HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Křehké růžové kvarteto v drsných Julkách

Křehké růžové kvarteto v drsných Julkách

Prisojnik (2.547 m), Razor (2.601 m), Triglav (2.864 m). To jsou jen některé ze stovek vrcholů, které ve slovinské části Julských Alp najdete. Co některý z nich zařadit do vaší příští výpravy?

Poté, co jsme v diskuzích popsaly kilometry virtuálního papíru a shodly se vzácně i na tom, jakou značku čaje s sebou nakonec nevezmeme a že s cepínem v červenci na ferraty do Julek asi opravdu nee, jsme se bez zásadního zpoždění a dalších organizačních komplikací naskládaly do auta a vyrazily na cestu do Julských Alp. Když pak na místě z každého batohu vypadlo alespoň jedno sytě růžové triko, dalo se celkem tušit, že nás čeká vskutku jedinečný výlet.

Do sedla Vršič jsme se klikatými serpentinami doplazily ke středeční půlnoci. Kousek před cílovým sedlem nás zaujal sympatický parkálek, kde jsme se uvelebily ke spánku. Tento nápad se ukázal jako první ze série šťastných náhod, které nás Julkami zázračně provázely. Sedlem Vršič se kolem čtvrté ranní prohnal liják s kroupami, zatímco nás pod širákem o 200 výškových metrů níže poškádlilo sotva pár kapek. Spokojeně jsme dospaly a v 6 hodin ráno už jsme se pakovaly k výstupu na vrchol Prisojnik (2.547 m). Vybraly jsme cestu přes Přední okno, pyšnící se pověstí nejkrásnější slovinské ferraty. Dlužno dodat, že po právu.

Co vyměnit pohorky a batohy za rafty a pádla? Zkuste si sjet smaragdovou krásku Soči.

Exponovaná, zábavná, úžasná – ferrata na Prisojnik

Stěna působí monumentálně, přitom ale vůbec není náročná. Cestou nás čekaly sotva tři lezecké pasáže, na slovinské poměry perfektně zajištěné. Pobavila nás ukloněná komínová plazivka a průstup monstrózním skalním oknem, které jsme prošly s vykrouceným krkem a ústy dokořán. Paráda! Vrcholový hřebínek dokonale nasytí horskou nádherou, po které pak člověk skousne i nechutný sestup zpátky na chatu. Liják se spustil hned po tom, co do nás zasyčel zasloužený Radler na terase Tičarjeva Domu (1.618 m). Měly jsme kliku. Trochu větší, než jiná česká partička, kterou kroupy zbičovaly na vrcholu Mangrtu.

Místní chataři mají vskutku svérázné pojetí předpovědi počasí. Na otázku, jak bude zítra, jsme dostaly jednoduchou odpověď: „Lépe než dnes!“. Možná jsme se měly lépe vcítit do jeho kůže a vyložit si prognózu z pohledu podnikavého chataře. Tedy že bouřka přijde o dvě hodiny dřív, a tím dřív se taky zaplní lokál. Nakonec nás tato nepřesnost stála akorát nový dobrodružný zážitek, ale to bych předbíhala.

Do stěny Razoru

Druhý den jsme už natěžko vyrazily na Pogačnikov Dom. S vidinou dlouhé túry i velkého převýšení (téměř tisíc metrů nahoru i dolů) jsme zvolily údolní cestu („južna pot“) a hořce pak skučely nad každým výškovým metrem, který jsme cestou do doliny ztratily. Pro příště určitě doporučujeme dokončit hřebínek Prisojnika až do sedla Škrbina, který opět slibuje exponované zážitky a průstup zadním skalním oknem. Do stejného sedla ústí i naše turistická trasa, ze které jsme s velkým očekáváním hledaly linii, kudy prostoupíme stěnu Razoru a vyškrábeme se na hrozivě vysoké sedlo.

Z linky, která se zdola jevila jako nenápadná skalní chodbička, se v reálu ukázaly skalní prahy široké tak pro kamion, které nás celkem jednoduchým turistickým terénem s několika zajištěnými úseky přivedly do sedla. Mraky se najednou zvedly jako opona a my zíraly na okolní vrcholy i úplně nový obzor za sedlem. Nechaly jsme se zlákat pozlátkem slunečného výstupu a vyrazily na posledních 300 m výškových k vrcholu Razor (2.601 m). Ušly jsme sotva pár kroků, když jsme zaslechly první hromy. Dravější dvojka s vidinou blízkého vrcholu nasadila klapky na oči i uši a švihala navrch, my co svačíme a loudáme se déle jsme zatím objevily zázračnou jeskyni, kterou nám snad nachystalo samo nebe. Uchýlily jsme se tam zas za pět minut dvanáct. Z úkrytu v ledové díře jsme sledovaly nebeské divadlo a špekulovaly nad poučkami z bezpečnosti v horách při bouřce.

Postávaje na kraji skalního převisu jsme rozebíraly teorii tzv. zkratového můstku, podle které blesk sjíždějící po skále nekopíruje dokonale skalní stěnu, ale využívá cestu nejmenšího odporu a některá přerušení ve skále jako otvory či převisy přeskakuje. Předměty v otvoru či převisu, tedy i člověka, může využít jako tzv. zkratku, což se nám v praxi naštěstí nepotvrdilo.Po zhruba dvouhodinovém představení Bára na vlastní kůži nové goráčovky ověřila, že už neprší a valily jsme do doliny. Pogačnikov Dom (2.050 m) nám nachystal lahodný gulášek za pár éček i podivuhodnou slovinskou krmi za celé jmění, hlavně ale pohodové zázemí s velepříjemným personálem, kytarovým večírkem a nádherné okolí, kde jsme si napříště namysleli hned několik túr.

Tečka v podobě národní hory Slovinců – Triglav

Třetí den jsme vstaly časně, čekala nás nejdelší túra s nejvyšším převýšením (1.500 m nahoru, 1.000 m dolů) a výstup na Triglav. Cestou jsme přeběhly krásný hřeben Bovški Gamsovec (2.600 m) a seběhly do sedýlka Luknja (1.700 m). Cestou jsme potkaly pasoucí se kozorožce i černé mloky a před devátou hodinou ranní už jsme zíraly na monstrózní stěnu Triglavu. Při pohledu na to nekonečno mě bez přehánění jímala úzkost, připadala jsem si jak mraveneček a moc se mi do toho nechtělo. Na přemýšlení naštěstí nebyl čas ani prostor, a tak jsme rychle huply do sedáků, zhluboka se nadechly a hurá do toho.

Nástup cesty Plemenica nás nadchnul krásnou ferratou a parádním lezením. Kdo mohl ale tušit, že to bylo téměř poslední lano, které jsme na téhle asi tisíc metrů dlouhé cestě potkaly? V následujících délkách jsme všechny na pár chvil ztratily řeč. Zakázaly jsme si ventilovat své strachy, rozklepané nohy spravily trochou cukru a vyrazily dál. Nejhorší bylo naštěstí za námi. Následoval akorát dlouhý ale krásný výstup kolem Sfingy, přes rozlehlé vrcholové plató až na rozcestí pod Triglavem. Tam jsme usoudily, že z dnešních mraků nezaprší a vyrazily na poslední úsek k vrcholu – ferratou Bamberweg. Že není moc zajištěná už nás ani nepřekvapilo, novinkou byly stupy a chyty oklouzané jak v Krasu – není divu při těch davech lidí, co nahoru proudí.

Počasí naštěstí nachystalo, co jsme si vysnily. Chvíli poté, co jsme v mlze objevily vrcholovou raketuAljažev stolp, se mlha rozplynula a my si mohly vychutnat výhledy ze slovinského národního vrcholu (2.864 m). Sestoupily jsme přes Maly Triglav a posledních pár výškových decimetrů na chatu Triglavski Dom na Kredarici (2.515 m) jsme už došouraly jen silou vůle.

Růžový spolek stopuje zpět a opět má štěstí

Poslední den nás už čekal akorát sestup do sytě zelené doliny Vrata k Aljaževu domu a poslední kapitolka našeho výletu – stopování k autu zaparkovanému v sedle Vršič. Zprvu to vypadalo zoufale, jedna taktika střídala druhou, ale úspěch se nějak nedostavoval. Až jsme po chvíli klasicky haluzácky stoply výborný mladý pár s prázdnou dodávkou, který nás všechny hodil na Vršič, ačkoliv tam vlastně původně ani tak úplně nemířil. Auto překvapivě stálo tam, kde jsme ho zanechaly, čímž byl zdar výpravy završen, sentimentální stesky z končícího výletu jsme smyly v ledovém jezeře pod horami a za neutuchajícího štěbetání o dalším cíli našeho růžového spolku vyrazily na cestu k domovu.

Autorem článku je Michaela Poborská, převzato z www.kudrna.cz

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí