HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Na kole za záchrannou slonů – pozor běloch za dveřmi

Na kole za záchrannou slonů – pozor běloch za dveřmi

Krvavé boje, země zmítané válkou a nemocemi. Právě tady Arthur F. Sniegon na svém kole zachraňuje slony ve Střední Africe. Navštívil Kongo i Středoafrickou republiku, nyní cvičí psy na vyhledávání slonoviny.

Můj cyklistický průjezd severu provincie Equateur v Demokratické republice Kongo se navzdory všeobecné dobrosrdečnosti místních neobešel úplně bez adrenalinu a nedorozumění. Vesničané byli ale vždy a bez výjimky pohostinní a bílého špinavého cizince vždy rádi přijali na svém dvorku nebo přímo v domě na nocleh. Zastavit v podvečer ve vsi a zeptat se na možnost přenocování nebylo nikdy problémem.

Oslovení lidé mě buď zavedli k domu náčelníka, nebo mne ubytovali přímo u sebe. Pozvání přímo do domu přicházelo úplně vždy a já jsem je s mnoha výmluvami odmítal jen proto, že v chýších se často vůbec nehýbal vzduch, pobíhaly tam slepice a neustále se v noci budila nějaké drobotina. Pro pořádné načerpání sil a kvalitní odpočinek jsem se tak nejlépe cítil venku ve svém lehkém stanu, na rovné a tvrdé zemi, kterou mi domácí nikdy nezapomněli pořádně vymést a vyčistit.

Bílé zjevení

Jednou jsem takhle v podvečer dorazil asi po sto kilometrech do pěkné vesnice a na další kopec, který jsem tušil za zalesněnou zatáčkou v pralese, už jsem vážně ten den neměl sílu. K další vsi to bylo prý nějakých dalších 10 km a tak bych dojížděl již hodně za šera. Většina obyvatel vesnice, kde jsem byl, byla ještě asi stále na poli a kromě malých dětí jsem za jedním domem s palmovou střechou objevil jen jednoho muže kolem třicítky, který se až po pás trápil v jámě s rozbředlým blátem, které udusával a šlapal na lepivou hmotu. Vyráběl základ výplně pletených stěn domu i omítky v jednom.

Jakmile mne spatřil stát vysoce proti zapadajícímu Slunci, vyskočil z jámy a utekl do lesa. Podivného zjevu bílého cizince se lekl natolik, že opravdu drahnou chvíli nevycházel ze svého útočiště a já na něj do lesa volal, seč mi jazyková výbava v řeči lingala stačila, nějaké pozdravy a ubezpečení o tom, že jsem přítel a jen hledám nocleh. Muž mi po chvíli začal odpovídat a za několik okamžiků už byl u mě.

Podával mi ruku a napůl francouzsky už se omlouval za svou předchozí reakci, já se mu omlouval za své zjevení a nakonec jsme si dobře popovídali u večerního ohně, kde mi muž i s rodinou, která se za tu dobu vynořila z lesa a polí, upekl nějaké sladké brambory a plaintainy. Muž pravil, že po této trase mezi poměrně velkými městy Lisala a Gemena nejezdí mnoho pocestných (nedivím se, při stavu „silniční sítě“ – ono to na mapě vypadá hezky: ) a na příchod bělocha nebyl vážně vůbec připraven a hodně se vylekal.

Čína devastuje Afriku

Těšilo mne, že tady v Demokratickém Kongu po mně malé děti nepokřikovaly „Chinois“ (Číňan), jako na mnoha místech Republiky Kongo. Tam jsou totiž v některých oblastech čínští dělníci tak častí, že za bílého Evropana už se docela zapomnělo a děti myslí, že kdo je bílý, je Číňan. Vůbec by mi to nevadilo a moje nacionalistická struna by se nijak nezachvívala vlastenčením, ale pracovníky z Asie nevidím v Africe vůbec rád. V často velkorysých projektech tu stavějí moderní infrastrukturu jako silnice, mosty a továrny, ale zároveň tím zpřístupňují další a další úseky divočiny pro lidské pronikání. Navíc, pro slony, kteří v okolních lesích žijí, je přítomnost čínské kupní síly přímo v jejich habitatu smrtelnou hrozbou. Číňané skupují slonovinu a platí pytláky, aby lovili, a díky neexistujícím kontrolám ji směle vyvážejí zpět do své domoviny. Přímo v srdci Republiky Kongo nedaleko parku Odzala-Kokoua byla navíc objevena dokonce polní dílna na vyřezávání do slonoviny!

Vracím se ale zpět do Demokratického Konga. Zde je problém na mnoha místech velmi podobný, ale díky obrovské rozloze celé země (druhý největší stát v Africe) ještě existují obrovské regiony, kam žádná moderní infrastruktura nepronikla. Je jich ale bohužel čím dál méně.

Nikdy nejsem sám

Jednou z vlastností, která alespoň v mých očích Konžany charakterizuje, je obrovská zvědavost. Po několika dnech v Kongu jsem si alespoň někdy potřeboval užít absolutní samoty a ticha. Při svých zastávkách mezi jednotlivými úseky šlapání,  jsem si tak tu a tam vybral nějaký hluboký les nebo zarostlou plantáž, tak, aby mě tam nikdo neviděl a já měl pár minut pro sebe, na krátkého šlofíka nebo svačinu. Někdy mi to vyšlo, někdy ne. Stávalo se, že pár chvil poté, co jsem doufaje, že nikým nepozorován zapadnul mimo cestičku někam za stromy, objevil se tam nějaký člověk, který se divil, proč odpočívám zrovna tam a že vesnice je jen pár set metrů odtud.

Vysvětlovat, že chci mít chvíli klid, bylo úplně nemožné. Dotyčný se nechal odbýt a za chvíli nebyl jeden, ale bylo jich deset, začali se vyptávat, říkat, ať se zvednu ze země a jdu raději s nimi do vesnice. Neměl jsem sílu absolvovat další setkávání s druhou půlkou vesnice, neměl jsem sílu na další vysvětlování a obhajování své chvilkové samoty a tak jsem někdy nevrle popadnul kolo, vymluvil se na spěch, srocení lidu rychle opustil a pár set metrů za jejich vesnicí opět ve víře, že mě nikdo, zapadnul někam na stranu od cesty na soukromý odpočinek. Když mě takhle ten den již poněkolikáté vyprovázel halasný dav z mé skrýše: ), minula mne motorka s dvěma muži, jedoucí stejným směrem jako já.´

Není policajt, jako policajt

Motorizovaní pocestní přibrzdili, div nedostali na rozbahněné cestě smyk a vrátili se ke mně. Pasažér vystoupil, sejmul helmu (nevídaný luxus v těchto končinách), pozdravil a s tím, že je policajt mne vyzval k legitimaci. Byl v civilu bez sebemenší známky uniformy, ale to bývá v Africe časté a vzhledem k deštivému dni jsem si dokázal domyslet, že si nechce během cesty zablátit mundúr. Důvěřivě jsem mu tedy podal passport i nějaké lejstro od zvacího dopisu, načeš se mne dotyčný začal vyptávat, co a jak. Také jsem se dotázal, odkud je a bylo mi sděleno, že města Bosobolo, což je ještě asi 35 km odtud.

Arthur putoval do Afriky s hlavním cílem bojovat proti vybíjení slonů. Už jste někdy zachraňovali sloní mládě? Arthur ano. Vše  o jeho zkušenostech se slony www.save-elephants.org nebo na FB: https://www.facebook.com/save.elephants.org.

Muži se na mně očividně něco nezdálo a hlásil, že bude potřeba mne důkladněji proklepnout na jeho stanici. V tom už strkal mé doklady do své kapsy a téměř bez rozloučení nasedá na motorku. Řidič se rozjíždí a já v nastalém zmatku nevím, jak reagovat. Nejsem si totiž jistý, že je policajt skutečný a že dodrží slovo, že se setkáme na stanici v Bosobolo (i to by byl řekněme nestandardní postup, ale zažil jsem už ledasco..). „Policajt“ tedy vykřikuje, že se mám večer stavit na stanici a že je vše v pořádku, tak ať ho pustím. Zaklesnutý do něj jsem se snažil zabránit mu v odjezdu, ale vyloženě ho shodit z motorky anebo se začít prát, se mi také nechtělo. Možná to byl vážně policajt a byl by z toho problém.

Inu, po pár sekundách a málo razantní reakci z mé strany se dvěma mužům s mými doklady podařilo odjet. Byl jsem vytočen na nejvyšší míru a spílal jsem okolostojícím místním, jak to, že nevědí, jestli to byl skutečný policajt nebo zloděj. Utěšoval jsem se nadějí, že když mi nechtěli vzít peníze, asi to zloději nebyli. V jiné kapse batohu jsem měl navíc ještě jeden platný pas (i když bez konžského víza) a ještě v jiné i můj starý a v ČR vyřazený pas. Takže bych se asi úplně neztratil, i když vysvětlování by to nebylo příjemné.

Nejčernější scénáře

Následujících 35 km směrem do Bosobolo jsem si tedy v hlavě dopředu promítal všechny možné scénáře, jak moje peripetie dopadne.  Jel jsem jako o závod a chtěl být ve „městě“ co nejdříve. Hned u prvních domků jsem se ptal, kde je policejní stanice a byl jsem odkázán, samozřejmě, na ten nejvyšší kopec. V nastupujícím šeru jsem se tedy špinavý a zoufalý zjevil u policajtů, kteří v tu chvíli již svorně seděli na zápraží a popíjeli z kanystrů dobré palmové víno. Přisedl jsem si a byl okamžitě napojen veselým pitím.

Arthur F. Sniegon vyrazil na roční misi na kole za záchranou slonů. Co vše už na své cestě zažil si můžete přečíst v článku Rok na kole Střední Afrikou. A jak chutná taková prává africká housenka zase v článku Vzděláním a zaměstnáním turista. Arthur stále pokračuje v Kongu ve své snaze za záchranu slonů. Jednou z jeho činností je i výcvik psů pro vyhledávání slonoviny. Aktuální dění můžete sledovat na jeho Fb stránce.

Můj známý policajt z motorky ale mezi muži nebyl a navíc si nikdo z nich nebyl jistý, jestli ten den jel někdo od nich na motorce na misi jinam. Mají v tom holt chlapci zmatek! Velitel mne ale ubezpečoval, že moje situace se nějak určitě vyřeší a že zloděje tu nemají: ). Dotěrně se mě dotazovali, jak vypadal dotyčný policajt a jeho motorka (ehm, skvělá otázka, vybavoval jsem si asi tolik, že měl na sobě gumáky a že motorka byla ČERVENÁ. Tím jsem si byl jist!) Velitel mne pozval, ať přenocuji u něj doma, že dcerka vaří nějakou dobrou rybu. Já jsem ale nechtěl rybu, ale svůj pas a tak jsem trval na tom, ať situaci začne ihned řešit.

Nakonec nebylo třeba po ničem a po nikom pátrat. Najednou se z ničeho nic vynořila před starým koloniálním domkem velitele ŽLUTÁ motorka a na ní muž s mým pasem. Upřímně, asi bych jej nepoznal, neboť vypadal jako každý druhý v dané oblasti. Zjevně taktéž posilněn palmovým vínem mě zdraví jako nejlepšího přátele a hlásí veliteli, že mě už po cestě legitimoval a vše je v pořádku. Spadla mi čelist a vážně jsem nevěděl, co na tohle říct. Řvát po něm jsem nechtěl, zažíval jsem jen velkou úlevu, že mám zase pas a jen jsem vážně pochyboval o intelektu a služební kázni dotyčného policajta. Velitel jej mírně, opravdu mírně, napomenul, že doklady se jen tak lidem neberou po cestě a ať už to víckrát neudělá: ). Po chvíli už jsme všichni seděli u palmového vína, dcerka velitele přinesla dobrou rybu a maniok a já rád zapomínal na těch několik vnitřně neklidných hodin, které jsem právě přežil.

Není cyklista, profesionální biolog, lékař, reportér ani kameraman… Přesto je Arthur F. Sniegon ve Střední Africe na kole, věnuji se ochraně slonů, poskytuje po cestě zdravotní péči domorodcům a natáčí o ohrožení slonů a své cestě dokument. Věří totiž, že každý z nás dokáže velké věci a může být užitečný, pokud opravdu chce. Vystudoval Ekologickou a evoluční biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. A nyní projíždí Afrikou a snaží se zachránit slony.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: