Nedorozuměním zadrženi syrskými vojáky

V poslední době je Sýrie zmítaná nepokoji, občanskou válkou a pro normálního turistu je zde poměrně nebezpečno. Pár let zpátky však byla situace zcela opačná a pouštní země pyšnící se jedněmi z nejzachovalejších starověkých památek byla jednou z nejbezpečnějších v regionu. Obyvatelé dávali cestovatelům najevo svoji vstřícnost, otevřenost a dobré srdce. Nebylo výjimkou dostat denně několik nezištných pozvání k obědu, nebo být čestným hostem na svatbě zcela neznámých novomanželů. V takovém případě jsme potom trávili večer bujarým skotačením s celou vesnicí (samozřejmě bez alkoholu), za doprovodu veselé muziky a oslavné střelby z různých pušek a revolverů.

Zbraně jsou součástí Sýrie pravděpodobně již dlouhá léta a zmíněná svatební hostina by se bez výstřelů ze samopalu zřejmě neobešla. Samostatná kapitola je potom syrská armáda, jejíž vojáci, ztělesněni sotva plnoletými branci a ověšeni palebnou výbavou, byli doslova na každém rohu. Ze silnice stále na přítomnost vojska upozorňovala archaická ruská technika v podobě Zillů s radary, nebo výstražně namířenými kaťušemi. Armáda byla všude a zelené nákladní mercedesy ze 70. let, které v každém prudším stoupání stály uprostřed silnice, protože se „uvařily“, působily až tragikomicky. Se štěstím se daly spatřit úly, před kterými místní lampasáci zbrojili stíhačky (těžko říct, jestli jsou ještě schopny provozu). Po překročení hranic, mě dokonce kluk ve věku cca 16 – 17 let zatáhl pod záminkou výhodné výměny valut do auta a při té příležitosti se mě snažil prodat revolver. Místo byznysu se konal strategický ústup.

Pozor na focení!

V zemi, která dává takový důraz na armádu a určitě i na účinnou propagandu, je vhodné být v chování k vojákům obezřetný. Pokud k takovému zjištění nedojde cestovatel – vojenský nadšenec – logickým úsudkem, mohl by se alespoň poučit ze zkušeností krajanů, např. ze Zambie nebo Řecka, kteří dobrovolně testovali reakci vojska na amatérské mapování místní výzbroje za nás. Z vlastní zkušenosti vím, že hranice mezi nadšeným návštěvníkem země a údajným špiónem je velice tenká; a o tuto zkušenost bych se dále rád podělil.

V autě jsme byli čtyři. Všichni vybaveni foťáky. Pokud jste poprvé v arabské zemi, máte chuť fotit všechno. Křižácké hrady, místní v hábitech, Kuwaiťana s GMC dodávkou a pěti manželkami, poušť, nekonečně rovnou silnici, přejetou kozu, nepřejetou kozu, patník… a samozřejmě náklaďák s točící se parabolou radaru nebo stíhačku u úlu.

Většina naší posádky byla o fotografování vojáků v cizích zemích náležitě poučena. Až na jednoho rebela. Martin si myslel, že je to hloupost, diskuze o kontrolách foťáků nebral vážně a vesele dokumentoval válečné postavení syrské obranné linie. K zakreslování vojenských posádek do mapy nebylo daleko. Ostatně ve věku 20 let jsme neměli dostatek zkušeností, aby jsme si mohli do důsledku uvědomit, co všechno by nás mohlo čekat. Cesta z Brna do Aleppa proběhla bez větších problémů, a na to, že jsme dojeli do Sýrie, od které nás okolí někdy i důrazně odrazovalo, šlo všechno hladce. A pokud jde všechno moc hladce, přestanete si dávat pozor.

Trocha nepozornosti může znamenat problém

Martin měl kromě záliby pro fotografování taky vášeň pro “kešky”; a založit kešku v Sýrii považoval za společenskou povinnost. Tak se stalo, že při cestě z Palmýry se Martin rozhodl spojit příjemné s užitečným. V mezičase mezi focením vojenského ležení a děláním si srandu z našich rad aby přestal fotit, zavelel stočit kormidlo do pouště za účelem položení krabičky s geocache pokladem někam pod rozpálený kámen uprostřed ničeho.

Volba padla zcela náhodně na jednu z mnoha polňaček (poušťňaček) vedoucích do pouště.  U sjezdu ze silnice byla jakási orezlá, prostřílená cedule s arabskými nápisy, ale mohlo na ní být napsáno cokoliv. Třeba upozornění na hrozící zatopení silnice při dešti. Asi po kilometru jsme spatřili závoru s budkou a pánem s AK 47. Sice jsme se okamžitě rozhodli, že se otočíme a pojedeme jinam, ale to už za námi pan samopalník běžel a ruským mírotvůrcem mával ať stojíme…

Nemělo cenu pánovi ujíždět, neprůstřelný auto jsme neměli a šance zmizet na jedné jediné silnici široko daleko nebyla nijak moc velká. Pán přiběhl a znakovou arabštinou se snažil zjistit proč jsme sjeli ze silnice. Ukázal na mě, na auto a začal mávat rukama sdělení „co tam děláme“. Rukama jsem taky ukázal a sdělil “jdeme na záchod”. Nezabralo to. Hned tu byli další tři kluci v maskáčích a s al-kalašem přes rameno. Bylo jim tak šestnáct sedmnáct roků. Obestoupili auto a začali se tvářit významně. Taky jsme se chtěli tvářit významně, ale v dané situaci nám to moc nešlo.

Hlavně mířící převážně na naše auto, ve kterém jsme dle pokynů zůstali sedět, umocňovaly „spy game“ atmosféru a situace začínala být velmi emotivní. Obecně je v Sýrii na venkově velký problém domluvit se anglicky. V tomto duchu za námi přišel kluk, který anglicky „mluvil“. Pravděpodobně absolvoval nějaký marxisticko arabský rychlo kurz military angličtiny, protože stále dokola opakoval „amerikan terorist, amerikan terorist“ a ukazoval na nás. Občas pro zdůraznění bohaté slovní zásoby přidal k dobru slovo „agent“. Situace začínala být opravdu vypjatá a stalo se, co se stát muselo: invaze do auta s pokynem „kamera! kamera!“.

Vojáci naštěstí nebyli dostatečně vlezlí a gentlemansky spoléhali na to, že jim všechny foťáky odevzdáme. Dostali všechny krom Martinova s nejpikantnějšími záběry. Martinovi jsme nakázali hned ze začátku, aby foťák někam schoval a rozhodně ho nepůjčoval vojákům. Kluci, možná trochu fascinováni technikou, byly s fotkami z dovolené spokojeni. Bohužel ale na vojácích bylo vidět, že si nemůžou dovolit jen tak někoho nechat jít, aby jim žádný americký agent a zároveň terorista neunikl. Říkali, že už volali svému veliteli, který byl sice zrovna doma, ale brzy přijede rozhodnout, jaký bude náš další osud. Docela nám přitěžovalo, že jeden z nás měl v pasu americké vízum.

Přítel na telefonu

Vypadalo to s námi docela bledě, hlavně asi kvůli jazykové bariéře. Nedokázali pochopit, proč někdo jen tak cestuje a už vůbec ne jak jsme zabloudili až k nim. Frekvence „zlých slov“ se začala zvyšovat a posledním východiskem připadajícím v úvahu byla pomoc českého velvyslanectví v Damašku, kam jsme taky zavolali. V telefonu se ozval ženský hlas. Naléhavě jsem vysvětlil celou situaci a poprosil alespoň o jazykovou asistenci. Odpověď mi vyrazila dech. „Jediný kdo tady umí arabsky je náš řidič a ten má zrovna dovolenou. Nashledanou, držte se.“ Veškeré naše naděje se v tu chvíli zredukovaly na minimum. Pomalu dorazil velitel a po výslechu znakovou arabštinou rozjímal, co s námi.

Vzpomněl jsem si, že mi ještě táta dal na cestu navštívenku brněnského směnárníka pocházejícího z Iráku; a že v případě nouze mu mám zavolat. Jednalo se o divokou kartu, protože jsem ho předtím nikdy neviděl a ani jsem netušil, jestli nám z Brna dokáže nějak pomoct. Vyrušili jsme ho od nedělního oběda, v pozadí bylo slyšet cinkání talířů a povykování dětí. Potom, co jsem mu vysvětlil naši situaci, řekl ať mu dám k telefonu šéfa místního praporu. Po vášnivé diskuzi mi telefon vrátil a přítel na telefonu z Brna mi řekl, že všechno vysvětlil, že prý je to v pohodě, opíšou si naše pasy a pak nás pustí.

Následoval razantní obrat. Velitel si vzal pasy a odešel do budky. Při té příležitosti houkl na kluky, ať na nás tak nemávají těma kalašnikovama a všichni se najedou začali tvářit docela mile. Anglicky “mluvící” kluk přestal opakovat slova „amerikan“ a „terorist“ a z paměti vylovil slovo „sorry“, který jsme od něho potom slyšeli v průměru pětkrát za minutu. Když ho náhodou zapomněl opakovat, přišel chlapík co nás původně zadržel a řekl mu ať se nám ještě omluví (když už umí tak dobře anglicky) a kluk zas říkal „sorry“, „sorry“. Občas však ještě přidal „amerikan terorist, amerikan terorist“, asi aby si procvičil slovní zásobu.

Pasy si opisovali docela dlouho a i když v takových chvílích běží čas pomaleji, myslím, že ještě půl hoďky si nás tam nechali. To jsme ale přikládali tomu, že neuměli latinku, tak složitě pasy foneticky opisovali. Nakonec nám ukázali, že nás mají v deníčku, tak ať neděláme hlouposti, vrátili nám pasy a popřáli šťastnou cestu. Dlouho jsme necítili větší úlevu, než ve chvíli, kdy vojáci mizeli ve zpětném zrcátku a my jsme uháněli na plný plyn směr Damašek.

Chybělo málo a mohli jsme být také „mediálním hvězdami“. Vojáky jsme opouštěli s náležitým poučením, že to fakt není sranda, a taky s jasnou představou o tom, k čemu máme v zahraničí ambasádu. Od té doby chci být velvyslancem.

Lukáš Jiříček rád cestuje na východ, nejvíce do zemí Střední asie a Blízkého východu. Naposledy navštívil Gruzii, Izrael a Jordánsko.