Za deset let od svého prvního vydání přispěl bestseller Laurence Gonzalese nejen k záchraně mnoha lidí v těch nejodlehlejších pustinách, ale i k ozdravným změnám v životech bezpočtu běžných čtenářů. Kdo přežije, kdo zemře a proč? Přečtěte si pravdivé příběhy o zázračných přežitích i náhlých úmrtích.
Kombinace dobrodružného vyprávění, vědeckých poznatků o přežití a praktických rad pomohla lidem – od nejvýznačnějších byznysmenů přes armádní důstojníky a pedagogy až po lékaře psychiatry – pochopit, jak účinněji zvládat stres, vyhodnocovat rizika a rozhodovat se pod tlakem.
Příběhy mnohdy až neuvěřitelné jsou rámovány zázračným přežitím autorova otce při letecké katastrofě na konci druhé světové války. Muž, který měl zahynout, ale nestalo se tak, stál u zrodu neskonalé touhy svého syna přijít na kloub otázce, na niž se jen těžko hledá odpověď – proč někdo přežije a někdo ne. V novém vydání Laurence Gonzales přibližuje v předmluvě, jak může kniha čtenářům pomoct překonávat i ty nejtěžší životní překážky. Jeho poutavé vyprávění jistě osloví, poučí a motivuje celou novou generaci čtenářů.
Knihu Umění přežít si můžete zakoupit v nakladatelství Jota.
Ukázka z knihy Umění přežít:
O to, jak přežít ve chvílích krajního nebezpečí, jsem se začal zajímat velice brzy. Vlastně hned jak jsem se jako malý kluk dozvěděl, co dělal otec za války. Že přežil, zatímco mnoho dalších zemřelo, znamenalo pro mě strašně moc. Poslouchal jsem ty příběhy pořád dokola a nemohl přijít na kloub těm skrytým záhadám. Jak to, že nedopadl jako jeho kamarádi? Je tedy jasné, že disponuje nějakou zvláštní, nepopsatelnou schopností. A bytostně jsem cítil, že ani moje jablko nepadlo od stromu příliš daleko.
Časem jsem dospěl k názoru, že nejprve se člověk musí nechat ošlehat plameny strachu v situacích mezního nebezpečí. Vždyť i otcův život vypadal spíš jako bitva. Všichni okolo něho zemřeli, ale on žil dál, s úsměvem na tváři. Postupně jsem i já začal vyhledávat své vlastní bitvy, svá nebezpečí. Záměrně jsem se vystavoval riziku, abych je následně mohl přežít. Bydleli jsme u bažinatého říčního ramene v jihovýchodním Texasu a někdy v sedmi letech jsem si tam našel svou vlastní divočinu plnou aligátorů, želv kajmanek, chřestýšů i jiných jedovatých hadů a vůbec všemožných podivných stvoření.
Má irsko-německo-katolická matka měla spoustu dětí, kdo by je taky všechny uhlídal? Vyrůstal jsem pěkně nadivoko. Ve čtvrté třídě jsem o svých dobrodružstvích začal psát. Po dvacítce jsem už totéž dělal jako novinář. A po třiceti letech mi došlo, že jsem vlastně celý život psal o existenci na ostří nože, aniž bych si to nějak zvlášť uvědomoval. Ale po každé příhodě jsem se vracíval domů s otázkou: bylo tohle ono? Normálně jsem jenom přežil? Nebo existuje něco víc?
Stal se ze mě pilot. Psal jsem o velkých leteckých neštěstích, o hranici mezi životem a smrtí, na které se kdysi ocitl i otec. S mým tehdejším zájmem o vědu jsem se domníval, že musí existovat nějaký výzkum, jenž by mi pomohl objasnit záhady přežití. Dnes a denně jsem na tohle narážel. Potkával jsem se s normálně racionálně uvažujícími lidmi, kteří se ale zabili jenom proto, že se v daný okamžik zachovali nevysvětlitelným způsobem – navzdory všem radám, navzdory zdravému rozumu. Varujete zkušeného, rozumného chlapa na sněžném skútru, aby nejezdil nahoru na kopec. Nejspíš utrhne obří smrtící lavinu. On tam ale stejně vyjede − a zařve.
Stejně tak třeba ostřílený zálesák může jít špatným směrem, ovšem nevzdá to, dokud neskončí úplně zasekaný v bezedných hlubinách pralesa. Nejednoho přístrojového potápěče vytáhnou mrtvého s dostatkem vzduchu v lahvích. Šel do kytek, protože si vyndal z úst regulátor. Kdybyste ho mohli nějakým kouzlem přenést na hladinu vteřinu předtím, než to udělal, a zeptali se na důvod, řekl by vám, že je to totální blbost: bez regulátoru je prostě smrt. A kdybyste se jich mohli zeptat potom, řekli by, že si ho vyndat nechtěli. Jasně že neměli v úmyslu to zabalit.
Potom co jsem přečetl stovky zpráv o nešťastných událostech a napsal hromady článků, začal jsem se pídit, zdali v nás neexistuje nějaká záhadná skrytá síla způsobující takové šílené chování. Většina lidí nechce přistoupit na to, že by náš rozum neřídil, co děláme. Věříme ve svobodnou vůli a racionální chování. Jenže tyto předpoklady narážejí ve chvílích, kdy vidíme rozumné lidi dělat nerozumné věci. Podobně nepochopitelné otázky se vynořují v souvislosti s těmi, kteří přežijí, a s těmi, které to štěstí minulo. Vím, že zkušeného lovce může jediná noc, kdy zabloudí v lese, stát život, zatímco čtyřleté dítě totéž přežije. Když se ztratí pět lidí na otevřeném moři a dva se vrátí, v čem tkví ten rozdíl? Kdo přežil nacistické koncentrační tábory? Proč zahynula v Antarktidě Scottova výprava, zatímco ta Shackletonova za stejných podmínek nejenže přežila, ale dařilo se jí dobře? Jak je možné, že sedmnáctiletá dívka vyšla ven z peruánské džungle, zatímco spolu s ní ztracení rodiče to vzdali a zemřeli?
Bylo šílené si uvědomit, jak je přežití nepředvídatelné, protože věda přece hledá předvídatelnost. Ve chvílích, kdy jsem se přehraboval v popelu katastrof, se však začínaly přede mnou zjevovat obrysy vysvětlení. Většina z toho, co jsem za léta výzkumů objevil, nebyla nic nového. Seznámil jsem se s nejnovějšími poznatky ohledně mozkových funkcí stejně jako s těmi nejzákladnějšími principy známými po staletí (v některých případech po tisíciletí), i s psychologií, která popisuje mechanismy našeho uvažování v extrémních situacích. Tyto principy platí, ať řádí hurikán nebo se rozvádíte, vyhodí vás z práce, bojujete s nemocí, stavíte se na nohy po úrazu nebo se snažíte udržet chod rozpadající se firmy v nelítostném konkurenčním prostředí.
Je snadné si představovat, že máte-li přežít uprostřed velehor, hraje roli výbava, trénink a zkušenosti. Ale ukazuje se, že když přijde na lámání chleba, je tohle všechno samozřejmě v pořádku, ale ve hře je ještě víc. My, co vyrážíme do terénu nebo nás vzrušuje souboj s přírodními silami, moc dobře víme, že zkušenosti, trénink, moderní vybavení nás ve skutečnosti mohou zradit. Člověku se západním a vědeckým způsobem uvažování se nechce chápat, že ten křehký předěl mezi životem a smrtí nespočívá v tom, co máte v batohu nebo v hlavě. Jakkoliv to může znít otřepaně, záleží na tom, co máte v srdci.
