7000 kilometrů za 90 dní? Pohoda. Snaha navázat na loňskou cestu do Japonska a dokončit tak myšlenku objet svět dokola. Na kole. I když na dva zátahy. Aby bylo navázání co nejpřirozenější, bylo třeba držet východní směr, ze San Francisca do New Yorku.
O západu USA už byly napsány stohy článků, blogů a skoro každý už tam byl. Není divu, je to neopakovatelně krásný kus světa. Proto mi přijde zbytečné popisovat jak idylické je ledovcové údolí NP Yosemite, či jak gigantických rozměrů dorůstají majestátní sekvoje v NP Sequoia. Jedním slovem, neskutečné. Kdo viděl, dá mi za jistě za pravdu a kdo neviděl, měl by tak učinit. Určitě to stojí za to. Co si však asi neumí většina lidí představit je to, jak náročné je „vydrápat“ se na cca 40-ti kilovém kole od pobřeží Pacifiku do nitra Sierry Nevady, kde se tyto parky nachází. To skutečně bolí.
Prohlédněte si další fotografie k článku…
Odměna za všechna příkoří je však sladká. Chladné noci v horách, vystřídala pekelná výheň v Arizonské poušti. Během cesty do Grand Canyonu, se teplota vzduchu pohybovala mezi 38 až 42°C. Spotřeba vody stoupla na dvanáct litrů denně a cestování nejvíce připomínalo jízdu v horkovzdušné troubě. Vysvobození přicházelo s přibývající nadmořskou výškou, čím dál blíž k okraji Velkého kaňonu. Tato rudě zbarvená rána, zející ve vyprahlé krajině severní Arizony mi vyrazila dech. Pohled na vrcholné dílo matky přírody, je bez debat jeden z nejkrásnějších na světě.
Poslední z tradičních západních parků, který jsem měl možnost spatřit, byl o kus dál na východ, NP Monument Valley. Skalní věže trčí z oranžového písku, nad kterým se tetelí horký vzduch jako kamení strážci celého „Navaholandu“. Westernová klasika, která musí oslovit každého, kdo byl alespoň jednou na maškarním za kovboje či indiána, byla symbolickou tečkou za „profláknutým Západem“.
Po týdnech v horké poušti, přišla kýžená změna. Na řadu přišel přejezd Rocky Mountains. Colorado je mekou outdoorových sportů, právě díky tomuto pohoří. Nepotkáte tu nikoho, kdo by na něčem nejezdil z kopce dolů či nahoru.Tři pasy na cestě přes hory, z nichž nejvyšší Monarch pass měl solidních 3450 m.n.m., nebyly tak těžkým oříškem, jak jsem se obával. Ba naopak. Jízda v barevných Coloradských horách je jako balzám na duši. A to až do Colorado springs, kde začíná ta část Spojených států, kam nikdo nejezdí.
Nejširší nabídku průvodců a map USA (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Tam, kde nikdo nejezdí
Středozápad alias „flatlands“, kde se nachází kukuřičné státy jako Kansas, Nebrasca, Indiana, Iowa atd. opravdu netrpí pod náporem turistů. „Jen rovina a kukuřice, občas soja“ říkali všichni s kým jsem do té doby mluvil. K tomuto výroku mohu říct, že kukuřice a soja ano. Ale rovina? Mnohem víc nekonečná houpačka jako na horské dráze. Jen nahoru a dolů.
Lány zeleniny, červené stodoly, silnice poskládané do pravých úhlů, špinavé řeky, krvežízniví komáři, vlhko a dusno. Tak nějak si vybavím středozápad. Důležitější jsou však úžasní lidé, které jsem zde, stejně jako v celých Státech potkal. Zajímavostí je, že mnoho z nich, má své kořeny v České republice. Nejen Češi, ale spousta dalších z celé střední Evropy začali tyto státy, které jim zřejmě nejvíce připomínali domovinu, osidlovat z kraje 20. století.
Další změnu, která připomněla, jak neskutečně rozmanitá je krajina celých Spojený států amerických, přinesly hluboké lesy Pennsylvánie a s nimi Apalačské pohoří. To není nikterak vysoké, ale i tak dokáží jeho dlouhá a hluboká údolí, cyklistu pěkně potrápit. To byla poslední překážka na cestě k východnímu pobřeží. Z mého pohledu to byla překážka příjemná, protože po ní už přišla velkoměsta, hustý provoz a davy lidí. I to má samozřejmě své kouzlo. A New York? Ten je naprosto jedinečný!
Co mě překvapilo?
Lidé a jejich úžasná mentalita. Stejně jako mnoho dalších jsem měl různé předsudky o Američanech. Realita je taková, že je to nejpohodovější a nejpřátelštější parta lidí jakou jsem kdy potkal. Na koho jsem se kdy obrátil s prosbou o pomoc, ten udělal vše co mohl, aby mi pomohl. Překvapila mě také bezpečnost provozu. Nejhorší byly (bohužel) nevyhnutelné přesuny po dálnici. Jinak byla situace na tamních silnicích velice příjemným zážitkem.
Po třech měsících v USA, následovala poslední etapa přes západní Evropu. Z New Yorku jsem přeletěl do Dublinu, kde jsem opět nasedl na kolo a vyrazil k domovu. Přes Irsko, Anglii, Francii, Belgii a Německo zpět do České republiky. Sečteno podtrženo, 4 měsíce, necelých 10000 km, 5 defektů, 2 sváry, 0 odřenin.
