde. S větrem v zádech jsem hnán do „kuchyně“ na snídani. Koutkem oka registruji, že vrtule elektrárny sviští ve vysokých obrátkách… Po jídle beru anemometr a jdu změřit rychlost větru. Během chvilky musím konstatovat, že mou starou péřovku vítr profoukne jak nic. Mám pocit, jako by mi někdo rozléval po zádech tenké čúrky ledové vody. A to přesto, že jsem utěsněn šálou téměř hermeticky. Zkouším se zahřát chůzí. Anemometr ukazuje v průsmyku nad stanicí 20 metrů za sekundu v nárazech. S větrem v zádech se ženu vnitrozemím, radši nemyslím na cestu zpět. Sněhová pokrývka mění konzistenci: od vyfoukaných ploten přemrzlého sněhu až po prašan dosahující výše kolen. Závějemi se ale brodím s požitkem – znamená to, že je zde vítr mírnější. Anemometr ukazuje jen 10 m/s ve výšce metr nad zemí.

Cestou zpět se nedá koukat přímo do větru. Vyšel jsem trochu stranou od stanice – a musím k ní dojít po hřebínku. Vítr je zde o řád silnější, jen těžko se proti němu deru po kamenech trčících z vymydleného zledovatělého povrchu. Zbývá 200 metrů – jak jsou teď ty vzdálenosti nějak delší! Když konečně kus pod sebou spatřuji naši stanici, chci si oddechnout, ale vítr mi bere dech.

Když po celém týdnu vichru přijde pár hodin bezvětří, člověku úplně třeští hlava. Zejména teď, když zamrzla zátoka a nešplouchá ani voda. Chvíli si ticho užíváme, ale brzy je třeba něco dělat – využít dobré počasí. Vykopat zasněžené předměty, odkopat a přečerpat palivo do zásoby, apod… Na Nelsonu jsme tři muži, s jinými lidmi jsme se vídali jednou za jeden až dva měsíce.

Díky životnímu stylu – ve stylu „vše vlastníma silama“ – je na stanici pořád co dělat. A když zbude čas, chodí se na pozorování zvířat. Teď uprostřed zimy se třeba na zamrzlé zátoce povalují tuleni krabojedi, kteří se dokáží z vody na hladinu několika metry ledu prokousat. Na ledě pak buď leží, pospávají nebo jen tak mžourají, anebo se pošťuchují a mladí samci bojují. Bývají i do krve, ale k vážnějšímu zranění dochází velmi zřídka.

tučnáci uzdičkoví, Antarktidatučnáci uzdičkoví, Antarktida

Když přichází zázrak

Budím se do fantastického rána. Přestože je poměrně brzo, půl osmé, je již značné světlo. Je totiž úplně jasno, na východě je lehounce narůžovělá obloha a naprosté ticho. Směrem na západ nabývá obloha tajemnou, sytou modř… Kolem jiskřící sníh a nehybné zamrzlé moře plné sněhových vln – vyhlazených závějí ze včerejšího a předvčerejšího větrného dne. Pomaloučké svítání nad ostrovem Krále Jiřího působí fantasticky průzračně – člověk má pocit, že se zastavil čas. Nebo jakoby se měl za chvilinku stát nějaký zázrak.

Po snídani nás venku čeká další nádherný obraz. Hrbolatý povrch zamrzlého moře je osvětlen nízkým sluncem. Vystouplé kry jsou směrem od východu zářivě žluto-bílé, k jihozápadu vrhají dlouhé modravé stíny. Vše v dáli lemuje světlem plasticky zvýrazněný přilehlý břeh ostrova Krále Jiřího.

Na jedné kře objevil Petr velikého tučňáka, tučňáka císařského. Tento druh je tu poměrně vzácný, hned se k němu přesouváme. Obklopujeme přes metr vysokého tvora, cvakají fotoaparáty, vrčí kamera. Tučňák suverénně pózuje a cítí se „nad věcí“. Ve zdejší přírodě totiž nemá žádného přirozeného suchozemského nepřítele, a tak se vůbec nebojí.

Na další díl z antarktického deníku Martina Mykisky se můžete těšit zanedlouho. Přečtěte si také rozhovor s Martinem Mykiskou na našich stránkách. Každou sobotu a neděli v únoru pak můžete navštívit jeho diashow a vyprávění v pražském Planetáriu, vždy od 16:00. Více na www.mykiska.cz. 

erodované pobřeží ostrova Nelson, Antarktidaerodované pobřeží ostrova Nelson, Antarktida

Zkušenosti čtenářů

Joska

by mě zajímalo, jak dlouho ještě bude Mykiska živej z toho, že byl před 15 lety v Antarktidě.

Sir
Joska:

Dokud tu bude dost lidí, kteří tam nebyli…a dokud to mm bude umět čtivě podat.

Ivan Brezina
Joska:

Nejde prece vubec o to kdy to autor zazil, ale jestli to ma nejaky obecny presah. Proc byste si jinak mel cist o Hillarym, Kolumbovi nebo Hedinovi? Ti tam prece taky byli „uz davno“.
Ale chapu – zavist, ze? Sedite nekde v kanclu, za okny je unor, mate depku, a ted si jeste musite cist o tom, ze nekdo na rozdil od vas zvednul zadek ze zidle a odjel do Antarktidy:-))

Ivan Brezina
Joska:

Nejde prece vubec o to kdy to autor zazil, ale jestli to ma nejaky obecny presah. Proc byste si jinak mel cist o Hillarym, Kolumbovi nebo Hedinovi? Ti tam prece taky byli „uz davno“.
Ale chapu – zavist, ze? Sedite nekde v kanclu, za okny je unor, mate depku, a ted si jeste musite cist o tom, ze nekdo na rozdil od vas zvednul zadek ze zidle a odjel do Antarktidy:-))

Joska

jojo, přesně tak to je, ted si na to káp.
Kolumbus jel někam, kam se jezdilo už staletí, Hedin byl nacistickej slídil a Hillary byl borec nejen po sportovní stránce.
Depku nemám, páč mám zimu rád, víkendy trávím na sněhu a vůůbec se netěším na řev sekaček, kerej začne někdy na konci března a bude mi rvát uši až do listopadu.
Proti MM nic nemám, podle mě je docela borec, z Antarktidy jet domů ještě přes celou J Am je vynikající nápad. Mě osobně Ant. neláká, jet tam může téměř každej, kdo má čas a peníze (Brabec, Halík..). Mě stačilo projet tu J Am a jelikož jsem ji jel později než MM, neměl jsem jeho starosti kupř. s arg. vízem..
PS – posílám to jen jednou, myslím, že to stačí, nepotřebuju se vykecávat (-:

Ivan Brezina
Joska:

Ja to taky poslal jen jednou, ale mozna mi ujela ruka na dvojkliku. Jestli byl Hedin „nacistickej slidil“ s jeho knihama nesouvisi, jsou proste uzasne napsany. Mam snad cestovatele kadrovat? A stejne tak je mi jedno kdy byl MM v Antarktide. Povazuju to za nadcasovou akci, prinejmensim uz tim, ze na rozdil od tech co citujes „nemel penize“.

Joska
Ivan Brezina:

kádrovat ? nevím zda to je to pravé slovo, ale jistě je rozdíl, jestli se novinář jmenuje Brezina nebo Lažnovský..
jsi si jistý, že MM jel bez peněz ?? To myslíš vážně ? Jarda Pavlíček kdysi nabízel pobyt na Nelsonu i coby civilku a povídal, že ten chlapec musí disponovat tak 200 000 Kč na různé výdaje (letenka do J Am, loď do Antark., jídlo a palivo na rok pobytu). No a milý MM jel ještě přes celý kontinent a to vdobě, kdy musela být do většiny zemí víza a kdy Argentina měla peso k USD 1:1, čili byla mastná jako prase….no možná stopoval, to je fakt (-:

Ivan Brezina
Joska:

Kdyby Laznovsky krome svych udavacskych clanku za 2. republiky byval napsal i nejaky hezky cestopis, nevidim duvod proc si ho neprecist. Ze je nejaky autor charakterova svine prece automaticky neznamena ze poutave nepopisuje dejme tomu Tibet (abychom se vratili ke klasiku Svenu Hedinovi). A pokud jde o MM, ja neresim kde na to vzal a kolik ho to stalo. Mluvim o tom, ze pobyt v Antarktide byl skolou dobrovolne skromnosti. V tom je to nadcasove a proto je mi uplne jedno, kdy tam byl. O „vyprave“ do Antarktidy na palube lodi pro bohate snoby bych si stejne jako ty cist nechtel. Ae tohle je proste pripad akce s nejakym obecnym presahem, ktera bude zajimava vzdycky bez ohledu na to kdy se uskutecnila.

Joska
Ivan Brezina:

jojo, s tím se dá souhlasit. Skromně tam teda pobýval, to je fakt..

Petr

Ivanovi: kolikrát si dojel do Indie za 100 USD ? mě se to teda nepodařilo…

Ivan Brezina
Petr:

Ja dvakrat, manzelka (beze mne!) trikrat tam a zpatky. Takze celkem osmkrat. Naposledy jsem to jel loni v kvetnu. V knize priznavame, ze na obalce trochu „kecame“ – bez stopu to nestoji sto, ale sto dvacet dolaru.

Petr
Ivan Brezina:

no já myslil teda cestování „lidsky“. čili jedu den, dva, pak přespím v posteli, sprcha…taky něco sním. to musí být víc, none ? abych někde v prachu u silnice mával na řidiče a spal ve škarpě to teda už nemusím. A do výdajů na cestu počítám i shánění víz, nejsem z Phy, čili i cestovné, fotografie…

Ivan Brezina
Petr:

120 USD (plus minus) jsou jen naklady na dopravu na trase Praha – Nove Dilli. Tedy návazné autobusy a vlaky bez použití autostopu. Ubytování a jídlo musíš připočítat navíc. Ovšem hotel tě na východ od Istanbulu vyjde tak na 120 Kc a kvalitní velký jídlo tak na 30 – 50 Kč. Pokud chceš vědět víc, ozvi se mi na brezina@maxim.cz

roman

Petrovi: Z Indie domů jsem dorazil pod těsně pod 5 dolarů… Jel jsem kousek vlakem v Pákistánu (tlačilo mě vízum). Zbytek stopem… Takže pokud člověk projede stopem alespoň Evropou, tak se do Indie pod těch 100 dolarů bez problému dostane…

milous
roman:

Hm je fajn se jet podívat ven a být tam místním na obtíž. Tím bych se osobně zrovna nevytahoval. Ale zkušenost asi zajímavá.

dan
milous:

Upřímně řečeno, takovéto trhání rekordů v minimálních nákladech na cestách taky nechápu. Přece jenom když si uvědomím, jaký mají lidi v podobných krajích příjem, tak opravdu nemám dobrý pocit z toho, když smlouvám např. s drožkařem v Dháce, jestli mě sveze za 10 nebo 15 kč. Párkrát jsem to udělal a ve výsledku jsem z toho měl spíš špatný pocit než dobrý. Samozřejmě nemluvím o některých přepálených cenách v turistických ghetech.

jeff
milous:

To, že tě někdo sveze stopem je jeho svobodné osobní rozhodnutí:-)

Ivan Brezina
milous:

Autostopem je clovek nekomu „na obtiz“? To slysim poprve. Je prece na svobodnem rozhodnuti ridice jestli zastavi a vezme stopare…

milous
Ivan Brezina:

Autostop jsem samozřejmě zrovna nemyslel…ale pravděpodobně si jídlo dožebrával a to spojení „Jel jsem kousek vlakem v Pákistánu (tlačilo mě vízum)“ jsem pochopil tak, že si lístek asi taky nekupoval. Tohle dělají cikáni ne? Ahoj tak sem tady dej mi najíst. To neni hrdinství.

Klára
milous:

Myslím, žes to nepochopil správně…Přečti si příspěvek Romana ještě jednou.

jeff
Klára:

každej by si měl vyzkoušet existovat v těchto zemích za prachy co tam musí žít místní, to je teprve ta pravá „exotika“:-).

roman
milous:

Milousi, bavíme se o ceně za dopravu… pochopil jsi to špatně…

Martin Mykiska

zdravím všechny diskutující, posledních pár dní mi vrcholí balení na malou výpravičku (na sníh), takže jsem se sem koukl až dnes… a objevil tuhle diskuzičku…

Takže pár zajímavostí:
1. pořad v Planetariu jsem nosil v hlavě řadu let, je to komponovaná diashow (takže ne vyprávění, jak je nahoře zmíněno, já tam fyzicky nebývám), která ve mně uzrála během desítek přednášek. Věděl jsem, že ten materiál v sobě má potenciál této diashow. Jen jsem musel najít místo s potřebným technickým vybavením, a zároveň kde by souhlasili s tímto programem (před několika lety třeba v Planetariu Antarktidu nechtěli), a také se mi do toho pletly další a další projekty, takže se to podařilo až teď… Kdybych nebyl přesvědčen o trvalé hodnotě tohoto programu, tak bych to samozřejmě nedělal.
Z toho, že jsme byl kdysi v Antaktidě budu žít až do smrti, byl to fantastický zážitek!!! Veřejnost s tím odted ale budu již obtěžovat minimálně (jen když budu požádán), diashow je zatím poslední (vetší:-) slovo. Jiný nápad nemám a nemyslím že přijde (nikdy ale neříkám nikdy), každopádně: nebažím po tom. Jiných věcí, co dělat mám dost a dost.

2. Celkem jsme tehdy měli, každý účastník, sehnat nebo vložit do akce na zimování na Nelsonu hodnotu 50.000,-Kč na osobu. Já vložil 20.000,- Kč ze svého(spoření mladých, nebo jak se to tehdy jmenovalo), podobnou částku jsem získal od sponzorů, to byl tedy můj hotovostní vklad, další vklad byl v podobě výbavy, která zajišťovala či přispěla k běhu stanice – byl nějaký materiál od sponzorů, nebo jsem něco kupoval (mačky, lano apod..). Dnes jsou podmínky (finanční) pro pobyt na Nelsonu samozřejmě úplně jiné, ale nemám přesné info. Stačí kontaktovat Jardu Pavlíčka…

3. přes Jižní Ameriku jsem tehdy je pět měsíců, stálo mě to opravdu přesně 2 USD/den se vším všudy, tedy i s těmi vízi. Argentinu a Chile jsem prostopoval kompletně, dále už byla doprava levná (tehdy mohem levnější než dnes, 90.léta). Kolik kilometrů jsem tehdy nachodil pěšky třeba v Buenos Aires těžko říct, ale metrem jsem tam určitě nejezdil, když stál jeden vstup jeden dolar. Argentina byla tehdy fakt drahá, ale nudlová zavářka, bujon a cibule jsou levné všude na světě. Vařeno na lihovém vařiči na tekutý líh… A ovoce, zelenina a chleba jsou také v JA levné… (třeba nahnilé banány jsem občas dostal). Ovšem byla to 90. léta (byl jsem tam pak ještě jednou „na svatební cestě“, 8 měsíců, opět 2USD/den/osobu), v současnosti mě pobyt v JA vychází dráž, ovšem, jednak si to mohu dovolit a jednak už to není“jen o tom toulání“, ale přeci jen jezdím i kvůli publikačním výstupům.

4. myslím, že při cestování nejde o trhání rekordů co se týče „níže“ nákladů, ale především o citlivosti a přístupu k mistním a místnímu prostředí, a o to, co si člověk z cesty odnese sám pro sebe. Někdo si dovede vyžebrat všechno a při tom nikoho neurazí a v místních lidech může navíc zůstat krásný dojem ze setkání s milým, zajímavým a dobrým člověkam (vyvolá-li ovšem žebrání nebo smlouvání dojem negativní, je to špatně!). A naopak jsem zažil lidi, kteří utráceli po stodolarovkách (a tím tedy „vydatně pomáhali“ místní ekonomice) a stejně ti, co získali ty peníze prodejem svých služeb, byli tím člověkem zhnuseni na hodně dlouho… a jejich pozitivní vztah k cizincům a světu obecně na dlouho podlomen. Ne pro každého je vhodné levné cestování, pro někoho je i nepochopitelné (viz třeba závěr diskuze horydoly.cz/vypsat.php?id=11799), na druhou stranu vůbec neodsuzuji, když někdo „může pustit chlup“ – a za poctivé služby poctivě zaplatí. Jakýkoliv obchod je o tom, že musí být spokojené obě strany.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí