HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Pavel Joachim Šebesta

Pavel Joachim Šebesta

(* 20. 3. 1887 Pietrowice u Racibórze, Polsko, † 17. 9. 1967 Mödling u Vídně) – rakouský misionář, antropolog a lingvista českého původu

Prošel jsem končinami, jichž se dosud nedotkla noha Evropana, navštívil jsem kmeny, které ještě nikdy nespatřily bělocha. Chybný krok v hornatých propastech vnitrozemí, nehoda při četných plavbách na voru ve strašlivých peřejích divokých horských řek, přepadení tygrem za temné noci, zatímco malá karavana kampovala volně v přírodě, útok zlodějské chásky, záchvaty četných tropických nemocí – jak často mne to mohlo stát život!

Jméno Pavla Joachima Šebesty je spojeno s poznáváním trpasličích kmenů, rozptýleně žijících v tropické Africe a v jihovýchodní Asii. Dříve než se věnoval jejich soustavnému studiu, působil v Africe jako misionář. V roce 1905 vstoupil do Společnosti slova Božího a vedle studia filozofie a bohosloví v jejím semináři v Mödlingu se věnoval antropologii, archeologii a egyptologii na vídeňské univerzitě.

V roce 1912 se odebral na misijní cestu do tehdejší Portugalské východní Afriky (Mosambiku) a až do roku 1916 působil v oblasti řeky Zambezi, později se stal představeným misie v Chipangu. Zabýval se etnografickými studiemi kmenů, s nimiž se při své misijní práci setkával. Po vstupu Portugalska do světové války (1917) byl spolu s dalšími rakouskými a německými misionáři internován v pobřežním Quelimane a později byl převezen do Portugalska, kde setrval až do roku 1920.

V době, kdy mírová konference rozhodla o hranicích v oblasti Horního Slezska a jeho rodná obec zůstala Prusku, Šebesta se rozhodl přijmout československé státní občanství. V Praze také spolupracoval s antropology profesorem Jindřichem Matiegkou a @ Alešem Hrdličkou. Připravoval se také na výzkumné cesty za nejmenšími lidmi na světě.

Po intenzívním studiu malajštiny se v lednu 1924 vypravil poprvé do Malajska, aby zde poznával „lesní muže“ (orang utan), jak nazývali trpasličí kmeny Semangů. Vydal se do vnitrozemí Malajska v těžko přístupných krajích kolem řeky Peraku až k siamským (thajským) hranicím. Sám pěšky, s nosiči, na hřbetech slonů i na vorech prokřižoval malajskou džungli a poznal její původní obyvatele:

Prales vychoval ze Semanga to, co je: tichého, mírného přemítavého člověka. Povrchnímu pozorovateli snad pralesní člověk připadá neotesaným surovým, zvířeckým bezmyšlenkovitým a bezcitným tvorem. Tím ovšem není. Prales prohlubuje povahu, činí snad zádumčivým a plachým; drtí člověka i povznáší, především však chrání před mělkostí a vychovává ke stálosti. Rdousí hrdost člověka, jeho panovačnost a hamižnost. Naproti tomu probouzí tichost a vroucnost. Proč Semang miluje svůj prales, proč do něho vždy znovu prchá? Proč se tolik ostýchá před cizincem a vyhýbá se mu? Protože mu prales zaručuje duševní klid, o který ho člověk olupuje svými kulturními tretkami. Negrito se nepachtí za světským pohodlím; raději, tisíckrát raději živoří nuzně v pralese v tichém míru, než aby jej zaměnil za starosti a zneklidňující statky civilizace. Semang není otrokem, nýbrž dítětem pralesa, jemuž je vděčný a jejž hluboce ctí.

Přes Singapur se Šebesta přesunul na Sumatru, kde poznával příslušníky kmene Kubu, žijící na severozápad od města Palembang. Koncem roku 1925 se vrátil do Evropy a uchýlil se do misijního sídla v Mödlingu, aby zde utřídil přivezený materiál (část je i v pražském Hrdličkově muzeu člověka) a věnoval se výuce filozofie v misijním semináři. Výsledky své cesty zpracoval v řadě odborných studií a dokázal je popularizovat v cestopisných knihách, z nichž česky vyšlo v roce 1927 dílo Z přítmí pralesa (1927).

V lednu 1929 se Pavel Šebesta vydal za Pygmeji do tehdejšího Belgického Konga a putoval v jeho východní části do září 1930. Prokřižoval pralesy podél řeky Ituri od Kisangani (Stanleyvillu) až po jezero Albertovo a Ruwenzori. Pronikl mezi příslušníky polotrpasličího kmene Batwa ve Rwandě a Bačwa na severozápadním pobřeží jezera Tanganika. Místní obyvatelé Šebestu přejmenovali na „Baba va bambuti“ – „Otec trpaslíků“ – což vyjadřovalo nejen jeho zájem o Pygmeje, ale i autoritu, kterou si tu získal. Odvážný misionář žil v pygmejských osadách a pozoroval způsob života nejmenších obyvatel pralesa.

Popsal své poznatky ve třísvazkovém dílem Die Bambuti-Pygmäen vom Ituri (Brusel od roku 1938) a čtyřdílném Pygmäen-Völker der Erde, die Negrito Asiens (začalo vycházet v Mödlingu v roce 1952). Česká odborná veřejnost se s výsledky Šebestova putování seznámila především v knize Anthropologie středoafrických Pygmejů v Belgickém Kongu (1933) a pro širší čtenářský okruh byly určeny knihy V tropických pralesích (1935), Mezi trpaslíky a negry (1940, za spoluautorství S. Lvové) a Tajnosti tropického pralesa (1947).

Na novou cestu za Pygmeji se Pavel Šebesta vydal v březnu 1934. Doprovázeli ho misionář M. Gusinde, známý svými cestami po Ohňové zemi, a belgický lékař J. Jadin. Lodí se dostali do keňské Mombasy a železnicí pokračovali přes Nairobi a Eldoreto k Albertovu jezeru. Na malém parníčku přepluli do Mahagi v Belgickém Kongu, kde začínala jejich cesta za nejmenšími obyvateli tropů. Vydali se do pralesů podél řeky Ituri a žili v táborech bambutských kmenů. Zkoumali zde jejich antropologické rysy. Hrdličkovo muzeum člověka v Praze vlastní ve svých sbírkách rozsáhlou kolekci odlitků lebek, kterou mu věnoval Šebesta. Podle jeho názoru jsou „Bambuti rasa od černochů zcela odlišná a nikoliv snad produkt degenerace černé rasy… Pygmejové obývají celý středoafrický prales od Albertova jezera až k Atlantickému oceánu; nikdy se nezdržují mimo les. Nelze zapřít, že pygmejská kultura je přizpůsobena pralesu, že je v pralese zrozena a že se na ni z určitého hlediska musíme dívat jako na kulturu pravěkou, která se od svých počátků udržela v zásadě na stejném stupni.“ Z města Mambasa se Šebesta přesunul do Vamby a Avakuti přes obávaný prales Dese. Až do prosince 1934 spolu se svými průvodci žil v kontaktu s příslušníky bambutských kmenů v povodí Ituri.

O tři roky později (1938) se Šebesta vypravil znovu do jihovýchodní Asie. Rozhodl se prozkoumat trpasličí kmen Aethů ve filipínských pralesích na ostrovech Luzon, Negros, Panay a Mindoro. Na dva měsíce se vrátil do Malajska ke známým Semangům: „Ze zeleni kampongu se vynořily dvě postavy Semangů a mířily k útulně. Kolem kyčlí jim poletovala obvyklá zástěrka, v níž po levé straně trčel parang. V pravici se houpal toulec napěchovaný šípy a pěkná dlouhá foukačka spočívala na rameni. Semangové vystupovali pružně po schodech k verandě. ‚Tabeh, tuan!‘ – zdravili smějíce se a podávali mi ruce.

Šebesta velice toužil po setkání s trpasličími obyvateli souostroví Andamany, ale nejprve ho zdrželo onemocnění (zimnice), a poté počátek druhé světové války zcela znemožnil další výzkumné cesty.

Po válce se Pavel Šebesta stal profesorem etnografie na vídeňské univerzitě a soustředil se na zkoumání jazykových projevů trpasličích kmenů. V letech 1949–50 a 1954–55 se znovu vypravil do tropických pralesů. Na základě tehdejšího zkoumání došel k závěru, že „dnes nemluví žádný z afrických Pygmejů vlastním jazykem. Andamanci mají však svůj vlastní jazyk, který nelze zařadit do žádné jiné jazykové skupiny. Semangové v Malajsku hovoří starobylým nářečím mon-khmerským a některými slovy neznámého původu. Aetové na Filipínách zapomněli svůj jazyk a mluví jazykem ostatních sousedů.

Šebesta P.–Lvová S.: Mezi nejmenšími lidmi světa. Praha 1959; Kunský J.: Sedmdesátiny prof. dr. Pavla Šebesty. Sborník Čs. společnosti zeměpisné 62, 1957, s. 352–363

Encyklopedii českých cestovatelů vydalo nakladatelství Libri

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: