Řekni: „Aj em indián“

Řekni: „Aj em indián“

Chuchel je jedním ze čtyř dobrovolníků, kteří v rámci projektu Community Inspiration přijeli do indiánských komunit vyučovat angličtinu. Cílem letos rozjeté akce je zvýšit šance indiánů, kteří zůstávají na dně mexické společnosti, na nalezení pracovního místa v turistickém ruchu.

Čeští dobrovolníci vyučují v Mexiku angličtinu. A od domorodců se na oplátku učí španělsky.

Zatímco venku rozverně vyhrává kapela, z betonové boudy v mexické vesnice Picacho ji sborově překřikují: „Mother, father, son…“ Žáci Radka Chuchela si opakují anglická slovíčka o rodině. Největší problém mají při vyslovování „girlfriend“, přítelkyně.

Dvanáctka žáků se musí podělit o dvě židle, převrácenou vaničku a staré postele. Poslední příchozí nezbude než si sednout na podlahu. V polních podmínkách si za svitu dvou slabých žárovek přepisují to, co český angličtinář rozepisuje na papíry na zdi. Je to sice zdlouhavé, ale není možné jinak. Vytvářejí si tak vlastní učebnici, protože ty jsou v Mexiku nedostatkovým zbožím.

Třicátník Chuchel, který se přes práci ve sklárně v Novém Boru a pětileté nelegální „gastarbeiterství“ ve Velké Británii dostal až k vyučování Shakespearova jazyka, však má pedagogický talent a studenty dokáže připoutat i k nudné gramatice. Kde mu nestačí španělština, v níž indiánům ze středomexického kmene Otomí záludnosti cizí řeči objasňuje, pomůže si mimikou a gesty.

Učení na obou stranách Občas jim připomene: „Já jsem váš učitel angličtiny, vy moji učitelé španělštiny.“ A oni se snaží opravovat. Není to pro ně žádný problém, na rozdíl od kmenů na jihu Mexika Otomíové už svůj původní jazyk zapomněli a nahradili ho španělštinou. Mladí umějí v otomí sotva pozdravit. Žáci září při výuce spokojeností. Vysvětlování látky je něco, čeho se ve zdejších školách podle svých stížností nedočkají. „Necvičíme výslovnost, nekonverzujeme. Zkoušky na známky děláme formou testu a zaškrtávání A, B, C,“ líčí Catalina Ramírezová, která doufá, že jí kurz pomůže k přijetí na univerzitu ke studiu informatiky. Někteří přiznávají, že měli jazyk na škole osm let, ale zaseknou se už na „My name is…“ Těm, co přece jen nějaké fráze mají našprtané, není zase rozumět kvůli zoufalé výslovnosti. Hned je jasné, proč se turista vybavený pouze angličtinou musí cítit v Mexiku jako němý.

„Vždycky jsem chtěla pomáhat přírodním národům, jen jsem nevěděla jak. A pak mě to napadlo jednou ve sprše na Novém Zélandu,“ líčí Helen Vodrážková, jak přišla na to, posílat Čechy učit indiány.

Sama se živí vyučováním na jazykovkách, kde nalezla pro specifické žáky „ideální učební metodu“. Spočívá v tom, že studenti se učí podobně jako dítě svojí mateřštině: nejdříve nazývají věci, co vidí kolem sebe. Proto se v první lekci nezačíná frázemi, ale pojmenováním částí těla a předmětů ve třídě.
Celý projekt je dělaný na koleně, a bude se muset činit, aby přežil. Vše visí na Vodrážkové, která Community Inspiration táhne ze svého. Dělá manažerku, školitelku dobrovolníků a ještě k tomu se domlouvá se zástupci komunit na místě. Po e-mailu nic moc organizovat nejde, chybějí spolehliví místní partneři. V Česku se zatím nedostává aspirantů, kteří by po půlroce nahradili čtveřici, jež nyní působí v různých částech Mexika. Zájemce musí umět anglicky a španělsky, a navíc být ochotný strávit měsíce v zapadlé vesnici, kde jsou nevítanou společností krvežízniví komáři nebo jedovatí štíři. A také si musí sehnat mecenáše, kteří mu pobyt v Mexiku výměnou za podávaní pravidelných blogových raportů zasponzorují.

Nejširší nabídku průvodců a map Mexika (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz


Jídlo nosí vesničané Na živobytí učitele se podílí i vesnice, která mu musí zajistit bezplatné ubytování, a třikrát denně mu žáci nosí jídlo ze svých zdrojů. Podle Chuchelových zkušeností na něm Mexičané nešetří.

„Stále je musím upozorňovat, že k obědu nepotřebuji hromadu tortill, ale že tři čtyři úplně stačí,“ vypráví český kantor s obavou, že proti předpokladům na mexickém zapadákově přibere.
Největší problém Community Inspiration je proklamovaný cíl pomoci. Ten se minimálně v působišti Chuchela míjí s realitou. Dospělí, kteří si po absolvování ročního rychlokurzu měli hledat práci v turistickém ruchu, jsou ve třídách zastoupeni minimálně. Zájem o kurzy je hlavně u dětí, kterých je ve třídách přes 90 procent.

Nicméně pozitivní je, že Vodrážková na rozdíl od jiných humanitárních nadšenců nevozí do rozvojového světa peníze, ale vědomosti. A ty nejde získat jako almužnu natažením ruky. Pro ně se musí pravidelně a včas chodit na vyučování a taky dělat domácí úkoly.

Žáci večerních hodin ve vedlejší vesnici Juanica toto všechno plní. Jsou také mnohem ukázněnější a šikovnější než ti v Picacho. Ve třídě, která se vybavením nijak moc neliší od těch, které známe z našich škol, si právě testují nakupování v obchodě a s tím i ukazovací zájmena a číslovky. Při procvičování jsou zdejší žáci poctivější než ti, které má autor ve svých vzpomínkách na gymnázium. Je to škola hrou, která baví kantora i jeho svěřence. Komenský by měl ze svého pedagogického následníka i z jeho mexických studentů radost.

Cesta byla podpořena Expedičním fondem.

Článek vyšel v MF DNES.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí