Plavba po řece Nam Ou aneb Laosem v pyžamu

Plavba po řece Nam Ou aneb Laosem v pyžamu

Jakých bylo pět dní na řece v nejodlehlejší části Laosu?

Laos je převážně hornatá země, protíná jej však mnoho řek. Mohutný Mekong a jeho přítoky byly ještě před deseti lety dopravními tepnami země a nejjednodušší možností cestování. Spousta menších toků je dosud velmi málo známých a vysloveně se nabízí k prozkoumávání.

150 km tropickou přírodou

Pro svou mini-expedici jsem si vybral to, co dle mapy skýtalo největší dobrodružství: horní tok řeky Nam Ou, tedy přes 150 km tropickou přírodou převážně v národním parku Phu Den Din v nejodlehlejším severním cípu Laosu, u hranice s Vietnamem a Čínou. Zjistit dopředu jakékoliv informace o podobě řeky a jejím spádu je nemožné, neboť kromě domorodců tudy zřejmě ještě nikdo neplul. Na Google Earth je celé údolí zahalené mraky a mlhou, která se zde pravidelně každé ráno tvoří. Cestu jsem začal v městečku Ou Tai a skončil v Hat Sa.

Dopravit nafukovací kánoi a všechnu další výbavu na správné místo byl náročný organizační úkol, ale stálo to za to. Pět dnů na řece v bujné džungli, čistá voda, pěkné peřeje. Na začátku a na konci cesty jsou vesničky kmene Tai Dü a Phu Noi, ale uprostřed teče řeka pustým územím, kde jsem 24 hodin nezahlédl člověka. Vysoké a strmé kopce často pokrývá nedotčený prales. Ledňáčci se vrhají do vody pro rybky, opice skáčou ze stromu na strom, v dálce je slyšet houkavý zpěv gibonů, ze stromů visí orchideje …

U vesnic pak jsou primitivní pole kukuřice a banánovníků a pasoucí se vodní buvoli. Taky lovci (pytláci) a rybáři, loďky vydlabané z kmene, pasti na ryby a suchozemská zvířata, (pasti někdy v Laosu obsahují výbušninu, která zvíře spolehlivě zabije, takže není dobré se k nim přibližovat nebo do nich omylem vlézt), děti sbírající mušle a žáby na večeři (někdy s předpotopními potápěčskými brýlemi), ženy v tradičních krojích.

Jak se žije v džungli

Noci jsem trávil zčásti ve stanu, zčásti ve vesnici a oboje bylo zajímavé, mj. i svou faunou.

Vesnice jsou jen shluky chýší a chlívků ze dřeva a bambusu. V bohatších vískách měli ti movitější už na střeše místo slámy plech. Ubytování jsem našel snadno, i k večeři mě přibrali. Začínala vždy laoskou rýžovou whisky a hostitelé ji ještě zakončovali kouřením opia. Mezitím do mne cpali věci jako smažené cikády či podivné vyuzené ryby (ohniště je bez komína a přímo v místnosti; nad ním na roštu leží neznámo-jak-dlouho malé rybky a udí se). Zachraňovala to rýže a vajíčka. U nízkého bambusového stolku jedli jen muži, děti obsluhovaly a s ženami se pak najedly v „kuchyni“. Jak jsem si tak na tom pochutnával, lezli kolem mne psi a kočky, zatímco prase (veselé a zdravé a zjevně netrpící žádnou chřipkou), kachny a slepice zvědavě nakukovaly dovnitř dveřmi.

Uvědomil jsem si taky, že je marné učit tyto lidi našim návykům jako třeba neplivat na veřejnosti nebo neodhazovat odpadky, protože oboje běžně dělají doma – v klidu si na podlahu (tj. udusanou hlínu) odplivnou, odhodí vajgla, rybí kosti apod. Naštěstí jsem mohl spát v patře a ne dole na rohoži na té udusané hlíně jako děti. Shora jsem pak poslouchal, jak se jich sedm hádá o jedinou hračku, kterou společně vlastnily – vysloužilou plastovou pistolku.

Nástrahy přírody

Ani v noci ve stanu jsem se nenudil. Doma v křesle to považuji sice za nesmysl, ale v podvečer samotnému v pralese mi nepřipadalo nemožné, aby tygr rozsápal stan a sežral mě. Udržoval jsem proto celou noc oheň a průběžně na něj přikládal … dokud mi ho neuhasil déšť. Jakmile se plamen rozhořel, okamžitě jsem měl lepší pocit, který bych nazval nejspíš „neandrtálským reflexem„. Opice na oheň navztekaně pokřikovaly ze stromů.

Naštěstí peřeje, kterých bylo na trase kolem 80, byly většinou lehké. Přesto jsem je vždy dopředu pečlivě zkoumal, což mi jednou zachránilo (možná) život. Párkrát jsem měl namále, dvakrát loď přetahoval a dvakrát do ní nabral tolik vody, že vše plavalo. To byl trošku problém, protože nepromokavý vak s věcmi měl v sobě následkem 18-hodinové cesty v laoském autobuse hned šest malých dírek. Naštěstí jsem netahal moc věcí, které by se daly namočit. Záměrně minimalistická výbava (i s lodí však 40 kg) byla ještě zredukována tím, že jsem část oblečení zapomněl v Bangkoku a poslední košili i s talismanem od dcery Káji mi kdosi ukradl první den cesty zrovna, když jsem se koupal. Zůstalo mi jen „pyžamo“, ale kromě toho, že ho komáři v pohodě prokousli, se to v něm dalo zvládnout.

Mezi peřejemi bylo hodně dlouhých klidných úseků, které se musely přepádlovat. Existuje-li nějaký zaručený recept na hubnutí, pak je to pět dní pádlování. Začaly se dít divné věci. Ruce a ramena napuchly a břicho záhadně změnilo tvar – nejdřív bylo takové splasklé a placaté, ale později se na něm začaly dělat hrboly připomínající „valchu“ známou z TV reklamy na zázračné posilovací stroje. (Bohužel tento fenomén zmizel během mezipřistání v Bangkoku po návštěvě několika zmrzlináren.)

Náročnější než fyzická stránka výpravy však bylo zvládnout neustálý psychický tlak: jestli nebude za rohem záludná peřej a já se neutopím, jestli mi neuplave loď, jestli ji nenapravitelně nepíchnu mnoho dní chůze od nějaké cesty, jestli nenarazím na agresivní pytláky, dávat pozor na tygry, hady, pijavice, malárii a tak podobně. Vyplavit zbytky adrenalinu trvalo ještě dva dny. Vzpomínky, naštěstí jen ty nejlepší, zůstanou celý život.

PS: Tak co, jedeš Candy se mnou?

Nejširší nabídku průvodců a map Laosu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Zkušenosti čtenářů

MartinT.

Minimalistickému, avšak přesto poučnému pojetí článku prostému velebení vlastní neohroženosti (plus realizaci zajímavého nápadu) dávám známku za jedna. Dík !!

Valis
MartinT.:

FAKT SUPER!

zuzi

bombice!!! hlasim se na pristi rok, koukam ze neni treba si delat hlavu s vybavenim, staci pyzo a padlo :oD…

Petr

Ahoj Davide,
ctu si, ze se najdou i jini „blazni, co se takto vydaji splavovat na vlastni pest Nam Ou. V roce 2006 jsem podnikl neco podobneho, avsak z mestecka Phongsali az po soutok s Mekongem. Koupili jsme drevenou lodku a deset dni jsme se plavili. Na vecer jsme vzdy zastavili u brehu a udelali si veceri na ohni. Po ceste bylo nespocet malych vesnicek. Vesnicky, ke kterym vede silnice, se rozrustaji a pristavuji zarizeni pro turisty. Tento usek reky je mozno absolvovat i vetsi lodi s motorem, denne jich propluje nekolik plnych turistu. Obdobne jako ty jsme prozkoumavali pereje pred nami, nekolikrat nam poradili i mistni, kudy nejbezpecneji projet. 20 km pred Mekongem se nam ale jedna perej stala osudnou, reka byla jiz dost siroka, a misto neprehledne, lod jsme rozstipali o kameny. Nastesti jsme se dostali bez ujmy ke brehu, kde byla jiz silnice. Neskutecne krasna priroda, ranni opar, ktery se rozplynuj az po desate hodine rano, zvuky prirody z jungle. Neni problem se takto plavit a poridit lodku, sam jsme byl poprve vubec „na vode“, ze zacatku nebylo jednoduche lodku ovladnout, ale poddala se. JENOM POZOOOOOOR NA PEREJE!!!!!!! muze byt osudny kazdy.

Zajac
Petr:

Ahoj, teď pojedeme na měsíc do Vietnamu, chtěli bychom se podívat i na tuhle řeku, pokud by nám někdo mohl poskytnout podrobnější info o řece, budeme moc rádi. Dík Zajac ([email protected])

m

dobree !

Pavel3

perfektní! krátké, ale úderné……

hans

taky se přidávám, super článek. s tím tygrem to v předmětném NP opravdu asi nebude tak horké. podle wik. se v této oblasti k dnešnímu už vůbec žádný tygr bohužel neprohání… http://en.wikipedia.org/wiki/File:Tiger_map.jpg

David Gladiš
hans:

Dobrá mapa, díky za link.
Mi je to jasné, že s tím tygrem by to nebylo tak horké, ani kdyby se v té oblasti ještě vyskytoval … jenomže to je mi jasné tady doma u monitoru, večer v mlze v lese mi to tak jasné nebylo 🙂

hans
David Gladiš:

jasně, s tím s Tebou souhlasím. sám bych tam neusnul… :)) nechtěl jsem, aby to vypadalo jako remcání z obývaku od monitoru a snad to tak nevyznělo :))

Pavel3
hans:

Asi tak,….. dobře to podbarvuje příběh a pokud existuje malé procento, že tam „nějaká“ kočička je, věřím, že nastanou chvilky, ve kterých to malinkaté procento velice rychle roste. Jó, psychika je mocná čarodějka….. máš kuráž se tam jen vydat a sám. I když na druhou stranu – být tam sám má hodně do sebe, viď?

Jirka

Začínám si číst tvý články a zdá se mi to dobrý. Sám se řadím (bohužel) do skupiny těch co vycházejí z Lonely planet a tím pádem jsem tam, kde ostatní turisti. Jak to jseš schopnej všechno zvládat zároveň s prací a ještě rodinou? Odkud jsi? Pozval bych tě na pivo 😉

David G
Jirka:

Tak se stav někdy na pivo v Praze do Klubu cestovatelů (www.klubcestovatelu.cz), občas tam bývám 🙂

antonín

super článek a s přehledem
…. teda co já nemám rád – to sou výbušniny, ale laosani a vietnamci jsou s nimi asi sžití, měli na to generaci času ….

tosik

Jsem připraven taky se přidat. Pokud to stále platí, napiš. [email protected]

Radim S. Ptáček

Davide nadchnuls naši vodáckou duši a dal dobrý tip na cestu pralesem. Příští týden budeme od tebe pozdravovat v džungli tygry, opice a místní pytláky.

v.afrika

člověk to snad musí napsat takhle nějak, aby to bylo čtivé a zaujalo, realita je kolikrát jiná. Bohužel si myslím , že ani před 9 lety to nebylo o moc jiné než teď s jednou připravovanou hydroelektrárnou. O vodácký život na této řece opravdu nejde a jelikož domorodí laosané po všem střílí a vše snědí od nepaměti, tak opravdu tady giboni nevyseli a nevisí z každé větve. Jenom kdyby lidé co sem píšou trochu ubrali na té fantazii, ale čtivější je o tygrech a záchraně života než fakta

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí