Výjimečný přírodní úkaz nabízí jezero Mono Lake. Jeho hladina a břehy jsou posety krápníkovými útvary vytvořenými ze soli a dalších minerálů, které se sem dostaly z nedalekého pohoří Sierra Nevada. Křehká krása ale brzy zase zmizí pod hladinou.
Podivné jezero – v pouštní pustině, z jedné strany vyhaslé sopky a z druhé vysoké zasněžené štíty Sierry Nevady, jednou je jezero sytě modré a jindy hráškově zelené, je slané a přitom jako z cukru, mrtvé a přitom plné života.
Kousek od Bodie, pouhých dvacet devět kilometrů směrem na jih, se nachází velice zvláštní jezero Mono Lake. Oblast dnešního jezera se začala formovat přibližně před třemi až čtyřmi miliony let tektonickou a vulkanickou činností. Jak se zvedala Sierra Nevada, vytvořila se rozlehlá kotlina, která se postupně naplnila vodou.
Více než sedm set tisíc let staré prajezero (jedno z nejstarších jezer severní Ameriky) nemá žádný odtok. Během své dlouhé existence vymyly potoky z vrstev pohoří Sierry Nevady množství soli a četné minerály. V poslední době ledové se Mono Lake postupně rozrostlo do neuvěřitelných rozměrů, takže přibližně před dvanácti tisíci lety pokrývalo osm set sedmdesát pět kilometrů čtverečných a dosahovalo hloubky okolo dvě stě sedmdesáti čtyř metrů. Bylo pětkrát větší než jezero současné.
Jezero neustálých překvapení
Mono Lake ležící u městečka Lee Viking obklopují četné vyhaslé sopky. Nejmladší sopka, Panum Crater, nacházející se jižně od jezera, byla činná ještě před šesti sty lety – z geologického hlediska tedy poměrně nedávno. A Paoha Island je starý pouhých dvě stě let. Četné horké prameny ústící do kotliny jsou také důkazem neustále pokračující tektonické činnosti.
Mono Lake jsme navštívil už potřetí a stále nás překvapuje novými obrazy. Je dost pozdě. Osvětlené zlaté proužky sopečné krajiny se stále zužují. A pak už se obloha barví pozvolna do růžova. Je úplné bezvětří a hladina jezera Mono se ani nehne. A na ní se jako v zrcadle odrážejí podivné kamenné sloupce a kupky. Z růžové je zanedlouho fialová a pak modrá, která se pozvolna začne měnit v noční čerň. Na druhý den vstáváme ještě za tmy. Nechceme si nechat ujít hořící štíty Sierry Nevady lemující na západní straně jezero, které nemá na světě obdoby.
Ještě před sedmdesáti lety vypadalo Mono Lake úplně jinak než dnes. Bylo asi dvakrát větší a po zvláštních kamenných útvarech nikde ani stopy. Avšak v roce 1941 tady byl postaven akvadukt a z pěti jezerních přítoků se začala odčerpávat pitná voda, převážně pro Los Angeles. Hladina jezera začala rapidně klesat, přibližně třicet pět centimetrů za rok. Za padesát tři let klesla o dvanáct metrů, objem vody se snížil na polovinu. Postupně se tak odhalily tufové věže. Je to trochu dvojsečné. Na jedné straně dělají vápencové sloupce a kupky z Mono Lake jedinečné místo, na druhé straně přestaly útvary nejen růst, ale postupně je rozkládá vítr, déšť a zarůstají vegetací. Lidé po nich šlapou a ničí je.
Příběh vody v Mono Lake
S poklesem hladiny se zvýšila slanost a zásaditost jezera. Voda je v současnosti přibližně dva a půlkrát slanější a osmdesátkrát alkaličtější než mořská. Na omak je mýdlově kluzká. V jezeru nežijí žádné ryby, obsah minerálů je tady příliš vysoký. Na první pohled „mrtvé jezero“ však ve skutečnosti kypí životem. Slané a alkalické vodě se přizpůsobily pouze tři druhy organismů. V jezeře se vyskytují v astronomickém množství.
Potravinový řetězec začíná zelenou řasou, mikroskopickou jednobuněčnou rostlinou. V zimě, kdy se řasy rozmnožují, se může jindy jasně modrá jezerní hladina zabarvit do hráškově zelena. Tyto jednobuněčné organismy pojídají dva živočichové – drobní mořští krabi (Artemia monica) a tmavě hnědé slanomilné mušky (Ephydra riparia), anglicky brine fly.
Tamní indiáni kmene Kuzedika Paiude dříve sbírali kukly mušek a přidávali je jako ochucovadlo do různých jídel. Brine fly se řekne v indiánštině „mono“ – tedy když to přesně přeložíme, tak Mono Lake je vlastně Muší jezero. Jeden a půl centimetru velké kraby je možné v jezeře pozorovat od dubna do října. Jejich počet se v době sezóny odhaduje až na čtyři triliony.
Nejširší nabídku průvodců a map USA (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Desetimetrové podvodní krápníky
Už z dálky jsou vidět četné, šedobíle zbarvené vápencovité tufy v podobě sloupců, věží, pyramid, cukrových homolí, kup, kupek a hromádek. Některé se tyčí mezi trsy žlutě kvetoucího pelyňku, jiné zase stojí na břehu jako nějaké hradby středověké pevnosti. Další vyčnívají přímo z neuvěřitelně zářivé modré hladiny. Postáváme na břehu – připadáme si jako v úplně jiném tajemném světě.
Tufy vznikly z vyvěrajících podvodních pramenů, kdy čerstvá pramenitá voda nasycená kalciem vtékala do vody obsahující uhličitany. Okolo ústí pramenů se začal pozvolna vylučovat vápenec. Za nějakou dobu se nad prameny vytvořily sintrové věže, takzvané subakvatické tufy. Vlastně jde o jakési podvodní krápníky, osm až deset metrů vysoké. Stáří tufů v jižní části jezera se odhaduje na dvě stě až devět set let. Na některých místech lze najít dokonce i zbytky vůbec nejstarších útvarů z doby obrovského prajezera. Tyto pravěké tufy jsou staré přibližné třináct tisíc let.
Nejkrásnější a nejpřístupnější útvary se nacházejí v jižní části jezera – v South Tufa. Další dobře přístupné se tyčí v blízkosti návštěvnického centra ležícího na západním břehu kousek od osady Lee Vining. K prozkoumání se nabízí i oblast Old Marina a County Park. K jiným tufům se musí jet terénním autem nebo se prodírat hustými houštinami.
Snové místo amerického západu
Pro nás je Mono Lake takovou malou a možná i méně známou perličkou amerického západu. Velmi rádi se sem vracíme. Nejraději opouštíme staré vyšlapané stezky a vydáváme se tak vstříc malému dobrodružství. Snažíme se všímat si všeho, co se nám dostane do zorného pole. Radost máme i z malé proužkované veverky (anglicky chipmunk), která se sotva drží tenounkých větviček, jen aby se dostala k těm nejlepším vyzrálým semínkům. Jinde zase mrňavá housenka přelézá z jednoho stébla na druhé. Nestačíme se divit, co tady roste různých druhů trávy. Vedle dalších veverek a myšek se dá natrefit také na lasičky. V houštinách se skrývají zajíci. Někdy je slyšet kojota. V Mono Basin žije jeden druh barevné nejedovaté užovky (Pituophis melanoleucus). Blíže směrem k jezeru dostávají zlatá stébla sněhobílou barvu. I celé keříčky a pobřežní kameny jsou doslova ojíněné solnými krystalky.
Člověk by tu pobyl opravdu věčně a stále by bylo na co se dívat – jak je nebe sytě modré, nikde ani šmouha, jak plují mraky, jak přichází temně šedá bouřka. Někdy plují na vodě jen drobné vlnky, ale zažili jsme i velké vlny s bílými hřebeny. Když je bezvětří, leskne se hladina Mono Lake jako zrcadlo. Pak je těch kupek, sloupců a homolí „dvakrát tolik“. A občas se vyvede i úchvatný západ slunce. To je pak tolik nádhery, kterou si snad nelze ani představit. Nebe i země hoří rudou krvavou barvou – tedy nebe a celé nedohledné jezero plné prapodivných útvarů. My pak stojíme na břehu a nestačíme žasnout. Probereme se, až když obloha zase zmodrá a nás ovane večerní vlhký chlad.
U Mono Lake lze najít v blízkosti Navy Beach také takzvané „písečné tufy“ – jemné spletité písečné trubičky a sloupce. Vznikly prouděním čerstvé pramenité vody na písečném jezerním dně. Tufy se nachází i v jiných alkalických vodních nádržích, ale rozmanitost a množství vápencových útvarů je v Mono Lake skutečně unikátní.
Krátká krása podvodního světa
Okolní stráně pokrývají trsy stříbřitě šedolistého dřevitého pelyňku (Artemisia tridentata) a mezi nimi svítí žlutě kvetoucí rabbit brush (Chrysothamnus viscidiflorus). Teď na podzim, kdy jejich keře právě kvetou, je všude kolem od té žluté barvy jaksi veselo. Rostou tady i další slanomilné rostliny – greasedwood (Sarcobatus vermiculatus), solničky (Suaeda sp.), slanobýl draselný (Salsola kali) a různé druhy trav.
Velmi rádi brouzdáme kolem mušího jezera – od svítání až do západu slunce. A na těch svých cestách mezi světlými tufami si uvědomujeme, že tento tajemný svět je tu jenom na chvíli. Od roku 1994 se přestává pitná voda odčerpávat a hladina jezera zase pozvolna stoupá. Tufy i keříky mizí pod vodou. Za několik desítek let se podle všeho zavře za vápencovými útvary hladina.
