Měsíc v Íránu, který jsme strávili spíc po parcích, lesících, za hromadou štěrku i na kruhovém objezdu, popřel všechny předsudky, jež jsme si s sebou do země přivezli. Pojďte se s námi podívat, jací jsou vlastně běžní Íránci – jsou opravdu „všichni teroristi“?
Zkušenosti z íránského putování se dají popsat ve zkratce takto: lid je neuvěřitelně pohostinný a při zachování základních pravidel slušnosti je země (ze strany občanů, nikoli za strany přírodních podmínek) naprosto bezpečná. Možná proto, že jsme se stýkali s obyčejnými, tedy slušnými lidmi a nikoli s politickou elitou či náboženskými ajatolláhy.
Země v podzemí
Mladší čtenáři Hedvábné stezky si už asi nedokáží pořádně ujasnit pojem „gulášový socialismus“. Takže jen pro připomenutí – zhruba v období sedmdesátých až osmdesátých let minulého století (to zní skoro jako pravěk) se u nás potichu nadávalo na režim, část národa udávala a donášela na jinou část, ale všichni podléhali diktátu jedné strany. Lidé schovaní ve svých ulitách, na chatách a v zahrádkářských koloniích snili o svém obyčejném životě. Krajinou běžela pravdivá hláška o tom, jak v kapitalismu člověk vykořisťuje člověka, zatímco v socialismu je tomu naopak a normální člověk se snažil, aby si v rámci možností příliš s režimem nezadal. Ale ani, aby jej příliš neprovokoval. Socialistické přežívání znamenalo tu větší, tu menší kompromis a ústupek ze zásad. Naprosto stejná situace je v Íránu. Všichni nadávají na zřízení, a protože nemají chaty, tak v každou volnou chvíli, bez ohledu na počasí, vyrážejí kempovat. Není žádná vzácnost vidět Íránce, kterak v drobném dešti opékají u cesty kuřecí kousky a tváří se spokojeně. Zavděk vezmou jakoukoli volnou plochou, i kdyby to měl být kruhový objezd. Jakmile se kolem nich mihne cizinec, musí přijmout pozvání alespoň na pomeranč, šálek čaje a kus řeči. Státní aparát blokuje vycestování a ani přístup na Facebook není bezproblémový a tak každý cizinec je milým, tedy opravdu MILÝM A VÍTANÝM hostem. Situace naprosto se lišící od naší současné středoevropské zkušenosti.
Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Kdo je íránský terorista?
Zkusme jmenovat některého opravdu velkého světového teroristu či organizaci. Usama bin Ladin? Mohamed Atta? Ajmán Zavahrí? Hizballáh? Hamas? Co z toho patří k Íránu? Kdo si tipnul, že nic, měl pravdu. Za výhružkami prezidenta Ahmadinežáda, jež opakovaně verbálně vyhlazuje Izrael, probíhajícím jaderným programem či náboženskou policií šikanující dívky s odhalenými vlasy, stojí „prostý íránský lid“ asi stejně nadšeně, jako Čechoslováci v prvomájovém průvodu za nahlas provolávaným heslem „Se Sovětským Svazem na věčné časy a nikdy jinak“. Zbývá Íráncům něco jiného, než hlasitý souhlas a tichý nesouhlas? Přece jen je v zemi tajná policie se svým systémem špiclů a udavačů. Pokud se v zemi pohybuje nějaký terorista, neměl by se rozhodně hledat mezi obyčejnými lidmi, kteří tak jako kdekoli na světě, nechtějí zabíjet bližního svého, ale chtějí se starat o sebe samého. A své rodiny.
…dyť je to tam samý terorista
Po návratu do Česka nastala situace jako vystřižená ze socialistických scének Televarieté. Jen místo dvojice Bohdalová – Dvořák seděly v rychlíkovém kupé důchodkyně. Říkejme jim třeba A (Alena) a B (Božena). Alena si stěžovala na to, kterak si její snacha „přitáhla nějakýho Araba z Íránu. Dyť je to samý terorista, tam bych v životě nejela,“ horlila nad neštěstím, které postihlo její rodinu. Vzhledem k tomu, že jsem se z Íránu vrátil bez jakéhokoli šrámu a navíc mám zřejmě specifický smysl pro humor, nechal jsem se vyprovokovat k reakci. Pogratuloval jsem paní ke štěstí její snachy, protože vybrat si v Íránu Araba a ještě k tomu teroristu, to musela hledat dlouho. Ze stovky Íránců jsou Arabové statisticky jenom tři. Zbytek jsou Peršané. A mezi těmi třemi natrefit na teroristu, tak tomu se říká štěstí. Dokážete si představit, že moc velkou radost jsem baběnkám neudělal. Vlakové scénka ale jasně ukázala na zajetí předsudků, v nichž žijeme. Znalosti máme zprostředkované skrze média a ty nějaká země bez konfliktů nezajímá. A protože teroristická rétorika samotného íránského prezidenta je opravdu nebezpečná, mediální podání se automaticky vztahuje na celou zemi. Írán vyzkoušel novou raketu, Írán zatkl americkou novinářku a dokonce „Írán přijede na schůzku o Afghánistánu, kterou svolaly USA.“ Bylo by zajímavé vidět, jak přijede oněch 66 429 284 lidí (odhad CIA pro červenec 2009) na jakoukoli schůzi. Právě z této mediální zkratky pak vzniká zcela mylný dojem. Silně tomu pomáhá fakt, že v naprosté většině případů nemají lidé moc šancí si ověřit, zdali to, co se píše v novinách, je pravda. A tak velké procento gramotných Čechů, Moravanů i Slezanů věří, že Írán je stát teroristů. Těžko jim to mít za zlé, když ČTK vydává zprávy, v nichž se mimo jiné píše: „Černá listina států, které podporují terorismus, zahrnuje pro rok 2008 čtyři země poté, co z ní loni tehdejší americký prezident George Bush vyřadil Severní Koreu. Kromě Íránu to jsou Sýrie, Kuba a Súdán.“
Běžní Íránci tuší, jaké mediální masírce jsme vystaveni. Však taky druhá nejčastější otázka 99% Íránců, kteří se s námi dali do řeči, směřovala k tomu, zdali si o nich myslíme, že jsou teroristi. Aby dokázali, že tomu tak není, pomáhali, kde mohli. Naprosto běžné bylo pozvání na čaj, piknik či kus řeči. A téměř vždy se nakonec (někdy tím řeč dokonce začínala) stočila na to, jak špatnou má Írán pověst a jak stupidní a „fucking“ lidi má ve svém čele.
Slovo „teror a terorismus“ je často obratem u mikrofonů politiků a mocichtivých manipulátorů. Prezident Bush v roce 2002 verbálně navlékl Írán na osu zla a prezident Ahmadinežád to teď USA vrátil, když pomohl íránskému parlamentu přijmout rezoluci, jež americkou armádu a Ústřední zpravodajskou službu (CIA) označuje za teroristické organizace: „Agresorská armáda Spojených států a CIA jsou teroristé a rovněž podněcují k terorismu.“ Každý, kdo se zemí Peršanů toulal, mi potvrdí, že stačí dodržovat základní kulturní zvyklosti téhle země a bez ohledu na barvu pleti, bude „íránskými teroristy“ nazýván bratrem a přítelem.
Musím jen souhlasit. V Iránu jsem byl minulý rok. Je to úžasná země, jejichž obyvatelé jsou neuvěřitelně milý, srdeční a pohostinní. Nemůžu se pomoct…musím se přidat – Miluju zemi „teroristů.“
PS:pěkný článek!
V říjnu se chystáme do Iránu-no a samozřejmě že s CK, ale ne proto, že by to bylo bezpečnější, ale protože jsme trochu „stařešinové“. Tyto nebezpečné země jsme již navšívili, např. Západní Saharu 2002, kde domorodci vůbec nevěděli že Československo vůbec existuje, ne tak Bože kde je. Dále v Libyi 1999 jsme opravdu „čuměli“ my. A to vše s CK, všude jsme navštívili berberské či beduinské stany, nakoukli do různých „nedoporučených“ uliček. Prostě jsme „akční“ i po šedesátce.
Leckterou širší souvislost naznačily íránské volby. kdo má v rukou faktickou moc – prezident, nebo Rada hohližitelů? Co si tam lidé SKUTEČNĚ myslí a co si MUSÍ myslet. Proč je Íránu na Ose zla a Írák, který byl američany napadený tam není? Už chápete, co mohou být širší souvislosti?