Ivan Mackerle

Na kolik se cítím

O věku vůbec nepřemýšlím, není pro mě směrodatný. Necítím se ani na puberťáka, kteří sice mají přehnané sebevědomí, ale ještě jsou směšně pitomí, ani na vyřízeného starce, sedícího na zadku a jen vzpomínajícího na to, co bylo. To jsou krajní extrémy. Občas pouze zvažuji své fyzické schopnosti, ale ty závisí na něčem jiném. Na zdraví, na tréninku atd. Ale když o tom tak přemýšlím, uvědomuji si, že už delší dobu pracuji v týmu se svým synem Dannym. A ten je o 20 let mladší. Plný síly, energie a dobrých nápadů. Takže… problémy s věkem žádné nejsou.

Oblíbené země

Jsou to země, kam nejezdí turisté a oblasti s dosud nedotčenou přírodou. Jsou to většinou chudé země, kde se levně najíte i vyspíte. Lidé tam ještě nejsou zkaženi bohatými Američany, jsou skromní, ochotní a pohostinní. Není to ale jenom důvod, že tam z vás nikdo nevysaje všechny peníze. Právě v opuštěných, liduprázdných a těžko dostupných oblastech se skrývají věci, které nás zajímají a jsou hlavním cílem našich výprav. Ztracená města, dosud neznámá zvířata, záhadné objekty nebo tzv. prokletá místa, kde dochází k nadpřirozeným jevům. Jsou to některé ostrovy (Mikronésie, Madagaskar), ale i třeba sibiřská tajga nebo asijské pouště.

Na kterých místech se mi hodně líbilo

Nemám rád zimu, takže v rovníkových oblastech. Byla to třeba Mikronésie, kde mi vůbec nevadilo, když pršelo. Před deštěm jsem se neschovával. Byl teplý a za chvíli vykouklo slunce a člověk rychle oschl. Všechno tam bylo krásné. Kokosové palmy, křišťálové moře i věčně usměvavá půvabná děvčata.

Cesta, které si nejvíce vážím

Byla to expedice do mongolské pouště Gobi za smrtícím červem olgoj chorchojem. Byli jsme úplně první na světě, kteří se tohoto, do té doby naprosto neznámého tvora, vydali hledat. A tak se stala tato expedice slavná a naše poznatky z ní jsou citovány ve světové kryptozoologické literatuře a na mnohých internetových stránkách. Sloužila jako vodítko dalším výpravám.

Nejdelší cesta

Nejdelší cesta byla na ostrov Phonpei v Mikronésii, ležícím uprostřed Pacifiku na úplně opačné straně světa. Letěli jsme tam celý den a mnohokrát přestupovali. Dostane se tam jen málo turistů. My jsme tam hledali platinové rakve obrů v potopeném městě mrtvých.

Proč cestuji a co mi to dalo a vzalo?

U mě na prvním místě není cestování, ale hledání a luštění záhad. A ty mně přivádějí na rozličná místa naší země. Láká mně objevování něčeho nového, a hlavně dobrodružství, které člověk při tom prožívá. Cíle našich cest jsou často pro někoho bláznivé, jako např. hledání lidožravého stromu, divokého muže nebo neznámé příšery, či zkoumání podzemního labyrintu hory, kde záhadně mizí lidé, ale o to větší zážitky si člověk z takové cesty přinese. Jízdy otevřeným džípem po poušti, prosekávání se džunglí s mačetou, potápění, spouštění se do podzemí atd. Je to pro mě vším. Nedá se to ale dělat jen na půl úvazku. Musel jsem tomu obětovat svou kariéru inženýra, zajištěné zaměstnání a vydělávání peněz, které jsou dnes pro většinu lidí tím hlavním cílem. Už dávno jsem odešel na volnou nohu. Jsem sice trvale už mnoho let švorc, ale přesto šťastný.

Oblíbený cestovatel, dobrodruh či objevitel

Není to jediná osoba, jako nějaký trvalý idol, ale v průběhu života se mění. V mých osmnácti, kdy u nás ještě nebylo známo potápění, a člověk si musel dýchací přístroj sám postavit, to byl francouzský otec potápěčů Jacques Yves Cousteau. Později mně fascinoval Američan Richard Haliburton svými bláznivými kousky, kdy opakoval některé významné činy a události, aby zjistil, jaké to bylo. Skočil třeba do mayské studny, kam se vrhaly oběti dávných bohů, prošel tajné chodby, kterými kdysi pronikli dobyvatelé starého Jeruzaléma apod. Dnes obdivuji některé dobrodruhy, které je možno vidět na televizních dokumentárních kanálech Discovery, National Geographic, Viasat Explorer atd. provádějí úžasné věci.

Cestovatelské Curriculum Vitae

Mé cestovatelské začátky byly těžké, protože v mládí a dobách mé největší touhy po aktivitě byl v naší zemi komunismus a tím také zákaz opouštět republiku. Ještě teď se mi otvírá nůž v kapse, když si uvědomím, co si k nám bolševici dovolovali. Až teprve, když nám milostivě povolili cestování do socialistických států, tak jsem jezdil do NDR (Východního Německa) potápět se do moře. Sice studeného, ale čistého. Co se týče luštění záhad, v roce 1976 jsme se vydali s obojživelnými džípy do Transylvánie v Rumunsku hledat hrobku a hrad hraběte Drakuly. První cesta na západ byla vykoupena ponižujícím prošením a podplácením, abychom dostali předně tzv. devizový příslib, tedy povolení odkoupit si od banky trochu zahraniční měny (vlastnit dolary bylo trestné), a pak výjezdní doložku, tedy povolení překročit hranice. Tu jsem dostal až po odvolání.  A pak jsme mohli vyjet do Skotska hledat lochneskou příšeru. Dalších 13 let už mně komouši nikam na západ nepustili a tak mé svobodné cestování začalo až po převratu v roce 1990. To už mi bylo skoro padesát. Urychleně jsem začal dohánět to, co mi po většinu života bolševici zakazovali. Nevyhledával jsem země, které bych chtěl vidět, ale záhady, které bych chtěl zkoumat a země mi tak samy vyšly. Většinou to byly země vzdálené.

Navštívené země

Několikrát jsme vyrazili do Mongolska, hlavně do pouště Gobi až k čínským hranicím. Projeli jsme ostrov Madagaskar od severu k jihu. V Austrálii jsme prozkoumali celý poloostrov Cape York a pak jeli dolů po pobřeží až do Sydney. V Mikronésii v Tichém oceánu jsme zkoumali na ostrově Pohnpei rozvaliny starého záhadného města Nan Madol. Na Sibiři v Jakutsku jsme v tajze hledali Údolí smrti a projeli jsme na gumovém raftu řeku Olgujdach. V Indii jsme jeli z Bombaje přes Dilí až na sever do Kumaonu na hranici s Nepálem, kde jsme hledali tajemná noční světla v kaňonu řeky Sardy u kláštera Purnagiri. Projeli jsme ostrov Srí Lanka ze západu na východ až do území Tamilských tygrů.

Cestovatelské sny a plány

Můj sen, který už zůstane asi nesplněný, je dát se dohromady s nějakým bohatým mecenášem, kterého by záhady zajímaly a fascinovaly. Nemuseli bychom tak omezovat naše bádání z důvodu nedostatku technického odborného vybavení a neschopnosti platit velkou nadváhu do letadla. Vysoké ceny letenek by pak nebránily ani častějším výjezdů (ne jen jednou za dva roky, než ušetříme peníze) a nemuseli bychom bedlivě vybírat z mnoha možností jen tu nejzajímavější. Po Amazonii je ještě zajímavá Čína, Nová Guinea, některé východní oblasti Ruska atd.

Zvláštní záliby během cestování

Hlavní cíl každé cesty je pokusit se vyluštit nějakou záhadu. Ať už historickou, kryptozoologickou nebo třeba prozkoumat nějaké anomální místo, kde dochází k nadpřirozeným jevům. Průzkum je prováděn v amatérských podmínkách, ale odborně. S tím také souvisí pořizování fotografické dokumentace a uceleného dokumentárního filmu o celé expedici.

Oblíbená historka z cest

Před cestou do Kumaonu v severní Indii jsme se dočetli, že je to oblast, kde řádili lidožraví tygři a zabili mnoho lidí. Známí nám ale tvrdili, že dnes už v Indii tygři volně nežijí, jsou pouze v rezervacích, ale i tam se s nimi člověk prakticky nesetká. My jsme šli pěšky džunglí do oblasti, kam džíp už neprojel, a kde jsme chtěli spát pár dní pod stanem. Domorodci se sice hrozili, jak jsme odvážní, že prý tam tygři stále žijí, ale my jsme bláhově věřili báchorkám českých pivních „pánů chytrých“, podle kterých je už jiná doba a divoká zvířata člověka neohrožují. Leda tak prý ve filmech. Jaké bylo naše překvapení, když jsme ráno našli v písku kolem stanu velké tygří stopy. A pak jsme našeho tygra uviděli, jak odpočívá na skále asi 40 m od našeho stanu. Hned nás přešla legrace. Žádnou zbraň kromě nožů jsme neměli a mobil neměl signál. Čekala nás ještě další noc pod stanem, odděleni od tygra jen tenkým plátnem. Věděli jsme, že jediná záchrana byl velký oheň a tak jsme celý den snášeli dříví, aby nám oheň vydržel celou noc, tedy 12 hodin. Když se setmělo, žaludky se nám stáhly strachem a slyšeli jsme každé prasknutí větvičky v džungli kolem nás. Kolem půl noci jsme náhle ucítili ostrý pach ze zoologické zahrady z pavilonu šelem. Tygr byl jen kousek od nás. Seděli jsme těsně u ohně, div nám nechytly vlasy, a baterkou svítili kolem sebe. Ve dvě ráno jsme už byli unaveni a oči se nám zavíraly a tak jsme naložili na oheň ta největší polena a zalezli jsme do stanu. Probudil jsem se asi v pět ráno, venku byla tma a oheň, naše jediná ochrana, byl vyhaslý. Polila mě hrůza. Napínal jsem uši a uslyšel jsem prasknutí silné větvičky hned za stanem. Muselo to být velké zvíře. Byly to hrozné okamžiky, modlil jsem se a čekal silné zavrčení a prohnutí stanového plátna prackou, jak si nás bude tygr dolovat ven. Skutečně jsem se už loučil s životem, ale pak začalo svítat a my jsme zůstali živí. V uhrabaném písku byly opět čerstvé stopy a tak jsme zkoumání strašidelných světel skončili, sbalili jsme stan a vydali se podél řeky zpět do civilizace.

Významné expedice a projekty

Úspěšná byla naše cesta na Sibiř, kde jsme hledali Údolí smrti se záhadnými „kotli“, podivnými kovovými polokulovými stavbami postupně se nořícími do zmrzlé země. Rusové to považovali za mimozemské objekty, ale nikdo je nezkoumal ani pořádně nehledal a nevěděl, kde přesně mají být. Místní šamani varovali vstupovat do tohoto území a ke kotlům se přibližovat, protože jinak člověk onemocní záhadnou chorobou a zemře. My jsme se nezalekli a s pomocí motorového paraglidingu našli místa, kde se jakési kruhové tvrdé objekty skrývaly v zemi pod tenkou vrstvičkou bahna a vody. K odebrání vzorku materiálu už ale bohužel nedošlo, protože se vyplnila varování šamanů a já jsem byl postižen záhadnými mdlobami, ztrátou rovnováhy a silnou nevolností. Když jsme Údolí smrti opustili, vše se vrátilo do normálu a dosud jsem nezemřel. V jakutských novinách pak vyšel článek, kritizující ruské výzkumníky, kteří dovedou jen spekulovat, ale do tajgy se nikdo nevydal. Museli přijet až čeští výzkumníci z daleké Evropy, aby se tato záhada opět připomněla a začala luštit.  Na základě tohoto článku a dalších odezev na internetu nás poprosilo několik ruských skupin o GPS souřadnice a už se tam po nás vydaly tři ruské expedice. Rozhýbali jsme tedy ruské ufology. Bližší na www.mackerle.cz – expedice, Asie, Jakutsko.

Autor

Má kniha o posledních našich velkých expedicích „Cesty za příšerami a dobrodružstvím“ vyšla v roce 2005 v nakladatelství Motto. Píši články o záhadách do různých českých časopisů. V poslední době to je Mf PLUS. O každé expedici točíme film, který je někdy částečně použit i v televizi.

V současné době je k dispozici 6 dokumentárních filmů (30 min) na DVD za 88 Kč/ks. Jedná se o:

Osobní www stránky

www.mackerle.cz