Jméno a příjmení
Kateřina Tvardíková (Sýkorka, Káťa)
Na kolik se cítím
Na to kolik mi je, tedy na 24, ale zrovna včera mi nechtěli prodat víno pro kamarádku k svátku – to se pak jeden cítí spíš jak blbec.
Oblíbené země
Irsko – asi jsem přeci jen trochu Kelt, Papua Nová Guinea – země, která si mě získala a která mě uvrhla do kolotoče a studia tropické ekologie.
Na kterých místech se mi hodně líbilo
Ostrov Texel (Holandsko), Galway (Irsko), okolí Monte Negoiu (Rumunsko) Mt. Wilhelm (PNG), Tikal (Guatemala), Chacahua (Mexico) a spousta dalších míst, která byla zajímavá právě spíš kvůli lidem, které jsem tam potkala a ne až tak kvůli místu samému.
Cesta, které si nejvíce vážím
Expedice na Papuu, kterou nám zprostředkovala fakulta, dala nám šanci přičichnout k tropické ekologii a mě tím vypustila na novou životní dráhu.
Nejdelší cesta
Mexiko (2 měsíce intenzivně), Irsko (4 měsíce extenzivně)
Proč cestuji a co mi to dalo a vzalo?
Jako menší jsem si vystačila s několika hektary louky, lezením ve starém lomu a měla jsem za odpoledne tolik zážitků, co by vydalo na půl knížky. Jak člověk roste, tak ne že by za humny nezažil dobrodružství, ale mám pocit, že je spíš okolím donucen k tomu, abych přinášel a vyprávěl příhody z větší dálky, z větších luk a z vyšších lomů. Zkuste si porovnat, kolik je cestopisů popisujících louku za humny, a kolik o zemích stovky kilometrů daleko. A tak mě do světa táhne potřeba zjišťovat, nakolik se moje louka liší od těch všech zbylých. A když se pak z dálek člověk těší domů, na to až zkontroluje čolky v tůňce – tak si uvědomuju, že cestování mi dalo obrovskou radost z toho, že se mám kam vracet. A co mi vzalo? Iluze, neb hodně luk světa má velké problémy a mají se mnohem hůř, než si my odtud dokážeme představit.
Cestovatelské Curriculum Vitae
Jako malí jsme hodně jezdili s rodiči po Čechách, Slovensku. Pak jsme se s nimi vydali se stany na jih Evropy a poprvé viděli moře a já se poprvé projela na plachetnici. Během střední školy jsme spolu s kamarády začala objevovat hory hlavně východní a jižní Evropy a pak jsem se vrhla i na placatější místa. První plackou byly nížiny Španělska a Francie. Následovala první dlouhá a úplně samostatná cesta do Irska, pak Holandsko a Belgie. Jak se zvětšovala touha po jiném klimatu, tak bylo třeba uniknout na Papua Novou Guineu a následně do Mexika a Guatemaly.
Navštívené země
Evropa bez severu (Norsko, Finsko, Island) a východu (Turecko, Ukrajina, Bělorusko, Černá Hora), dál Papua Nová Guinea, Mexiko, Guatemala
Cestovatelské sny a plány
V momentě kdy si koupím letenku (jízdenku, cokoliv), tak se pro mě sen mění v plán, takže: Plánů mám spoustu. Ty nejbližší – v červenci 2009 odjezd do Ruska, Mongolska a Kyrgyzstánu. Dále pak v srpnu Bretaň a cesta kolmo domů. V únoru 2009 pak sedmi měsíční pobyt na Papui.
Sen nejaktuálnější – Keňa – a o něco vzdálenější – Panama, Chile.
Oblíbený cestovatel, dobrodruh či objevitel
Ivan Orel (Idioti na plavbě kolem světa) – Vždycky jsem chtěla být námořníkem, vzpomínám s ním na spousty modelů lodí, co se mi válí na půdě a můj první kurz plachtění, mořské nemoci … a obdiv, že tuhle cestu dokázal.
Zvláštní záliby během cestování
Coby zoolog a ornitolog, zejména pak odlov a určování jakékoliv větší i menší zvířeny, její pozorování a focení či natáčení. Fotografování taky zvířátek – lidí – a jejich gest (v některých zemích, bohužel pro mě, velký problém). Malování – zejména pro linoryty, co pak tvořím doma.
Oblíbená historka z cest
Veterinář v horách
Při cestě z Pico de Orizaba jsme už byli dost použití a vzhledem k tomu, že k nejbližšímu oficiálnímu stanovišti kolektiv to bylo 10 km cesty, tak jsme se rozhodli zkusit stopnout cokoliv – kdyby něco kolem jelo. Asi po půl hodině chůze nám zastavil první kolem jedoucí jeep, a že nás vezmou nejen ke kolektivu, ale klidně až do města. Nadšeně jsme souhlasili a netušili do čeho jdeme. Auto totiž patřilo veterinářům, kteří v horách očkovali psy. Cestou k městu bylo na programu vesnic osm. Kdyby se všichni věnovali očkování, tak by nebyl problém, pro většinu veterinářů jsme ale byli neodolatelnou atrakcí. Zvláště poté, co zjistili, že zvládnu překládat spoustu sprostých slov a že kamarád není můj přítel. Tu se jich několik začalo věnovat mému dvoření a odskakování pro kytky. Ostatní padali smíchem při výslovnosti našich nadávek a pilně je cvičili. Jen dva muži zůstali na psy. Co chvíli kolem proběhlo nějaké psisko, za ním houf dětí křičící: „un perro falta“ a někde vzadu uřícený veterinář. Po úspěšném odlovu se nasedlo a jelo dál po NEcestě. Tu přišla vhod nová sprostá slova. Všichni zezadu je pokřikovali na řidiče, pak vyskákali, ve srandě ho vyndali od volantu a posadili dozadu s tím, že dnes veze vzácné hosty. Tak se to opakovalo 8x a já zpočátku velmi pobavena postupně bledla, namačkána mezi krosnami prosila svůj žaludek o spolupráci a opravdu se moc moc těšila do města. Ujetí asi 15 km nám tehdy trvalo 5 hodin, ale vše dobře dopadlo.
Významné expedice a projekty
Objektivně významný projekt teprve chystám a bude to můj pobyt na Papui Nové Guinei.
Autor
Články zatím jen v regionálním tisku (Plzeňsko, Českobudějovický denník) o Papui, a odborné jdou právě do tisku do vědeckých časopisů Animal Behaviour a Tropical Ecology.
Promítání pro veřejnost v Budějovicích v rámci Ekofilmu (Papua), pak Domažlice (Gymnázium a veřejnost – Papua, Holandsko) a chystá se promítání Mexika (Plzeň).
Jinak promítání pro kamarády a známé.
Osobní www stránky
www.sykorky.estranky.cz
