Jak si zamilovat Lamayuru v sedmi dnech

Vesnička Lamayuru se nachází v severoindickém Ladakhu na cestě mezi Lehem a Kargilem. Doprava do této oblasti je sama o sobě dost dobrodružná. Nejprve je potřeba překonat výškový rozdíl a připravit se na možné zdravotní potíže po příjezdu z Dillí do Lehu, hlavního města Ladakhu, které leží v nadmořské výšce 3505 m n.m. Po párdenní aklimatizaci je možné vyrazit dál. Tohoto doporučení jsme se držely i my, tři holky z Česka. Po pár dnech odpočinku v Lehu, nadšené z místní kuchyně, nádherných hor a přívětivých Ladačanů jsme chtěly vyrazit do Lamayuru. Cílem naší cesty byl buddhistický festival.

Cesta je cíl – v Indii zvláště.

Měly jsme několik možností, jak se dostat na naše cílové místo. Buďto nejdražší variantu – taxi, nebo se s někým domluvit a využít share car. My jsme si však zvolily variantu nejlevnější a pravděpodobně taky nejzajímavější – a to místní autobus. Zjistily jsme, že autobus do Lamayuru jezdí třikrát týdně.

Ráno jsme s plnou polní dorazily na ušmudlané nádraží, kde na jeden z autobusu nakládali na střechu zavazadla. Ten nacpaný byl samozřejmě náš. Odevzdaly jsme zavazadla směr střecha autobusu a doufaly jsme, že se s nimi za pár hodin zase shledáme. Autobus byl přeplněný. Na sedadle pro tři seděli i čtyři cestující, nebo alespoň tři dospělí a pár dětí. Malé děti ani neměly plínky, a tak bylo trošku riskantní se posadit poblíž. K našemu překvapení byly velmi hodné, skoro neplakaly a vydržely celou cestu. Dalším šokujícím zjištěním bylo, že na střeše našeho autobusu jsou naloženy kromě zavazadel a různých zásob jídla taky velké plynové bomby.

Nedalo se nic dělat, vyrazily jsme. I když byl náš cíl vzdálený 125 km, cesta trvala šest hodin. Doprovázela nás indická hudba a pohled na pusté vrcholky horských štítů, mezi nimiž se zelenaly vesničky lemované bílými čorteny. Důležitou součástí každého dopravního prostředku v Ladakhu je klakson. Do ostrých zatáček je potřeba neustále troubit. Cesty jsou úzké, když se zadaří tak místy i asfaltové, krajnice nezpevněné a pod cestou průrvy hluboké i několik desítek metrů. Holky si vyzkoušely dobrodružnou cestu na střeše autobusu, která prý byla pohodlná a především s nádherných výhledem. Já jsem raději zůstala uvnitř s jedním s dětí na klíně.

V severoindickém Ladaku se každoročně konají buddhistické oslavy, které se plánují na pět let dopředu. Řada slavností buddhistických svátků je přesunuta na letní měsíce. Lámové tak využívají příchodu turistů, kteří jim díky vstupnému takto přispějí na restaurování i výstavbu nových svatyní. Součástí těchto slavností jsou tradiční představení v maskách – čham.

Šok první: Neomniši s kšiltovkami

Do Lamayuru jsme dorazily po poledni. Občas jsem si při pohledu dolů na roklinu a blížící se nepřehlednou zatáčku, říkala, že jestli přežiju tohle, tak snad už všechno. Po příjezdu jsme sehnaly krásné ubytování, dokonce s vlastní sprchou a evropskou toaletou. Příjemná atmosféra na nás ihned zapůsobila. Domky jsou postaveny v kopci, na jehož vrcholu se tyčí klášter. Podle pověsti zde dříve bylo jezero, které zázračně vyschlo silou modliteb buddhistického lámy.

Také díky síle větru a deště jsou v této oblasti k vidění skály vybroušené do neuvěřitelných tvarů. Na jedné z těchto skal, přímo nad vesnicí, stojí i nejstarší gompa v Ladakhu, která pochází z 10. století. Klášter jsme hned prozkoumaly a co nás zarazilo, byli mniši. Nebyli to jen tak nějací obyčejní mniši, ale „neomniši„. Kromě svého typického rudého hábitu na sobě někteří měli mikinu značky Nike, Puma. Žluté tenisky jim ladili ke žluté mnišské košili, na které měl dokonce jeden z nich postavený límeček. Takto oblečení byli především mladí kluci kolem 18 let. Nechyběli jim ani kšiltovky. Jejich image možná působila i na jejich disciplínu, která byla oproti jiným klášterům uvolněnější.

Festival začíná

Dozvěděly jsme se, že festival začíná už o den dříve. Přesný čas zahájení se nám podařilo vypátrat a tak jsme si přivstaly a už v 5:30 jsme byly připravené na první dávku festivalové atmosféry. Jednalo se o jakousi přípravu. Vše se odehrávalo na nádvoří, které bylo tvořeno z jedné strany budovou kláštera. Jedna strana byla vyhrazená pro hudebníky a mnichy, a protilehlá pak pro místní. Črvrtá strana zůstala otevřená s nádherným výhledem.

Mniši vcházeli do prostoru po zadu, zatím bez masek a kostýmů. Jejich tanec byl doprovázeny trubkami a bubny, které udával pomalý monotónní rytmus. Tanečníci našlapovali přes paty, přeskakovali z jedné nohy na druhou a točili se. Vytvořila se skupinka tanečníků, kteří společně odtančili tanec, poté se seskupili uprostřed a postupně jeden po druhém ještě zatančili před odchodem. Takto se vystřídalo několik skupin mnichů a poté se na nádvoří seskupilo všech zhruba třicet tanečníků, postupně si předávali velký buben, se kterým každý tančil několik minut. Když už bylo tančení příliš dlouhé, kochaly jsme se pohledem na hory před námi, procházely jsme se kolem kláštera nebo jsme se spřátelily s místními babičkami a vyměňovaly jsme s nimi české Hašlerky za ladacké sušené meruňky.

Nemohly jsme se dočkat až se dozvíme více informací o festivalu, o historii, maskách, smyslu tance a podobně. Naše zvědavost však musela jít ruku v ruce s trpělivostí. Snažily jsme se získat nějakou brožurku, program festivalu nebo cokoliv, co by nám ho přiblížilo, ale marně.

Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Hrůzostrašné masky bohyně Kálí

Druhý den festivalu jsme opět v brzkých ranních hodinách vyrazily do kláštera. Diváků přibylo, jak místních, tak turistů. S očekáváním a ohromením jsme sledovaly přicházející postavy v hrůzostrašných maskách a barevných kostýmech. Tanec byl stejný jako předcházející den, ale v kostýmech působil odlišně. Kostýmy se při tanci točily a sukně výřily prach. Masky měly dramatické výrazy s rozšklebenými ústy, třema očima a lebkama na místo koruny. Neustále přicházely nové a nové masky, takže bylo stále co pozorovat a zkoumat. Obdiv patřil také tančícím mnichům, protože kostýmy měly několik vrstev a muselo v nich být horko. Taky masky vypadaly těžce. Tanec byl dlouhý a vetšinu času na dvůr svítilo slunce. Nakonec opět shromáždily všechny postavy ve společném kruhovém tanci, který byl ohromující obzvlášť ve chvílích, kdy se všichni začali točit a jejich sukně vlály. Po tomto závěrečném tanci se místní shromáždili do špalíru a očekávali příchod mnichů, kteří nesli zabalené kostými a masky, kterými žehnali přiložením na skloněnou hlavu. V tu chvíli tam stáli všichni – staří v tradičních ladackých gončách, i mladí v riflích, aby dostali požehnání.

Třetí den festivalu jsme si už pospaly. Do kláštera jsme dorazily dopoledne ve chvíli, kdy mniši malovali na zem barevným pískem hvězdu a trojúhelník. Na hvězdu pak umístili tormu a na trojúhelník malé máry s mrtvolkou vytvořenou z těsta zakrytou plátnem. Tanec byl tento den podobný, ale masky úplně nové. Každá postava držela v ruce nějaký předmět. Většinou to byl šátek nebo různé posvátné předměty, jejichž bližší význam nám nebyl odhalen. Scénář byl opět podobný. V poslední části však přišly postavy nové. Mniši už tentokrát neměli masky, ale velké černé klobouky. Jejich sukně byla zdobená korálky v podobě malých lebek. Jednotlivě přitančili k mrtvolce a různými nástroji ji obřadně propíchli. Nakonec ji hlavní tanečník úplně rozsekal a jednotlivé kousky pak rozházel do obecenstva. Na závěr opět následovalo procesí mnichů žehnajících maskama.

Atmosféra festivalu byla po celou dobu velmi příjemná. I když se jednalo o obřad. Mníšci pobíhali kolem a místní přicházeli a odcházeli, jak potřebovali. Humorným aspektem celého festivalu byly dvě postavy „čertů“, kteří procházeli mezi obecenstvem a když někomu dali bílou šálu kolem krku musel přispět drobným penízem. Měli na sobě černou masku s bílými vlasy a vousy. Nepříznivým elementem byli někteří turisté, kteří neměli problém vstoupit do ohraničeného prostoru, aby si udělali fotky. Stejně tak jim nevadilo stát před skupinkou malých mníšků s objektivem pár centimetrů od obličeje. Vznikly pak takové absurdní situace, že si jiní turisti fotili tyto paparazzi.

Zasvěcovací obřady

Když už jsme si další den myslely, že festival skončil, všichni turisti odjeli a my se mohly vydat do kláštera na výzvědy. Uslyšely jsme bubnování a výkřiky. Vydaly jsme se za zvuky a zjistily jsme, že mniši a místní se vydali skrze vesnici, aby spálili tormy. Mniši předčítali z posvátných knih a místní nesli tormy a barevné obětiny vyrobené z těsta a másla. Jejich spolupráce byla sjednocená, všichni věděli, co mají dělat. Za vesnicí se rozdělal oheň a všechny krásné postavičky byly spáleny. Průvod pak při cestě zpět do kláštera navštivil domy, kde dostal pohoštění v podobě džusu a čangu (místního piva). Dědové se neostýchali vypít několik misek, my jsme ochutnaly jenom jednu. Opět jsme očekávavaly konec, ale k našemu překvapení následovavo ještě jedno větší procesí se stejným programem.

Další den jsme opět vyrazily do kláštera s nadějí, že najdeme někoho, kdo by nám pověděl více o festivalu. Domluvily jsme se s místním učitelem, který byl ochotný si na nás udělat čas. Během dne jsme vyrazily do blízkého kláštera Atitse vzdáleného 7 km. Po cestě jsme potkaly místní kluky, kteří nám ukázali zkratku přes místní kopce. Byli neuvěřitelně hodní a dělali nám přestávku každou chvilku, když viděli, že jsme zadýchané. V klášteře nám pak otevřeli všechny místnosti, uvařili nám čaj a rýži.

Tajemství zůstává tajemstvím

Večer jsme se pak dočkaly několika informací o festivalu. Dozvěděly jsme se, že přípravy trvají několik týdnů. Pro mnichy, kteří tančí v rámci festivalu, je to velká čest. Aby mohli být součástí předchází zasvěcovací obřad. A hlavně jsme dostaly potvrzující informaci, že účel festivalu je ukázat, co následuje v bardu smrti (období mezi smrtí a znovuzrozením). Po smrti provází člověka hrůzostrašně vzhlížející postavy, které mu jsou nápomocné a on je má následovat. Dramatické výjevy jsou pouze projekcí ega a nejedná se o reálnou podobu. Mrtvolka na závěr představovala špatné vlastnosti, které mohly zůstat v člověku. Její zničení má zpodobňovat odstranění pěti rušivých emocí.

Dále nás zajímalo, jestli lidi chápou význam celého festivalu a jeho smysl. Mnich nám potvrdil, že i pro mnichy je toto celé učení tantry velmi složité a že se domnívá, že ani lidé tomu nerozumí. Takže i pro nás zůstal festival zahalen tajemstvím.