Prohlédněte si další fotografie k článku…
Již v zimě, devět měsíců od úrazu, mi přednosta traumatologie říkal, ať klidně odletím. V té době byl jediný, kdo moji myšlenku nejenže nepovažoval za holé šílenství, ale i podpořil. Když se blížil okamžik, kdy bylo nutno koupit letenky, moje nadšení začínalo být kaleno obavami. Na běžkách jsem najezdila 1200km i bez podpory pravé ruky, jelikož rameno má stále velmi omezenou hybnost, něco jsem nachodila, cvičila, ale co udělá dennodenní systematická zátěž, nevěděl nikdo.
Život po úrazu
Od úrazu jsem většinu času strávila v nemocnici či v rehabilitačních ústavech. Lékaři žasnou, že mohu chodit, jezdit na běžkách, cvičit a nemám bolesti. Páteř se zhojila dobře, pátý, šestý a sedmý obratel utvořily křivý avšak kompaktní celek. Rameno je horší, nerv vyživující deltový sval nedorostl, a deltový sval tak silně atrofoval. Poškození je zřejmě větší než se očekávalo, takže hybnost ramene je velmi omezená. Předpažím trochu, neupažím vůbec, šance na zlepšení není příliš velká.
Obvolávám zainteresované lékaře a celkem se shodují, že ze zdravotního hlediska mi to sice doporučit nemohou, ale chápou mě a spíše se domnívají, že vážné komplikace nenastanou. Tím je rozhodnuto, zkusím to.
Shledání s lékaři a doktory v Nepálu
Problém je s pojištěním, jelikož pojišťovny vesměs odmítají pojistit případnou další hospitalizaci v zahraničí, i kdyby se třeba jednalo o další úraz s nějakou souvislostí s předcházejícím zraněním a ne jen o zhoršení stávajícího stavu bez nehody. Na jasně položené dotazy dostávám vyhýbavé odpovědi ve stylu, že vše by se posuzovalo až po úrazu. Stává se ze mě odborník na pojišťovny, hledám, obvolávám, porovnávám a nakonec nalézám kompromis.
Tři odvážní se do Nepálu vydali se mnou. Odlétáme na den přesně jako loni – 13. dubna. Nakonec se nevydáváme přímo na místo činu, ale v plánu je trek k jezeru Gosainkund a Langtang trek. Na letišti v Praze si píchám Clexane, dodatečně se totiž zjistilo, že moje levá noha otékající a hůře fungující při zátěži má prapůvod v lehčí trombóze, kterou jsem v nepálské nemocnici prodělala zřejmě jako bonus k tomu všemu.
Moje první kroky v Káthmándu vedou do nemocnice. Shledání s operujícím doktorem a sestrami je dojemné, stejně jako vidět po roce a z jiného úhlu prostředí, kde jsem upoutána na lůžko strávila dva měsíce netušíc, zda někdy budu moci chodit a s velkými otazníky týkající se dalšího života.
O dva dny později odjíždíme na začátek treku do Sundarijal, před námi je delší stoupání, první zatěžkávací zkouška pro moje záda. Lékaři mi nedoporučovali nosit více než 5kg, jdu tedy jen s malým baťůžkem, bez problémů docházíme na naše první nocleziště Chisapani. Nebyla jsem tu pět let, mnoho se tu nezměnilo, jen přibylo pár domů.
Komplikace a sníh
Hřeben Langtangu se nám odkrývá, záda nebolí, zmocňuje se mě euforie z návratu. Další dny až do Phedi jsou bezproblémové. Rhodedendronové lesy, občas zasněžená cesta, turistů přiměřeně, žádné návaly jako u treku do BC Everestu. Do Gopte docházíme za sněžení, další den nás čeká přechod sedla, nevypadá to na hezký den, nicméně navečer oblačnost ustupuje a já se jdu projít směrem k sedlu, obloha čaruje jako tvořivý impresionista.
Ráno, nesněží, ale mraky jsou nízko. Vycházíme, během pochodu začíná sněžit, ale až do Phedi je cesta jasná. V Phedi se dooblékáme, hovořím se skupinkou Nepálců, kteří se vrátili, důvodem ale nebylo, že by cestu nenašli jako spíše to, že měli jen lehké tenisky obalené igelity a nebyli vybaveni na nepřízeň počasí. Přichází tři turisté, kteří sedlo přešli z druhé strany, ale bohužel jejich stopy jsou hned zapadané.
Střídáme se ve vedení s další skupinkou Nepálců, také výletníci nedostatečně oblečeni, i oni otáčejí, bojí se, že ztratí cestu. Náš nosič Majkl jde vpředu s Frantou, já čekám na děvčata, i přes nepřízeň počasí prožívám stále euforii. „Jsem zpět v Himalájích,“ křičí radostí cosi uvnitř. Sněžení zintenzivňuje, najednou se Majkl vrací ke mně: „No way.“ Před námi kotel, stopy žádné, mužiky nevidím. Ale nechci to vzdát a otočit se bez boje. Majkl mi říkal, že tu byl již 11x, měl by vědět alespoň to, na které straně kotle pěšina vede. Neví a já taky ne.
Kamenný mužik a nekonečná euforie
Batoh mám asi trošku těžší než doporučených 5kg, bořím se po kolena, chvílemi po stehna, hůlku půjčuji Majklovi, čímž ztrácím důležitý opěrný bod. Sice mám omezenou hybnost ramene, předpažím jen zhruba do 70stupňů, ale o hůlku bych se v případě pádu opřít dovedla.
Tady někde ztratil cestu před lety James Scott, jeho příběh chci večer převyprávět skupince. James Scott tehdy přežil v jeskyni neuvěřitelných 72 dní, nechtěla bych bivakovat ani den. Paradoxem bylo, že tehdy se právě zde oddělil od kamaráda v mlze, chtěl se vrátit, zabloudil a kamarád šťastně cestu přes sedlo nalezl.
Ještě se nechci vracet, útulna v Phedi je neútulná, bude narvaná lidmi, další den může být počasí stejné či horší a výstup může být nemožný. V duchu si určuji kolik času si dovolím na hledání průstupu a snažím si zapamatovat směr případné ústupové cesty. Naše stopy jsou během chvíle zapadané.
Mám štěstí, po chvíli brodění v hlubokém sněhu nacházím kamenného mužika, další sice hledám delší dobu, ale máme správný směr, to je důležité. Jitce je dost špatně, kombinace fyzické únavy a výšky, bylo by vhodné sedlo přejít a sejít níže. Brodíme se, ale stoupáme, slavím svoje vnitřní vítězství.
Zranění jsem nechala za sebou
Bez zaváhání jsme na sebe převzala velení a zodpovědnost, důležitý zlomový okamžik, moje zranění je zcela vytěsněno. Sedlo nalézám, stejně tak i cestu dolů, není jednoznačná, trochu krkolomná, nicméně siluetu jezera již rozpoznáváme a po chvíli se těšíme z přívětivosti chaty.
V chatě je pár turistů, kteří jdou v protisměru. Teplo tu moc není, všichni se choulí pod spacáky a já jsem šťastná. Před odletem mi někteří říkali, že pokouším osud, dnes mám pocit, že osud zkoušel mě. Ráno tomu bude rok od mého osudového pádu, jsem zase v klínu Himalájí, sedlo jsme přešli, před námi je již jen sestup. Ten také není jednoduchý, majitel chaty jasně oznamuje, že první část je velmi nebezpečná, ale nejsme jediní, kdo sestupuje. Já vedu naší skupinku, sněží, ale stopy před námi jsou viditelné, jdeme opatrně, uklouznutí by znamenalo několik set metrový pád, ale vše zdoláváme bez problému.
Hůlku si Majkl automaticky přivlastnil, je to ten mužík, který byl se mnou loni na osudném treku, navštívil mě i v nemocnici. Tuší, jak ohromné štěstí jsem měla, i když RTG snímky neviděl. Nedovolím si mu ji vzít, potřebuje taky oporu, spoléhám se na levou ruku.
Pod osadou Laurebina se zlepšuje počasí, vcházíme do kouzelného rodedendronového lesa, vše je jak v pohádce, sněhem obalené barevné květy rodedendronů působí jako balzám. Den končíme v ThuloSyabru, nepálským pivem Everest slavíme mé druhé narozeniny, příjemní ubytovatelé nám snáší modré z nebe.
Tamangové a můj osobní zázrak
Vesnice je složena většinou z Tamangů, kteří kdysi opustili tibetské náhorní plošiny a usídlili se v úrodnějším Nepálu. Zachovávají si své zvyky, typické ozdoby, tance. Hovoří tamanžsky, což je trochu podobné jazyku jejich známějším příbuzným Šerpů, kteří do Nepálu také přišli z Tibetu. Jelikož při migraci ze severu byly nižší polohy osídleny již nepálskými etniky, zůstali ve vyšších polohách v blízkosti tibetské hranice. Oblast kam míříme dále, údolí řeky Langtang je převážně osídlena Tamangy, na severozápadě od Syabru již jiné etnikum nežije.
Procházíme údolím na její obydlený konec do Kyanjin gompy, cesta trvá tři dny, již za krásného slunečného počasí vylézáme nad vesnicí na vyhlídkový kopec do výšky 4600m. Jsem zřejmě jediná, koho ze skupiny nic nebolí, je to skutečný zázrak, cítím se skvěle. Obavy, že kapacita plic bude snížená, bude se mi hůře dýchat a budu trek hůře zvládat fyzicky, se nenaplnily.
Poslední test
Poslední zatěžkávací zkouškou byl 8 hodinový přejezd místním autobusem do Káthmándu. Silnice sice byla o trošku lepší než před pěti lety, ale stále je převážně bez asfaltu, s výmoly, dírami a nezpevněným okrajem. Pro jistotu jsem si na záda navlékla korzet, který jsem dostala v káthmándské nemocnici, v případě menší nehody a nárazu by páteř mohl trochu uchránit.
Na závěr v Káthmándu zvu na večeři nepálského doktora, přijíždí i s manželkou, oční lékařkou. Ptám se ho, zda si opravdu byl tak jistý, že budu v pořádku a do hor se vrátím. Říká, že tomu věřil. Když viděl, jakým způsobem mě transportovali bez podložky vrtulníkem, jak se mě třikrát pokoušel postavit, když neměl od radiologa přesné CT snímky, a přesto vše jsem chodit začala, věřil i mému návratu do hor.
Hodinu po našem rozloučení v restauraci pověsil na Facebook fotku s textem, že byl příjemně šokovaný, že po tak rozsáhlém zranění jsem zpět a ve funkčním stavu, že je to zázrak. Přece jen tomu tehdy asi tak úplně nevěřil. Návrat se podařil, další treky následují za pár týdnů.
Radka Tkáčíková za roky cestování nastřádala příhody pozoruhodné a nečekané. Se čtenáři se rozhodla podělit právě o ty, kde se něco nepodařilo, zašmodrchalo nebo pokazilo. Ono ty dobré zážitky se tak dobře nečtou. Radka průvodcuje už 14 let, a to hlavně v Asie, především horské zájezdy do Himalájí – Nepál, Ladakh, Tibet, ale i poznávací – Barma, Thajsko, Kambodža, Laos, Srí Lanka, Čína, Indie. Jezdí ale i do Maroka, Turecka nebo cyklo, inline i lyžařské zájezdy po Evropě.
Radko, doufám že máš už konečně normální pojistku……………………………