Příjezd do džungle a první dojmy dobrovolníka (Mexiko)

Příjezd do džungle a první dojmy dobrovolníka (Mexiko)

Mou duši naplňuje klid a mír. Jakoby se zde čas zastavil. Žádné mobilní telefony, žádné vymývání mozků sdělovacími prostředky. Jen já, pár Indiánů a džungle. Čistá přírodní energie osady ztracené v pralese. A my tu budeme učit domorodce angličtině.

Vesnička za řekou vypadá jako vystřižená z dokumentárních filmů o životě přírodních národů. Místo vyasfaltovaných silnic blátivé, obtížně sjízdné cesty, ploty zde neexistují, každý domeček odděluje od druhého kus džungle. Dobrá polovička stavení je vybudována pomocí 100% přírodních materiálů.

Dřevěné chýše s typicky střapatou střechou vyrobenou z listů palmy. Bez podlah. Příprava jídel na ohni. Chaloupky vypadají jako z pohádky, vaří-li se uvnitř, jednoduše poznáte podle kouře procházejícího prodyšnou střechou. Beton v zimě chladí, v létě pálí. Palma má ale přesně opačné vlastnosti. Ať žije ekologické stavitelství, návrat k chytrým a efektivním vynálezům samotné matky přírody. V jednoduchosti je síla. A krása.

V sobotu večer jsem dorazil autobusem do Tuxtepecu. S velkým batohem a lehkým chvěním v zádech. Tato oblast obývaná Chinanteky se mi stane na dlouhé tři měsíce domovem. Jaké to jen bude? Na nádraží na mne čekala Franciska a otec Mario. Ke konci nočního putování pralesem jsme se zastavili v Rio Manso v jedné pohádkové chaloupce. Žije v ní starší sestra Francisky se svými dvěma malými dětmi. Maminka jim umřela, otec je opustil.

Manžel starší sestry odešel za prací do jiného města. Děvčata zůstala sama. O mladší z nich se rozhodli postarat lidé z centra Don Bosco v čele s Mariem. Fran je bývalá studentka, nyní v indiánském internátu všemožně vypomáhá. Sympatická mladá slečna. Svou sestru navštěvuje téměř každý den. Její život se dvěma malými dcerkami (4 a 2 roky) musí být obtížný. Přivezli jsme jí dva padesátikilové pytle kukuřice. Měla radost.

Nejširší nabídku průvodců a map Mexika (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Usadili jsme se venku pod palmový přístřešek. Vlahá noc umocněná kouzlem úplňku. Mluvilo se polohlasem, bylo cítit všeobjímající pokoru. Džungle a zřejmá tvrdost životních podmínek tvořily nádhernou atmosféru. Otec Mario láskyplně pošťuchoval čtyřletou holčičku.

Začal jsem si uvědomovat, kam až jsem se to díky přání být prospěšný a dobrovolničit vlastně dostal. Na konec světa. Do džungle mezi Indiány, jež mne přijímají mezi sebe, neboť přicházím pokorně, toužíc pomoci. Jejich nejisté úsměvy a pohledy rozehřívající srdce jsou něco, s čím se v Evropě nesetkáte. Zamiloval jsem se do jednoduché přírodní chýše, do ohýnku nad kterým se cosi vařilo v očouzeném kotlíku, do těch neuvěřitelně prostých lidí, jež si navzájem pomáhají a snaží se být jeden druhému v těžkých životních chvílích oporou. Jež mají i přes nelehký úděl úsměv jeden pro druhého.

Vzpomněl jsem si na vás, své nejbližší daleko odsud, a bylo mi nádherně smutno. Tak smutno jak jen může být někomu, jehož srdce přetéká klidem, mírem, štěstím a nemůže se o to podělit s těmi, které má rád. S těmi, jež mu k této zkušenosti dopomohli, protože by patrně mnoha z těchto pocitů sami rozuměli.

Mé srdce se plnilo dál. Ve chvíli kdy přeteklo, ukáplo na udusanou zem indiánského obydlí několik drobných slziček dojetí jednoho obyčejného dobrovolníka. Nikdo si ničeho nevšiml. Jen já se podivil síle emocí, jež ve mně džungle a indiánská komunita dokázaly vyvolat během několika prvních hodin …

CommUNITY inspiration je občanským sdružením, jehož posláním je rozvojová pomoc v zemích třetího světa. Přispět ke zlepšování životních podmínek těch, jež neměli to štěstí narodit se v ekonomicky rozvinutém regionu.

Rozhodli jsme se pomáhat v zemích Latinské Ameriky vyučováním angličtiny, a tak jsme v říjnu 2008 vyrazili jako první dobrovolníci CommUNITY inspiration do Mexika.

Dobře si uvědomujeme, že je-li člověk sám, málo toho v dnešním světě zmůže (v projektu rozvojového vzdělávání tuplem), rozhodli jsme se tedy vytvořit koncept „komunitní“ spolupráce. Spojit vícero z globálního pohledu „bezejmenných“ osob podobného světonázoru. Ti za předpokladu spojení svých sil mohou dokázat velké věci.

A tak se stalo, že se každému dobrovolníkovi podařilo utvořit vlastní „vysílající komunitu“ čítající přibližně 35 jmen. Jednalo se o kamarády, rodinné příslušníky, sousedy, spolužáky, milence a milenky, ale i nadšence z řad široké veřejnosti, se kterými dobrovolníka do té doby nepojil žádný osobní vztah. Ať již složení komunity bylo jakkoli nehomogenní (mladí, staří, tlustí, tencí, majetní, nemajetní …), jedno měli všichni členové společné. Chuť pomoci konkrétním lidem na druhém konci světa …

A tak se „komunita“, každý dle svých možností, společně složila svému dobrovolníkovi na letenku, očkování, pojištění a základní výlohy spojené s výkonem jeho poslání v Mexiku. Stačilo, aby si každý člen odpustil ve jménu „mezinárodního pomáhání sociálně slabým“ jednou za měsíc večeři v restauraci (hle jak je život v Evropě jednoduchý) a zdroje na šestiměsíční práci v terénu na mexickém venkově byly na světě. A dál již to bylo na nás. Na dobrovolnících.

A tak jsme plni odhodlání „zaútočili“ na čtyři vytipované venkovské komunity. Otevírali jsme kurzy zdarma všem zájemcům, dokola s úsměvem vysvětlovali, že nejsme blázni, že jenom chceme spíš než pro peníze pracovat pro pocit „užitečnosti“, vyučovali, opravovali úkoly, potýkali se s indiánskou výslovností poté neanglicky znějících slovíček a především se zcela přirozeně stávali součástí tamních komunit. Naši žáci a jejich rodiny se stali našimi opravdovými přáteli.

A ačkoli jsme my i studenti pracovali intenzivně, aby za námi byly vidět za krátký čas slušné výsledky a nám se podařilo prokázat skutečný význam našeho projektu, společné úsilí nás stmelovalo a bavilo. Zjistili jsme, že v Evropě musíme „komunity“ uměle tvořit, že nám jejich kouzlo už tak nějak zmizelo z dohledu. Že ale v oblastech, kde lidé nemají prostředky na lékařskou péči, na školní pomůcky pro své děti, kde z našeho pohledu žijí „necivilizovaně“, tam stále mezilidská solidarita a pomoc mezi členy primitivních společenství kupodivu funguje …

Síla mnoha osobních zážitků ve zcela nové kultuře, důkazy vděku a dobrosrdečnosti domorodců, to vše nám rozbušívávalo naše „nedotknutelná“ středoevropská srdce, vlhčilo pohledy slzou dojetí. A v takových momentech jsme se o tyto nezapomenutelné emoce spravedlivě dělili se členy našich vysílajících komunit. S těmi, bez kterých by nebylo ani těchto zážitků, ani nadšených studentů, ani projektu CommUNITY inspiration.

Na naše blogy jsme během své mise umístili stovky článků a fotografií dokumentujících nejen výuku, ale i všední život v tak diametrálně odlišném prostředí mexických venkovských komunit. Za dobu šesti měsíců jsme zaznamenali desetitisíce návštěv, desítky povzbudivých vzkazů z celého světa.

Pilotní projekt utekl jako voda. Nyní nezbývá než se pustit do práce na půdě evropské a začít připravovat další pokračování této anabáze. Od září se mohou naši mexičtí přátelé těšit na další české dobrovolníky.

Zkušenosti čtenářů

Sabina

Krása…

pavisek

..tak me napada,jestli ucit indiany anglicky neni spise cesta k jejich zahube?!nemel by jsi spise sirit zapotectinu,majstinu a vse ostatni,co k temto kulturam patri..namisto toho aby jsi je ucil..jak si rici v KFC o hamburger?!!!!!!

Peří

Nádhera … na druhou stranu souhlasím s paviskem. Vše ma své pro a proti, ťed jde oto jestli jim znalost anglického jazyka v budoucnu prospěje a pomůže nebo naopak. :/

Peří

Každopádně anglicky umím a žít jako indián bylo vžydcky mým snem 🙂

Vendy

Umět anglicky, hned bych se tam rozjela, skoro mi ukápla slza při čtení těchto řádků 🙂

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí