Rok v Antarktidě je experiment s životním stylem i psychikou

Venku je úplně modrá obloha, teplota vzduchu -9oC. Z mořské hladiny vystupuje rozlehlá bělostná kopule ostrovního ledovce a nad ledovcem se právě klube oslepující slunce. Právě se dívám z lodního okénka přímo na ostrov Nelson, kde mám strávit přes rok mého života… Brzy nastoupím do zodiaku, zavrčí motor, cestou ke břehu absolvujeme krátké závody s tučňáky vyskakujícími z vody a já vystoupím na pobřeží plné oblázků pokrytých tenkou vrstvou ledové tříště… Začíná jedno z největších dobrodružství mého života, rok na pustém polárním ostrově. Strávím ho s mými kamarády Petrem Lumpem a Karlem Weidingerem.

Rok života v 2×2 metrech

Malou experimentální stanici Jaroslava Pavlíčka tvoří dvě stavbičky asi 100 metrů od pobřeží. Desko-domek třikrát tři metry a obří vyřazený mrazák z ruského ledoborce (asi dvakrát čtyři metry).

Jen pár kroků od mořského břehu (8 až 25 metrů – podle fáze přílivu a odlivu) se nachází ještě malá špičatá stavbička o půdorysu dvakrát dva metry, tedy jen o trochu větší než klasický stan „áčko“. Stěny má z mrazuvzdorných desek ze zpevněného polystyrénu. Tuto „samotku“ si vybírám k ročnímu pobytu já, Petr s Karlem, kteří přijeli už dříve, již mají v horním domku zaběhlý rytmus, který nechci narušovat víc než je nezbytně nutné. Stanice je určena pro zájemce o život v drsných podmínkách daleko od civilizace, s minimem vybavení a bez hromad věcí, které v normálním životě považujeme za nepostradatelné. Budeme tu žít v minimálním prostoru, bez chemických přípravků, televize, internetu, o autech ani nemluvě, odpady jsou minimalizované, upřednostňují se recyklovatelné. Odměnou bude naprosto čisté prostředí a unikátní nedotčená polární příroda všude kolem nás.

Po krátkém vybalování a povídání vyrážíme na mou první procházku po ostrově, lépe řečeno po jeho malé části, která není zaledněná. Jdeme podél pobřeží, přelézáme skalky, pak zase po pláži. Připadám si jako ve snu. Pocity jsou strašně intenzivní. Míjíme na zemi sedící mládě buřňáka obrovského – největšího letce Jižních Shetland. Mládě velikosti husy není vůbec plaché. Jen několikrát pohrozilo otevřeným zobákem, když jsme se přiblížili příliš blízko. O kus dál se dostáváme mezi postávající či přešlapující tučňáky. Opět: nejsou vůbec plaší, na vzdálenost dvou až tří metrů si nás skoro vůbec nevšímají. Petr je takřka denně sčítá – dnes jich zde nocuje 402. Potkali jsme vracejícího se Karla:

„Máš štěstí, Martine, uvidíš hned první den lachtana.“

„Jo? To se těším! A kde?“ ptám se zvědavě asi dva metry od podlouhlého, černého kamene, který náhle zvedá hlavu! Za nastávajícího šera na nás cení zuby lachtan, div jsem na něj nešlápl!

Antarktická příroda se mi stala brzy rutinou, i když chci hned zdůraznit, že mě neomrzela nikdy.

Antarktida nesejméno, které v řečtině znamená „naproti Arktidě“. Antarktida byla (a stále je) nejméně prozkoumaným kontinentem – až v roce 1911 dosáhl jižního pólu Nor Roald Amundsen. Je to pátý největší světadíl a jeho obyvateli jsou jen vědci. Smluvně nepatří Antarktida žádné zemi, nesmí tu probíhat vojenské aktivity a do roku 2048 je zakázáno těžit nerostné suroviny. Ryby jsou dalším potenciálním bohatstvím kontinentu.

Nejširší nabídku průvodců a map Antarktidy (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Jak se žije v Antarktidě

Prvních devět dnů po příjezdu mě Antarktida šetřila, počasí bylo mírné. To znamená žádné hluboké mrazy, ale hlavně takřka nefoukalo. Brzy se to mělo změnit.

Vzbudil jsem se do nepřetržitého hukotu větru a bouřícího moře. Skrz zamrzlé okénko tuším vycházející slunce. Právě se prodralo z mraků. Krátkou rozcvičku zkouším raději v prostoru omezeném šikmými stěnami domku. Docela to v místě, kde se mohu úplně vzpřímit jen uprostřed, jde. S větrem v zádech jsem hnán do „kuchyně“ na snídani. Koutkem oka registruji, že vrtule elektrárny sviští ve vysokých obrátkách… Po jídle beru anemometr a jdu změřit rychlost větru. Během chvilky musím konstatovat, že mou starou péřovku vítr profoukne jak nic. Mám pocit, jako by mi někdo rozléval po zádech tenké čúrky ledové vody. A to přesto, že jsem utěsněn šálou téměř hermeticky. Zkouším se zahřát chůzí. Anemometr ukazuje v průsmyku nad stanicí 20 metrů za sekundu v nárazech. S větrem v zádech se ženu vnitrozemím, radši nemyslím na cestu zpět. Sněhová pokrývka mění konzistenci: od vyfoukaných ploten přemrzlého sněhu až po prašan dosahující výše kolen. Závějemi se ale brodím s požitkem – znamená to, že je zde vítr mírnější. Anemometr ukazuje jen 10 m/s ve výšce metr nad zemí.

Cestou zpět se nedá koukat přímo do větru. Vyšel jsem trochu stranou od stanice – a musím k ní dojít po hřebínku. Vítr je zde o řád silnější, jen těžko se proti němu deru po kamenech trčících z vymydleného zledovatělého povrchu. Zbývá 200 metrů – jak jsou teď ty vzdálenosti nějak delší! Když konečně kus pod sebou spatřuji naši stanici, chci si oddechnout, ale vítr mi bere dech.

Když po celém týdnu vichru přijde pár hodin bezvětří, člověku úplně třeští hlava. Zejména teď, když zamrzla zátoka a nešplouchá ani voda. Chvíli si ticho užíváme, ale brzy je třeba něco dělat – využít dobré počasí. Vykopat zasněžené předměty, odkopat a přečerpat palivo do zásoby, apod… Na Nelsonu jsme tři muži, s jinými lidmi jsme se vídali jednou za jeden až dva měsíce.

Díky životnímu stylu – ve stylu „vše vlastníma silama“ – je na stanici pořád co dělat. A když zbude čas, chodí se na pozorování zvířat. Teď uprostřed zimy se třeba na zamrzlé zátoce povalují tuleni krabojedi, kteří se dokáží z vody na hladinu několika metry ledu prokousat. Na ledě pak buď leží, pospávají nebo jen tak mžourají, anebo se pošťuchují a mladí samci bojují. Bývají i do krve, ale k vážnějšímu zranění dochází velmi zřídka.

Když přichází zázrak

Budím se do fantastického rána. Přestože je poměrně brzo, půl osmé, je již značné světlo. Je totiž úplně jasno, na východě je lehounce narůžovělá obloha a naprosté ticho. Směrem na západ nabývá obloha tajemnou, sytou modř… Kolem jiskřící sníh a nehybné zamrzlé moře plné sněhových vln – vyhlazených závějí ze včerejšího a předvčerejšího větrného dne. Pomaloučké svítání nad ostrovem Krále Jiřího působí fantasticky průzračně – člověk má pocit, že se zastavil čas. Nebo jakoby se měl za chvilinku stát nějaký zázrak.

Po snídani nás venku čeká další nádherný obraz. Hrbolatý povrch zamrzlého moře je osvětlen nízkým sluncem. Vystouplé kry jsou směrem od východu zářivě žluto-bílé, k jihozápadu vrhají dlouhé modravé stíny. Vše v dáli lemuje světlem plasticky zvýrazněný přilehlý břeh ostrova Krále Jiřího.

Na jedné kře objevil Petr velikého tučňáka, tučňáka císařského. Tento druh je tu poměrně vzácný, hned se k němu přesouváme. Obklopujeme přes metr vysokého tvora, cvakají fotoaparáty, vrčí kamera. Tučňák suverénně pózuje a cítí se „nad věcí“. Ve zdejší přírodě totiž nemá žádného přirozeného suchozemského nepřítele, a tak se vůbec nebojí.