Fronta k vrcholu malajské čtyřtisícovky Mt. Kinabalu

Trochu asijské byrokracie pro začátek

Mt. Kinabalu najdete na malajské části ostrova Borneo, kde se tyčí nad okolní krajinou a je k vidění již při příletu do hlavního města oblasti, Kota Kinabalu. Říká se o ní, že je jednou z nejjednodušších čtyřtisícovek a asi i díky tomu ji denně zlézají desítky, někdy dokonce až stovky lidí. Přesvědčili jsme se o tom na vlastní kůži, kdy jsme v cíli naší cesty takřka stáli frontu na vrcholové foto.

Samotnému výstupu musí předcházet důkladná příprava. V tomto případě nemluvím ani tak o fyzické stránce, i když je samozřejmě nutné být v dobré kondici, ale spíše o rezervaci ubytování. Běžný výstup vám totiž zabere dva dny a vy musíte přespat na horské chatě cca 800 výškových metrů pod vrcholem. Je zde několik možností, Laban Rata, Waras Hut, Panar Laban, Gunting Lagadan Hut, ale všechny bohužel spadají pod jednu společnost, Sutera Sanctuary Lodge. Tím je vyřazena možnost přirozeného a pro turistu moc příjemného konkurenčního boje a Sutera si může libovolně diktovat ceny. Zajímavé je, že na internetových stránkách najdete jen tu nejdražší variantu. Osobně jsme tedy navštívili kancelář v Kota Kinabalu. Strávíli jsme tam minimálně hodinu a pátrali po té nejúspornější cestě.

Slečny za přepážkou ale byly neprůstřelné a na náš požadavek co nejlevnějšího ubytování nám stále nabízely jen balíček za 208 malajských ringitů (cca 1040 Kč) na osobu, který obsahoval lůžko ve společné noclehárně, oběd na cestu a dále večeři, snídani a oběd bufetového typu. Na malajské poměry docela drahá služba. V ostatních cestovních kancelářích, a dokonce i v informačním středisku nám potvrdili, že je to opravdu nejlevnější varianta, neboť ceny od minulého roku velice stouply (zvláštní, Lonely Planet uvádí cenu 46 MYR…). Jen jsme si povzdychli, co se dá dělat, domů přeci nepoletíme a potvrdili rezervaci. Měli jsme ale štěstí, potkali jsme milý pár z Čech, který měl už celé toto martyrium za sebou a v ruce potvrzenou rezervaci na lůžko ve společných ložnicích jen za 60 MYR za osobu! Neváhali jsme a s jejich ofocenou složenkou se nám nakonec skutečně podařilo získat tuto cenu. Stálo nás to dva telefonáty, jednu osobní návštěvu parku a dalších 40 minut přemlouvání. Při odchodu nám ještě slečna naznačila: „Pšššš… nikomu ani muk…!“

Ubytování jsme měli v kapse. Dále zbývalo zaplatit vstupní poplatek do národního parku (15 MYR pro cizince, zatímco pro místní jen 3 MYR), povolení k výstupu (100 MYR pro nás, 30 MYR pro místní) a pojištění (7 MYR). Poslední povinností, pokud chcete vystoupat až na vrchol, je pronajmutí horského průvodce. Zde se cena odvíjí od počtu osob ve skupině. Maximální počet účastníků na jednoho průvodce je šest lidí za celkem 100 MYR. I když vás je méně, je velice jednoduché najít někoho dalšího, s kým se můžete o tento poplatek podělit.

Uf, jen jedna hora a tolik byrokracie! Unaví vás to možná více než výstup, ale nenechte se znechutit předem. Za krásného jasného počasí vás čeká dechberoucí výhled po okolí a prý můžete dohlédnout až na Filipíny!

Výstup na vrchol

V den D nám již od samého rána svítilo sluníčko a po několika dnech konečně ustal i vítr, který s sebou přinášel chladnější počasí a déšť. Taxíkem jsme dojeli k Timpohon Gate v 1866 m n. m. a dále jsme pokračovali po svých. Stezka vedla strmě nahoru, až dvě třetiny trasy tvořily celkem vysoké  schody z udusané hlíny, kořenů a dřevěných trámů. Stoupali jsme do kopce a obdivovali jsme krásu okolní přírody. Národní park Kinabalu byl v Malajsii prvním místem, které Unesco v prosinci 2000 vzalo pod svá ochranná křídla. A je se skutečně na co koukat! Pravděpodobně neuvidíte žádného z větších savců, kteří zde žijí, ale určitě se vám povede spatřit některého z 326 druhů ptactva. I flóra je zde neuvěřitelně rozmanitá, mimo jiné je park domovem 1200 druhů orchidejí a  9 druhů masožravých rostlin.

Nejširší nabídku průvodců a map Malajsie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Cesta k našemu útočišti Gunting Lagadan Hut nám trvala necelých 6 hodin, ale jistě se dá zvládnout rychleji. Mnohem rychleji! Česká vytrvalostní běžkyně Anna Pichrtová v roce 2001 vyhrála místní závod a celou trasu na vrchol i zpět uběhla za 3 hodiny a 8 minut! My jsme za dnešní den ušli jen 6 km a vystoupali 1457 výškových metrů. I to nám dalo zabrat!

Druhý den ráno je nezbytně nutné si přivstat. Cesta na samotnou špičku hory trvá kolem 3 hodin. Abychom stihli východ slunce, nařídili jsme si budík na druhou ranní. Lokli jsme si horkého čaje, nasadili nezbytné čelovky a už jsme si to štrádovali výš a výš. Vzduch byl stále řidší a my jen lapali po dechu. Ale ostatní na tom nebyli o moc lépe. Bylo jasno a měsíc nám svítil na cestu. Po chvíli jsme vyšli nad hranici lesa. Zde zmizely schody a nahradila je lana připevněná ke skále. Už už to vypadalo, že jsme u cíle, ale objevovaly se další a další vrcholky. Také byla stále větší zima a já opravdu uvítala, že na Laban Ratě je možné si vypůjčit lehkou bundu i koupit rukavice. Nejedná se o superfunkční goretexový model ani poslední módní výstřelek, ale zahřeje!

O půl šesté se pomalu začínalo rozednívat a my konečně dorazili na vrchol Mt. Kinabalu. Slunce se klubalo z drobných mráčků a zbarvilo okolní krajinu do růžova. Cítila jsem vítězný pocit – moje první čtyřtisícovka! V tu chvíli jsme nelitovali ničeho a jen cvakali fotoaparáty, abychom si krásnou scenérii zaznamenali navždy. Jelikož jsme vstávali o něco dříve než ostatní, pod námi se vinul čelovkami osvětlený had.

Čekala nás již jen cesta zpátky. Ukrajovali jsme metr za metrem, také okolní vzduch byl teplejší a teplejší. U srdce nás  hřál příjemný pocit z výstupu a před očima se jsme stále měli nezapomenutelné výhledy na okolní krajinu.