Cílem festivalu Cyklocestování, prvního ryze cyklocestovatelského festivalu v Česko-Slovensku a pravděpodobně i v celé Evropě, je shromáždit „všechny“ známé i neznámé cyklocestovatele, cykloturisty a další cyklonadšence pod jednou střechou, společně se poznat, předat si zkušenosti atd. a to formou cestovatelských besed s promítáním, workshopů či diskusí.
Již v lednu zavítá tento festival do Hradce Králové (24.-25.1.2015). Mezi hosty budou i cyklocestovatelé Lucie Kratochvílová a Zbyněk Vintr, kteří budou povídat o své cyklocestě do Číny.
A abyste se na festival začali pořádně těšit, přinášíme vám zápisek z jejich cestovatelského deníku. Zkrátka dva drzé blázni, kteří řekli společnosti NE, DĚKUJEME, se vydali se 2.dubna 2013 na cestu na kole z ČR směrem na východ. Nevěděli, kam dojedou, prostě jen chtěli žít jinak, než jim společnost diktuje. A kolo bylo ten pravý dopravní prostředek, aby si to mohli dovolit.
Na jejich přednášce se můžete pobavit nad historkami z Turecka, kde potkali spoustu pohostinných lidí a krásnou krajinu, neuvěřitelnými hody v paláci u ruského boháče v ázerbájdžánském Baku, vyčerpávající plavbou přes Kaspické moře nebo teřba nad útrapami v Kazachstánu.
Následující úryvek z dneíku je o jejich „fakultativní výlet“ na „Kazbegi“ v Gruzii:
Kterak otvírací hodiny kazašské ambasády v Tbilisi zapříčinily náš výlet na Kazbegi
Tak bacha! Na kazašské ambasádě dělají jen v pondělí, ve středu a ve čtvrtek od 11 – 13h. Kdo tipuje, že jsme tam dojeli ve čtvrtek v 13:30h, ten se trefil přesně. Takže byl zvolen fakultativní výlet na Kazbegi. 150 km do kopce není žádný med a navíc ta rozbitá cesta nám dala taky pořádně pokouřit. Největší pecka je, že dneska jsme odtam museli jet autobusem zpět do Tbilisi požádat o ty kazašský víza, jedeme nazpět a zítra opět na kole tu samou cestu. No to je punk! Víza by měla být hotová v pátek, tak jsem zvědav. Pak hurá do Ázerbájdžánu, tam prosení o uzbecký (je prý šance bez zvacího dopisu) a tádžický víza. Následovat bude čekání na loď do Kazachstánu. Mám takový pocit, že doposud to všecko byla jen procházka růžovou zahradou. 4.444 km, asi 60 dní na cestě…
Plány se mění a břicha se plní v Baku
Tak tedy… Dojeli jsme do Baku. Z kopce, ze kterého jsme přijížděli, to vypadalo, že celé Baku hoří – prach, smog a dým. Na uzbeckou ambasádu jsme dojeli právě včas, abychom se dozvěděli, že potřebujeme zvací dopis. No ale ať prý napíšeme na emailovou adresu, kterou nám ambasador dal, a že za týden bychom měli to pozvání dostat. Takže hupky dupky na net a ten email nefunguje, na internetu ta agentura nejde najít. Vcelku čára přes naše plány, ale už jsme je po cestě změnily tolikrát, že je změníme i teď a prostě do Uzbekistánu nepojedeme, ale vezmeme to přes Kazachstán do Kyrgyzstánu a odtam hurá do Číny. Holt přijedeme ze severu a ne z jihu.
Kontaktujeme Terezu, studentku místní univerzity, co je na couchsurfingu. Není problém u ní zůstat, máme dojet. Jedeme. Je to u paláce, kde se dělají svatby. Vagabundíme před a potkává nás majitel toho cirkusu. Co a jak a že prý pojďte na jídlo. Prý za kolik a prý zadarmo. No jo! Jíme, konverzuju v ruštině. Jíme hodně. Majitel nám nechává nosit mraky jídla. Prý po celou dobu našeho pobytu v Baku můžeme každý den 3x dojít na jídlo! Neuvěřitelné!
Jdeme k Tereze, kde pochopitelně nic nejíme a šetříme se na večer. Bereme ještě jednoho Francouze, co je u Terezy, a jdeme na večeři. Kaviár a podobné zhýralosti, víc jídla jsem v životě neviděl, darmo dodávat, že se strašně přecpáváme. Servíruje se koňáček pro dámy a pro Francouze, pro mě pivo a rum, a všem víno. Nahoře mají právě svatbu, tak jdeme ještě tam. Jen lehce konverzujeme a pak pádíme na barák. Ráno mám odvoz do přístavu. Prý loď jede zítra ráno v deset hodin a stojí sto dolarů na hlavu. Tak jo. Takže kdybychom se dlouho neozývali, tak jsme padli v nekonečných horkých stepích obrovského Kazachstánu. Začátek dáme asi trochu vlakem a pak to zkusíme přejet až do Kyrgyzstánu. Podle nových informací je téměř nemožné dostat čínská víza, takže kdo ví, co bude dál…
Čínská víza v Biškeku a přes hory a doly tam a pro jistotu zase zpět
Už jsme udělali dvě sedla nad 3.000 m n. m. směrem do Tádžikistánu a snad i do té Číny. Víza snad dostaneme za hodinu, teda doufáme. První sedlo bylo kolem 3.500 m n. m., kdy se vyráželo z 800 m n. m., asi 65 km na vrchol. Potřebovali jsme na to 7 hodin. Když už jsem si myslel, že je konec, zvrátil jsem hlavu a pořád jsem viděl nad hlavou další kamiony, které se zdály, že sjíždí z nebe. Posledních deset kilometrů se odehrávaly v příšerným lijáku, navíc L. vypověděly síly, takže jsem se projel i na jejím kole. Druhé sedlo bylo v pohodě (po šílených bouřkách a kroupách) a pak ten sjezd do Karokol byla čistá euforie… 70 km dolů, ale furt! Kola jsou kdesi v lese u lesníka v maringotce, my nazpět v Biškeku (včera stopování 420 km za 12 hodin) a snad dnes opět stopem přes ty krpály pro kola a pokračujeme dále. Ufff.
Kyrgyzská verze veřejné prádelny a pohostinnosti
Kochkor-Ata, kdesi v Kyrgyzstánu. Jsme hledali net, ne… Zastavil nás týpek, a že ať chvilku počkáme, že net nemá, ale že má počítač a že skočí pro modem. Za chvilku je s modemem nazpět. Prý ať zůstaneme na noc. A tak že my ne, že spíš potřebujeme vyprat. On že jasný, že to půjde.. A tak teda jo. Veřejná sprcha a jakože prádelna. Prý tady to udělejte. Venku je tak 45°C, vevnitř tak 60°C, my tam nazí pereme v rukách, pak se sprchujeme, teda políváme se vodou z kýblu. Máme klíče od bytu, kde neteče voda, není záchod, ale večer prý jdeme na zabíjačku berana. Fuj! Jo a byli jsme pozvaní na oběd. Kyrgyzská pohostinnost!!!!
Více se o jejich cestě dozvíte na fetivalu CYKLOCESTOVÁNÍ.
Ha, klasicky psani Pana Zbyni, tohle muzu cist porad dokola.
Snem je cestovat na kole po svete dobrodruzstvi..