HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Maňana, maňana aneb dobrovolníkem v Mexiku

Maňana, maňana aneb dobrovolníkem v Mexiku

  V mexickém státě Michoacán strávila dobrovolnice společnosti Inex dva měsíce jako vedoucí skupiny. Jejím úkolem bylo zalesňování prostor ve městě a mapování indiánskych komunit. Jak její práce probíhala?

Stála jsem v potemnělém metru v Mexico City a ptala se sama sebe, jestli se mi to nezdá. Tisíce kilometrů od domova a úplně sama v zemi, kde mé vzezření blonďaté vysoké Středoevropanky mezi místním tmavovlasým průměrem se sto šedesáti centimetry výšky působí jako pěst na oko. Bylo pozdě večer. Jak jsem pochopila ze složení osazenstva v metru, tou dobou už bývají zřejmě všechny Mexičanky doma. Nezbylo tedy, než se snažit nasadit chladnokrevný výraz otrlé cestovatelky, zbavit se nespočtu pochybných domorodců, kteří se ke mně hrnuli s galantními nabídkami pomoci, a vyrazit vstříc dobrodružství.

Do Morelie v mexickém státě Michoacán jsem jela na rozvojový projekt jako vedoucí skupiny zahraničních dobrovolníků. Od samého začátku nebylo pochyb o tom, že se bude jednat o vskutku dobrodružný podnik. Přesto, že jsem byla na projekt oficiálně přijata, za celé dlouhé dva měsíce, kdy jsem psala do mexické organizace a chtěla se něco dozvědět, mi nikdo nikdy neodpověděl. Nakonec mi nezbylo nic jiného než věřit všeobecně známému klišé, že Mexičani mají vždycky na všechno dost času, sbalit se a jet.

K mému velkému potěšení jsem dorazila na místo určení a zaměstnanci místní organizace se tvářili, že vědí o nějaké Češce, která by měla přijet. To byl ale asi tak poslední záblesk jejich spolehlivosti. Úvodní školení všech vedoucích bylo totiž systematicky překládáno na pozdější a pozdější dobu, až nakonec, náš školitel prohlásil, že sice chtěl dnes už opravdu začít, ale bohužel si zapomněl všechny materiály doma, a tak budeme muset ještě pár dnů počkat.

Mexiko

Můj projekt zahrnoval dvě části. První bylo zalesňování nejrůznějších prostor ve městě. Jak se však ukázalo, mexičtí koordinátoři podcenili evropské pracovní nasazení, takže množství stromků, které plánovali sázet čtrnáct dní, bylo zasazeno už v první dva pracovní dny. Ani druhá část projektu nebyla to pravé ořechové. Naším úkolem bylo zmapování několika indiánských komunit a následné vytvoření webových stránek o jejich životě. K velkému rozčarování všech dobrovolníků jsme se ale nakonec dozvěděli, že celá naše práce přispěje obludnému státnímu projektu, jehož skutečným cílem je nalákat přes internet americké turisty, aby si v daných komunitách za 300 dolarů na den vyzkoušeli žít jako indiáni. Tento projekt tedy může zmapovaná místa doslova zničit a rozprodat i poslední zbytky autentické indiánské kultury.

Jiná země, jiný mrav

Říká se, že člověk si začne uvědomovat vlastní kulturní identitu až při setkání s jinou kulturou. Nejinak tomu bylo i v Mexiku. Česká rozlišovací schopnost stran této středoamerické země většinou sahá pouze k typickým klišé, jakými jsou kaktus, chilli, sombrero a tequila. Něco pravdy na nich bezesporu je, vždyť věhlasný kaktus je i ve státním znaku, s chilli se setkáte na každém kroku – dokonce i ve zmrzlině a jiných sladkostech – a jet do Mexika a neochutnat tequilu je jako navštívit Paříž a přehlídnout Eiffelovku. Neméně zajímavé jsou i předsudky, které si Mexičané spojují s Evropany. Snad nejrozšířenější je v Mexiku domněnka, že Evropané, především pak Francouzi, se velmi málo myjí, a proto také neustále vynalézají nové a nové parfémy. Nicméně pro většinu Mexičanů je rozhodně lepší nemytý Evropan než jejich bílí sousedé ze severu.

V souvislosti s Mexikem se často zmiňuje slavné mañana, mañana, které většina z nás spojuje s jejich leností. Zkrátka „co můžeš udělat dnes, můžeš udělat i zítra“. Tak úplně to ovšem není. Uvědomila jsem si to na návštěvě jedné mexické rodiny. Bydleli ve velmi chudém obydlí, přesto mě i z toho mála, co měli, doslova hostili, bez ohledu na to, zda jim zbude dost jídla na další dny.

Při pomyšlení na jejich nuzné poměry mi všechny nabízené lahůdky poněkud hořkly v ústech, v Mexiku se však pohostinství neodmítá, protože to by byla doslova urážka. Nemohla jsem si však pomoct, a tak jsem o svém pocitu promluvila nahlas. Hostitel se na mě jen bodře usmál a řekl: „Proč myslet na to, co bude zítra, když žijeme dnes“. Kdepak lenost, zablesklo mi, spíš láska k daru života. A to je asi to nejdůležitější, co se v Mexiku máte možnost naučit.

Pár rad na závěr

Chilli – Mexická kuchyně je v zásadě velmi pálivá, nemusíte se ale obávat, protože v každém stravovacím zařízení je možné poprosit, aby vám tam chilli nedávali. Jediným nebezpečím je otázka, zda je to které jídlo „picante“, protože pro průměrného Mexičana je pojem pálivosti něco jiného než pro našince, berte proto odpověď vždy s rezervou.

Ahorita – Prvních pár dní jsem se domnívala, že tento výraz označuje přítomnost ještě přesněji než ahora, nicméně po pár nedorozuměních jsem pochopila, že ahorita je zcela vágní časový údaj označující „přítomný moment ± několik hodin“. Po čase jsem si tedy již sdělení „Ahorita lo hago“ přestala překládat jako „Hned to udělám“ a přiklonila jsem se k lepšímu ekvivalentu „Udělám to, až se mi bude chtít“.

Colectivo a Camión – Tyto dva druhy dopravních prostředků najdete snad ve všech městech. Jejich dopravní síť je ve větší či menší míře nepochopitelná – někdy jen pro cizince, občas se v ní nevyznají ani sami místní; základem úspěchu v orientaci je se ptát. Camión je v podstatě autobus, colectivo je taková malá dodávka, do které se vejde tak deset lidí.

Lonely Planet o Mexiku – My jsme si například o cestě přes lávové pole k jedné sopce přečetli, že to je „more interesting than the normal way“; no a zajímavé to opravdu bylo, lezli jsme po čtyřech přes hrubou lávu po dobu asi šesti hodin namísto abychom šli tříhodinovou cestu po rovné písčité silnici, kde byla šance na přežití tak o 1000 % vyšší.

Tequila – pili jsme ji snad všude, se střízlivostí za volantem si nedělal starosti ani školní řidič autobusu ani ředitel školy.

Peníze – v Mexiku je přibližně stejně draho jako u nás, něco je levnější, něco naopak dražší. Cestovní šeky berou všude, i když se v nich v podstatě ani moc nevyznají, vždycky jsem každý musela podepsat asi čtyřikrát, pokaždé na jiném místě. Nikdy s nimi však nebyl žádný problém, s kreditními kartami to bylo horší, pár účastníkům je spolkl bankomat a už se jich nedočkali. Užitečné je mít s sebou ISIC kartu, v červenci a v srpnu totiž pro všechny studenty, ať už mexické či zahraniční, v dálkových autobusech všech tříd platí 50% sleva.

HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Veškeré příjmy z inzerce věnujeme na neziskové projekty prostřednictvím Expedičního fondu. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.

Zkušenosti čtenářů

Andrea

Ahoj Marianno,

moc se mi líbil tvůj článek a chtěla jsem se zeptat, jestli bych ještě od tebe nemohla získat poněkud více informací. Chystám něco podobného a můj sen je odjet právě do Mexika. Myslíš, že bychom se mohly sejít nebo si napsat e-mail? Zatím sháním veškeré možné informace, ale odjet bych chtěla v srpnu/září 2009. Jsem kdyžtak z Prahy, ale o víkendu bych mohla i někam přijet třeba.. Prosím dej mi vědět na můj e-mail: brozova.andrea@seznam.cz.

Děkuji moc.
Andrea*

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí