Na vrchol Kilimanjara

11.9. úterý

V 11.00 dopoledne vyrážíme C- Maxem s kolegou od Jardy do Prahy. (Doma jsem si ještě změřil O2 a tep: saturace 98% tep: 76/min).Cesta bez problémů a v Praze jsme v 13.oo a jdeme na oběd- poslední evropský- a v 14.30 jsme na litišti. Balíme bágly do kokonů přinesenou folií ( koupenou za 110kč v Makru) a tak jsem ušetřili asi 80 Kč, což by stálo zabalení přímo na letišti (je jasné, že úspora 80Kč v rozpočtu 65.000,-kč není výrazná, ale jak se říká: KKD – každá koruna dobrá, že).

V 17.50 vyrážíme do Frankfurtu a tam přesedáme a v 20.15 vyrážíme směr KIA (Kilimanjaro international airport). Cesta trvá 8 a půl hodiny a je otravná, jak všechny dlouhé cesty. Letíme s Condorem a zadarmo je jen nealko. I sluchátka si musíš za 3 éčka koupit. Nu což,  němý film je taky pěkný.

12.9. středa

Po 5. ráno vystupujeme v KIA a za 50dolarů si kupujeme vízum. Za necelou půl hodinu po přistání jsme před letištěm s sháníme dopravu do Moshi. Po marném hledání autobusu či minibusu se  domlouváme s taxikářem na nekřesťanských (asi to byl muslim) 50 dolarech za odvoz do města. Po cestě se nás řidič taxíku ptal, co chceme dělat. Když jsme odpověděli, že vystoupit na Kilimanjaro, nabídl agenturu svého šéfa, která organizuje výstupy na Kili. Řekli jsme si proč ne můžeme to zkusit. (V duchu jsem si říkal, že ve všech  průvodcích se píše: neberte si první agenturu, obejděte jich několik a pak vyberte. No průvodce míní, člověk mění. Byli jsme unavení a vyhlídka, že  hned vyrazíme nahoru rozhodla za nás, brali jsme rychlou jednoduchou cestu).  Mobilem pak řidič zavolal šéfovi a tak v 7.00 ráno jsme v kanceláři majitele agentury  – Mr. Pius E. Momburi – a  po asi 20 minutové diskuzi o ceně ( začal na 900 dolarech a že když sleví, tak nic nevydělá a děcka mu umřou hlady, my zase, že jsme chudáci z Česka, kde život taky není žádná prde… a že teda půjdeme jinam) se domlouváme na 860 dolarech  za 6 denní výstup na Kili přes Machame rout. Dříve jsem podobné smlouvání nenáviděl, ale dnes si ho s chutí užiji, protože  jde o domluvu a komunikaci mezi lidmi, tak trochu divadlo, tak trochu seznamování a  cítím v tom i vyjádření zájmu a snahu se domluvit. (Na smlouvání v Číně jsme se vyloženě těšili, protože se vždy začalo na nesmyslné částce a pak se šlo až na pětinu až desetinu ceny a výrazy jako : Mister dont joke!! od pohledných mladých  prodavaček, nás vždy příjemně pobavilo). V Tanzánii byla ale  začínající částka poměrně nízká, usmlouvat se podařilo tak  10-20%. Jdeme na snídani – ginger tea a vaječná amoleta – , měníme část dolarů za tanzánské šilinky v bance (1 dolar 1230TS) a v 10.00 vyrážíme v minibusu s dalšími 11 černoušky a zásobami a bágly na trek.

Machame gate je asi 1800m vysoko, je poledne a tak jsme dostali krabičku s obědem – lunch box ( bisquit, sendvič, pitíčko a banán) –  a čekáme na vyřízení formalit a sbalení zavazadel pro nosiče.

Celkem je ve výpravě 10 nosičů, kuchař, číšník ( v těch špinavých hadrech, s teplou čepicí na hlavě a o číslo větších botách po nějakém turistovi jsem se musel v duchu vždy smát, když nás obsluhoval), průvodce a jeho asistent. Tedy 14 černochů a my čtyři. S námi čekají 4 Němci, kterých se ptám kolik platili a říkají, že vše zařizovali z Evropy a platili 1400 EU!!! Kolik mají nosičů neví- možná 20, možná 30. (Říkám si, no chlapci kolik jich máte poznáte, až jim budete nakonec platit tips – povinné spropitné, pak se budete divit).

V 13.00 vyrážíme za mrholení nahoru. Jdeme po pěkné lesní cestě vlhkým deštným pralesem stále do kopce.

V 2400m (měřeno na displeji našeho foťáku) mám 90% saturaci a 90 tepu. Postupně se vyčasuje a když v 16.30 přicházíme do Machme  campu – 3000m – svítí slunko. Bolí mne hlava  a mám lehkou nejistotu. Saturace 87% a 105 tepu.

V kempu si stavíme stany a po čaji si leháme do spacáku. Olga usnula a spí a nevstala již ani na večeři. V sedm večer zapadlo slunce a je tma v 8 máme večeři. Výborná okurková polévka, brambory, zelí a kousek masa. Maso je tuhé a jím ho jen proto, aby se kuchař nenaštval.  V 20.30 zaléháme a totální tma a asi 5st.C.

13.9. čtvrtek

Vstáváme v 7.00 kdy se již rozednilo  a umýváme se v 2 malých lavórcích teplé vody, kterou nám  nachystali. V 8.00je snídaně. Toust, čaj,  margarín, džem, vaječná omeleta a párek. Taky řídká kaše, které říkají „poridž“. Dnes máme před sebou 800 výškových metrů  do Shira hut.

Na oběd máme lunch box – kousek kuřete, sendvič, banán, keks a pomeranč.

V 13.40 jsme v 4000m. Prach  je všude pekelný, jsem už  špinavý  jako prase a potřeboval bych si umýt prd… Naštěstí má Olga sebou v igelitovém pytlíčku voňavé ubrousky na dětskou prdýlku, které se výborně osvědčují. Záchody jsou tureckého latrínového typu (musíš si pečlivě hlídat stažené kalhoty a bundu aby sis je neposr..) a ty ubrousky se osvědčují i proto, jak táhne s té díry, nad kterou stojíš tak toaleťák poletuje vypuštěn z ruky, kdežto ubrousek je těžký a padá po potření bezpečně dolů.

Mám 81 saturaci a 91tepu. Hlava mne již nebolí. Shira camp je  velká planina s dostatkem místa.

Odpoledne ležím ve stanu a odpočívám, ostatní jdou na hodinovou vycházku s guidem. Večer mne bolí hlava , Honzu taky a tak si bereme Brufen. Večeře je  v 7.00, vynikající polévka, placka,  rýže a omáčka, pečené kuře a banán. Uléháme v 20.15 a je tepleji jak včera. Odpoledne jsme si jako vždy v kempu zapsali  do knihy.

14.9. pátek

Vstáváme v Shira campu v 6.30, je větrno a jdu na latrínu. Ubrousky jsou fakt dobrý. Vyrážíme v 8.45 do kopce  a jdeme až do 13.00 k Lava tower – 4600m, kde obědváme lunch box stejný jako vždy. Zajímalo by mně, kde ho berou, protože papírová krabice je vždy nová a obsah jak vytažený z regálu.  S Honzou nás bolí hlava a máme pocity nejistoty, výška je již poznat.

Z Lava tower scházíme dolů až do výšky 3800m do Baranco campu. Po cestě vidíme zajímavé rostliny, ale je místy mlha a špatně vidět. Kili je nad námi.

V Baranco campu  máme k večeři kolem páté makarony se zeleninou a tuňákem. Olze to asi nesedlo a v noci 2x zvrací, má i průjem. Snad je to jen dietní chyba a ne projev výšky. Ráno  je naštěstí již v pořádku. Na noc jsem si vzal Brufen a Honza Diluran, protože po Brufenu mu tekla krev z nosu. Byl to pro mne asi nejhorší den, jak únavou tak i výškou, ale měl typický aklimatizační význem- vystoupat nahoru a pak sejít a přespat dole. Měl jsem v kempu 80 saturaci a 90 tep. Večer mrholí a je slyšet hovory nosičů, kteří na noc uléhají do jídelního stanu.

15.9. sobota

Po snídani v 8.00 odcházíme  směr Barafu camp, odkud  pak vyrazíme v noci na závěrečný výstup. Cesta stoupá v mlze a občasném mrholení přes terénní vlny, musíme dávat pozor na každý krok, hůlky jsou při krkolomných výstupech a sestupech  spíše na obtíž.   Olga v jedno místě při stoupání málem upadla na záda, ale pohotový průvodce Bakari, který kráčel za ní  ji zachytil do náruče. Někdy holt musíte mít štěstí. A to přeje připravenému, jak se říká.

Konečně jsme v Barafu campu, kde dostáváme v základní chatě čaj a jdeme si lehnout do nosiči postavených stanů. V 19.00 dostáváme večeři a uléháme do stanů. V 23.00 vstáváme, o půl dvanácté je čaj a přesně o půlnoci vyrážíme s čelovkami nahoru. Je summit day.

16.6. neděle

S guidem Bakarim a jeho asistentem Robertim stoupáme spolu s ostatními 14 viditelnými výpravami nahoru. Výpravy většinou 6-8 členné vypadají potmě jako vláčky. První hodina výstupu strašná druhá ještě horší, jsem unavený a jdu krok co krok: „pomalu pomalu, pole pole“ nabádají nás průvodci. ( Bakari nám jednou vyprávěl, že 4 roky dělal na Kili nosiče a pak postoupil na místo guida. Zkouška mimo jiné vypadala tak, že musel být za 4 hodiny na vrcholu Kili. Taky dobrý).

Mám 150 tachykardii, chci dolů a snad tisíc krát jsem si řekl : „never more“.

Po dvou hodinách se akce kupodivu zklidňuje a cítím se lépe. Stoupáme stále za tmy, jdu hned za průvodcem, protože jsem nejpomalejší a tak vlastně určuji tempo.  Mnohokrát si říkám, že ted už přesně vím, co znamená „ lapat po dechu“. Snažím se jít jeden krůček nádech, druhý výdech a po 20 krocích zastávka. Nejhorší je to v šotolině, kde prokluzují nohy. Asi v půlce svahu si  naši průvodci začali hlasitě zpívat. Asi po 10 minutách jsme je s Honzou požádali, at přestanou, že nás to ruší. V duchu jsme si říkali, oni si zpívají a my zde obrazně řečeno „zvracíme krev“, bylo to pro nás silně demotivující. Konečně  v 5.00 jsme na hraně kráteru v místě zvaném Stella point 5700m. Je zima asi – 10, fučí vichr a necítím  prsty na nohách i na rukách. Oblečené mám vše, co mám s sebou: moirový triko, termoprádlo, další triko s dlouhým rukávem, flísku, pertexku, goráčovou bundu, a pláštěnku. Na nohách mám termoprádlo, kalhoty  a goráčový gatě. Na hlavě lyžařskou čepici, kapuci a čelovku. Rukavice a batoh. V batohu nesu vodu na pití, ale ta mně už bohužel zmrzla. Stejně nemám žízeň.

Po krátké zastávce se vydávám na posledních 200 výškových metrů na Uhuru peak, což je nejvyšší bod na hraně kráteru Kilimanjára. Kupodivu přestalo fučet, začíná se rozednívat a terén je mírně do kopce. Jdeme jak stroje, mezi ledovci a v 6.05 jsme na Uhuru peak a tudíž nahoře. Ten dne jsme nahoře první, protože jsme všechny ostatní výpravy předešli. Snažím se něco natočit, a opřený o hůlky při odpočinku jsem usnul. Honza (měl saturaci 60%!!!) spí  pod cedulí s vrcholovým nápisem a Jarda toho má taky plné zuby. Fotíme vrcholové foto a po chvíli se otáčíme k sestupu.  Z roviny mraků vyčuhuje tak 300m vrcholu, jinak je africká krajina zalitá oblačností.

Sestupujeme dolů a jde to velmi dobře, jak kdyby se nic nedělo. Potkáváme spoluturisty, kteří s unavenými obličeji stoupají k vrcholu. Postupně se rozednilo a když scházíme suťovištěm dolů, tak si říkáme: ještě že jsme šli v noci, vidět ten hang před sebou by bylo silně deprimující.

Po cestě dostáváme čaj a v 9.15 jsme ve stanech a rychle do spacáku. V 12.00 nás budí na oběd a  jdeme dále dolů až do Mweka hut, kde jsme  v 16.30 a po večeři (polévka, rizoto a ovoce) diskutujeme o výše spropitného pro naši výpravu,. Nakonec se rozhodujeme 90dolarů pro vedoucího, 50 asistentovi,  30 kuchaři a 22 dolarů pro nosiče. Celkem něco přes 400 dolarů. Bakari chce abychom vše sepsali na lístek, aby všichni viděli , jak jsme to rozdělili. (později si říkáme, že jsme měli dát jen přesnou částku jemu a pro ostatní at to rozdělí on.).

17.9. pondělí

Ráno se vstává v 7.00 ve totálně špinavém stanu, rozdělíme peníze a po obvyklé snídani vyrážíme v 8.00 dolů. Cesta jde rychle po lesní cestě. Postupně se otepluje, přibývá vegetace a stromy se zvyšují. Po cestě  Olga zjišťuje, že zapomněla brašničku s pasem, letenkou a penězi na stoličce ve stanu, ačkoliv jsme ji upozorňovali při snídaní, že se to může stát. Takže jsem  ji počastoval několika výrazy z okruhu domácích zvířat a anatomických částí ženského těla. Museli jsme se obrátit a jít zpět. Naštěstí asi po pěti minutách nás dohnali 3 nosiči  a podávali kompletní brašničku. Každý dostal dolar.

V 10.45 jsme dole v Mweka gate a dostáváme certifikát o dosažení vrcholu. Na závěr jsem měl státotvorný proslov. Nechal jsem Bakariho seřadit celou výpravu a nechal překládat nosičům z angličtiny do svahilštiny asi toto: „Moje žena zapomněla brašničku s doklady a penězi, ale jeden z vás ji našel a vrátil. To je velmi dobře pro vztahy mezi nosiči a turisty. Jste poctiví a to si ceníme a zůstaňte takoví“. Pak jsem dal každému dolar, což se odehrálo sledováno mnoha  jinými nosiči. Teď to budou mít Češi na Mt. Kilimanjaro dobrý.

Auto nás odvezlo do Moshi do agentury, kde jsme výlet domlouvali. Mr. Pius nám nabídl zdarma noc v hotelu, což jsme přijali. Pak jsme se dohadovali o safari. Z 650 dolarů jsme to usmlouvali na konečných 625 dolarů za každého na 5 denní safari s průvodcem a kuchařem ve vlastním džípu. Pak jsme přejeli do hotelu Royal crown, kde jsme se s chutí osprchovali a hurá na oběd: kuře, hranolky a pivo s názvem Kilimanjaro. Vše za 6 dolarů na osobu.

Vyrážíme do města. Kupujeme suvenýry a já si kupuji za 15 dolarů košili. Všechny teplé věci jsem totiž dal  v Mweka gate po sestupu nosičům, včetně čepice a špinavých kalhot. Vše si s radostí vzali a něco hned oblékli. Teplé věci by mně stejně už na nic nebyly a proto již doma jsme si vzal starší věci s tím, že je rozdám.

V 18.15 přichází Bakari do hotelu a jedeme asi 10 minut taxikem za 3 dolary  do restaurace na večeři. Dáváme si pivo a ugali( uvařená kukuřičná mouka do podoby těsta) s kuřetem a hovězím. Ugali chickin, ugali beef. Vždy se pravou rukou oddloubne kus ugali, udělá se placka či kulička, namočí v omáčce a sní s kouskem masa. Jde o typické tanzánské jídlo. (Bakari nás poučil, že na horách ugali není moc dobré, protože v nízkém tlaku se nedá dobře uvařit, nejlepší je v restauraci). Za všech 5 osob jsme platil 37 dolarů za večeři a doma jsem si všimnul, že  při součtu položek vychází 27 dolarů. Dvojka byla však napsaná s takovým ocáskem, že vypadala jak 3jka a já jsem večer nic nepřepočítával. No vydrbali s námi. Jako nakonec ještě mnohokrát.

18.9 úterý

Bohatá snídaně v ceně hotelu, který jsme měli zdarma od agentury jako bonus. V 8.00 přijíždí Nissan land rover a vyrážíme s řidičem a kuchařem směr Arusha. Jedeme po asfaltové silnici a cesty rychle ubývá. Natáčíme Mt. Meru, ke kterému se blížíme. Arusha je velké město s chodníky a moderními budovami, zastavujeme u supermarketu a nakupujeme drobnosti  a láhev vína.

Pokračujeme až do kempu před jezerem Manyara, kam přijíždíme kolem poledne.  Dostáváme obvyklý lunch box, chvíli lenošíme a koupeme se v bazénu, který  v kempu mají. Kupodivu jen já s Olgou a přitom je voda čistá a koupel v téměř 30st. vedru příjemná.  V 14.oo přichází řidič a průvodce v jedné osobě a vyrážíme  na odpolední safari k jezeru Manyara.  Vjíždíme do  národního parku a najednou nás řidič upozorňuje na strom, na kterém jsou lvi. Nejprve nic nevidíme a jak se lvice pohnul tak ji registrujeme. Pomalými pohyby seskočila dolů a odkráčela bez jakéhokoliv zájmu o nás do buše. Lev na stromě, kdo by to byl řekl. Jít tady sám, tak bych ji uviděl, až by po mně skočila. Ještě, že jsme v autě ( předpokládám, že lvi konzervy nežerou).

Po stromech i na cestě vidíme  stáda opic, které vřeští jak paviáni. Možná proto, že to paviáni jsou. Pokračujeme dále, vyhlížíme  přes otevřenou střechu auta a fotíme a natáčíme desítky a stovky zvířat.  Nejvděčnější jsou sloni – jsou velicí, tak je dobře vidíš, chodí pomalu, máš možnost si je prohlédnout a vypadají dobrácky.

Vracíme se zpět do kempu přesyceni pozorováním divokých zvířat v jejich přirozeném prostředí. K večeři máme rýži a hovězí maso se zeleninovou omáčkou. K tomu popíjíme shiraz z Jižní Afriky. V noci mně žerou komáři – snad nemají malárii. Mrchy jedny otravný.

Nejširší nabídku průvodců a map Tanzánie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

19.9. středa

Balíme  stany, snídáme a přesunujeme se  do národního parku Serengeti, což je ve všech průvodcích udávaná největší safari oblast na světě s statisícovými stády zvířat. Nyní je ale období sucha ( dry season) tak jich zde bude méně. Cesta vede po prašných „okreskách“ s většími či menšími výmoly. Prach je zde opravdu všude  v neomezeném množství. Červený, jemný pronikající do všech možných i nemožných míst. Když člověk smrká, jako by vysypal popelník. Džíp uhání opravdu svižně i ve výmolech to pan řidič ovládá. Kuchař jen sedí a poklimbává. Projíždíme rozlehlými suchými pláněmi, kde lze spatřit stromy bez listí, jen tu a tam  je vidět zelená barva. Míjíme stáda dobytka popoháněné štíhlými Masaji v červených a modrých  přehozech. V ruce má každý hůlku a tak již zdálky dokresluje postava typický obraz.

U vjezdu do Serengeti parku je obědová přestávka s lunch boxem a při jídle pozorujeme  pestře zbarvené ptáky, kteří nebojácně přiletí až na stůl a zobají zbytky. Jsou vděčným objektem fotografických objektivů. Po okolních kamenech se prohánějí ještěrky.

Po obědě asi kolem půl druhé vyrážíme do vlastního parku Serengeti.  Prašnou polňačkou jedeme pomalu a řidič nás upozorňuje na zvěř. Najednou gepard, jde pomalu po cestě kolem nás a pak příkopem ke stádu antilop, najednou vystartuje a než jsem ho našel v hledáčku kamery tak srazil k zemi antilopu a prokousl jí hrdlo. Přímo před našima očima se odehrál jeden z nejtypičtějších projevů dravé zvěře- lov.

Jedeme dále, vidíme stáda antilop a gazel, lvice ležící ve stínu skalky ( uviděli jsme je až po upozornění řidiče) a další zvěř. Hroch je zvíře turisticky velmi neatraktivní, protože leží přes den ve vodě a vidíš jen hřbet a  kousek hlavy. Leží ani se dlouhé minuty nehne. Až večer, kdy je chladněji a slunce mu nevysušuje kůži  vyleze ven a jde se napást. Stan stavíme v kempu, který je volně  uložen na pláních Serengeti. Nechoďte v noci na záchod, ať vás něco nesežere, doporučuje průvodce. No to se asi počůrám. K večeři máme  obvyklé chips se zeleninou, polévku a čaj. Strava je to  chutná a dietní, určitě zhubnu. V noci je příjemné chladno a vyčůrat jsem se šel asi 2metry od stanu k autu. Vpřed večeří pozorujeme  skupinu 7 anglicky mluvících turistů, pro které je nachystaný obrovský stan s rautovým stolem, desítkou lahví whisky a vína s polstrovanými křesly. Turisty obsluhoval livrejovaný číšník a spali po 2 v obrovských stanech, kde byly dřevěné postele. Když ráno  stany bourali, tak přijel velký nákladák, do kterého parta černochů naskládala rozmontované postele a ostatní masivní nábytek. Jo holt full servis. Počítám, že za jeden den dali tolik, co my za celou dovolenou. Stejně jsou ale od stejného prachu jako my a vidí stejná zvířata jako my a jestli dostanou sračku, tak je bude bolet břicho stejně jako by bolelo nás. Je to sice slabá útěcha, ale nějak si to vysvětlit my „budget people“ musíme.

20.9. čtvrtek

Vstáváme v 7 .00, snídani nachystal kuchař na 7.30 ( toust, margarín, čaj, marmeláda a vaječná amoleta, vše stejné značky jako na horách) a v 8.00 vyrážíme na game drive. Nejprve dlouho nic a pak lvi, sloni, hroši, ptáci, žirafy. Oběd máme dnes teplý, protože se vracíme do stejného kempu – zeleninový koláč, hranolky a salát. Osobně mám ze salátu stále strach ( všechny knížky popisují dávat si pozor, v čem je zelenina omývaná aby člověk neměl střevní potíže), ale je fakt , že Olga sní vše a ona ani nikdo z nás žádné potíže nemá. Odpoledne se opět projíždíme po rozlehlých pláních a pozorujeme zvěř.

21.9. pátek

Vstáváme  opět v 7.00 a po snídani- stejná jako vždy-  vyrážíme do kráteru Ngoro-ngoro hrozné, prašné a hrbolaté cestě. Vlastně po stejné, jako jsme sem přijeli. Konečně na místě a hraně kráteru ve výšce přes 2000m v kempu Simba A. Výška je výhodná, protože v kempu je přes noc chladno a příjemně se spí.  My ale stavíme stany a před 11.00 vyrážíme dolů do kráteru na game drive. A opět sloni, lvi, nosorožec z dálky, antilopy, pakoně, a stáda zeber a bůvolů. Po lunch boxu (kuře nejíme – smrdí) u jezera, kde obědvají turisté z dalších asi 30 aut jedeme zpět  na pozorování. Projíždíme zatím největším stádem zeber ( dohadujeme se mezi sebou jestli umí zebra zebrat).  Kolem půl páté jsme v kempu, využíváme teplou sprchu, pak čaj a popkorn o páté ve společné jídelně, kde poznáš svůj stůl  jen podle ubrusu, jinak mají všichni nachystáno stejně a stejné věci.

Večeře je v 19.00 a máme  těstoviny, omáčku a polévku. Na závěr si dáváme vodku s džusem nebo becherovku. Měli jsme  s Honzou každý půl litr – Jarda měl slivovici- a stejně nám půlka zůstala.

22.9. sobota

V noci nám kolem stanu rejdila prasata a Olga viděla i dikobraza. Někdo z nich nám utrhl poutko ze stanu, když hledal jídlo. Po snídani odjíždíme přes Arushu do Moshi, kde se ubytujeme v hotelu Da Costa za 8 dolarů dvojlůžák se snídaní. Je to klasický backpackers hotel pro mladé  a chudé. Ubytujeme se a jdeme do města, jen Honzu bolí hlava a tak zůstal na pokoji a spí. Na autobusovém nádraží si kupujeme po lehkém smlouvání (stejně nás odrbal, jak se ukázalo později, když se recepční smála částce, kterou jsme zaplatili za lístky) lísky na autobus do Tanga – 45 dolarů. Platit v dolarech je obecně nevýhodné, protože všichni mají tendenci cenu v tanzánských šilincích přepočítávat 1:1 s dolary, což není výhodné, protože banka dá za 1 dolar 1230 Ts. V 5 odpoledne vystoupáme 5 pater v hotelu Kindoroko na střešní restauraci a při pivu sledujeme a fotografujeme Kilimanjaro, které vystupuje z mraků a je odtud pěkně vidět. Večeříme v našem hotelu také na střeše, máme ugali s kuřetem a hovězím k tomu Safari beer a já jsem ochutnal i Castle milk stout, což je černé  silné pivo. Nebylo špatné.

23.9. neděle

Po snídani v hotelu si bukujeme  ubytování za 2 dny, necháváme bágly v úschovně hotelu (je to malá místnůstka, kde spí jak se ukázalo služebná a možná i pomocník na koberci na zemi). V 8.30 odjíždíme expres autobusem společnosti Ngorika směr Tanga.  Cesta  trvá asi 5 a půl hodiny, ale dá se po asfaltce vydržet, okny profukuje větříček a na každé zastávce přiběhne hejno prodavačů nápojů, oříšků, keksů a jiných  typů občerstvení. V Tanga – město na pobřeží Tanzánie u indického oceánu bylo hlavním městem produkce sisálu v letech kolem poloviny dvacátého století. Pak  sisál nahradily umělé hmoty a město ztratilo význam. Hned po vystoupení z autobusu se na nás vrhají naháněči taxikáři a jiní zprostředkovatelé. Jeden nás ulovil a hned nás vede do kanceláře, kde kupujeme lístky na zpáteční cestu. Při smlouvání (nejprve spočítal 4×15 na 80) jsme ho upozornili, že jsme platili 9000 Ts a že jdeme jinam, jsme se nakonec domluvili na 10.000 Ts za jednoho, což už šlo. Pak s námi ještě zajel do hotelu Inn by the Sea, kde jsme se ubytovali ve 2 double po 15 dolarech se snídaní. A hurá k moři. Ouha, pláž špinavá, voda kalná, tak jsme se naobědvali – krevety, ryba, kuře, docela dobré. Vyrážíme do města, ale některé restaurace jsou zavřené, protože je ramadán, no co ještě!! Nakonec nás naháněč zavlekl do Ocean Breeze , kde večeříme ne moc dobré jídlo a naháněči do nás pořád hučí, že nás zavezou tam a tam za 10násobky předpokládaných cen. Odjíždíme za 2 dolary taxikem do hotelu protože je již tma. Naháněči byli tak úporní, že ráno byli v našem hotelu, ale nemáme zájem a tak zklamaně odtáhli.

24.9. pondělí

Odcházíme pěšky z hotelu  do města a na autobusovém nádraží nás odchytí již nám známý naháněč, který nás zavede do Daladala minibusu směr Peponi. Platíme 1500Ts každý a jedeme s dalšími 10 lidmi po strašné cestě do střediska Peponi, kde jsme za hodinu. (je fakt, že bez naháněče bychom vše hledali mnohem déle, takže se spropitné, které mu vždy dám vyplatí). Peponi je na břehu indického oceánu v lese, několik budov, stanů a dřevěných chatek. Vše slouží jen k rekreaci. Je zde klid a tak si objednáme na 13.00 oběd a jdeme se koupat. Je fakt, že přístup do vody je pozvolný – je odliv- a voda není křištálově čistá, ale  200m od břehu se s Jardou již rochníme v teplé mořské vodě.

Vědět tohle dříve, tak jsme hned s Tanga odjeli sem. No příště. Nastává příliv a voda postupuje ke břehu a tak je výstup z vody již příjemnější.

Oběd je nachystán, stál 4500 – 7500 Ts a byl nejlepší ze všech v Tanzánii. Ryby, krevety, hranolky, vynikající salát a pivo.

Před třetí odpoledne odcházíme z pláže a jdeme k silnici, kde čekáme asi 20 minut na Dalal dala a jedeme za 1000 Ts zpět do Tanga. Ubytujeme se v hotelu Asad – je muslimský a na dveřích je poučení, že se zde nesmí pít alkohol a souložit jinak než manželsky. Nebo tě vyvedou.  Noc je hrozná, protože je vedro a buď vřískají kohouti nebo mezuíni. Moc jsme se nevyspali

25.9. úterý

Ráno snídáme  a v 7.45 jsme v kanceláři, nám již známý naháněč nás usazuje v autobusu a jedeme zpět do Moshi. Po cestě vyhlížíme Mt. Kilimanjaro a sledujeme mnohakilometrové plantáže sisálu.

V Moshi jdeme do v průvodci doporučované restaurace Salzburger café a opravdu oběd je zde vynikající a káva silná a dobrá. Pak nakoupit suvenýry, v zásadě kromě snad ebenových sošek je zde vše made in China. Večeříme v našem hotelu a na 4 ráno si domlouváme za 65.000 Ts taxi na letiště.

26.9. středa

V 5.00 jsme na letišti a do 6.30 čekáme na letadlo směr Mombasa. Tady čekáme 2 hodiny a pak již let do Frankfurt, kam přilétáme v 17.00. Bohužel letadlo do Prahy letí až v deset hodin a tak bloumáme po letišti a  očumujeme výklady. Kupujeme 2 lahve německého rieslingu jistě bude vynikající.

27.9. čtvrtek

Jsme v Praze, kde nás čeká Honza Koukal a veze nás autem do Brna. Chce se mně tak spát , že několikrát při jízdě usínám. V 2.00 Brno a pro Jardu přijíždí syn. Ani se nechce věřit, že za  9 hodin jsi v úplně jiné realitě, Afrika zůstává jako neuvěřitelný zážitek. Stálo to zato.