V Mongolsku jsme nyní pět měsíců z plánovaného roku a jedno je jisté: žít tady a cestovat jsou dvě úplně odlišné věci. Také hodnotit národ z pozice života v Ulánbátaru není dost dobře možné. Je to jako hodnotit dva různé státy.
Kontrast mezi Ulánbátarem a mongolským venkovem je obrovský. Život na mongolském venkově je drsný, ale působí přirozeně, divoce a krásně. Ulánbátar je oproti tomu umělé, nemilosrdné šedivé město s ruskou architekturou, plné prachu, kde žije téměř polovina třímilionového národa.
Lidé zde žijí v odlišných sociálních podmínkách, problém s alkoholem je vidět na každém rohu, nezaměstnanost, děti žijící v kanálech. Průměrný výdělek dosahuje 100 dolarů měsíčně, přitom ceny jsou podobné jako v ČR. Lidé musejí mít opravdu ostré lokty, aby přežili, nehledě na ukrutnou zimu, která trvá téměř polovinu roku. Na drsný život v této zemi mají Mongolové trefný vtip: „Vyžij se svým platem!“
Dveře geru se rozrážejí
Celkový obrázek o obyvatelích této pozoruhodné země nám dotvořilo až cestování po Mongolsku. Všechno najednou dostalo hlubší smysl, určité zvyky, o kterých jsme věděli, že jsou spojené se životem kolem jurty (mongolsky „ger“), nám v Ulánbátaru do té doby připadaly zvláštní a často nás až iritovaly. Na mongolském venkově ale tohle všechno působilo zcela přirozeně, jako součást kultury, lidé byli velmi milí a přátelští.
Tak např. to, že se při příchodu do geru odjakživa pouze rozráží dveře, působí na pracovišti v Ulánbátaru až bizarně. Těžko jsem se jako ergoterapeutka v městské nemocnici soustředila na práci s pacienty, když se dveře neustále rozrážely. Nejprve jsem se snažila reagovat na každého příchozího, zjišťovala jsem, co člověk takhle vrazivší do místnosti chce. Dost často ale někdo jen nakoukl, chvíli postál ve dveřích a zase zavřel, tedy spíš práskl dveřmi, tak se to přeci v geru dělá.
Po čase jsem se naučila ignorovat příchozího, pokud se mi to nehodilo – tak jak to dělaly ostatní mongolské kolegyně. Navíc mě dost uklidnilo, když jsem viděla, že stejně se vráží třeba k řediteli, a kdoví možná i k prezidentovi.
Evropská a asijská tvář Mongolska
Lidé v Mongolsku fungují částečně evropsky (vlivem ruské okupace) a částečně asijsky. Dáno rozlohou země a časem, který strávíte přesunem z jednoho místa do druhého (100 km/cca 3 hod. jízdy), existuje v Mongolsku rčení: „Času a prostoru je v Mongolsku nadmíru“. To krásně zapadá do života na venkově, ale občas se tluče se životem ve městě.
Co se pracovitosti týče, jsou Mongolové poměrně činorodí, zejména v délce pracovní doby. Kolikrát pracují dlouho do noci (dělníci i v noci), o víkendech a rozhodně si nestěžují. Z našeho pohledu by se ale mohlo zdát, že půlku času v práci zbytečně proklábosí, pracují nesystematicky a všechno dělají na poslední chvíli. Slovo zítra – „margaash“, říkají asi stejně často jako slovo nemáme – „baikhgűi“.
Město se probouzí k životu kolem 10 hodin dopoledne, v této době otvírají i obchody, zboží se do regálů doplňuje ještě ve 12:00. Pro čerstvý chleba je nejlepší jít kolem 14:00 – 15:00. Životní rytmus Mongolů je pravděpodobně dán ukrutnou zimou a všichni vycházejí až ve chvíli, kdy lehce poleví šílený noční mráz. V létě teploty vystupují do opačného extrému, ale v plusu (např. + 40˚C) a v tom případě život venku začíná do těch největších veder.
Hrdí potomci Čingischána
Mongolové jsou velmi hrdý národ. Strach ani obavy nedávají najevo, vyčíst emoce z jejich tváří je obtížné. Působí a vystupují velmi sebevědomě, o radu si většinou neříkají, jsou přeci všichni potomci Čingischána. Tudíž člověk, který sem přijede za prací s ideály pomoci, podělit se o něco, co tu není příliš rozvinuté, může tvrdě narazit. Část cizinců vydrží a nakonec jsou nadšení, druhá část po krátké době odjíždí znechucená nadřazeným chováním Mongolů a pocitem zbytečnosti v oblasti, kde by jinak mohli být velmi nápomocní.
Zcela nepochopitelné a nepříjemné jsou například situace, kdy z absolutního klidu a klábosení vám nadřízená bez předchozího vysvětlení najednou řekne: „Jdem, jdem, jdem“. Vy nevíte kam a proč, ale už se běží. Cestou nadřízené zazvoní telefon, zastaví se, aby se jí lépe telefonovalo, potom ještě napíše sms, vy stojíte, nechápete, co to má znamenat, ona se nestará, že by vám něco měla vysvětlit. Tak to zkrátka je, věci se dějí znenadání, jak přijdou Mongolovi na mysl.
Člověk se musí na tyto situace naučit reagovat. Dobré je říkat svůj názor hned, to si vás potom víc váží, že se sebou nenecháte zametat, a pomůže to do té doby, než se podobná situace za čas zopakuje.
Nejširší nabídku průvodců a map Mongolska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz
Mongol je samé překvapení
Zcela běžným jevem při pracovním procesu s Mongoly je asijský způsob sdělování informací. Jsou dvě varianty: ta horší je, že se informaci vlastně vůbec nedozvíte a jakoby nic vám ji sdělí někdo, s kým ani běžně nespolupracujete – např. že všichni vaši kolegové, už přestali pracovat na projektu, na kterém vy ještě děláte. Důvod je prostý, zkrátka se změnily plány.
Druhá varianta, ta „lepší“ je, že se informaci, ve které vaše osoba hraje podstatnou roli, dozvíte hodinu nebo den předtím, než se má daná věc odehrát. Jednou mi např. mé kolegyně s nadšením ukazovaly pozvánku na mezinárodní konferenci. Poté co jsem ji se zaujetím prostudovala, jsem zjistila, že na pozvánce je mé jméno a že to znamená, že druhý den na té konfernci přednáším. V reakci na mé protesty, jak je možné, že sám přednášející o tom neví, se mě zeptaly, co si plánuji vzít na sebe!!!
Co všechno lze brát s klidem
Velmi příjemné je, že jsou Mongolové velmi klidní, nekřičí, nezvyšují hlas. Naopak atmosféra je většinou poklidná a to i ve chvíli, kdyby Čech už jistě zvýšil hlas. Oni se jen usmějí a klid je dál.
Myslím, že pro cizince, který v Mongolsku pracuje, je zůstat klidný někdy velmi těžké. Nejdřív vám vše připadá zajímavé, jiná kultura a zvyky, po čase si v některých situacích říkáte, tohle je už trošku moc, někdy to vystoupá do bodu „Já tady přece nemusím být“ a v tu chvíli si řeknete, „Buď klidná, zítra si o všem v klidu promluvíte“.
Druhý den ráno jdete do práce, cestou se stavíte v obchodě, člověk, který jde před vámi, na vás pustí dveře, ani se neohlédne (dělají to tak všichni). V obchodě do vás paní doplňující zboží vrazí tak, že málem upadnete (ani se neomluví). Šťastní vyjdete z obchodu se snídaní, pokračujete na MHD, přijíždí prázdný autobus, lidé se do něj začnou rvát, smějí se, jaká je to zábava, jeden dědeček leží na zemi, ale jako vždy, nezlobí se.
S velkou námahou se taky prorvete do autobusu, paní, co prodává lístky, vás vyhodí z jediného volného místa, chce přece také sedět, má před sebou celý den. Často ale vstává, aby prodávala jízdenky, při té příležitosti do vás vždycky vrazí, přestože je kolem dost prostoru, polohlasně mumláte slova nesouhlasu, ale k čemu, stejně to nemá smysl. Dorazíte do práce, naštvaní na celý národ, a klidná debata je velmi složitá. Osoba, se kterou diskutujete, je velmi překvapená vašimi pocity, je jí to upřímně líto, tak, že i vy začnete pochybovat, jak to tedy vlastně je.
Uplyne pár měsíců, pouštíte dveře v obchodě na lidi, ani to s vámi nehne, rvete se do autobusu, když do vás někdo vrazí, ani se neohlédnete. Možná změníte pracovní místo a potkáte lidi, kteří chtějí v jejich oboru něco změnit, pracujete jako tým a oni jsou strašně milí, ač se některé jejich chování neliší od předešlého místa. Tady máte pocit, že to, co děláte, dává smysl a jste za tyto jedinečné a poučné zážitky šťastní. Od této chvíle víte, že až budete odjíždět, bude vám moc smutno, že snad i to chování vám bude někdy chybět.
Jednou mi někdo řekl, že Mongolsko má zvláštní moc vracet lidi zpět. A já už tomu pomaluvěřím.
To, „že se informaci vlastně vůbec nedozvíte a jakoby nic vám ji sdělí někdo, s kým ani běžně nespolupracujete“ a „že se informaci, ve které vaše osoba hraje podstatnou roli, dozvíte hodinu nebo den předtím, než se má daná věc odehrát.“,se mi velice často stává v Čechách, takže si myslím, že Mongoly není třeba za to odsuzovat, protože čas má pro ně absolutně jinou hodnotu, jak pro nás Evropany.
Nepochybuji, ze spousta situaci, ktere popisuji, se muze odehrat nejen v CR, ale v ruznych koutech sveta…
Clanek neni rozhodne myslen jako kritika ci „odsuzovani“ naroda, popisuju jen sve pocity a zazitky…..
Doubravko, nektere situace se odehravaji i v CR a jejich akteri jsou vopravdicti Mongolci. Rika se, ze druhe nejvetsi mongolske mesto (po Ulambataru) je Blansko v srdci Moravskeho krasu. Zije jich tady nekolik stovek. Ale ty jsi to myslela asi jinac. Ja jen, ze i my tady v Blansku vime o cem je v clanku rec.
Myslis Erdenet ? No iba som o nom pocul, ze vraj je to krajsie mesto ako UB.
A ak mozem rad by som sa chcel opytat par ludi co ziju alebo pracuju v UB, ci by si nasli cas na par mojich otazok cez email.
Dakujem
Jozef
Ahoj, je tu možnost, že by se na SJŠ v praze otevřel kurz tamilštiny, pokud by se dalo dohromady 8 lidí. pokud by někdo mohl mít zájem, může se přihlásit případně mě zavalit dotazy na si***********@se****.cz!
Teda, to jsou veci. Moc pekne se to cte 🙂 Drzim palce z civilizovane a nudne Prahy
Jsem si jistá, že mongolové žijící v cizinách než v ČR se chovají jinak než tady, bude to tím stylem života a genem lidu dané země. A jsem přesvědčená, že by se mnou souhlasili další "cizinci".
Tak jsem si myslela, že jsem několik let pracovala ve Skotsku, a koukám, že to bylo vlastně Mongolsko 😀 Taky mi tam nikdo nic neřek 😉