HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Jak jsem se udal libanonské policii

Jak jsem se udal libanonské policii

Den po úspěšném atentátu na předáka Hizballáhu Ghaliba Avalího jsem si ustlal pod čtyřmi vzrostlými eukalypty. Netušil jsem, že spím v těsné blízkosti vsi, ze které pocházel.

Proto mě místní začali opatrně prověřovat. „Tady nesmíš spát, Izraelci to monitorují. Zabijí tě. A když ne, tak by ti mohl ublížit Hizballáh.“ Trval jsem na svém. Spor dopadl dobře. Na papír vytržený z poznámkového bloku jsem dostal dvě rukou psaná potvrzení, která měla ozbrojence z Hizballáhu přesvědčit, že jsem neškodný.

Stále jednou nohou ve válce

Když se řekne Libanon nebo Bejrút, většině se vybaví představa válkou zničené země. Jenže občanská válka skončila v Libanonu v roce 1992 a od té doby se přece jen mnohé změnilo. Bejrútské nákupní centrum je plné moderních budov se značkovým zbožím a ničím nepřipomíná palestinské uprchlické tábory na periferii. Přesto se tu pozůstatky války ještě najdou – obrovský počet vojáků hlídkujících v ulicích a na křižovatkách měst, dosud neodstraněné miny v polích, vojenské hlídky a tábory syrského „velkého bratra“.

„Vojáků máme možná tolik jako v České republice, ale nemáme je schované v kasárnách. Jsou v ulicích, kde udržují pořádek,“ tvrdil podplukovník libanonské armády Mahmaud Tabikh, který mě při své cestě domů vzal stopem. Nakonec jsem u něj strávil dva dny. Vůbec jsem přitom netušil, jak se mi tahle známost bude později hodit.

Libanon jsem chtěl poznat celý, včetně jižní části směrem k izraelské hranici.
„Dál nesmíte, nemáte povolení. Musíte jít na policii, kde vám ho možná vydají,“ říkali mi všichni při mém prvním pokusu dostat se tam. Pokus projít jinou cestou také nevyšel. Opět libanonští vojáci, stejná rada. Lišili se jen ve výzbroji – zatímco ti první měli americké automatické pušky M16, druzí jugoslávskou verzi populárního ruského kalašnikova.
Co s tím? Udat se na policii!

Máš nějakého známého?

Šedomodré policejní uniformy, M16 v koutě a za stolem Mustafa Mustafa. S poddůstojnickým klidem mě vyslechl, ale povolení nevydal. „Musíš na libanonské oddělení FBI. Máš tady nějakého známého?“ Vytasil jsem se telefonním číslem podplukovníka Tabikha. Zabralo. Mustafa po krátkém telefonátu usoudil, že mě nemůže jen tak odbýt, a nasměroval mě na kriminálku v Rayaku.

Tam sídlí nejen libanonská kriminálka, ale i velitelství vojáků střežících přístupové cesty na jih. Navíc se tady nachází velká vojenská letecká základna, označovaná jako hlavní letecké sídlo libanonských vzdušných sil. A tak stačilo s fotoaparátem na krku drze vejít do brány, a zadržení bylo nevyhnutelné. Byl to prostě ten nejjednodušší způsob, jak dát o sobě vědět – okamžitě jsem byl tam, kde jsem potřeboval, a mluvil se správnými lidmi.
„Koho tady znáte, kde spíte, co tady děláte…?“ prostě klasický úvodní výslech. Mým argumentem bylo, že Libanon je demokratická země, tak proč bych se po ní nemohl volně pohybovat?

„Není to bezpečné, něco by se vám mohlo stát,“ tvrdili mi. Možná zabral argument, že Arabové jsou přece mírumilovní a já nejsem ani bohatý, ani důležitý, abych stál za jakýkoli útok. Výsledek? Rada, abych počkal tři dny, důstojník dá zprávu hlídkovým stanovištím a pak už mohu bez potíží na jih.

„Žádný papír nedostanete, protože by vás mohli okrást nebo by povolení mohl získat špion!“ řekl ale velitel posádky, plukovník, který mě vyslýchal. Nakonec se ukázalo, že nebyl problém jít na jih, ale dostat se odtud!

Prisne strezena bezpecnost

Nocleh za ruským tankem

Slavný ruský tank T34 zná snad každý, kdo viděl kterýkoli film o druhé světové válce nebo sledoval v devadesátých letech spory o růžově natřený tank v Praze na Smíchově. T54/55 je jeho značně zmodernizovaná verze používaná mimo jiné i zeměmi bývalé Varšavské smlouvy a třetího světa. Zatímco z české výzbroje byl vyřazen před více jak deseti lety, v Libanonu tento až čtyřicetitunový kolos stál na mnohých bojových stanovištích či zakopaný u křižovatek. Posloužil v arabsko-izraelských válkách a Libanon by jich měl mít okolo sto osmdesáti.

Celou cestu se ke mně vojáci, kteří mě občas zadrželi, chovali korektně a trpělivě. Jméno a telefon na plukovníka z Rayaku či podplukovníka z Baalbeku fungovaly spolehlivě. Postupně jsem se dostal až k hranicím s Izraelem. Až při zpáteční cestě jsem na jedné z křižovatek narazil na klasického vojenského hňupa. Obvyklá známá série otázek tentokrát nevyústila v kontrolní telefonát, zřejmě proto, že už byl pozdní večer a vojáci nechtěli riskovat, že budou obtěžovat nadřízeného.

„Tudy projít nemůžeš,“ rozhodl důstojník, který se představil jako kolonel Nur Aldin. Vzhledem k tomu, že hodnost kolonel znamená plukovník a my stáli jen na obyčejné křižovatce, bylo očividné, že lže. „Musíš jít přes jiné stanoviště, přes Quartebne,“ tvrdil mi.

Z křižovatky jsem byl odveden do jednoduchého ležení mezi odpočívající vojáky a tanky s tím, že tu nikoho žádný můj známý plukovník nebo podplukovník nezajímá. „Tady prostě neprojdeš.“ Nezbylo, než se zatvářit, že to chápu a ještě teď v noci se vydám na druhý průchod. Nakonec jsem si ale ustlal pod nízkým olivovníkem zhruba dvě stě metrů od prvního tanku.

Trvalo mi několik hodin a spoustu kilometrů, než jsem zjistil, že žádný jiný přechod stejně v okolí není. Nakonec jsem se znovu coby stopař ocitl u problémového přechodu.
„Víš co,“ řekl mi voják, který jediný uměl anglicky a za chování svého nadřízeného se styděl, „náš velitel nechce mít problémy, a proto tě posílá nesmyslně pryč. Ale když půjdeš tímhle směrem půl kilometru zpátky, tak můžeš přes vesnici naše postavení objet.“ A bylo to.

Hand made po libanonsku

Hand made se považuje za označení vysoké kvality, něčeho, čeho se v dnešní době řízené stroji, mobily a elektronickými diáři nedostává. V Libanonu je vše naopak. Snad každý tu sní o vlastním podnikání, vše je ale hand made.

„Co dělám? Jsem podnikatel,“ říká obtloustlý Ahmad a vede mě do garáže. „Vyvážíme fíky. Přivezou je v pytlích a já jimi plním krabice.“ Ty stojí vyrovnané podél zdí a popisek tvrdí, že jde o produkt Arabských emirátů. Plnění probíhá samozřejmě ručně. „Jdou do EU,“ pochlubil se. Živě si představuji, jak si francouzská nebo česká rodina u vánočně vyzdobené tabule pochutnává na „kvalitních fících z Emirátů“, které prošly začouzenou garáží Ahmadovy rodiny.

Garážové podnikání je pro Libanon typické. Jsou v nich autoopravny, chovy drůbeže, obchody, sklady i nejrůznější výrobny. V garáži ve vesnici Manjal Anjar jeden ze syrských dělníků na primitivním stroji rozčesává vlnu. Další už připravuje látku, na kterou se vlna položí a překryje. Ručním sešitím vznikne základ vlněné deky údajně určené pro americký trh. Hotová je za hodinu a možná právě s visačkou hand made. Pouhých třicet dolarů za jednu.

Syřané jsou v Libanonu silnou skupinou dělnických profesí, podobnou Ukrajincům v Česku. Jsou ochotni a schopni přijmout jakoukoli práci, samozřejmě za menší plat, než by očekával Libanonec. V Bejrútu je zase poměrně silná skupina služek z jihovýchodní Asie. „Jsou to takové šmudly,“ říká Češka, která se do Bejrútu provdala.

Hand made

Nocleh v mešitě

„Helou, příteli, pojď na šálek kávy!“ Takové pozvání je na Blízkém východě běžné. Přijímal jsem je rád, protože u kávy a čaje se v Libanonu dozvíte tolik, co v Čechách u piva. Tentokrát mě zvali syrští dělníci a Palestinec, inženýr Muhammad Bekai, který vystudoval v Sovětském svazu.

Ukazoval, jak vedle sebe žijí dva muslimské světy. „Stavíme tedy medresu – náboženskou školu, která bude sloužit sunnitům. Ale mešita, kterou tady vidíš těsně před dokončením, je zase šíitská. Na západě tvrdí, jak jsou muslimské ženy utlačovány, tak tuhle školu projektovaly právě ony,“ uvádí Bekai.

Stavební pracovní tempo dělníků je neúprosné, mechanizace žádná, dokonce i ocelové pruty se do konstrukcí vkládají ručně.

„Kde budeš spát?“

„Kdekoli,“ máchnu rukou do prostoru, ale je jasné, že vhodných míst zas tolik není.

Jsme uprostřed města Byblos, od jehož jména je odvozen název svaté knihy křesťanů. „Víš co, přespíš v rozestavěné mešitě, řeknu to dělníkům,“ slíbil ing. Bekai.

Arabská pohostinnost je neuvěřitelná. Jeden z chlapů přinesl deku, další matraci a třetí mi rovnou chtěl uvolnit vlastní lůžko. Zamyslel jsem se nad euroamerickou představou, že každý muslim je potencionální terorista. Poslední občanská válka, která uvrhla Libanon o desetiletí zpět, ale byla vyřešena až vstupem „bratrských“ syrských vojsk v říjnu 1976.

Dnes žije v Libanonu okolo šedesáti procent muslimů a zhruba čtyřicet procent křesťanů. Alespoň na pohled mezi nimi vládne rozumné příměří, na které dohlíží patnáct tisíc syrských vojáků.

Užitečné informace

Ke vstupu na libanonské území je třeba víza. Cestovní pas nesmí obsahovat izraelské razítko nebo razítko z jordánsko-izraelského či egyptsko-izraelského hraničního přechodu. Mějte kopii zadní strany pasu pro případ ztráty či krádeže. Přihlašovací povinnost u krátkodobých pobytů neexistuje.

Pro vízum je nutné mít pozvání nebo zajištěné ubytování (stačí rezervace hotelu).

Nejčastější doprava je mikrobusy. Nastoupit i vystoupit lze kdekoli po trase.

Platit lze libanonskými librami i americkými dolary. Je dobré mít drobné.

Domluvit se dá anglicky a francouzsky, je dobré znát arabské číslovky (mají jinou grafickou podobu než ty užívané u nás).

Pro vstup do jižní části země je nutné mít povolení z velitelství kriminální policie v Rayaku nebo Ministerstva turistiky.

Vyšlo v Magazínu Koktejl v únoru 2005.

TOPÍ PIGULA bude aktivním účastníkem Cestovatelského festivalu v Praze, který se koná ve dnech 24.-25. března 2007 v Praze. Přijďte na jeho přednášku o Libanonu, který rozhodně není jen válkou zničenou zemí. Program festivalu najdete na www.setkanicestovatelu.cz .

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí