Přestože civilizace neúprosně proniká i do nejodlehlejších míst světa, stále ještě je možné najít taková, kde žijí lidé podle svých tisíciletých tradic, prostě a přirozeně. Takové jsou tradiční vesničky na východě indonéského souostroví Malé Sundy.
Ostrov květin
Indonéský ostrov Flores leží ve východní části archipelagu a patří do souostroví, nazývaného Nusa Tenggara – neboli Malé Sundy. Tvoří ho několik desítek spíše drobnějších ostrovů – Flores, přezdívaný „Ostrov květin“, patří v oblasti k největším. Je sopečného původů a tím pádem poměrně hornatý – od východu k západu měří zhruba 360 km. Vzdálenosti od jedné vesnice, od jednoho města ke druhému jsou poměrně velké a stav silnic k rychlosti jízdy rozhodně nepřispívá. Větších měst je jen několik – přístavy Labuhan Bajo, Ende, Larantuka, Maumere a horská Bajawa.
Ta je na rozdíl od přístavů, které mají přinejmenším jakousi strategickou hodnotu, v podstatě jen přepřahací stanicí na cestě z Labuhan Bajo do horské vesnice Moni, která je odrazovým můstkem pro výstup na největší lákadlo Floresu – sopku Keli Mutu s jejími proslavenými třemi různobarevnými jezery. Svítání na Keli Mutu patří k úžasným zážitkům pro každého, kdo nelituje vstát ve čtyři ráno a třást se v ranním chladu na okraji kráteru. Jezera jsou tři a podle místní legendy v každém z nich přebývají duše zemřelých předků – ve smaragdovém duše mladých lidí, v temně modrém starců a v černém – jak jinak – duše zločinců. Dojet sem z pobřeží „na jeden zátah“ je ovšem nemožné, a proto je Bajawa tradiční zastávkou a noclehem. Jinak je to ovšem hnízdo bez jakékoli zajímavosti a půvabu.
Tradiční vesnice
V okolí je možné navštívit několik takzvaných „tradičních vesnic“ (Campung tradisional), jak se jim tady říká. Zlé jazyky tvrdí, že jejich obyvatelé jsou k setrvání ve starodávných podmínkách motivovány, možná spíše nuceni politikou indonéské vlády a že jde o jakési „non-stop skanseny. Lidé zde žijí postaru, bez elektřiny, vodovodu a dalších vymožeností civilizace – buď proto, že nic jiného neznají a okolní svět jim právem připadá cizí a nepřátelský, možná ale i proto, že jim umožňuje život bez námahy.
Zdejší vesničané překvapivě nemluví nejen anglicky, ale ani úředním jazykem země – Bahasa Indonésia. Mají vlastní, značně odlišný dialekt a pokud používají indonéštinu, jedná se výhradně o pečlivě a do úmoru naučené žalmy. Jsou totiž bez výjimky oddanými katolíky. Jejich rodový vývoj přeskočil z animismu, plného tajemných bůžků a pověr rovnýma nohama dozaníceného křesťanství.
Kolem Bajawy je těchto osad hned několik – některé dokonce doporučované v oblíbených průvodcích Lonely Planet. Nejsnáze jsou dosažitelné na motocyklu. Ve městě sice není žádná oficielní půjčovna, ale tento způsob dopravy je tady zcela běžný a vždycky se najde někdo, komu se pár rupek navíc bude hodit, a kdo vám stroj na celý den pronajme.
Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Idylická vesnička Luba
Odměna ovšem není ledajaká. Vesnička Luba je zcela autentická, ukrytá v mělkém dolíku. Celkem sedmnáct stavení prý obývá dohromady sedmapadesát pravověrných křesťanů, o čemž se můžeme přesvědčit přímo na návsi, které vévodí několik náhrobků s velkými kříži. Domky jsou dřevěné, s typickými vysokými střechami s krytinou z banánových listů a na teráskách často ozdobené buvolími rohy.
Osada je plná idylických obrázků zašlých časů. Domácí vás určitě pohostinně pozvou k posezení. Nic jiného vám nabídnou nemohou. Sedí a usmívají se. Nemluví – není důvod. Mladý muž zasněně pokuřuje a znalecky obzírá kabonící se oblohu. Asi bude pršet. Babka v koutě plete košík z palmových listů a polohlasně pozpěvuje jakousi náboženskou píseň. „Alelujááh, alelujááh.“ Co chvíli koulí očima, křižuje se a vychrtlou ručkou si taktuje do noty. Osud jí zjevně přichystal šťastné stáří, protože je už od prvního pohledu úplně senilní a ve své víře zcela spolehnutá na svého Pastýře…
Na zápraží dalšího domku posedávají dva staříci v potrhaných saronzích.O kousek dál zase žena středního věku tká na domácím stavu tradiční látku ikat. Jeho výroba prý může trvat i několik týdnů, ale ženě to nevadí. Nemá zrovna žádnou spěchající objednávku. Až bude přehoz hotový, pokusí se ho nabídnout někomu z nečetných návštěvníků. Nebo ho třeba syn dokonce vezme na trh do Bajawy. Ale stejně se možná ani tam neprodá. Místní o něj nemají zájem a pro turisty je příliš neskladný a těžký. Nevadí – aspoň že ruce nezahálí…
Na zápraží jedné z chýší sedí na bobku úžasná stařenka s bílými kudrnatými vlasy a bezzubým betelovým úsměvem, jako sova, čekající trpělivě na příchod soumraku. Už brzy vzlétne…
Všudypřítomný betel
Žvýkání betelu je v Indonésii, a vlastně v celé jihovýchodní Asii velmi rozšířené. Arekový oříšek s trochou vápna se zabalí do listu pepřovníku betelového a užívá se tak trochu jako naše žvýkačka. Žvýkat lze při práci i odpočinku, a bývá jediným zpestřením namáhavého života domorodců. Má mírně omamný účinek, navozuje dobrou náladu, tiší hlad a žízeň.Nevýhodou je ovšem fakt, že sliny a celá ústa po aplikaci krvavě zrudnou. Ulice indonéských měst jsou celé zacákané krvavými plivanci. Po dlouhodobějším užívání betelu také zčernají a nakonec i vypadnou zuby. Široký přátelský úsměv pak může vypadat poměrně hrůzostrašně.
Jen o pár kilometrů dál strastiplnou cestou leží větší, ale bohužel také turismem mnohem postiženějšívesnice – Bena. Hned první stavení je přestavěné na kiosek. Nabízí všudypřítomnou coca-colu a pivo – pochopitelně nechlazené a za nekřesťanské ceny. Tabule před ním hlásá: „Welcome to the traditional village!“ Platí se tu vstupné. Celoročně obývaný, i když malebný skansen postrádá atmosféru. Lidé zřejmě nepracují – celý den sedí na schodech svých domků a nechávají se okukovat a fotografovat. To je teď zdroj jejich živobytí, jejich zaměstnání. Jsou živými exponáty přírodního muzea.V drobném dešti pod zataženou oblohou jsou střechy domů i tváře pod nimi tmavé a zamyšlené. Jakoby se tady už nežilo – jen čekalo. Nač? Paradoxně jen náhrobky na návsi, ozdobené květinami vypadají vesele a radostně.
Věčný rozpor mezi objevováním a vykořisťováním je právě tady, v Indonésii velmi patrný. Návštěvník přináší této dosud velmi chudé zemi peníze, potřebné pro rozvoj země a vzdělání lidí, ale současně ničí její tradice. Zdejší obyvatelé napodobují naše zvyky, aniž by chápali, z čeho pramení. Do jejich prostředí nezapadají. Nepřinesou jim pohodlí a bohatství, které nám přisuzují, ale připraví je o tisíce let ověřený a smysluplný způsob života.
To vypada Saso, ze si v Bajawe nezazila trh. Behem nej je tam dost zivo, slezou se lidi z okolnich vesnicek a tuak (palmove vino) tece proudem…My jsme tam diky nemoci vykejsli skoro tejden a posedavani na zaprazi s nasimi „domacimi“, pozorovani bourek nad Kelimutu a dlouhe rozhovory o pocasi, jidle a vubec o zivote nas znova utvrdili v tom, ze spech je jen marnost…:-)