Libor Michalec

28. 10. 2007

Redakce

Hlavně Asie, Nepál, Indie, Pakistán atd. protože jsou pestré etnograficky, geologicky, architektonicky, kulinářsky, filozoficky, esteticky, co se barev a tvarů týká a kromě toho buddhisté a hinduisté (dokonce i muslimové) mi přijdou vstřícní, s úctou k rodině a základním lidským hodnotám víc než u nás v tzv. vyspělé demokracii.

Vesnička Uzlina v Dunajské deltě v Rumunsku, maďarská pusta v Hortóbagy, ledový hotel Jukasjarvi ve Švédsku za polárním kruhem, jeden kemp v Jižní Itálii, který už nevím jak se jmenoval, nejmenší evropské městečko Rabštejn nad Střelou, Namche Bazar v Nepálu na treku k Everestu, celá Bombaj, nebo-li dnes Mumbai, tibetský klášter u Zhongdiangu v čínských Himálajích, údolí Hunza v Pákistánu, Daman snad jediné místo v v Indii, kde se smí legálně pařit Těch míst je moc.. Jinak se mi líbilo skoro všude, kromě Sofie, kde mě okradli a SAE, kde mě frustrovaly zdrogované slovanské prostitutky.

Společně s Jardou Kolářem jsme v roce 1993 v podstatě na blint a bez informací, mobilů a platebních karet vyrazili přes Istanbul do pákistánského Karakoramu pozemní cestou. Od té doby mě pojí zvláštní i když často jenom pomyslné pouto s každým, kdo si projel kus Karakoram Highway.

Nejdál jsem byl na Kubě, ale na rozdíl od mnoha jiných se mi tam zas tak moc nelíbilo.

Podle mě je potřeba cestování už od dob kočujících lovců mamutů uložena v našem genetickém kódu. Říkám tomu nomádský gen, četl jsem na toto téma mnoho knih (např. Maffesioli – Nomádi anebo Bruce Chatwin – Cesty písní) a snažím se na to ptát známých osobností, když dělám rozhovory pro časopis Cestopisy. Jinak se snažím, aby mi cestování nic nevzalo, ani ne tak mě, jako spíš ostatním členům rodiny.

Mě už nefascinují Svenové Hedinové, Amundsenové nebo Cookové, protože objevovat nové kontinenty stejně nelze. Spíš mi je sympatický výše jmenovaný Bruce Chatwin a další autoři, kteří přesně zacílí téma, podniknou expedici, která je něčím nová a pak o tom napíšou cestopis, který posune dopředu celý žánr. Například Nicholas Crane – Pěšky napříč Evropou.

V roce 90 jsme s budoucí manželkou vyrazili stopem do Evropy a pak už se to odvíjelo samospádem, kdy jsem jezdil jako novinář nejprve z regionálního deníku (což šlo dost těžko) a pak reportér a později zástupce šéfredaktora Koktejlu (což šlo neobyčejně snadno). Teď coby živnostník a novinář na volné noze vyrážím na spíš kratší, přesně cílené, partyzánské výpravy.

Fotit a psát si na cestách deník, občas natáčet, to snad ani není záliba, ale pracovní náplň. Ale v rámci toho se snad za zálibu dá považovat najít si nějakého dobrého spisovatele a dívat se na zem jeho očima. Například Salman Rushdie jako průvodce Indií, Garcia Marquez latinskou Amerikou….

Kdysi jsme slyšel od londýnského zpravodaje Českého rozhlasu Kyncla jaký je to obřad a zážitek, nechat se oholit v centrálním londýnském City. Nevím, jestli pan Kyncl tušil, že v bývalé britské kolonii v indickém Džajsalmeru můžete prožít tu samou historickou zkušenost za pouhý zlomek ceny. Nejdřív vás mydlí štětkou asi pět minut, tak důkladně až se vytvoří hustá, šlehačce podobná pěna, a pak přijde ten okamžik, kdy znalecky ozkouší ostrost břitvy a jen tak lehce vám setře nejdřív kotletu pod uchem, pak levou část tváře, přičemž pěnu setře z břitvy do dlaně, a pak cítíte jak vás břitva šimrá na krku. Natáhne si kůži na bradě, aby řez měl styl, otře i druhou část obličeje, nechá jenom knír a když jste oholený a už vstáváte k odchodu, zatlačí vás zpátky do křesla a začne mydlit pěnou podruhé, se stejnou pečlivostí. Pak vás znovu oholí, aby zachytil i jemné neviditelné chmýří, které napoprvé může proklouznout. Pak přijde ten velký okamžik, kdy se zeptá, jestli má vzít i knír – a vezme ho několika energickými tahy. Zdálo by se, že to je všechno, ale skutečný zážitek teprve přijde. Namísto spreje vzal jakési pálivé mýdlo, které mi rozetřel po obličeji a pak provedl masáž čela – kvůli odstranění vrásek. Dlouho jsem se necítil tak svěží a odpočatý, a tváře byly hladké jako dětská prdelka.

Knihy: Tenkrát na houpačce, Takový normální zabiják, Barevný svět, Rozhovory z přelomu tisíciletí; stovky článků ve všech možných časopisech, scénáře pro Toulavou kameru pro ČT a Objektiv i s kamerou

Zajímavé vybavení