HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Libor Michalec

Libor Michalec
  • Libor Michalec
  • Na tolik, kolik mi zrovna je – aspoň se o to snažím (narozen šedesát devět).
  • Hlavně Asie, Nepál, Indie, Pakistán atd. protože jsou pestré etnograficky, geologicky, architektonicky, kulinářsky, filozoficky, esteticky, co se barev a tvarů týká a kromě toho  buddhisté a hinduisté (dokonce i muslimové) mi přijdou  vstřícní, s úctou k rodině a základním lidským hodnotám víc než u nás v tzv. vyspělé demokracii.
  • Vesnička Uzlina v Dunajské deltě v Rumunsku, maďarská pusta v Hortóbagy, ledový hotel Jukasjarvi ve Švédsku za polárním kruhem, jeden kemp v Jižní Itálii, který už nevím jak se jmenoval, nejmenší evropské městečko Rabštejn nad Střelou, Namche Bazar v Nepálu na treku k Everestu, celá Bombaj, nebo-li  dnes Mumbai, tibetský klášter u Zhongdiangu v čínských Himálajích, údolí Hunza v Pákistánu, Daman snad jediné místo v v Indii, kde se smí legálně pařit Těch míst je moc.. Jinak se mi líbilo skoro všude,  kromě Sofie, kde mě okradli a SAE, kde mě frustrovaly  zdrogované slovanské prostitutky.
  • Společně s Jardou Kolářem jsme v roce 1993 v podstatě na blint a bez informací, mobilů a platebních karet  vyrazili přes Istanbul do pákistánského Karakoramu pozemní cestou. Od té doby mě pojí zvláštní i když často jenom pomyslné pouto s každým, kdo si projel kus Karakoram Highway.
  • Nejdál jsem byl na Kubě, ale na rozdíl od mnoha jiných se mi tam zas tak moc nelíbilo.
  • Podle mě je potřeba cestování už od dob kočujících lovců mamutů uložena v našem genetickém kódu. Říkám tomu nomádský gen, četl jsem na toto téma mnoho knih (např. Maffesioli – Nomádi anebo Bruce Chatwin – Cesty písní) a snažím se na to ptát známých osobností, když dělám rozhovory pro časopis Cestopisy. Jinak se snažím, aby  mi cestování nic nevzalo,  ani ne tak mě, jako spíš  ostatním členům rodiny.
  • Mě už nefascinují Svenové Hedinové, Amundsenové nebo Cookové, protože objevovat  nové kontinenty stejně nelze. Spíš mi je sympatický výše jmenovaný Bruce Chatwin a další autoři, kteří  přesně zacílí  téma, podniknou expedici, která je něčím nová  a pak o tom napíšou cestopis, který posune dopředu  celý   žánr. Například Nicholas Crane – Pěšky napříč Evropou. 
  • V roce 90 jsme s budoucí manželkou vyrazili stopem do Evropy a pak už se to odvíjelo samospádem, kdy jsem jezdil jako novinář nejprve z regionálního deníku (což šlo dost těžko) a pak reportér a později zástupce šéfredaktora Koktejlu (což šlo neobyčejně snadno). Teď coby živnostník a novinář na volné noze vyrážím na spíš kratší, přesně cílené, partyzánské výpravy.
  • Je jich asi 35.
  • Cesta kolem světa.
  • Fotit a psát si na cestách deník, občas natáčet, to snad ani není záliba, ale pracovní náplň. Ale v rámci  toho se snad za zálibu dá považovat najít si nějakého dobrého spisovatele a dívat se na  zem jeho očima. Například Salman Rushdie jako průvodce Indií, Garcia Marquez  latinskou Amerikou….
  • Kdysi jsme slyšel  od londýnského zpravodaje Českého rozhlasu  Kyncla jaký je to obřad a zážitek, nechat se oholit v centrálním londýnském City. Nevím, jestli pan Kyncl tušil, že v bývalé britské kolonii v indickém Džajsalmeru můžete prožít tu samou historickou zkušenost za pouhý zlomek ceny. Nejdřív vás mydlí štětkou asi pět minut, tak důkladně až se vytvoří hustá, šlehačce podobná pěna, a pak přijde ten okamžik, kdy znalecky ozkouší ostrost břitvy a jen tak lehce vám setře nejdřív kotletu pod uchem, pak levou část tváře, přičemž pěnu setře z břitvy do dlaně, a pak cítíte jak vás břitva šimrá na krku. Natáhne si kůži na bradě, aby řez měl styl, otře i druhou část obličeje, nechá jenom knír a když jste oholený a už vstáváte k odchodu, zatlačí vás zpátky do křesla a začne mydlit pěnou podruhé, se stejnou pečlivostí. Pak vás znovu oholí, aby zachytil i jemné neviditelné chmýří, které napoprvé může proklouznout. Pak přijde ten velký okamžik, kdy se zeptá, jestli má vzít i knír – a vezme ho několika energickými tahy. Zdálo by se, že to je všechno, ale skutečný zážitek teprve přijde. Namísto spreje vzal jakési pálivé mýdlo, které mi rozetřel po obličeji a pak provedl masáž čela – kvůli odstranění vrásek. Dlouho jsem se necítil tak svěží a odpočatý, a tváře byly hladké jako dětská prdelka.
  • Každá cesta je podle mě významný  projekt a expedice.
  • Knihy: Tenkrát na houpačce, Takový normální zabiják, Barevný svět, Rozhovory z přelomu tisíciletí;  stovky článků ve všech možných časopisech, scénáře pro Toulavou kameru pro ČT a Objektiv i s kamerou
  • www.michalcovic.wz.cz
  • Přeji Hedvábné stezce hodně úspěchů.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: