Kde najít v Bhútánu pizzerii

Nejhorší silnice vede v Bhútánu do hlavního města

Hlavním městem Země řvoucího draka je Thiphu v nadmořské výšce 2 320 m n.m. Rozkládá se v údolí řeky Wangchhu, které je daleko užší než údolí řeky Paro, téměř bez lesů, jen s obdélníky políček a houstnoucí zástavbou. Paradoxně je cesta do hlavního města Bhútánu, v jehož bezprostřední blízkosti žije i královská rodina Wangchucků, skoro nesjízdná a prašná tak, že není vidět na krok. Ani pečlivě zavřená okna mikrobusu nás neochrání před jemnými částečkami zeminy, kterými je okolní vzduch zcela nasycen. Skoro se nedá dýchat a šedavá špína usazující se na tvářích a vlasech začíná být viditelná. 31 km mezi Chuzomem a Thimphu jedeme skoro 4 hodiny. V řadě kodrcajících se náklaďáků, se proplétáme mezi pracujícími silničními dělníky, kteří drtí skály na štěrk a holýma rukama srovnávají povrch cesty.

Chuzom je jedním z kontrolních bodů na naší pouti po Zemi hřmícího draka. Tak zvaných „check posts“ je na území Bhútánu poměrně hodně. Jsou to budky se závorou a několika policisty a vojáky, postavené většinou na hranicích jednotlivých krajů – dzongkhagů. V těchto budkách kontrolují pasy a povolení k cestě všech cizinců, kteří okolo projíždějí. Doklady v jednom balíku musí předložit vedoucí skupiny. Někdy se okolo kontrolního bodu vytvoří pěkná fronta. Obzvláště když na místo dorazí linkový autobus plný cestujících (většinou Indů a Bhútánců) se střechou prohýbající se pod zavazadly. Policista obchází dopravní prostředek, vše prohlíží a pak namátkou vybere pár ranců a beden, které si nechá na zemi otevřít. Specielně Chuzom je důležitý dopravní uzel, kde se křižují cesty do Puentshonlingu, Para, Thimphu a Haa. Stále je ucpaný vozidly a je třeba počítat s menším zpožděním na cestě. My si půl hodinku postávání v ranním chladu zpříjemňujeme poskakováním a prohlídkou 3 velkých chortenů, které od soutoku řek odhánějí zlé duchy a ďábelské síly.

Thimphu si zamilujete až po třech dnech

Thiphu je na první pohled ošklivé, špinavé město, které vypadá jako staveniště. Nová výstavba je všude. Domy, chrámy a kostely, chorteny, silnice, vše skoro roste před očima. Teprve po dni stráveném procházkou po Thimphu a jeho okolí, přicházíme městu na chuť a uchváceně prolézáme všechny památky, nové buddhistické modlitebny, uličky trhů i místní bary a pohostinství. Lidé jsou přejemní, i když trochu rezervovanější než je v Bhútánu zvykem. Nikdo nás neoslovuje a nepokřikuje na nás. Prostě hlavní město.

Královský dzong – Trashi Choe Dzong, kde má svoji kancelář i král země, navštěvujeme až večer po 17 hodině. To se uzavírají zde umístěné kanceláře ministerstva sociálních věcí i králova pracovna a naopak, otevírají brány kláštera pro náhodné příchozí. Soumrak dzongu sluší, vznešená stavba na pozadí červánků usínajícího odpoledne vyzařuje mocnou duchovní sílu a klid. Oproti jiným, námi navštíveným klášterům a goembám, je zde poměrně velký ruch. Přes nádvoří přecházejí mniši, místní obyvatelé i skupinky turistů, blikají fotoaparáty, zní odborný výklad historie v angličtině i němčině.

Po celodenních zážitcích jsme úplně uondaní a zralí na dobrou večeři a místní pivo. Bhútánským jídlem, které je trochu podobné indickému, ale je o poznání ostřejší, jsme trochu unaveni. Rýži se zeleninou, chilli a kousky masa nebo ryby jíme už tři neděle bez přestávky v poledne i večer. Bouřlivě tedy vítáme první (a poslední) pizzerii, kterou jsme v Zemi hřmícího draka objevili. Je jasné, že vlivům západu nelze odolat ani v srdci Himalájí. Pizza je výborná (i když neuvěřitelně drahá), vše ostatní je ale bhútánské. Včetně piva Druk 1100, úsměvů a fotografií oblíbených zástupců královské dynastie na stěnách. Jako většinou ve všech veřejně přístupných místnostech v Bhútánu, i zde visí velký společný obrázek mladého krále Jigme Khesar Namgyal Wangchucka a jeho otce (bývalého IV. krále) Jigme Singye Wangchucka. Okolo pak různé samostatné rodinné momentky zachycující otce, syna i dědečka (III. krále Bhútánu) za různých význačných událostí mezi pestrou výzdobou a bílými, oranžovými i žlutými stuhami. Lid svého panovníka ctí a má ho rád.

Thimphu si zaslouží aspoň 3 dny pobytu, pak vám vyloženě přiroste k srdci. Nejen proto, že je to údajně jediné hlavní město v Asii, kde dopravu neřídí semafory, ale policista v kukani uprostřed ulice. Ale tako proto, že zde zažijete vznešenost klášterů i bídu slumů, oblíbenost Národního vzpomínkového chortenu, divadlo hudby i pouliční prodavače „doma“ – směsi betelových oříšků, zelených listů a vápna.  Kde trhy voní kořením a obětními ohni, všude zní smích a  dohadování nakupujících mnichů, štěbetání maminek, které hovoří o novinkách dne a u toho dětem vybírají vši z vlasů, houkání klaksonů a mumlání modliteb, kde se vám mezi nohama stále pletou vyhlášení bhútánští psi, kteří ve dne polehávají a v noci vyjí. Thimphu vyzařuje nedefinovatelnou pohodu všedního dne, plnou kontrastů mezi novým a starým světem, mezi minulostí a budoucností. A v neposlední řadě, pyšní se nádherným okolím včetně Motithang rezervace, kde uvidíte typické bhútánské zvíře, legendami opředené takini, národní symbol s vazbou na bhútánskou náboženskou historii a jeden z bláznivých kousků buddhistického mnicha Drukpa Kunleye.

Nejširší nabídku průvodců a map Bhútánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Přes sedlo ďáblů do Phunakhy

Do roku 1961 byla hlavním městem Země hřmícího draka Phunakha, známá především svým kouzelným klášterem na soutoku řek Mo a Pho (Matka a Otec). Z Timphu je to do Phunakhy 76 km, cesta vede přes průsmyk Dochu La ve 3 140 m n.m. a pak rychle klesá do Methsiny, předpolí Phunakhy. V průsmyku Dochu La vás zamrazí nejen přítomností údajných ďábelských sil, ale i při procházce mezi 108 chorteny postavenými jako vzpomínka na 108 Bhútáncú, kteří zahynuli při přeshraničních bojích s nacionalisty Assámské teroristické organizace ULFA. Protože v průsmyku Dochu La se většinou nemění jen nadmořská výška a pocity, ale i klima a rostlinstvo, je většinu času zahalen v cáry mlhy. Ta se proplétá mezi modlitebními vlaječkami a dokresluje pochmurnou atmosféru místa. Sjezd do Metshiny je pak mnohem veselejší. Vegetace se dramaticky mění z borovic, dubů a javorů opět na deštný prales plný rododendronů, cypřišů, palem a banánovníků.

Phunaka leží ve výšce pouhých 1 200 mn.m. v úrodné rovině s občasnými usedlostmi a kláštery. V okolí snad nejzajímavější je Khuruthang Goemba, kterou v roce 2005 vybudovala matka IV. krále země v kopcích na Metshinou nebo Chimi Lhakhang. Leží při vjezdu do Phunak Tsang Chhu, jehož základní kámen byl položen v roce 1499 a dodnes je oblíbeným poutním místem, usazený jako drahokam uprostřed barevných čtverců políček, na strmém břehu řeky. Sám Phunakha Dzong je ale bez konkurence, strategicky vystavěný na soutoku líné, sytě modré Mo Chhu s kalnými ledovcovými vodami Pho Chu. Pohled na klášter je nádherný. Na hrdý, zároveň však ladný bílo-červený buddhistický komplex se zlatými střechami, vzrostlými stromy jaracanda a pamětním chortenem v předpolí.

Phunakha Dzong je 180 m dlouhý a 72 m široký, se třemi výraznými chrámovými věžemi, údajně je to nejkrásnější Bhútánský klášter. Jeho hlavní zlatý dóm byl vybudován v roce 1676 a málem zničen při obřím požáru v roce 1986. Tehdy ubytovny mnichů s rezidencí nejvyššího mnicha Je Khenpo vzpláli jako troud díky zapomenuté svíci a lehly popelem. Naštěstí se však zrovna v době požáru v blízkosti kláštera utábořila část bhútánské armády na vojenském cvičení a univerzitní výprava prahnoucí po poznání historie státu. Když se z nádvoří Phunakha Dzongu vyvalil šedý kouř, spolu s místním obyvatelstvem a mnichy přispěchali na pomoc a začali hasit. Vojenské cvičení, do kterého se zapojila i bhútánská inteligence, duchovní buddhistická elita a místní zemědělci. Mělo zásadní smysl, když ruce všech zachránců pospolu ve dvou řadách posílaly vodou naplněná vědra od řeky k ohni a zase zpátky pro další závlahu. Hašení požáru tehdy trvalo 7 hodin a jen díky neutuchající vytrvalosti náhodných svědků požáru a jejich obětavosti byl klenot Země řvoucího draka zachráněn. Hned další rok pak zde mniši  pro jistotu vybudovali hydranty….

Šťastné zpoždění

Poslední noc, když se loučíme s Thimphu, prší a řvou psi. Ráno je ale slunečné, jako většinou v listopadu, a tak náš rozlučkový pohled na kypící hlavní město je plný odlesků úsměvů. Před námi je 175 km krkolomné cesty do Phuentshonlingu a odtud dalších 6 hodin jízdy do indické Bagdogry. Putování je obtížné načasovat, za každou zatáčkou může číhat problém, zdržení, které nám zkomplikuje život….

Jsme ale už úplně otrkaní a klikatá stezka do hor nám strach nenahání. Den pomalu plyne při rytmickém kodrcání a naklánění nad svahy příkrých srázů. Až do vesnice Chapcha vydrží nádherné počasí, zdržuje nás ale časté opravování silnice za oboustranného provozu. Při příjezdu do Chhuky začíná z podmračené oblohy pomalu padat jemný déšť, který prach přetváří na bahno. Odbočujeme na Gedu, stále poprchává, cesta je šedivá a vodopády Toktokachhu hučí za clonou mlhy. Tak to snad už zvládneme….

Zbývá 60 km do cíle dne – pohraničního města Phuentshonlingu. A pak zmatek, hluk a ticho. Dvě auta před námi se sesul horní svah nad silnicí, sesuv strhl vše, co mu stálo v cestě do hlubokého údolí, jen mírně odkloněný ze své ničivé trasy několika vzrostlými stromy. Vlastně jsem ráda, že jsme víc nepospíchali a zůstali naživu.

Po prvním šoku vyskakujeme z minibusu a jdeme se podívat na tu zkázu před námi. Pobíhá tady pár indických silničních dělníků, od Gedy přijíždí džíp s několika vojáky, po hodině i válec a bagr. Důležitě vypadající Ind v zelené uniformě s mobilem u ucha organizuje veškeré dění, dopravu, záchranné práce. Pomalu se stmívá a my čekáme, jestli se ještě dnes podaří cestu zprůjezdnit. Přestává pršet, jsme ale provlhlí a tak nás rozklepává zima, možná i nejistota, jestli vůbec stihneme letadlo z Bagdogry.

V hluboké noci, pod spiklenecky mrkajícími, oparem zmatněnými hvězdami, se konečně dává had aut a náklaďáků do pohybu. Opatrně, centimetr po centimetru se sune přes nebezpečný úsek, rozsvícená světla krájí silnici na pruhy, za kterými začíná černočerné neznámo. Cesta je zlá ale je to cesta a vede nás domů. Konečně se vyjasnilo, nebe je poseté drahokamy a my se řítíme rychlostí 8 km za hodinu nocí v Říši hřmícího draka……. Ke štěstí stačí tak málo.