První aklimatizační výstup

První aklimatizační výstup

Cesta k Charang La

Jako první aklimatizační výstup jsme si stanovili překonání nejvyššího bodu Rakouska – Grossglockneru (3798 m). A vrcholným cílem bylo, nepoblinkat mu špičku.

Taky si teď myslíte, že jsem trochu mimo? Grossglockner je přeci v Evropě a ne v Himalájích. Jenže jak pro koho. My máme jeden takový soukromý nad Chitkulem.

V Chitkulu začíná jeden ze zajímavých, ale náročných treků v Himačal Pradéši. Náročný je hlavně na začátku, protože z Chitkulu, který leží ve výšce 3450 m se musí vystoupat na sedlo Charang La, které je ve výšce 5280 m. A to na sedmi kilometrech! Převýšení se nedá moc popsat, představte si prostě krpál jako blázen. No a tuhle chuťovky bychom chtěli dát na rozdýchání. Jako první aklimatizační výstup.

Skvělé plánování a skvělé vybavení je základem výpravy

Nástup na trek je nutné naplánovat na velmi časné ráno. Plánujeme, plánujeme, ale realita je pak trošku jiná. V deset dopoledne konečně vyrážíme z vesnice. Ne že bychom tak strašně dlouho vyspávali, ale máme jednoduše výpravu jak chudý král do boje. Vůbec netuším, jak to dělají velké výpravy. Ještě že jsme jen tři. Navíc ani místní nejsou po ránu zrovna čiperní, takže snídaně zabere víc než hodinu času. A ke všemu se nám ještě do cesty připlete nějaká místní náboženská ceremonie. To si nemůžeme nechat ujít, ale expedici to poněkud zdrží.

No nic, v deset jsme konečně na cestě a štrádujeme směr Charang La. Jdeme nalehko, na noc se chceme vrátit zpátky. Nalehko znamená, že každý táhneme v batůžku tři litry vody, bundu a nějaké další nezbytné drobnosti včetně filtru. Z donucení táhnu i průvodce, i když popis cesty v něm je značně pochybný. To už bych tu podle toho popisu našla spíš dálnici D1 než stezku pro občasné šílence, kteří se na tenhle výstup vydávají. Naštěstí k průvodci máme ještě kvalitní švýcarskou mapu, která ale tuto oblast nepokrývá a GPSku bez mapy. Jsme tedy skvěle vybavení a hýříme optimismem.

Bod bičem otrokáře vzhůru!

Tedy jak kdo. Některým na to hýření nezbývá moc dechu. Starší část výpravy lapá po dechu a v duchu nás s Tomem proklíná za praštěný nápady. Jenže hrdost je mocná zbraň, která dokáže dobře pohánět vzhůru. A když už není hrdost, tak je vždycky po ruce statný otrokář Tomáš, který vyhrožuje místo důtek trekovou hůlkou. Občas se tedy ozve nesmlouvavé: „Matko, nekecej a lez!“ A tak nezbývá než stoupat vzhůru.

Vzhůru

Zpočátku jdeme po pěkné vyšlapané pěšině, místy i cestě. Jediný problém máme tedy jen a pouze s vlastní fyzičkou. Občas monotónnost cesty zpestří vizitka místních obyvatelek v podobě hnědého kravince. Všechny průvodce radí, že na treku je nutné se držet cesty pokryté bobky. A i když myslí oslí bobky, bereme za své i ty kravince. Bohužel kravince mají někde svůj původ a jejich majitelky nám po nějaké době stoupání zatarasují cestu. Jsme z toho tak vykolejení, že zapadneme do kudlibabek až po pás a definitivně ztrácíme cestu i směr.

Cestou necestou

Odpojujeme se stále více doprava netušíc, že pěšinka se nám ukrývá vlevo. Po důkladném studiu průvodce je mi zcela jasné, že cesta musí být na pravém svahu. Jenže mezi námi a pravým svahem je koryto potoka s morénovými valy a luxusním suťovištěm. Přesvědčená o správnosti popisu se vrhám na průzkum pravé strany. Po půlhodině přeskakování a lezení po šutrech sice dosáhnu pravého břehu. Cestu ale nenalézám. Volám na Tomáše a Radku, že tudy cesta nevede, ale ti se vydávají stejně za mnou. Vlevo totiž také neobjevili ani náznak pěšiny a prodírat se dvoumetrovými kudlibabkami nejde. Bohužel suťovištěm volí ještě horší cestu než já, a tak si ho vychutnávají naplno.

Kamenné pole

Nahazuju neprofouknutelnou bundičku a kochám se výhledem, zatímco sedím na valu z kamení. Navíc mám skvělý výhled na dva kamzíky. I když lepší by bylo říct funící lokomotivy. Nakonec se doškrábeme až k moréně, odkud se dá odpojit na horské louky. Konečně. Kamenů máme akorát tak dost. I když pojem horská louka si představuji v reálu poněkud jinak. Tady má podobu sice travnatého, ale velmi strmého svahu.

Vrchol dobyt i v půlce kopce

A tady právě přichází ta pravá chvíle na sušenky a náš Grossglockner. Sušenky jsou pro doplnění energie a ospravedlnění odpočinkové pauzy. A ten Grossglockner? Ten má podpořit odhodlání. Když totiž Radce po nahození GPS řekneme, že na Grossglockner (výškově) to je coby kamenem dohodil a zbytek došplhal, je jasné že ještě zatne zuby a nenechá si ten pomyslný vrchol Rakouska ujít.

Tady už pěšinky hledat nemusíme. Jsou všude kolem nás. Stačí jít prostě vzhůru a moc nezakopávat. Pád by byl dlouhý a nepříjemný. Kolem kvetou různé kytky, skoro jako u nás doma. Akorát ty vrcholky a ledovce na dosah ruky jsou trošku jiné než krkonošské špičky. Čím výš stoupáme, tím víc se nám jich odhaluje. Dole nás nechali jen nahlédnout a tušit. Ale tady se odhalují v plné kráse.

Když na jedné z vydýchávacích pauz naskočí na GPSce 4025 metrů je cíl splněn. Pokořili jsme pomyslný vrchol a zkusili, co s tělem udělá výška čtyř tisíc metrů. A ten nejhlavnější cíl jsme prozatím také splnili. Nepozvraceli jsme ani pěšinku, ani morénu ani místní květenu. To je dobré znamení, že můžeme stoupat. Kam až, to uvidíme  v Ladaku.

Výhledy

Ještě výš

Jenže nám se dolů ještě nechce. Na dohled je čelo morény, které slibuje další rozhled na druhou stranu. Radku necháváme vydýchat na vyhlídkovém stanovišti a společně s Tomem se pouštíme ještě o kousek výš. Tomáš se s hledáním vhodné cesty moc nepáře a bere to prostě přímo vzhůru. Takže po pár desítkách metrů vystoupáme o dost výškových metrů vzhůru, ale zároveň na tom málem nechám plíce. Šílenec. Zapojuji naplno trekové hůlky i odhodlání nedat se. Poslední úsek ale opět přechází v kamenné pole, které navíc není zrovna placaté. Škrábu se po šutrech a doufám, že to nebude trvat věčně. Ani nechci pomyslet na to, kdyby se jeden kamínek uvolnil. To by byl rachot.

Naštěstí to celé zatím drží pohromadě a tak se jak pavouci brzy přehoupneme přes okraj morény. A jsme za to oba královsky odměněni. Otevírá se nám výhled na druhou stranu na sedlo Charang La. Už vůbec není tak daleko, jak jsem si myslela. Sedím na kameni a nemůžu se vynadívat. Tomáš to trefně vyjádří: „Člověku až vhrknou slzy do očí, jaká je to krása.“ No málem z toho šutru spadnu, takovou poezii bych u něj vážně nečekala. Ale má pravdu. Celou věčnost jen tak sedíme a čučíme okolo.

Ztracená cesta znovu objevena

Jenže naše časová hranice pro sestup se nebezpečně blíží. Nedá se nic dělat, nocovat tu nebudeme. Takže bleskově nějaké to foto do rodinného alba, změřit výšku (4223 m), naposledy se pohledem rozloučit s Charang La a honem zpátky do suťoviště. Radku už vidíme pomalu sestupovat. Dokonce se vydala sama a sestupuje v klidu vstoje. A to nám vyhrožovala, že při pohledu dolů, poleze po čtyřech.

Mastíme to dolů skoro přímo. Už asi po pětitisící děkuji za výborné pohorky. Tady by se žádná nestabilita nevyplatila. Chvílema musíme vypadat jako praštěné horské kozy. Radku se nám ale podaří dostihnout až o pořádný kus níž. Taky to docela bere hopem.

Cesta dolů už je brnkačka. Daří se nám totiž najít naši ztracenou stezku. Radši do deníčku vpisuje trochu podrobnější popis cesty, než jaký je v průvodci. Snad to jednou někomu pomůže trochu víc.

Himalajská flóra

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: