HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Kouzelný sud pro Nepál

Kouzelný sud pro Nepál

  Jaké jsou naše představy o pomoci třetímu světu doma u televize a jak drsné je setkání s realitou? Jaké překážky museli dobrovolníci podpoření Expedičním fondem překonávat? A co skrýval tajemný kouzelný sud?

Na podzim roku 2008 jsme se vydali do Nepálu se záměrem učit angličtinu. Naším cílem nebylo zůstat na jednom místě dlouhou dobu, ale vytvořit program na tři až čtyři týdny a v nich naučit děti v jednotlivých školách kreativně se rozvíjet, pracovat v týmu, a celkově tím motivovat děti, učitele i rodiče pro další působení ve škole. Jedním z hlavních tamních problémů je totiž skutečnost, že rodiče raději nechávají děti pracovat, než aby je posílali do škol. Dalším cílem bylo podívat se na fungování jednotlivých škol, protože organizace výuky je často ze strany učitelů velmi nedostatečná. Chtěli jsme tak zkusit osvěžit pojetí výuky netradičním přístupem, nebo přinejmenším zpestřit dětem jejich každodenní život. K tomu všemu nám měl pomáhat Kouzelný sud plný školních pomůcek a různých her, který jsme si vezli s sebou. To jsme však ještě vůbec netušili, do čeho jdeme, ani že náš původní plán budeme muset nejednou přehodnotit.

Kouzelný sud, Nepál

Protože jsme před naším působením v Nepálu neměli předchozí zkušenosti s dobrovolnickou činností, spolupracovali jsme delší dobu před naším odjezdem s humanitárními organizacemi z České republiky (Namasté Nepál), Nepálu (DCWC) nebo Velké Británie. Všechny nápady a podobu našeho projektu jsme po celou dobu opakovaně a podrobně konzultovali s lidmi, kteří se profesionálně věnují humanitární činnosti nebo pracují ve školství, a to nejen na české nebo nepálské straně, ale i celosvětově.  Informace z různých vyprávění byly nejen obecné, ale i zcela konkrétní: voda teče (i když jenom ráno), záchod mají (pochopitelně suchý), v některých domech je dokonce elektřina ze solárních panelů nebo malých vodních elektrárniček, děti jsou úžasně vnímavé (i když anglicky skoro neumí), příroda je jako pohádka a místní lidé neskutečně vstříční a milí. No jo, jenomže žijí v malých chatrčích vymazaných směsí hlíny a buvolího trusu společně s domácím zvířectvem, postelí je málo, takže spí po dvou až po třech (tohle se nás snad nebude týkat), blechy a vši byly, jsou a budou (tak proto má dívka, která nám v Kathmandu autenticky vypráví svoje čerstvé zážitky, nezvykle krátké vlasy) a otázka hygieny se řeší jen velmi obtížně. Nikde totiž nenajdete ani kousek soukromí.

Kouzelný sud, Nepál

Plán s pořadovým číslem

Původně jsme chtěli začít učit ihned po našem příjezdu do Nepálu. Naše plány ale zkřížily nepálské festivaly Dasain a Tihár, které trvaly víc než měsíc a při kterých měly děti prázdniny. Díky tomu jsme mohli poznat ještě lépe a důkladněji nepálskou kulturu a vyzkoušet si, jestli náš záměr půjde uskutečnit. Po nějaké době bylo jasné, že hry zaměřené na rozvoj kreativity musíme upravit, protože děti z nepálských vesnic umí tak málo anglicky, že by složitější aktivity nezvládly. Upravili jsme proto náš učební plán na dva týdny a zjednodušili většinu her a aktivit. Později se nám ale do mysli začaly vkrádat další otázky, na které jsme nebyli schopni odpovědět. Jak vlastně vypadají školy, které chceme navštívit? Jak staré jsou děti, které budeme učit a jakou mají úroveň angličtiny? Umí učitelé anglicky? A především: mají ti lidé vůbec o naší pomoc zájem nebo potřebují něco úplně jiného? Uvědomili jsme si, že bez hlubší znalosti všech okolností bude naše působení v Nepálu jenom pouhým plácnutím do vody a nikomu vlastně možná ani nepomůžeme. Proto jsme se rozhodli projekt ještě jednou změnit a nakonec namísto původně zamýšlených čtyř až pěti navštívit všech dvanáct škol, které jsou v této oblasti podporovány organizacemi DCWC a Namasté Nepál. Během čtyř týdnů jsme tak při osobní návštěvě zmonitorovali situaci ve školách a vesnicích a připravili hmatatelné podklady v podobě podrobných dotazníků pro následné působení případných dalších dobrovolníků. Zároveň jsme na závěr vyzkoušeli náš původní projekt v jedné ze škol. Za tu dobu, kterou jsme strávili v Nepálu, jsme zjistili, že náš plán s pořadovým číslem jedna, který jsme si původně vymysleli, by drtivá většina škol vůbec nezvládla kvůli velmi špatným znalostem angličtiny nejen na straně dětí, ale také na straně učitelů.

Experti ve školách a děti na polích

Běžná návštěva školy vypadá tak, že po příchodu vám všechny děti na uvítanou přinesou věnec květů nebo bílou šálu. Potom si prohlédneme, jak škola vypadá. Ptáme se ředitele, kolik je v ní studentů a učitelů, a aby z toho něco měly i děti, rozdáme jim papíry, na které nakreslí obrázek. Jednou po nás dokonce chtěli, abychom zahráli na kytaru a děti potom na oplátku zpívaly nepálské lidovky a tančily. Dalo by se to možná přirovnat k návštěvě černochů na základní škole v Dolní Lhotě. Nejenom děti, ale i učitelé často vypadali, jako by ani nevěděli, že běloch jako lidská rasa vůbec existuje. Takže všichni (bez výjimky) prostě zírají a zírají.

Škola, Nepál

Často vyvolává podobná návštěva docela komické situace. Zvlášť, když chcete zjistit, jaké mají problémy, co by jim pomohlo anebo kolik dětí opravdu každý den přijde do školy. Jen málo učitelů totiž mluví anglicky. Jako třeba na základní škole v Kharpani, do které se jde od nejbližšího autobusu dvě až tři hodiny a ze které je nádherný výhled na Himálaj. Tam měli na komunikaci učitele angličtiny, kterému říkali „expert“. Podle nich uměl anglicky, ale popravdě to byl i tak docela boj. Když jsme se ho zeptali, jestli by i ostatní učitelé chtěli, aby je někdo doučil angličtinu, jenom koukal, zatímco ostatní se zubili a dokola opakovali: „Yes, he English teacher.“ Nutno dodat, že tohle byl jeden z nejhorších případů. Na ostatních místech jsme získali velké množství informací o tom, jak se věci ve skutečnosti mají a co by mělo nebo mohlo být lepší i díky tomu, že s námi šel učitel z jiné školy jako tlumočník. Bylo dost drsné vidět nacpané třídy, kde děti musí sedět na zemi v pološeru, odlehlé vesnice bez vody, kde žijí komunity a kasty lidí, o které se nikdo nezajímá a které by bez cizí pomoci nikdy nedostaly vzdělání. Poznat děti, které do školy musí chodit několik hodin pěšky, protože v oblasti není jiná střední škola. Vstávají v pět nebo šest hodin ráno, před odchodem do školy jdou ještě na pole, a když se ze školy vrátí, znovu pracují. Na domácí úkoly zapomeňte. Je třeba sklidit proso a rýži, podojit buvola nebo nakrmit slepice. Přitom látka, kterou probírají ve škole, je srovnatelná s tím, co se učí u nás. Na lepší vybavení škola ale nemá peníze, takže všechno je jen bohapustá teorie. Žádné laboratoře, počítače nebo modely. Těžko si lze představit jak předvést a vysvětlit třeba Archimédův zákon, když k dispozici není nejen kádinka a těleso ponořené do kapaliny, ale ani samotná kapalina. Možností a nápadů, jak pomoct, je až hrozivě moc. Když navštívíte školu a položíte pár otázek, všichni kolem vás začnou mít pocit, že jste je přijeli zachránit. Je opravdu nutné si včas uvědomit, že není možné pomoci každému. Nepřijeli jsme spasit svět a nespasíme ani Nepál.

Creating identity aneb vytvoř si vlastní identitu

Pro naši výuku jsme si vybrali naši „starou známou“ školu Khandadévi, která byla vlastně tou úplně první, kterou jsme tady v Nepálu navštívili a na jejíž stavbu prostřednictvím Namasté Nepál přispěl velkou měrou také Jihomoravský kraj. Tady jsme také při provádění monitoringu strávili nejvíc času, takže se s místními učiteli a některými studenty dobře známe. Náš plán je jednoduchý: chtěli bychom učit vyšší ročníky, tzn. osmou a devátou třídu (dětem je třináct až šestnáct let), a zaměřit se především na konverzaci. Protože studenti nejsou na něco jako mluvení v angličtině vůbec zvyklí, půjdeme formou hraní různých her od jednoduchých věcí ke složitějším. Jednoduchými jsou v tomto případě myšleny opravdu úplně základy typu: jak se jmenuješ, kde bydlíš a kolik ti je let, protože říct i jenom tohle představuje pro většinu studentů problém. Vyvrcholením našeho snažení je potom hra „Creating identity“, ve které mají děti za úkol vymyslet podle fotky nějakého člověka (máme s sebou v Kouzelném sudu asi stovku fotek lidí z celého světa) jeho kompletní identitu. Všechno od jeho jména, země odkud pochází nebo zaměstnání až po rodinu, záliby a osobní příběh budou zapisovat do připravených formulářů. Při závěrečné hodině pak každý odprezentuje identitu „svého“ člověka a umístí jeho fotku na mapu světa.

Škola, Nepál

Nejdřív ale musíme děti jednotlivé věci naučit, což je často fakt na bednu. Malí Nepálci těžko chápou, co po nich chceme především proto, že na podobnou formu výuky nejsou vůbec zvyklí. A angličtina jim to navíc dost komplikuje, takže musíme všichni projevovat velkou, ale opravdu velkou dávku trpělivosti.
Některé hodiny, které učíme, jsou opravdu maso. Šedesát až osmdesát dětí je nasáčkovaných ve třídě tak malé, že když chcete například hrát na kytaru, musíte si sednout na první lavici, protože mezi tabuli a první řadu se prostě nevejdete. Dětí se v jedné lavici mačká někdy až šest, takže když chcete, aby někdo vstal a ukázal na mapě třeba Afriku, můžete vyvolat tak maximálně sami sebe. I když jsme učili ve dvou, dávalo nám to zvlášť zpočátku dost zabrat. Nutno ovšem dodat, že děti většinou pozorně poslouchají, a ty lépe anglicky mluvící se dokonce zapojují do výuky.

Má to smysl?

Obyvatelé horských vesnic, Nepál

Ze začátku jsme měli strach, jestli to děti bude bavit, jestli nám budou rozumět, jestli to budou zvládat, jak to budeme zvládat my a jestli to vůbec bude k něčemu dobré. Děti (a často bohužel i učitelé) mají jenom pasivní znalost angličtiny, neumí ji ale použít. Nedokážou anglicky mluvit ani rozumět. Povětšinou jim chybí také tolik potřebné sebevědomí a nezvládají základní dovednosti. V průběhu času se naštěstí začalo ukazovat, že to smysl má. Děti se otrkaly, přestaly se stydět, začaly nám líp rozumět, nebály se mluvit a hlavně bylo vidět, že je to prostě baví. Už jenom samotný fakt, že se jim někdo věnuje jinak, než jsou běžně zvyklé, byl pro ně přínosný. Podle všeho to tedy vypadá, že náš plán s posíláním dobrovolníků do škol má smysl. Několik měsíců po našem návratu do České republiky se projektu dál věnujeme a k naší radosti se nám stále hlásí lidé, kteří by chtěli pomoci stejně, jako jsme chtěli my. I když v současnosti je oblast Nepálu, kterou jsme navštívili, stále bez většího zájmu turistů, okolní svět se nekompromisně tlačí do všech zapomenutých míst a je jen otázkou času, kdy se dostane i sem. A všichni tihle usměvaví, vstřícní a bezelstní Nepálci budou bez základního vzdělání bezmocní proti všemu, co na ně čeká.

Více o projektu Kouzelný sud najdete zde.

Dům, Nepál

Expediční fond je podporován těmito společnostmi:

Partneři Expedičního fondu:

Koktejl_2.jpg

Humi.jpg

ECP_1.jpg

KATADYN.jpg

Gumotex.jpg

Hedvabn___stezka.jpg

Oficiální partneři:

__esk___speleologick___slope__nost.jpg

__esk___horolezeck___svaz___mal__.JPG

Vesm__r___mal__.jpg

Významní sponzoři Expedičního fondu:

Svojtka.jpg

Sambarsport

HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Veškeré příjmy z inzerce věnujeme na neziskové projekty prostřednictvím Expedičního fondu. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.

Zkušenosti čtenářů

Vašek a Terka

Ahoj,pěkné počtení. My se před měsícem vrátily z Nepálu, kde jsme mimo jiné 5 týdnů učily Aj a Tv ve vesnici Madan Kundari, kde jste také pobývali!!! Určitě se ozvěte na mail, rádi bychom pokecali a vyměnily zážitky.Máte pravdu, že výuka je složitá (je to jiný svět) ale smysl to má a my jsme odjezd z vesnice obrečeli.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí