Dramata, která se odehrávala po celá staletí na našem území, se nesmazatelně odrazila i v genetické výbavě Čechů. Z výzkumů laboratoře Genomac vyplývá, že valná většina Čechů má cestování přinejmenším po otcích „v genech“.
Poznatky moderní genetiky tak vyvracejí zažitá dogmata. Jako národ se hrdě hlásíme k tomu, že jsme Slované, avšak z hlediska genetiky má po otcovské linii blízko k lidem, které dnes pokládáme za potomky Slovanů, jenom necelá polovina z nás.
Velká část Čechů má po svém otci dávné kořeny na jihu a na jihozápadě Evropy, zanedbatelní nejsou ani pravděpodobní potomci Germánů, Seveřanů nebo třeba obyvatel Blízkého východu. Každý z těchto národů má přitom u nás své historické opodstatnění.
Genetici z laboratoře Genomac, kteří se genetickým mapováním české populace zabývají, se však setkali už i s Indiány nebo Eskymáky. Genetická příbuznost s těmito etniky však nemusí být na první pohled zdaleka patrná a může být pečlivě skryta jen v příslušných částech DNA. Nicméně jedno je jisté, valná většina Čechů má cestování přinejmenším po otcích „v genech“.
K rozdílným závěrům můžeme dojít i v závislosti na tom, zda sledujeme geografický původ po otcovské nebo mateřské linii. Zatímco mužské populace se v jednotlivých zemích svým původem výrazněji liší, ženské klany se rozprostřely po Evropě víceméně shodně a jejich rozšíření je podstatně méně závislé na jazyce, etniku či konkrétním místě. To je vysvětlováno tím, že rozmnožovací strategie žen a mužů se zásadně liší. Zatímco muži se snažili zplodit maximum potomků, a v důsledku válek či migrací nebo hladu je permanentně ohrožovalo vymření „po meči“, ženy v rámci klanu měly vždy v průměru vyšší šanci, že po sobě zanechají nějaké potomstvo. To má za následek také odlišné stáří obou typů linií, kdy rozdíl v době existence prvního společného prapředka pro mužské a ženské linie činí přibližně 100 tisíc let.
Jak se vlastně dá zjistit genetický původ konkrétního člověka? Stačí k tomu vytření ústní dutiny speciálním štětečkem a následná analýza vzorku v genetické laboratoři (přesné informace najdete na www.genomac.cz). Pro určení linie předků po mužské a po ženské linii jsou přitom potřeba dvě rozdílné analýzy. Je to z toho důvodu, že mužští a ženští předci zanechali v naší DNA rozdílné stopy a navíc i v rozdílných částech. Mužský pohlavní chromozom Y, předávaný z otce na syna, se během staletí mění jen vzácně, a náhodné přirozené mutace napomohou určit, odkud linie otec – jeho otec – jeho otec atd. pochází. U ženské linie je to však složitější. Tajemství původu ukrývá pouze DNA z mitochondrií, minitělísek ukrytých v každé buňce, které napomáhají využívat kyslík k produkci energie. Tyto buněčné „baterie“ dostáváme exkluzivně od matek, přičemž muži je pouze dědí, ale nepředávají je již dalším pokolením. Podle charakteristické sady genetických znaků v sekvenci DNA lze určit původ mateřské linie. Pokud se takové analýzy provedou u dostatečně velkého souboru lidské populace a zejména u etnik, která lze považovat do značné míry za původní v dané geografické oblasti (jako jsou např. africké, americké či asijské domorodé kmeny), lze získat genetickou mapu mužských a ženských linií světové populace. Podle mapy genetických znaků pak lze současné populace rozdělit do skupin, které zahrnují geneticky blízce příbuzné mužské či ženské linie. Tyto skupiny mohou být označovány také jako klany.
Jako jeden z prvních začal označení klan používat Oxfordský genetik Bryan Sykes. Ten na přelomu tisíciletí zjistil, že lze z lidské DNA vyčíst cestu k takzvaným pramatkám. Přišel na to, že 95 procent obyvatel Evropy nese znaky společné sedmi ženám, o nichž logicky usoudil, že musí být „pramatkami“. Zavedl pro ně vtipné označení „sedm dcer Eviných“. Později se Sykesova sedmička rozšířila o další „dcery“. Výzkumem DNA se dokonce zjistilo, že se Eva – společná pramáti – „narodila“ v Africe přibližně před 150-170 tisíci let někde v oblasti dnešní Keni, Tanzanie a Etiopie. Její potomci pak postupně osidlovali další oblasti Afriky. Přibližně před 60 -70 tisíci lety opouští jedna z větví jejích potomků Afriku směrem na Arabský poloostrov, kde se dělí na další a další linie – klany, které osidlují další kontinenty. V Evropě se prosadilo zmíněných sedm hlavních a tři méně zastoupené klany potomků „dcer Eviných“. Na celém světě genetici v současnosti evidují dokonce už několik desítek klanů.
V Česku převládá klan pramáti Heleny. Na základě výzkumu laboratoře Genomac jsou její znaky patrné u 42 procent naší populace. Její nejstarší kořeny leží v jihozápadní Francii a na konci doby ledové se potomci Heleny vydali na sever a na východ Evropy. „Heleny“ se dle některých výzkumů vyznačují tím, že se lépe zotavují po otravách krve a během infekčních onemocnění mívají v průměru vyšší tělesnou teplotu než nositelé jiných klanů. Hned za Helenou, ale už jen s osmnáctiprocentním zastoupením, je Uršula. Jde o nejstarší evropský mateřský klan, jehož nositelé nějaký čas bojovali o Evropu s neandrtálci a nejspíš nakonec přispěli k jejich vymizení. Uršuly původně žily v oblasti celého středomoří s centrem na území dnešního Řecka. Mezi nositeli této linie lze nalézt vyšší počty lidí s rakovinou prostaty či ledvin. Dnes žijí Uršuly hlavně v Británii a Skandinávii. Na třetím místě je u nás s 13 procenty Tara. Pocházela ze severní Itálie a některé současné studie naznačují, že potomci tohoto klanu jsou ohroženi vyšším rizikem srdečních vad. U deseti procent české populace je identifikovaná příslušnost k Jasmíně. Ta pochází z Blízkého východu a v počátcích to měla o něco jednodušší než ostatní pramatky. Najdeme ji všude podél cest, kterými dorazili první zemědělci do Evropy, tedy v Bulharsku, Rusku, Turecku, Rakousku, Německu i Británii. Jasmíny mají sklony k dlouhověkosti a je u nich výrazně nižší pravděpodobnost, že budou postiženy Parkinsonovou chorobou.
Tabulka ženských klanů zastoupených v české populaci:
| Jméno | Procentní zastoupení | Osidlování |
| Helena | 42 % | z jihozápadní Francie |
| Uršula | 18 % | Středomoří |
| Tara | 13 % | Expanze ze severní Itálie |
| Jasmína | 10 % | z Blízkého východu |
Také u mužských linií existují klany. Většinou se označují jako tzv. haploskupiny. I v případě mužských linií bylo prokázáno, že všechny dnes existující mužské linie vychází ze společného předka, který je označován jako Y chromozomální Adam. I on obýval Afriku přibližně před 60-90 tisíci let zhruba v oblasti Čadu. Jedna z linií jeho potomků před 60-80 tisíci let opustila Afriku, a dál se dělila na další linie.
V České republice, podobně jako v celé Evropě, převažují zejména linie typu R1 a to hned ve dvou variantách R1a a R1b. Nositelé haploskupiny R1 se v Evropě objevili už před 30-35 tisíci lety. V té době začíná vrcholit poslední doba ledová, která způsobila, že se tehdejší populace lidí uchylovala co nejvíce na jih do tzv. zimovišť. Jedním takovým zimovištěm byl i Pyrenejský poloostrov, kde se posléze narodil praotec všech linií typu R1b. Důkazem existence této populace jsou například malby v jeskyni Altamira ve Španělsku nebo v jeskyni Lascaux ve Francii. Potomci těchto lidí později osídlili zejména jihozápadní a západní oblasti Evropy, nyní tvoří příslušníky latinské, keltské a částečně i germánské jazykové skupiny. V České republice patří k haploskupině R1b okolo 25% všech mužských linií. Oproti tomu předkové nositelů linií typu R1a, kteří jsou v ČR nejvíce zastoupeni (tvoří téměř 40%) sídlili během posledního zalednění v eurasijských stepích, zhruba někde na území dnešní jihovýchodní Ukrajiny (zde se jejich linie změnily z typu R1 na typ R1a). Domestikovali koně, přijali nomádský způsob života a šířili se severní a východní Evropou. Kolem roku 3000 před naším letopočtem si osvojili jízdu na koni a začali pronikat jako divocí nájezdníci z Asie. Byl to lid kultury šňůrové keramiky, takzvaní Kurgani. Potomci těchto lidí expandovali v rámci Evropy zejména do její východní a severní oblasti. Dnes se nejvíce vyskytují mezi lidmi náležícími k slovanské jazykové skupině. Oba klany (R1b a R1a) si vymezily relativně stabilní hranici genetického osídlení, která zůstává zachována do dnešních dnů. Vede severojižním směrem mírně na západ od České republiky.
Kromě výše uvedených dvou nejvíce zastoupených skupin se v Čechách nacházejí ještě linie typu I1 a to jednak jako severský typ (I1a). Jeho první nositel se objevil ve Skandinávii. Lidé s tímto typem linií se s určitou mírou nadsázky mohou považovat v otcovské linii za rodilé Germány. Jejich jižní typ (I1b1) je pak typický pro oblast Jaderského moře a poloostrov Balkán. Lidi s tímto typem linií můžeme po otcích označit za Jihoslovany.
Tabulka mužských klanů zastoupených v české populaci:
| Název haploskupiny | Procentní zastoupení | Osidlování |
| R1a | 40 % | z území dnešní Ukrajiny do severní a východní Evropy (v Evropě dnes zejména Slované) |
| R1b | 25 % | Pyrenejský poloostrov, jihozápadní a západní Evropa |
| I1 | 19 % | Skandinávie, Jaderské moře, Balkán |
Pokud vám tedy jako cíl vašich cest přijde některá část Evropy nebo světa více sympatická, možná to není náhoda, možná zde jen máte své otcovské či mateřské kořeny. O tom, zda na tom něco je nebo není, promluví nejlépe vaše DNA. Můžete samozřejmě také procházet matrikami a zjišťovat svoje předky, najdete jistě spoustu jmen a nejspíš dalších zajímavých údajů, dál než do nějakého 17. století se však nejspíš nedostanete. Genografická analýza (tak se genetické mapování jmenuje) vám sice neprozradí jméno vašeho praprapradědečka, ale určitě vám řekne, odkud přišel. Pak už bude jen na vás a na vašich dalších rodinných indiciích k jakému původu se dopátráte.
HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Veškeré příjmy z inzerce věnujeme na neziskové projekty prostřednictvím Expedičního fondu. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.
No a jsou tu ještě jiné skupiny?