HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

REPORTÁŽ: Plavba mayským podsvětím po tajemné Río Usumacinta

REPORTÁŽ: Plavba mayským podsvětím po tajemné Río Usumacinta

Před mnoha lety jsem narazil na malou knížečku nazvanou „Řeka posvátné opice“ od Dimitara Krusteva, který v ní popisoval svá dobrodružství na Río Usumacinta. Dimitar pádloval v dvojmístném skládacím kajaku, který nebyl příliš vhodný do velkých peřejí v soutěskách Usumacinty.

V knize mě nejvíc zaujala fotografie opáleného Dimitara s korálkovým náhrdelníkem okolo krku a pod ní nápis: „Americko-bulharský průzkumník radostně mává svým pádlem a odhodlaně hledí vstříc dobrodružstvím na divoké řece.“ Od té doby jsem chtěl radostně mávat svým pádlem na této řece, ale bohužel jsem se k tomu dostal až ve věku, kdy jsem měl už dávno mžourat v křesle na televizi, a ne se pokoušet sjíždět „smrtící“ peřeje (jak napsal Dimitar).

export_hs_gallery
Río Usumacinta, je největší řekou Mexika a šestou největší řekou Latinské Ameriky. Vzniká soutokem Río Pasión a Río Salinas, které pramení v guatemalských Kordillerách. Protože na řece a jejich zdrojnicích nejsou žádné přehrady, hladina může fluktuovat až o několik desítek metrů, ať už podle ročních období nebo podle množství srážek v Kordillerách. Řeka Usumacinta je většinou, až na jednu velkou a několik menších peřejí, klidná, se silným proudem. Avšak pod ústím Río Chocolha náhle vstoupí do úzkého, 600 metrů hlubokého kaňonu v pohoří Sierra Lacandon s kolmými stěnami a těžkými peřejemi, v němž se nedá přistát. Po krátkém uklidnění řeka vstoupí do druhého kaňonu s dalšími těžkými peřejemi a snad s ještě zrádnějšími víry. Poté se zklidní a meandruje pláněmi až do Mexického zálivu.

Ve Střední Americe, zejména v oblasti obývané Mayi, byly vodní cesty po řekách, lagunách a po moři velmi důležité. Už španělský dobyvatel Cortés na začátku 16. století podotknul v dopisech jeho císařskému veličenstvu Karlu V., že při své výpravě z Campeche do Hondurasu nenašel v džungli žádné stezky, protože Indiáni cestovali jen po řekách v kánoích. V minulosti bylo na Usumacintě rušno, plavily se po ní karavany lodí naložených zbožím. V té době byla řeka součástí Velké západní obchodní stezky, kterou Mayové využívali jako spojnici mezi Mexickým zálivem a vysočinami.

Zboží putující po řece

Všechny řeky, které ústily do Mexického zálivu či do Karibského moře byly propojeny s mořskými cestami okolo pobřeží poloostrova Yucatánu, kde se Mayové plavili na velikých mořských kánoích. Délka říčních kánoí vydlabaných z kmenů stromů se pravděpodobně pohybovala mezi čtyřmi až šesti metry, šířka mohla být až metr.

Mayové používali pádla s jedním listem, někdy dost dlouhá i na pádlování vstoje nebo k odpichování. Kánoe dopravovaly zboží oběma směry, po i proti proudu Río Usumacinty a jejich přítoků. Proti proudu putovalo zboží z nížin a od pobřeží sůl, peří tropických ptáků, med, produkty z moře atd. Zpět se dovážely nerostné suroviny včetně žuly, jadeitu, obsidiánu, hematitu, pyritu a také peří z ptáka quetzala, které mayští králové používali na své skvostné čelenky.

Je pravděpodobné, že Mayové soutěsky Usumacinty přenášeli. Přenášky okolo soutěsek byly jistě obtížné a vedly přes horské průsmyky pohoří Sierra Lacandon. Mayové rozhodně nemohli přenášet své těžké kánoe vydlabané ze stromů. Nosiči přenášeli pouze náklad a na konci přenášení musely být připravené další lodě.

Ve stopách Španělů

Věděli jsme, že Río Usumacinta nebude typická řeka s kontinuální divokou vodou, na řece byly dlouhé úseky klidné, i když bystře proudící vody. Velké peřeje jsme očekávali až v soutěskách. Větším problémem na řece je ale „klidná“ voda, kde se tvoří nebezpečné nepředvídatelné víry.

První Evropané, kteří pronikli soutěskami Usumacinty, byli v roce 1530 Španělé pod vedením Alfonso Davila. Probojovali se přes horské hřebeny a močály ke břehům Usumacinty někde u vodopádů Busilja. Protože neměli jinou možnost, pokračovali skrz soutěsky Usumacinty v kánoích vydlabaných ze stromů. Po trýznivé plavbě se nakonec šťastně vynořili z kaňonu v Boca Del Cerro poblíž dnešního města Tenosique.

Jednoho horkého dne v lednu 2013 se naše skupina tří kajakářů a čtyř raftů sešla ve vesnici Frontera Corozal, abychom spluli více než 100 km řeky v divoké džungli do Tenosique. Čekalo nás osm dní pádlování po řece, v neobydleném údolí s několika divokými kaňony. Nebylo to tak vždycky. V mayském klasickém období bylo celé povodí hustě osídleno a přímo na březích řeky stálo několik měst. Dvě nejvýznačnější, dnes ovšem v ruinách, Yaxchilán a Piedras Negras, jsme hodlali při své plavbě navštívit.

Po hojných deštích v horách byla hladina vody v řece vysoká, průtok byl během naší výpravy asi 3 300 m3/s a kalné hnědé vodní spousty se neslyšně valily širokým řečištěm. Podél vysokých jílových břehů jsme těžko hledali i sebemenší pláž na přespání. Všechny pláže byly zatopeny vysokou vodou a prvního dne jsme až za tmy objevili jednu menší nízkou plážičku z drobných kamínků.

Yaxchilan

Druhý den jsme stále po klidné, rychlé vodě dojeli k nádherným ruinám královského města Yaxchilan, vybudovaného v těsném skalnatém říčním meandru v perfektní obranné pozici. I dnes je Yaxchilan velké město s řadou chrámů, stél (reliéfních kamenů) a labyrintem rozsetým po kopcovitém terénu, hustě zarostlém deštným pralesem.

Odpolední tropický liják nás donutil přerušit prohlídku města a nezbylo nám než pádlovat skoro do setmění; v pět hodin jsme našli malou pláž na guatemalské straně řeky. Ta vstoupila do zalesněného kaňonu, v němž jsme zůstali skoro až do konce plavby. Další den jsme přijeli k první velké peřeji – Chicozapote Falls.

Příkrá peřej, která se dala slušně prohlédnout z kajaku, byla asi WW III s velkým rozbitými vlnami, pulzujícím vracákem napravo a velkou skálou, přes kterou se valila voda nalevo. Co bylo pro nás překvapivé, bylo to, že se na konci peřeje vlny náhle rozestoupily a vytvořily hluboké víry, které se snažily „polknout“ kajaky. To byl zjev, s kterým jsme se nepotkali ani na Grand Canyonu Colorada či v kanadské Ottavě, kde se díky hloubce řeky a velkému průtoku tvoří velké „karfioly“.

Před vstupem do peřeje stojí přirozený kamenný sloup, který má v sobě řadu hlubokých rýh, způsobených třením lan. Ani kánoe či náklad nemohly být Mayi přenášeny po březích přes velké balvany. Terén asi také vylučoval koníčkování, a tak mayští kanoisté zřejmě nejdříve upevňovali lano okolo kamenného sloupu a pak po něm, sedíce v kánoi „ručkovali“ proti proudu. Část posádky mohla eventuálně na horním konci táhnout kánoi proti proudu nebo mohly být obě metody kombinované. To byla asi jediná praktická možnost jak zdolat peřej proti proudu; po proudu zřejmě Mayové tuto peřej, údajně obtížnější za nižších vodních stavů, splouvali.

Vstup do podsvětí

Další plavba nás přivedla přes řadu menších peřejí na malou pláž těsně nad městem Piedras Negras. Během té doby jsme potkali několik štíhlých motorových lodí, plně obsazených domorodci. Byli to zřejmě mojados („mokré pytle“), ilegální guatemalští emigranti, kteří se pokoušeli přes Mexiko dostat až do Spojených Států. Byli velmi přátelští a vždycky na nás mávali s výkřiky „Hola, Gringos!“. Přistáli jsme těsně nad městem, kde do silného proudu vyčnívá skupina skalisek. Na zvětralé skále zvané „Obětní skála“ je vytesán reliéf dvou sedících figur v kruhu. Navzdory svému jménu byla tato skála asi spíš jakýmsi hraničním kamenem, který označoval vstup do města pro elitní hosty či pro zajatce, kteří měli být ve městě obětování.

Rozsáhlé ruiny města Piedras Negras  jsou situovány na návrší nad řekou. Mayské jméno města bylo Yokib, což znamená „vstup“ či „brána“. Etnografové nejsou jednotní, co to jméno znamenalo, jestli poukazovalo na obrovský hluboký závrt o průměru asi 100 metrů, který se nalézá v hluboké džungli méně než hodinu od zřícenin města, nebo připomínalo impozantní vstup do soutěsky Usumacinty, jen několik kilometrů po proudu. V obou případech měli Mayové určitě na mysli „vstup do podsvětí“, čemuž by temná soutěska s velkými, zřejmě nesplavnými peřejemi a nebezpečnými víry jistě odpovídala. Samotné ruiny jsou kouzelné svojí polohou v panenské džungli a jsou jen částečně odkryté.

Pod městem jsme sklouzli do 200 – 300 metrů hlubokého kaňonu se zalesněnými stěnami, Canyon Cola del Diablo (Kaňon čertův ocas), v němž mělo být několik obtížnějších peřejí. Místo nich jsme však bojovali se sérií velikých vírů, které nahradily vlny, přítomné za nižšího stavu vody. Po 9 km jsme přijeli k nádherným dvojstupňovým vodopádům  Busilja (v mayštině Buutz‘iha’ znamená “Kouřící voda“), kde stejnojmenná řeka s tyrkysově zbarvenou vodou padá do Usumacinty z levé (mexické) strany. Río Busilja je ponorná řeka, která se nedaleko nad vodopády vynořuje z podzemí. V travertinových bazénech mezi dvěma vodopády bylo skvělé koupání, a navíc byl tento přítok pro nás zdrojem pitné vody.

Peřeje, které tě srazí k zemi

Krátce po soutoku s Río Chocolha  se před námi objevil impozantní vstup do soutěsky Iguanas Canyon, „Vstup do mayského podsvětí“. Vstup byla v podstatě škvíra ve skalní stěně, asi 600 metrů hluboká, s peřejí „Raudal La Linea“. Ze skály nad peřejí jsme viděli velké balící se vlny s velkými „koláči“ po obou stranách jazyka. Pádlovací linie jasně vedla zprostředka doleva, protože napravo byly velké zabaláky.

Dál jako vždy následovaly velké víry. Propadli jsme se „škvírou“, kde se celý veletok dramaticky zúžil, a pádlovali asi 60 metrů širokou, temnou soutěskou s kolmými vysokými stěnami, kde neexistovaly břehy. Navíc byly stěny podemleté, do temných jeskyní hnal silný proud. A to všechno mezi obrovskými víry a koláči, které se snažily kajaky pohltit. Jak řeka opouštěla kaňon, vjeli jsme do jeho poslední peřeje, zvané „Peřej vírů“, nebo španělsky „Raudal El Tumbador“ („Peřeje, které tě srazí k zemi“).

Peřej jsme prohlíželi pouze z kajaků, stejně to bylo zbytečně. Jazyk hnal na útes po levé straně, ale vlny se vzápětí přeměnily na ještě větší víry, než jsme zažili v soutěsce. Pomalu jsme si zvykali na to, že si na ty obří kornouty asi nikdy nezvykneme a že se jim ani nemůžeme vyhnout, protože nikdy nevíme, kde se najednou z ničeho nic objeví.

Menší drama na závěr

Kaňon se otevřel, řeka se opět na chvíli uklidnila, přijeli jsme do úseku, kde Mayové mohli pádlovat, aby opět přenášeli následující San José Canyon. Jeho začátek byl klamně klidný, ale brzy jsme připluli ke dvěma největším peřejím na řece – San José a San Joselito. Tyto dvě separátní peřeje za našeho stavu vody takřka splynuly. Z kajaku jsme viděli jen první práh San José, druhá peřej mizela za ostrou hranou.

Prohlížet peřeje ze břehu moc dobře nešlo, oba břehy byly blokované velkými balvany. Zdálo se, že nejlepší dráha skrz San José bude střed, i když tam byly veliké rozbité vlny. Skutečně jsme peřej snadno zdolali středem, ale sotva jsme se stačili rozhlédnout, co nám připravil San Joselito.

Po levé straně bylo síto balvanů a mezi nimi se šklebily víry. Uprostřed byly velké nepravidelné vlny. Nejlepší se zdála být pravá třetina, a tak jsem si do ní namířil, ale proud mě tlačil moc doprava. Jak jsem vjel šikmo do velkých rozbitých vln, vyšších než člověk, jeden z kohoutů mě otočil a já začal pozpátku surfovat zpět k pravému břehu. Otočil jsem kajak po proudu a už jsem si říkal, že jsem z toho venku, když mě jazyk na konci peřeje zavedl do největšího víru, jaký jsem ve svém dlouhém životě poznal. Spadnul jsem do jámy, která vypadala jako žraločí tlama, a už jsem se plácal ve víru, který měl v průměru víc než je délka mého kajaku. Usilovným pádlováním jsem se z té jámy vyhrabal a šťastně skončil ve vracáku mezi skalkami.

Pak nás už nečekaly žádné větší peřeje, jen ještě chvilku řeka plná vírů. Kaňon se otevřel, řeka jen líně tekla a uvědomili jsme si, že je vlastně hrozně horko. Na březích se objevily vesničky a políčka, na vodě loďky, včetně člunů, které vezly děti ze školy ve slušivých uniformách. Projeli jsme pod oranžovým silničním mostem poblíž města Tenosique a dobrodružství bylo za námi. Přežili jsme plavbu skrz mayské podsvětí a mohli si konečně dopřát studené pivo, které v podsvětí nebylo.

Nové číslo vodáckého magazínu HYDRO

Reportáž o putování po řece Usumacinta najdete také v novém vydání vodáckého magazínu HYDRO. Mimo to se můžete těšit třeba na fotogalerii o Norsku, článek o nehodám při povodních či text o úspěšných českých vodácích.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: