Putování po Nebeských horách

Putování po Nebeských horách

Tian-Šan splní každému cestovateli sen o divokých, opuštěných horách. Kromě několika sezónních jurt nepotkáte nikoho – snad jen pastevce na nádherných koních. Ale návštěva takové jurty potom stojí za to!

Biškek

Brzy ráno přistáváme na mezinárodním letišti Manas, které je od hlavního města Biškeku  vzdáleno asi 20 km. Čekáme, až paprsky vycházejícího slunce nasvítí hřeben Kyrgyzského Alatau a poté se vydáváme do velkoměsta. Biškek, za sovětské éry Frunze, leží na severu země nedaleko hranic s Kazachstánem v nadmořské výšce 800 m. V minulosti tudy procházela severní část Hedvábné stezky, dnes zde žije asi 800 tisíc obyvatel.

Samotné město kromě monumentů socialismu a příjemných parků k vidění příliš nenabízí, dají se zde ale pořídit potřebné věci na cestu do hor – mapy, horolezecké potřeby a samozřejmě potraviny. Neopakovatelným zážitkem je návštěva místních tržišť, zejména Ošského bazaru, kde je ke koupi vše od ovčí hlavy až po letecký kerosin.

Kolem jezera Issyk Kul

Z Biškeku k jezeru Issyk Kul a dále po jeho severním břehu do centrálního Ťan-Šanu na východě země je možné jet taxíkem, autobusem nebo maršrutkou – mikrobusem, který je sice dražší než autobusová doprava, ale podstatně rychlejší a jezdí velmi často. Jednou denně zde jede i vlak, ten ale končí na západním břehu jezera v průmyslovém městě Balykčy. Naší první zastávkou je Čolpon Ata, vesnice rozprostřená podél hlavní silnice na břehu jezera.

Issyk Kul (v překladu Teplé jezero), leží ve výšce 1608 m a svou rozlohou se řadí k největším horským jezerům na světě. Oficiální hloubka jezera je 695 m, podle místních ale sahá dno až do samého středu Země. Protože Kyrgyzové mají k moři velmi daleko, je pro ně Issyk Kul se svou teplou, mírně slanou vodou a písečnými plážemi ideálním místem pro rekreaci. Kromě koupání v jezeře je zde také možné navštívit petroglyfy – kameny s rytinami z období okolo 500 let před naším letopočtem.

Trh se zvířaty v At-Baši, Kyrgyzstán

Východiskem do hor je pro nás město Karakol na východní straně jezera. Dříve neslo název Prževalsk po slavném ruském dobyvateli střední Asie – Nikolaji Prževalském, který v 19. století podnikl několik významných expedic do Číny a zemřel právě zde po otravě infikovanou vodou. Dobyvatelům horských vrcholů se v centrálním Ťan-Šanu nabízí slavná Pik Pobědy (7439 m), Chan Tengri (6995 m) a mnoho dalších, na které je možno podniknout prvovýstup. Cílem naší cesty však nebylo zdolávat nebeské vrcholy, ale svobodně putovat v kyrgyzských horách.

Letní sníh v Ťan-Šanu

Po několika dnech v pohoří Terskej Alatau stoupáme k jezeru Alakol. Asi po hodině a půl cesty míjíme bivak Sirota – srub, který nás zaujal svým dřevěným ohořelým komínem. Po dalším, asi tříhodinovém výstupu do sedla, se pod námi ve výšce 3550 m rozprostírá jezero s překrásně tyrkysovou hladinou, kolem dokola obklopené horami, z nichž na protější straně vytéká ledovec. Blížící se večer nás nutí najít místo na spaní. Po zdlouhavém hledání volíme tábořiště v těsné blízkosti jezera, na jednom z mála míst, kde není spadané kamení. Sotva máme postavené stany, začíná pršet. To nás nepřekvapuje, snad jen první den cesty zatím nepršelo. Bubnování dešťových kapek na stan se po chvíli mění v lehké šustění sněhových vloček. Sněží bez přestání celou noc. Ráno je u jezera bílo a není vidět na krok.

Ani průzkumná výprava nemůže s jistotou potvrdit polohu sedla Alakol (3800 m), které nás dělí od koupele v horkých pramenech lázní Altyn-Arašan ve stejnojmenné dolině. Čekáme v klidu sněhového království a vstřebáváme dojmy z uplynulé cesty. Odpoledne se pod tíhou sněhu začínají uvolňovat kameny ze skal nad jezerem, nejprve pouze na druhém břehu, pak i nad námi. Strach zaháníme zpěvem, flétnou a tóny ukulele. Sněží bez přestávky už 24 hodin. V noci posloucháme kameny, které ve skalních výšinách duní jako projíždějící vlak a v zasněžených svazích postupně utichají. Připravený úprk před kamennými lavinami do ledového jezera jsme naštěstí realizovat nemuseli. Třetí den konečně sněžit přestává, vydáváme se tedy směrem, kde tušíme sedlo. Během výstupu se 40 cm sněhu mění na 80. V sedle (pokud jsme v nějakém byli) je viditelnost opět nulová. Nebezpečí laviny ale rozhoduje o cestě zpět. Cesta sněhem po kamenném poli nás vede až k místu, odkud padá z jezera do údolí vodopád, tedy na místo, odkud jsme původně přišli. Následuje prudké nepříjemné klesání až k bivaku Sirota, kde s úlevou táboříme.

Po sněhu tu není už ani památky. Také zde již nejsme sami. Společnost nám dělají dva Němci s místním průvodcem. Jsou v horách poprvé, na nohou mají jen tenisky a na druhý den plánují cestu přes sedlo. S průvodcem se bohužel vůbec nedorozumí, tak pomáháme s překladem do ruštiny a při hřejivém ohni vyprávíme své zážitky. Po popisu našeho počínání v sedle nám průvodce nabízí, že nás druhý den přes sedlo převede za 10 somů na osobu (asi 6 Kč), ze sedla nás hodí do laviny a za 5 minut prý budeme dole… S chutí odmítáme! Oheň praská, Němci povídají, průvodce mlčí. Když ráno vstáváme, jsou už pryč. Ještě kolem prochází dobrodruh z Ukrajiny, který se vydává nahoru na ledovec úplně sám. Přichází bouřka, utíkáme do doliny a vzpomínáme na Němce. Stopujeme ruský náklaďák značky ZIL, který nás veze cestou necestou až do Karakolu, kde na dvoře místní cestovní kanceláře Yak Tour stanujeme a sušíme své věci. Majitel Valentin má právě roztopenou saunu, ve které se báječně vzpomíná na červencový ťanšanský sníh.

Cesta do Narynu

Strážce hor, Kyrgyzstán

Během cesty po jižním břehu Issyk Kulu je patrné, jak je tato část odlišná od svého protějšku. Jižní břeh je vyprahlý a opuštěný, turistický ruch zde zdaleka nekvete tak, jako na severu. Krajina připomíná poušť na břehu moře. Přestupujeme v Balykčy, na trhu kupujeme sušené ryby a meruňky a vydáváme se směrem na jih do města Naryn. Cestou přes třítisícová sedla se příliš autobusů, ani maršrutek nevydává, domlouváme tedy cenu s místními taxikáři. Nechtějí nás jako jinde vzít v pěti, tak k sobě přibíráme ještě malého veselého staříka s dlouhým šedivým vousem a jedeme dvěma auty. Cestou potkáváme jen několik čínských kamiónů. Taxikáře jízda ve vyprahlé horské krajině nudí, tak si krátí dlouhou chvíli závoděním.

Naryn se nachází blízko hranice s Čínou, v nejchladnější oblasti země. Teplota zde v zimě klesá až na mínus 40°C. Na rozdíl od Biškeku a Karakolu  tu žije velice málo Rusů, turisté jsou zde vzácností. Do cíle přijíždíme večer. Zpočátku na nás město, které je rozeseto podél snad 15 km dlouhé Leninovy ulice, působí depresivním dojmem. K tomu ještě přispívá naše ubytování v obrovském panelovém, téměř vybydleném hotelu Ala-Too, které je pro nás po táboření v horách velkou změnou. Voda neteče, ale prý zas bude… Druhý den se z Narynu vydáváme dále na jih do městečka At-Baši, kde se právě koná velký nedělní trh se zvířaty. Jako cizinci jsme zde jediní a ne všemi vlídně přijatí. Přesvědčuje nás o tom i několik hozených kamínků, můžeme se pak jen dohadovat, jestli důvodem bylo focení místních lidí nebo naše krátké kalhoty. Do Narynu se již vracíme jako domů.

Kdybys měl žít pouze jediný den, polovinu dne prožij v sedle.
(kyrgyzské přísloví)

U pastevců

Cesta se klikatí do výšky 3000 m až na rozlehlou planinu u jezera Song Kul (v překladu Poslední jezero). Oblast kolem jezera je hojně užívána místními pastevci. Přebývají zde v jurtách od jara do podzimu a pasou svá stáda. Řidič červené dodávky nás vysazuje u jedné z jurt. Někteří pastevci v rámci projektu CBT (Community Based Tourism), který je podporován švýcarskou asociací Helvetas, nabízí ubytování. Návštěvníci tak mají možnost v jurtách zůstat několik dní a zažít pastevecký život na vlastní kůži. Původně jsme chtěli hned pokračovat kolem jezera do horského sedla a pak zpět do civilizace, ale kouzelné místo na náhorní plošině, jurty, pasoucí se koně a úžasný pocit volného prostoru jasně naznačují, že není kam spěchat. Dohadujeme si u pastevců jídlo, ale spaní v jurtě necháváme na jindy.

Tak alespoň pastevcům představíme naše stany. Při jejich stavbě nemáme nouzi o pomocníky, zajímá je, odkud jsme, co děláme a kolik náš přístřešek stojí. Mezi jurtami a stany se za chvíli už prohání jeden z pomocníků na koni. Když se ptáme, kdy se začal učit jezdit, překvapeně odpovídá, že se neučil nikdy. Také si koně půjčujeme. Nikdo z nás mnoho zkušeností s jízdou na koni nemá, tak nakonec žádáme o průvodce. Ten ale vůbec nemluví rusky, tak se v sedle učíme i pár kyrgyzských slov. Při nádherném západu slunce profukujeme flétnu, ladíme ukulele, které zní téměř jako kyrgyzský tradiční třístrunný nástroj komuz a hrajeme jezeru i horám. Přichází turista z Biškeku se synem, tancují a nadšeně podupávají do rytmu.

Po chvíli volá tanečník z jurty i svou ženu. Ta ale zpívat nechce, vypila prý včera hodně vodky a dnes nemá hlas. Tak se jen usmívá a její zlaté zuby září. Scházejí se i majitelé jurt, a tak v jednom kruhu zpíváme my Nohavicu, oni své lidovky o horách a lásce a nakonec všichni několik písniček dohromady. Ráno nás v krásně vyzdobené jurtě čeká bohatá snídaně – smažená ryba se zeleninou, čaj, lepjošky (chlebové placky), malinová marmeláda, kefír ayran a na závěr kumys – zkvašené kobylí mléko s kouřovou příchutí. Na ochutnávku těchto dobrot jsme na tržištích pod horami neměli dost odvahy, zde ale nešlo odolat. Byly výborné! Loučíme se, dohadujeme příští setkání, za rok prý budou mít své jurty na stejném místě u jezera. Máváme ušmudlané holčičce Altinaj a putujeme dál, krásnou zemí zasněžených hor, jezer, divokých řek a pohostinných pastevců. Děkujeme – rachmat!

Jurty u jezera Song-Kol, Kyrgyzstán

Zajímá-li vás Střední Asie a další cestopisy z Kyrgyzstánu, najdete je v rámci cyklu Aleny a Lukáše Synkových Expedice Hedvábná Stezka.

Zuzana a Richard Němečkovi se společně vydávají na cesty více než 10 let. Nejraději chodí pěšky, nebo jezdí na kole, stopem i vlakem. Zatím nejdelší bylo jejich téměř čtyř měsíční putování po Himaláji a severní Indii po ukončení vysokoškolských studií.

HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.

Zkušenosti čtenářů

banan

Skvělé :)))

Blažej

Dobrý den, v Kirgízii jsem sice byl dávno, v roce 1980, ale s úsměvem vzpomínám na áriky – příkopy ve Frunze do kterých jsme my neznalí hned první den několikrát popadali při přecházení ulic, než-li jsme se naučili sledovat okolí nejen kolem sebe, ale hlavně i pod nohy.
Nezapomenutelný trek v Ťan-Šanu, snad údolím Ala-To, stále nahoru, až do oblasti stálého sněhu, uchovávám diapositiv z kouzelného místa, kde se ve cca v-3 000 m rozevřel pohled daleko do údolí, hluboko pod námi bílé obláčky a dole pod nimi zelená planina. Pohled jako z letadla. Nádherná příroda i maličtí, vždy se usmívající Kirgizové.

daniel

jaky mesic jste tam byli? zajima me to kvuli tomu snehu :]

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí