HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Moje Indie I

Moje Indie I

Zuzana Tarabusová Přílet Procházím starobylým palácem z mramoru. Kolem mě s grácií procházejí krásné a tajemné Indky v pestrobarevných hábitech. Každý jejich krok je doprovázen cinkotem zlatých náramků na rukou i nohou. Jejich zvuky se mění v melodii a Indky se roztančí v jejich rytmu.

Přicházejí muži. Výraz v jejich tvářích zračí moudrost, vyrovnanost, pokoru i pýchu na to, že jsou právě Indové. Obyvatelé obrovské a krásné země zvané Indie. Země tolik rozmanité. Země, sestávající se ze dvaceti pěti států, v nichž se celkem mluví více než sty jazyky, a jíž vládne na tisíce bohů.

Je to země, do které se probouzím. Letadlo přistává a hlas pilota mě vyhání ze snění. Indky sedící přede mnou, jako by byly sestry těch z mého snu. Stoupají si a velkými šátky přikrývají celé tělo – od ramen až po paty. Přelidněná Indie své pověsti dostojí i na letišti. Zástupy lidí se prodírám nekonečně dlouho až k výstupu, kde by na mě měli čekat noví přátelé, Indové. Nenašla jsem je.

Jsou dvě hodiny ráno, vzduch je těžký, je vedro a nad celým Dillí jako by stály mračna nepopsatelného prachu. Zkroušeně a osamoceně stojím před letištní halou a nevím, co počít. Tu ke mně přichází asi osmnáctiletý kluk, v rukou cedulku s mým jménem. Konečně! S dalšími čtyřmi kamarády mě odváží do domu, kde tuto noc a další den strávím. Cesta trvá více než hodinu. Kluci povídají, pusa jim jen jede a dotazy srší ze všech stran. Únavou mi padají víčka, a když dorážíme do bytu maličké krásné Indky, sedám si na pohovku a během pěti minut spím.

Ráno mě probouzí něco hryzající můj kotník. Odkrývám přikrývku a z ní vyskočí malý pudl. Trvá mi další čtvrt hodiny, než vůbec pochopím, kde jsem. Přichází stará tmavá Indka, oblečená do oranžového „sárí“. Přináší mi čaj s mlékem a sušenky: „Snídaně je připravena madam. Mám Vám připravit koupel?“ drmolí nesrozumitelnou angličtinou.
Po snídaní mě moje nová průvodkyně bere na projížďku městem. Jedeme v něčem více než podivném – motorka, ale má kola tři a na těch je připevněna kabina se žlutou stříškou. To je autorikša.

Všude kolem nás je spousta lidí, převážně vyhublých a špatně, nebo spíše jen částečně, oblečených do špinavých hader. Snad se mi to jen zdá, ale všichni se tlačí co nejblíže k naší autorikše a strkají dovnitř ruce či jen jejich pahýly a křičí: „Madam, bakšiš, bakšiš!“ Tolik lidí, tolik křiku a to vedro! Prosím, ať jedeme zpět. Zastavujeme se ještě na oběd do jedné pouliční „restaurace.“ Starší muž hněte špinavýma rukama mouku s vodou a placku pak hází na velkou černou pánev. Jeho kolega velkou lžící míchá podivně vonící směs zeleniny. Na velký zelený list nám každé naloží čtyři lžíce směsi. Do ruky druhé dostáváme placku. Než se naučím pravou rukou trhat kousky placky a balit do něj směs, je kolem mého oběda spousta much a kolem mě spousta žebráků, kteří se snaží získat alespoň něco od bohaté bělošky. Ne, to stačí. Dál už nemůžu. Takhle jsem si tu bájnou Indii nepředstavovala, jak jen tu půl roku vydržím?

***

Vydržela jsem a nejen to. V Indii jsem našla spoustu přátel a spojenců, se kterými jsem životem i příběhy proplouvala. Naučila jsem se Indy milovat a jejich kulturu nejen respektovat, ale po čase ji i pojat za vlastní. A Indové a Indky milovali mě a učili mě jak jen mohli, abych si kus Indie přivezla v sobě domů.

Ze snů se na všechny své milé usmívám a padají ze mě obavy ze všeho nového a jiného. Indové se totiž řídí větou: „No problem.“ Ponechej všechno osudu, ten to za tebe vyřeší mnohem příhodněji než ty sám. A neměj strach žít. Vždy lituj jen toho, cos neudělal a čeho ses neodvážil.

„V dětství je podřízena otci, v mládí manželovi,
a když manžel zemře svým synům“¨Manuův zákoník

S Rani jsem se seznámila ve vlaku. Ona cestovala do Bundi, maličké vesničky v Rajastánu a já jsem mířila do Jaisalmeru. Toužila jsem po poušti a velbloudím safari a noci strávené v dunách. Rajastán jsem považovala za místo plné slunce a krásných vysokých Indek nosících spoustu náramků a na hlavách těžké džbány, se kterými kráčejí stejně ladně jako bez nich. A jejich muže za udatné vůdce velbloudích karavan, kteří zároveň dokáží pro své ženy vytepat nádherné náhrdelníky o šíři až dvanácti centimetrů.

Rani pochází z chudé rodiny obchodníka s velbloudy. Už v pěti letech ji zasnoubili se synem majitele malé restaurace z téže vesnice. Otcové plánovali své obchody spojit a turistům nabízet ubytování zároveň s nejlepším velbloudím safari v celém Rajastánu. Rodiče Rániiného snoubence ale brzy zdědili další pozemky a Rani se jim najednou nezdála tak výhodnou partií jako dříve. Zasnoubení však bylo platné a Raniin otec na něm trval pod hrozbou, že jinak rodinu snoubence veřejně zostudí před celou vesnicí. A především, kněz, který mladé před sedmi lety zasnuboval, byl bratr Raniiného otce. Mohl by na ně zanevřít a to by znamenalo nepřízeň bohů – to si nemohli dovolit.

Rani bylo právě třináct let, když ji za Manije provdali. Jemu bylo čtyřicet dva. Věnem dostala tři z šesti otcových velbloudů. Dva další prodal, aby mohli uspořádat náležitou svatbu pro celou vesnici, která trvala čtyři dny.

Třináct let Rani učili, jak být dobrou manželkou a matkou, ale to nejdůležitější se jí nedařilo. Její muž s ní nebyl spokojený – za čtyři roky mu neporodila jediné dítě. Obchod navíc upadal a tchyně ji obvinila, že je to její vina. Syn nosí štěstí a ona není schopná, byť jediného, rodině dát. Prý je nemocná, syn si musí najít druhou ženu a Rani zapudit. Situace se zklidnila, když Rani zjistila, že v osmnácti poprvé otěhotněla.

Narodila se jí dcera. Dcera, která znamenala jen trápení a šetření peněz na věno a uskrovňování se. Ale aspoň ušetří jednu pracovní sílu v restauraci… Další rok opět děvče. Tchyně ji prohlašovala za čarodějnici, která do rodiny přinesla jen smůlu a úpadek. Když Rani zjistila, že je znovu těhotná, jen trpěla obavami, co se stane, bude-li to „opět dcera“.

U porodu byla jen její tchyně a teta. Když tchyně uviděla, že je to zase holčička, strašně se rozčílila a začala do Rani kopat. V záchvatu hněvu popadla malou a utíkala s ní do malé kuchyňky, která byla vystavěna jen na zimu, kdy se v ní lidé scházeli na čaj u malého sporáčku. Na plotně se vařila ve velkém čajovém hrnci horká voda. Tchyně do ní holčičku hodila a snad jí i došlo, co udělala, ale stála jako v transu a nehýbala se. Když Rani přiběhla, holčička už nekřičela.

Manžel ji našel plačící, svírající mrtvé tělíčko. Tchyně hystericky křičela, že Rani je blázen a dcerku utopila v zoufalství, že je to opět děvče. Její popálené ruce, z toho jak maličkou vytáhla z horké vody, byly důvodem, aby ji manželova rodina vyhnala – není schopná dostát základních povinností, porodit syna a kdo by jedl jídlo vařené takovýma rukama? Starší dcerky si nechali jako služky a Rani je už nikdy neviděla.

***
Vrátila se k rodině. Po roce se jí ruce zahojily a bolest nad ztrátou dcerek trochu polevila. Rani měla dvě možnosti: do smrti se starat o rodiče, kteří ji jen obviňovali za všechno, co se stalo, a útěchou jí rozhodně nebyli, nebo se znovu provdat.

Tentokrát o ni jevil zájem už téměř sedmdesátiletý výrobce mramorových sošek z vedlejší vesnice. Nabízel jí spokojený život aniž by ji měl kdo usurpovat – jeho předchozí tři manželky zemřely, bezdětné. Rani byla šťastná přesně dva roky. Narodila se jí další holčička. Manžel si žádné zbytečné nároky nedělal, snad i proto, že se mu stále častěji vracel dávivý kašel – již léta měl tuberkulózu. Poslední dny jeho života s ním Rani strávila v malé domorodé vesnici v poušti Thár, kde se narodil. Když umíral, skláněly se k němu staré ženy, modlily se a ve jménu místního boha mu slíbily, že dojde naplnění slibu, který si s Rani dali při sňatku: „Když už někdo z nich dvou zemřít má, ať je to ona… manžel má nad ní nadosmrti moc.“

Její muž nebyl nijak významnou osobností, ale po jeho smrti se do vesnice, která měla jinak jen dvacet obyvatel, začalo sjíždět neuvěřitelné množství lidí. Něco se dělo. Rani to brzy zjistila, když uviděla mladé chlapce připravovat hranici, na které se měl upálit mrtvý. A nejen ten.

Zvyk, které britské zákonodárství v devatenáctém století zakázalo, opět „nabyl na účinnosti“. Vesničané i všichni ostatní Rani projevovali úctu a tvrdili, že je to pro ni pocta. Její dvaasedmdesátiletý manžel byl nejstarším mužem vesnice a bohové si přejí tentokrát zvyk zachovat. Rani se nejprve poddala s tím, že její náboženství ji činí poslušnou svému muži, a bylo-li to jeho přání… Pak ale pomyslela na dcerku, kterou nechala v druhé vesnici a na to, že je jí teprve dvacet dva let! Snažila se nevzbuzovat pozornost, působila smířeně a vesničané ji ani na noc nezamykali. Vyplížila se ze své chatrče a utíkala tam, kde jí kdysi někdo vypravoval, že by měly být koleje. Dlouhé rýhy v zemi, po kterých jezdí nějaký stroj a ten ji odveze pryč. Pryč od všeho, co pálí. Byla jako v pominutí smyslů. Na nic nemyslela, ani na svou malou holčičku, jen pryč.

***

Celé další dva roky pak žila v Agře. S „nedotknutelnými“, ženami z nejnižší ze čtyř indických kast, zametala ulice a uklízela u bohatých Indek. Spala v přístřešcích vyrobených z kusů oděvů na okrajích cest a jedla, co jí kdo dal. Po dvou letech potkala náhodně ženu z vesnice svých rodičů. Vyprávěla jí, jaké pozdvižení vzbudila, když utekla a jaké utrpení a ostudu tím přinesla svým rodičům. Dodala však ještě něco: „Raniina dcerka žije u rodičů.“

Rani se rozhodla okamžitě. Nechce nic jiného, než být zase se svou malou, nechce ztratit svou čtvrtou holčičku. Potkala jsem ji ve vlaku z Agry. Utrápenou, vysokou a štíhlou, tmavé pleti, jen s obrovskými bílými skvrnami na rukou… V očích měla slzy, když mi to vše vyprávěla, ale na čele byly vrásky vzdoru. Vzdoru proti osudu, který jí nedal než utrpení. A vzdoru proti osudu, který je přichystaný její dceři. Bude lepší než ten její?

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí