HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Moje Indie III

Moje Indie III

Zuzana TarabusováTen, který přichází Objímám Shampu i mého malého dvouměsíčního kmotřence. Jméno jsem mu mohla vybrat sama. Jako většina indických žen, i Shampa rodila doma, a protože to byl porod předčasný, byla s ní jen matka. Zrovna jsem přišla na návštěvu a dobrou kávu, kterou mě Shampa vždy hostila. Všude po místnosti se válely kusy prádla a Shampina matka křičela snad víc než Shampa. Mám doběhnout pro pomoc anebo raději rovnou zůstat a pomáhat.

A tak jsem pomáhala a když jsem maličkého uviděla, vykřikla jsem jedinou duchaplnou větu, na kterou jsem si v hindi vzpomněla: „Už přichází!“ A to se stalo malému Zahilovi, neboli „Tomu, co přichází,“ osudným. Jméno mu už zůstalo.

Dva měsíce pak Shampa balila a balila. Za svého muže je provdána právě jedenáct měsíců. Viděli se jednou v životě. Na svatbě a pak následující svatební noci. Shampin manžel pak odjel do Kalkaty, kde pracuje jako účetní. Shampa byla módní návrhářkou a malířkou v Dillí, a protože jí zaměstnání vynášelo, mohla se svou rodinou zůstat až do porodu – syna, samozřejmě.

Nyní nastal čas loučení. Shampa odjíždí navždy. Starat se o muže, se kterým všehovšudy prohodila pár slov a počala syna. On žije v Kalkatě se svou slepou matkou. Teď bude Shampinou dennodenní náplní péče o manžela, tchyni a syna. Na vlastní práci už nesmí nikdy ani pomyslet. To by byla pro manžela urážka. Pořádná žena přece nepracuje, stará se o domácnost a později zařizuje sňatky svým dětem.

Shampa se však nevzdává. Viděla jsem první pohádkové obrázky kreslené jejímu synovi. Byly plné umění i lásky, té nejkrásnější kombinace.

Štěstí v hlubinách

Moře je dnes klidné a ačkoliv jsme asi sto metrů od břehu, ještě dohlédnu až na dno, kde se prohání malé i velké ryby mezi mořskými rostlinami. Na malé dřevěné loďce sedím s bělovousým Indem, který chvilku opravuje svou chatrnou síť a jen se tak sluní a chvilku zase, plný života, vytahuje jinou síťku, plnou maličkých ryb a hází je do bárky. Nemáme boty a tak se nám ryby třou o kotníky v posledních záchvěvech života. Úlovek byl dnes opravdu dobrý. Vracíme se až k večeru. K břehu musíme pádlovat oba. Vlny nabírají s odlivem na intenzitě a tak zabíráme až nám na čele pulsuje žilka námahy a pot se z nás jen řine. Na mělčině z lodi vyskakujeme a táhneme ji až na břeh.

Jsme od slunce osmahlí, tváře i záda máme rudá. Ruce i oči unavené. Ind vypadá tak na šedesát, ale energie má jakoby mu bylo dvacet. S nožíkem v ruce se vrhá do vln, potápí se a já počítám. Třicet sekund, padesát, minuta, skoro dvě…špatně jsem jej odhadla. Přece jen – tak náročný den a není zrovna nejmladší. Panikařím a vrhám se za pod hladinu za ním. Marně, jsem špatný „podvodní“ plavec. Nad hladinou se v rozčilení už po dvaceti sekundách nadechuji znovu a co nevidím? Ind se na mě směje a drží velkou rybu, kterou ulovil vlastnoručně – to se cení víc než plná síť ryb.

Přichází jeden z Indových synů a pomáhá nám vytáhnout poslední síť, která byla natažena u břehu. Taky je plná. To bude mít Indka radost! Prodej je ženskou záležitostí. Až půjde s dcerami zítra na trh, bude se mít po dlouhé době opět čím pochlubit. Jejich rodina už po století rybaří a jejich muži jsou těmi nejzkušenějšími rybolovci. Slunce zapadá do hladiny oceánu. To je povel pro vnuky, aby přiběhli a pomohli nám se sítěmi. Jde se domů. Všichni se těšíme na skvělou večeři. Indka připraví speciálním způsobem rybu, kterou Ind ulovil svým šťastným nožem. Nůž každou noc leží u domácího oltáře zasvěcenému dobré stovce největších hinduistických bohů, kteří mu v noci dávají sílu a požehání.

Gheto obětí

S dalšími čtyřiceti lidmi sedím ve starém státním autobuse. Už jsme urazili osm hodin a zbývá více než dalších osm. Cesty se horší a my naskakujeme ve směru každičkého kamene na polní cestě, kterou však Indové sedící kolem mě považují za nevýslovně pohodlnou. Jsou zvyklí na horší podmínky a tak jen sedí, podřimují nebo rozpráví o svých rodinách a práci a počasí a taky o zemi, do které vjíždíme.

Vypráví o strašlivém zemětřesení, které postihlo Gujarát letos v únoru. Úrodná země i turisty hojně vyhledávané místo se ze dne na den proměnilo ve vyprahlou planinu a miliony lidí zemřely. Další miliony jsou bez přístřeší a hladoví. Přestože od doby, kdy se země opět tak nepředvídatelně a krutě otřásla uběhly už dva měsíce, obyvatelé nejsou schopni se o sebe postarat. Charitativní organizace z celého světa do Gujarátu již celé dva měsíce vysílají dobrovolníky, kteří se snaží zbídačenému kraji pomoct, ať už zásobami jídla, stavěním domů či ošetřováním raněných.

Nastala podivná situace. Gujarátští si zvykli na tuto všemožnou pomoc a přestali se zajímat o to, jak vzkřísit svá pole nebo i obchodní činnosti. Přestali pracovat i se o práci vůbec zajímat a zpasivněli. Dva měsíce byly přesně dobou, kdy jim bylo pomáháno. Najednou se pomoc začala vytrácet a bylo jen na nich, aby se o sebe začali starat.

***
Řidič autobusu dává celníkovi pár rupií, které od všech pasažérů vybral. Celník na oplátku zvedá dřevěnou závoru, která hrozí, že spadne na střechu autobusu, jen co pod ni vjede. Krajina kolem se razantně mění. Samá pustina, sucho, je čím dál větší vedro. Stromy, které sem tam míjíme, jsou bez listí. Celou hodinu nepotkáváme jediného človíčka ani zvíře.

Nastává první ranní přestávka. Řidič zastavuje v malé vesničce. Pod střechou z nedefinovatelného listí, které silně zapáchá, sedí asi dvacet Indů. Jejich oblečení tvoří jen pár šedivých a špinavých cárů jakési látky.

Starý a polorozpadlý autobus se chvěje, jak si všichni cestující stoupají a snaží se protlačit ven, aby si protáhli nohy. Jdu mezi posledními. Vystupuji ze dveří a slunce mně úplně oslepí. Než se nadám, visí na mně dva Indové a něco drmolí asi v tom dvou tisícátém jazyce, kterým se v Indii mluví. Brzy mi dochází, že chtějí peníze, hodně peněz. A nebo něco, co se za ještě víc peněz dá prodat. Nic u sebe nemám a tak na mně křičí, až se všichni cestující otáčejí a vytvářejí kolem nás hlouček. Vytrhnu se jim, beru schody po třech a mizím zpět v horkém autobusu, snad mě zachrání. Ale cizinci se už cpou za mnou. Lidé je odstrkují, někdo dává povel a opět nastává další tlačenice: „Zpět do autobusu, rychle a hromadně!“

Řidič je viditelně rozčilený a nemůže nastartovat. Není se čemu divit. Všichni, kdo seděli pod stříškou, se zvedli a běží za autobusem. Chtějí aspoň něco! Řidič přidává rychlost a začíná za sebou nechávat jen prašnou čáru. Jeden z utíkajících byl ale rychlejší. Tedy vlastně kámen, který držel v ruce. Oken bylo v autobuse jen poskrovnu a jednou dírou beze skla kámen proletěl a plnou vahou dopadl jednomu postaršímu Indovi na hlavu. Čelo mu okamžitě krvácí a Ind vyděšeně křičí. Ze zadního sedadla okamžitě přichází muž v turbanu a hlavu mu ohmatává: „Ne zlomeného nebude nic, jen to vyčistím a něčím ovážu.“

Dalších šest hodin vládne v autobusu hrobové ticho. Všichni přemýšlíme nad osudem těchto lidí. Jací asi byli než se jim to, co je zcela odlištilo, stalo? A jací asi budou, za týden, za měsíc, za dva? Ano, postihlo je nevýslovné neštěstí a pomoc si zaslouží, ale život běží dál a oni si sami vytváří „gheto obětí“. Jsou ztracení a za chvíli na ně svět zapomene, ne však ti, kteří krváceli vně i uvnitř, když viděli tu lidskou pohromu.

Tanec v srdci

Na stole leží fotka asi pětileté holčičky. Úplně se ztrácí v množství sukní a halen. Jedna je červená, druhá modrá, třetí zelená… má na sobě asi šest vrstev oblečení, o dvanácti různých barvách. Zápěstí i kotníky jsou uvězněny v nespočtu zlatých náramků. Na hlavě má vysokou čepici, která vypadá jako obrácený džbán. Obličej má pomalovaný tak, že zpod zelené masky a rudých rtů ji vykukují jen černé oči, které jiskří radostí a nadšením. Znázorňuje jednoho z keralských bůžků umění a tance. Je nejmladší tanečnicí tance „kathakali“, který byl původně uváděn jen v chrámech. Tanečníci ztvárňují speciální mimikou i gesty příběhy ze slavných indických eposů Mahábharáty a Rámájany.

I dnes jsou tanečníci pečlivě vybíráni a školeni už od tří let. Mistrovství dosahují v deseti až patnácti. Tančí dívky i chlapci. Malá Kanchan školu navštěvuje už dva roky a přesto se tato zpráva k její matce dostává až dnes.

***
Sedím s Mini v malém pokoji, který je zároveň ložnicí, kuchyní, koupelnou i obývákem. Do místnosti se vešla postel, na které spí se svým mužem, viklající se stůl, jedna dřevěná židle a papírová krabice, ve které Mini skladuje jídlo, pokud nějaké je. Na stěně visí obrazy tří hlavních indických bohů: Višny, Šivy a Brahmy. Na ně z místa nejvyššího shlíží Lakšmí, bohyně štěstí. Vždyť přece staré indické přísloví říká: „Pokloň se jednomu dobrému bohu, protože ti může učinit dobře, ale dvakrát zlému bohu, aby ti neučinil zle.“

Mini z papírové krabice vytahuje obrovské banány. Takové prý rostou jen na horkém jihu, v její rodné Kerale. Byrokracie je v Indii strašná a pošta zřejmě nefunguje tak, jak má. Dopisy od rodiny se k ní dostávají jednou za rok, někdy i za dva. Po domově a především dcerce, kterou neviděla už tři roky, se jí stýská. Ale v přelidněné a nezaměstnaností skličované Kerale zůstat nemohla. A tak se i s manželem rozhodli urazit strašnou dálku do Dillí a zkusit štěstí tam.

Mini má v Dillí vzdálenou tetu, která jim ze začátku moc pomohla. Nechala je u sebe ještě s dalšími asi patnácti lidmi z jihu ve třípokojovém bytě bydlet. Teta brzy našla Miniinému muži práci v továrně na výrobu mýdel a asi po půl roce zabezpečila i Mini. Nyní už Mini víc než dva roky pracuje jako sekretářka ve velké oděvní firmě. Jako každý zaměstnaný Ind tráví v práci celý den – od devíti ráno až do sedmi či osmi večera. Plat má tak malý, že z něj zaplatí sotva nájem a potraviny. Její muž je na tom podobně.

A tak bydlí v malém bytě, vzdáleném nepatrně od Dillí a čekají. Čekají na štěstí a požehnání bohů, které jim přinese hodně peněz a konečně možnost vrátit se domů. Domů k rodině a maličké tanečnici, která měla minulý týden své první vystoupení. Celá vesnice tleskala, každičký byl přítomen. Až na jednu, kvůli které Kanchan z pódia utekla a mohla si oči vyplakat: „Copak maminka nemohla přijet aspoň dnes?“

Vlakem do Shilliguri

Je půl druhé ráno. Vlakové nástupiště v Gwahati se ztrácí ve tmě. Osvětleny jsou jen malé dřevěné stánky, kde malí prodavači nabízí kolemjdoucím čaj nebo kávu a občas nějaké sladkosti. Vlak přijíždí a na nástupišti najednou nastává vřava. Lidé se tlačí jak jen mohou, aby byli vlaku co nejblíže, až přijede, a stihli si tak obsadit ta nejlepší místa. S těžkou krosnou na zádech se Indům asi moc nelíbím a tak do mě strkají a já padám. Ruce mám celé pošlapané a některé věci z batohu, který leží kousek ode mě se začínají kutálet po zemi – už se s nimi neshledám. Popadám batoh, ale, v tom zmatku, ztrácím orientaci a proud mě nese daleko od vagónu, který mi byl dle lístku určen. Dostávám se až k tzv. „general class“. Vagónu nejhorší třídy, který je určen nejchudobnějším Indům a mnohdy i zvířatům – od slepic až po krávy.

Průvodčí křičí v nesrozumitelné hindštině: „Óódjéézd!“ A vlak se opravdu neuvěřitelnou rychlostí rozjíždí. Skáču tedy v poslední minutě do „general class“ s pocitem jakési pýchy na sebe sama, že se to podařilo – jsem ve vlaku! ALE. Otáčím se a co nevidím. Vagón je plný k prasknutí. Ti opravdu nejchudší a nejubožejší sedí snad po deseti na sedátku pro čtyři a lidi leží i na zemi a pod sedadly, podivně schoulení do svých špinavých a děravých šál a přehozů. Nevidím ani deset centimetrů místa, kam bych mohla položit svou krosnu a sednout si na ni. Prosím lámanou hindštinou Inda středního věku, zda by mě nenechali na kousek sednout. Ani se se mnou nebaví a odvrací tvář. Tohle je přece místo určené JIM a ne nám, bělochům a bohatým. I ostatní pasažéři se na mě viditelně zlobí a napětí roste.

***
Náhle do vagónu nahlédne voják. Hledá mně! Mají prý ve svém vagónu jedno místo volné a já budu vítána. Hned je mi jasné, že to nebude zadarmo, ale těch deset minut v „general class“ mi bohatě stačilo – už nikdy víc! Jdu za vojákem a ten je kupodivu velmi zdvořilý. Hned mě představuje celému mužstvu a já se najednou proměňuji ve vítanou atrakci celého vlaku na víc než dvanácti hodinové cestě do Shilliguri. Jeden voják si stoupá a uvolňuje mi své místo. Další hned bere moji krosnu a hází ji na nejvyšší ze třípatrových paland. Hned se rozbíhá debata o české a indické armádě a jak a kde kdo bojuje… Dostávám strašně sladkou kávu a večeři – hodně rýže a trochu indického „dalu“ (zeleninové směsi s převládající čočkou), lžíce nikde. A tak, na způsob Indů, se chápu té směsi a mísím a mísím až mám celé prsty zamazané. Pak nastává ten okamžik – z prstů si vytvořit malou mističku, nabrat směs a bez upadnutí sebemenšího kousku ji dopravit až k ústům. Rýži s „dalem“ jsem zvládla, ale „curd“ (indický druh jogurtu) jsem už přenechala malému vojákovi po mé pravici. Byl mi tak vděčný, že hned začal vyprávět o své malinké vesničce v Rajastánu a hned mě pozval. Jestli prý bych s ním nejela zítra z Shilliguri přímo, je to asi jen dalších dvacet hodin cesty a jeho žena a čtyři dcery mě rády uvidí. Ještě jsem nestihla ani odmítnout a už je tu nabídka další: Voják tentokrát pochází ze severu Indie, ze Shimly. Ženu ani děti nemá a tak by si třeba vzal i mě. Taky neuspěl, i když měl velkou dřevěnou truhlici, která byla plná výborných ořechů a datlí a fíků a sušeného ovoce. Vojáci jsou hinduisté a alkohol je tedy pro ně tabu. Přesto jeden tajně otvírá whisky špatné kvality a po dvou locích začíná zpívat staré náboženské písně v hindi jazyce. Dokud zpívá, všude je veselo a vojáci se přidávají a já se na chvíli cítím jako někde v chrámě se všemi těmi bohy, o kterých zpívají, kolem.

***
Je čas jít spát. Vojáci mi uvolnili samozřejmě nejpohodlnější a taky před případným opilci nejbezpečnější místo nahoře. Usínám okamžitě a probouzí mě až druhý den odpoledne hluk všude okolo. Vojáci se balí: „Vysedáme, jsme v Shilliguri!“ Seskakuji ze sklápěcího lůžka, na kterém jsem strávila noc, a dívám se kolem sebe. Jeden z vojáků spal na zemi. Vůbec volnou palandu neměli, jen mě nechtěli nechat na pospas dvanáctihodinovému utrpení v „general class“. A pak, že gentlemani vymřeli…

Matka

Darjeeling, městečko proslavené velkými čajovými plantážemi, leží vysoko v horách, až na pokraji gigantického Himálaje. Jeho obyvatelé vstávají s rozbřeskem, kolem páté hodiny ranní. Celým Darjeelingem pak zní nápěv jedné z meditačních melodií. Všechny střechy, které jsou ploché, aby se na nich dalo sedět, jsou obsazeny. Lidé, domorodí i cizinci, sedí se zkříženýma nohama, oči zavřeny, mysl soustředěnu na temný zvuk „Óóómmm“. Slunce vychází. Všichni pozvedají oči a snaží se zahlédnout vrchol Himálaje – Mount. Everest, který je z Darjeelingu občas vidět. První sluneční paprsek je ostrý. Neosvítil sice Mount. Everest, zato dopadl na stříšku jednoho malého domku, z jehož oken jsou nataženy dlouhé provazy až k oknu domu protějšího. Na provazu visí nejpestrobarevnější kousky látek, jaké jsem kdy viděla – purpurová, jasně žlutá až do zlata a taky blankytně modrá a jiskrná zelená… celý Darjeeling je takový. Je jiný než jakákoliv jiná města v Indii či na celém světě, žádnému se nepodobá. A stejně tak i lidé v něm.

***
Žena pobíhající po malé kuchyňce je Nepálka. Do Darjeelingu ji provdali, když jí bylo dvanáct, a její muž byl tak velkorysý, že jí dovolil dokončit alespoň něco jako „základní školu“. Ve čtrnácti letech se jí narodila první a jediná dcera a pak začala se svým mužem pracovat na čajové plantáži, která patřila jeho rodině. Od rána do večera ruce ponořené v čerstvých i usušených listech čajovníku, léta plynula.

Nyní je Parushi čtyřicet jedna let a je to nádherná žena. Je to žena hor, žena Severu, žena plná života, lásky a především – příběhů. Po ranním obětování květin, rýže a čaje všem důležitým hinduistickým bohům (bylo jich dnes asi patnáct) vyráží za “očištěním“ své duše. Její učitel, guru, jí včera dal radu: „Pokud každý pátek dáš chudákům něco bílých potravin, tvého domu se bude držet štěstí a ty určitě do roka otěhotníš.“ Parushi tedy vaří rýži a k ní bílé brambory a usmívá se na bohyni Sítu, která představuje vtělení ženské ctnosti a dobroty.

Jdeme pěšinou, která mezi spoustou malých a trnitých čajovníků ani není vidět. Je tak dlouhá a tak klikatá! Rozhodujeme se pro zkratku a vyrážíme strmě do kopce. Prodíráme se čajovníky s největší opatrností. Ještě není čas sklizně a keře jsou holé, bez lístků – pro mnohé zůstaly jen bolestivé ostny. Jediný pohled dolů, jediné zakopnutí a z ran bychom se léčily dlouhé měsíce.

Už vidíme vrcholek, na kterém se tyčí jeden z hinduistických chrámů. Není nijak obzvlášť velký, ale opět – ty barvy! Stěny chrámu jsou červené a ze všech jeho rohů se do dálky táhnou provazy s navázanými barevnými šátky, které vlají ve větru. A k jejich tanci se zpod stříšky ozývá zvonkohra. Slunce svítí a hřeje a nám je nádherně.

Bohům obětujeme ranní úlitbu čaje a scházíme po kamenném schodišti do městečka. Už na prvním schodu sedí žebrák. Místo pravé ruky má jen jakýsi pahýl, na sobě otrhané špinavé cáry jakési šedé látky. Viditelně je opilý a hned po nás pokřikuje svým nakřáplým hlasem. Nepřeje nám nic dobrého, přesto mu Parushi dává něco jídla. Začne po ní jídlo házet. Přicházejí k němu další dva žebráci, muž a žena. Opilí nebo omámeni nějakou z drog, které jsou v Indii levné a všude dostupné. Berou Parushi celý její košík a jídlo sypou na zem. Smějí se jí. Mají po celém Darjeelingu s různými partnery kupy dětí a ona nemá než jedno a ještě k tomu děvče…

***
Je čas oběda. Parushin manžel každý den přichází z plantáže na výbornou nepálskou specialitu „momos“. Vepřové maso v něčem, co silně připomíná knedlíky, je skvělé a Parushi je svými „momos“ opravdu v Darjeelingu vyhlášená. Raj přichází, směje se a hned Parushi líbá na tvář. To není v Indii ani v Nepálu právě zvykem. Je mu téměř šedesát, je maličký, má bílý knír a voní čajem. Se svým bratrem vlastní továrnu, ve které čaj zpracovávají s dalšími asi sto padesáti lidmi. Sezóna trvá od března do listopadu, teď je únor a tedy i čas příprav. Továrna je zaprášená a stroje nejsou příliš moderní, ale na indické poměry je to výkvět vědy a techniky.

Nejdřív mi ukázal velké nůžky, které se spíš podobaly ostré motyce. S těmi lístky odstřihují od větví tak, že jeden konec nůžek je položený o rameno, druhým se stříhá a pak se lístky přímo házejí do nůše připevněné na zádech. Sezóna začala a když jsem poprvé Parushi viděla, jak nůžkami vládne, zastyděla jsem se. Já jsem, ač bez nůše, nůžky na rameni neudržela déle než deset minut.

Se začátkem března už to v továrně jen vře a většina Darjeeliňanů i lidí z okolních vesnic má o práci do listopadu vystaráno. Sto „nůžkařů“ přichází už ráno ve čtyři hodiny, aby skončili večer v devět. Zaplaceno nedostanou moc, asi dvacet až třicet rupií na den. Akorát tak na rýži a čaj, víc nepotřebují. Maso je zbytečné – pravověrní hinduisté jej stejně nejí, zrovna tak jako neutrácí ani za alkohol.

Každý den přinesou sběrači minimálně šest set kilo lístků, což nevypadá nijak moc, ale každý lísteček si vyžaduje odstřihnutí tak, aby nebyl keř poškozen a to je teprve práce! Lístky se pak šest hodin chladí a dalších dvanáct hodin suší a dalších jedenáct třídí v rozličných přístrojích do třinácti jakostních skupin. Práce rozhodně zajímavá a také namáhavá.

***

Necítím ruce ani nohy. Ne však Parushi. Opět po skvělých „momos“ si sedáme k ohni a Parushi vypráví pověst:

„V Darjeelingu kdysi dávno žila dívka. Byla tak krásná, že i bohům se zalíbila a Lakšmí, bohyně štěstí, nad ní držela ochrannou ruku. Dívka byla krásná, milá i zpívat nádherně uměla. Bohové dali rodičům znamení, který muž je jejich dceři určen za manžela – byl to samotný pán provincie. Když se o tom dívka dozvěděla, náhle zpychla a začala se všude svou krásou honosit. Už ani bohům neobětovala, ani své ochránkyni Lakšmí. I rozhodli se bohové, že ji potrestají. Když dívka večer před svatbou jako obvykle seděla u jezera a prohlížela si svůj krásný obličej, lávka se prolomila a dívka utonula.

Příběh skončil. Parushi si stoupá a začíná se houpat v bocích. Brzy tančí kolem ohně tanec nešťastné dívky,která sice byla krásná jako bohyně, ale její pýcha ji zahubila.

Parushi má ve tváři výraz nesmírného klidu, laskavosti a dobroty. Tolik cizinců už k ní zamířilo při svých toulkách po Indii, aby ochutnali výborný darjeelingský čaj. Parushi jim jej připravuje speciálním způsobem a vypráví k němu nádherné příběhy. S Parushi každý zapomene tesknit po svém vzdáleném domově a Parushi přestane tesknit po další dceři nebo synovi – těch má přece po světě tisíce!

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí