HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Marie Imbrová: Moje cesty do Tengenenge

Marie Imbrová: Moje cesty do Tengenenge

Afrikanistka a sběratelska afrického umění dojíždí od roku 2005 do komunity Tengenenge. Své úsilí soustřeďuje zejména na místní děti. Snaží se o jejich vzdělání, pořádá jim narozeninové oslavy a hlavně chce získat prostředky na vystavení rodných listů všem dětěm v komunitě.

Velice zřídka vzpomínám na svoji první cestu do Tengenenge. Odehrála se někdy koncem září 2005, pár týdnů poté, co jsem s rodinou na několik let přesídlila do Zimbabwe. Můj bývalý velvyslanec totiž usoudil, že by mne jen práce na úřadě a městský život mohly nudit. Nemýlil se.

Život v Tengenenge

Tengenenge je úžasná umělecká komunita a také vesnice asi o tisíci lidech založená na úpatí dolu na kámen, cca 150 km na sever od Harare. Byla založena uměle v šedesátých letech minulého století bývalým pěstitelem tabáku Tomem Blomfieldem, který nikdy nepopíral svůj smysl pro dobrodružství a umělecké sklony. A ten, poté, co se více jak čtyřicet let této komunitě věnoval, žil v jedné z místních chatek, sochal se svými původními dělníky, organizoval výstavy po světě, ji ze zdravotních důvodů opustil.

Snažil se však svým přátelům zajistit rozumné podmínky k přežití, a tak celý rok 2007 loboval ve všech možných i nemožných kruzích za to, aby se správy vesnice někdo ujal a řídil její vývoj.Těžko říci, jak se mu to povedlo. Důl na kámen prodal místnímu sochaři světového renomé, Dominiku Benhurovi, a já mu slíbila, že se budu starat o ty malé caparty, co se kolem mne při mých návštěvách vždy shromáždili. Dělala jsem to ostatně vždycky, ale na podzim roku 2007, kdy se Tom loučil, jsem to brala jako životní závazek.

Co je Tengenenge?

Ve všech encyklopediích o moderním sochařství v Africe se dočtete, že se Tengenenge etablovalo jako jedinečná sochařská komunita a etnický kotel, kde se tavila, přelévala a znovu identifikovala kultura více jak 16 různých afrických etnik, nejen ze Zimbabwe, ale také z Malawi, Zambie, Tanzánie i Angoly. Dorozumívacím jazykem tak vedle šonštiny byla angličtina a výrazovým pojítkem celé komunity byly a jsou ručně opracovávané sochy z hadce (anglický název serpentinit), které vynesly vesnici v 70 a 90 letech minulého století široký mezinárodní ohlas.

Dnes jde o zvláštní pospolitost, kde s kamenem žije, pracuje cca 600 lidí, včetně žen a dětí. Když tam přijíždíte, tak se na volném prostranství blyští tisíce dokončených soch nabízených k prodeji… úžasný to pohled. Vesnice je ukryta v buši, mimo dosah civilizace, má však již rozvedenou tekoucí vodu a pod vedením nového majitele Dominka Benhury, který je vlastníkem dolu, se jí podařilo přežít nejhorší ekonomické turbulence z let 2007 až 2009, které se však negativně odrazily i na současném úbytku návštěvníků a turistů. Bez ohledu na skutečnost, že je nyní vesnice obklíčena silnicemi a těžebními stroji čínské firmy, která skoupila ostatní doly na kámen, však Tengenenge nadále žije a já se tam nadále vracím. Mám k tomu totiž desítky důvodů, které se neustále prohlubují a košatí.

Život v komunitě

Život v Tengenenge

Když se dívám na soubor fotografií z předchozích let, vidím, že nejvíce snímků pochází z dětských oslav, které jsem jim organizovala. Jako správná teta všem dětem vozila hlavně ovoce, sladké pití, hračku či jiný dárek a cukroví, dříve i doma pečenou housku, karásek a nyní tatranku… Děti na fotografiích jsou hlavně usměvavé, nedočkavé… na dalších si hrají, čekají na jídlo, starají se o mladší sorozence, pomáhají rodičům… Prostě typické africké děti s velkými kukadly, živé, neposedné a plné představ a snů o velkém světě, který je za hranicemi vesnice.

Ovšem mimo její prostor se dostanou velmi zřídka, vesnice je dost izolovaná a jedinou cestou ven je cestička do nejbližší školy, devět kilometrů buší, kam však nechodí všechny. Musí se zaplatit školné, pomůcky a uniforma… a jestli po něčem většina z nich sní, tak je to právě o tom, dostat se tam a pak ještě dál, tak daleko, kde začíná jiný život, z jejich pohledu opravdový život

Někteří o tom umí i vyprávět, neboť je již pár let učí jediná středoškolačka ve vesnici, jejich učitelka Stella. Má ohromnou přirozenou autoritu, děti ji rády následují a chodí na angličtinu do školky, kterou tam se Stellou udržuji a provozuji. Od roku 2007 jsem přispívala Stelle na učitelský plat, neboť oficiálně v Tengenenge žádné vzdělávací zařízení není a značná část obyvatel nemá ani oficiální zimbabwské doklady o občanství.

Nová škola

Život v Tengenenge

Nejvíce práce měla má česká architektka Štěpánka. Budova školky nebyla totiž správně ošetřena, kolem jejího obvodu bylo nutné udělat drenážní práce, odtokové kanály, školku pochopitelně natřít protiplísňovými nátěry, znova opravit podlahu a vymalovat. K tomu jsme se zabývali i možností, jak zabezpečit dětem ve školce pravidelné jídlo. Doufáme, že do příštího roku přispějeme na vybudování jídelny a zainteresujeme i místní ženy, aby prostřednictvím ručních prací získaly i nějaké prostředky na chov kuřat.

Osobně mne potěšilo, že již 32 dětí z této nezvyklé školky postoupilo přímo do prvního ročníku Horse Shoe (nemuselo jít do vyrovnávací předškolní třídy) a vedou si dobře. Na rozloučenou ještě dětem Štěpánka vytyčila dětské hřiště a já pozvala přátele z Harare, aby v Tengwenenge uspořádali první živý koncert. Povedl se.

Nyní mne čeká opět spousta práce, jak organizovat akce Klubu a dál přispívat k pozitivním změnám v Tengenenge.

Více zajímavostí o projektu najdete na www.tengenenge.cz. Veškeré cesty do Tengenenge si členové, stejně jako dobrovolníci, hradí plně ze svých prostředků a dary individuálních dárců se v plné výši odvádějí ve prospěch dětské komunity v Tengenenge. Klub přátel je řádně registrovaným občanským sdružením u ministerstva vnitra ČR.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: