Dobrovolníkem na help campu v rumunském Banátu: Domů si odvezete zážitky na celý život

Banát je docela velkou historickou oblastí, s rozlohou o něco větší než Morava. Největší část leží na jihozápadě Rumunska a hlavním centrem by se dal označit Temešvár. Velký kus je v Srbsku a kousíček i v Maďarsku. Většinu tvoří nížiny, ale v jižní části, okolo Dunaje, se zvedají hory a právě tam v pohraničí tehdejšího Uherska na začátku 19. století nalákali do tehdy neobydlených lesnatých končin osadníky z českých zemí. Do dneška se zachovalo na rumunské straně šest “českých” vesnic.

V současnosti druhou největší z nich je Gerník, který má už jen okolo 250 obyvatel. Vesnice si pořád zachovává svou malebnost, leží v kopcích a stále tam vedou jen prašné kamenité silnice, třebaže ve vesnici je hlavní ulice už asfaltová. Není to žádný skanzen. Například některé babičky běžně používají internet a mají profil na facebooku, aby mohly být v častějším kontaktu se svými dětmi, které musely odejít za prací.

A právě v Gerníku měl týden základnu náš dobrovolnický kemp. Dorazilo nás tam šestnáct dobrovolníků ze všech koutů České republiky. Teda šestnáct i s Martinem, který vše zařizoval. Doprava nebyla úplně snadná, většina jela přes noc přímým autobusem, který byl spíš dodávkou, z Česka až do Svaté Heleny a zbylých 14 km došli pěšky po turistické značce, kterou mimochodem pomáhají značit Češi. Já a Lenka s Romanem jsme měli o něco delší cestu vlaky přes Budapešť až do Temešváru a od tam autobusem do Nové Moldavy, odkud jsme po chvíli plahočení naštěstí chytli stopa až do Gerníku, takže jsme ostatní elegantně předběhli. Vezl nás Rumuny z vedlejší vsi Padina Matei, který jinak přes rok pracuje na stavbách po Německu.

V Gerníku nás čekalo ubytování v krajanském domě, který slouží také jako místní muzeum. Bylo trochu spartánské, ale kdo chtěl, mohl si domluvit nocleh u místních v pohodlí v peřinách. Nakonec jsme díky Romanově umu měli i venkovní sprchu s teplou vodou, protože koupelna v domě byla spíš brouzdalištěm.

Nejširší nabídku průvodců a map Rumunska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Hlavní náplň práce spočívala v pomoci místním na jejich hospodářství. V Gerníku už zůstali většinou staří lidé a třebaže naše pomoc byla jen drobná, bylo vidět, že jsou za ni rádi. Hrabalo a sklízelo se seno, ukládalo do stodoly, sekalo dřevo, pomáhalo v sadech a vinohradech, ale největší chuťovka bylo přihrnovaní brambor a kukuřice, na které budou holky, na které to vyšlo, jistojistě dlouho vzpomínat. Občas jsme si fakt mákli a mohli jsme alespoň částečně zakusit, jak místní žijí. Jsou velmi milí a přímí, mluví pěknou archaickou češtinou.

Jídlo, které nám připravovali, nebylo většinou nic pro vegetariány, protože je hodně mastné, aby dodalo dost energie na celodenní těžkou práci. Na přilepšenou jsme dostávali chutné domácí sýry, různé buchty, výtečná vajíčka, jeden den jsem jich spráskal i pět. Dostali jsme taky domácí víno, které mělo, kulantně řečeno, specifickou chuť. A někteří si za odměnu podojili krávu nebo vyvenčili koně.

Další prací byla obnova a údržba turistických stezek v okolí, které vyznačili naši předchůdci. Prosekávali jsme zeleň, která zakrývala značky a překážela v cestě a nově malovali staré značky, které stačily vyblednout, případně přidávali další, kde byly potřeba. Vyrazili jsme i na dvoudenní značkovací výpravu, abychom se dostali do vzdálenějších končin. Cestou jsme si mohli prohlédnout další banátské vesnice a malebnou okolní krajinu.

Velkou oblíbenost si získal žlutý okruh, který vedl z Gerníku kolem malých políček a přes nádherné kvetoucí louky, odkud byl překrásný výhled po okolí, k mlýnkům u travertinových kaskád a vodopádů, které vypadaly jak z nějakého filmu s Vinnetouem a kde se dalo příjemně osvěžit. Pokračoval úbočím kaňonu po úzké stezce s parádními vyhlídkami a vracel se zpátky oklikou do Gerníku. Postupně se na něm prostřídalo několik skupin, než se podařilo cestu řádně proklestit, protože se každé povedlo cestou někde na chvíli pobloudit.

Ještě k mlýnkům. Byly to malé převážně dřevěné vodní mlýny na mletí obilí, které patří místním rodinám. Některé byly přímo ve vsi, ty jsou funkční a stále se používají k mletí, o čemž jsme se přesvědčili při prohlídce jednoho z nich. U jiného, nefunkčního, kousek od travertinových kaskád, jsme čistili náhon, protože je v plánu jej znovu zprovoznit, ale to bude ještě nutné opravit poháněcí a mlecí mechanismus. Radovali jsme se, jak malí, když se po otevření stavidla voda dostala náhonem až k mlýnku.

Jedno odpoledne jsme si vyzkoušeli pečení chleba v tradiční venkovní peci, která je součástí expozice muzea. Zadělávání těsta byla makačka, ale výsledek stál za to. Jen kůrka se jaksi nepovedla a svou tvrdostí dosahovala parametrů trpasličího bojového chleba.

Mezi účastníky byli další lidé jako Martin, kterým Banát učaroval, a rádi se tam vracejí. Jednou z nich je Helča, která si přijela splnit sen, přes léto provozovat v Gerníku v zrušeném obchodě cukrárnu, kterou pojmenovala Mlsárna. Měla úspěch, jak mezi turisty, tak místními a příští léto bude jistě znovu otevřeno. Nebo Viktorka, která jeden předchozí ročník došla na Help camp pěšky z České republiky přes celý karpatský oblouk. Tentokrát odjížděla s úmyslem přejít celý kavkazský hřeben, což se jí podařilo.

Týden utekl jako voda a nastalo nevyhnutelné loučení a odjezd zpátky domů. Nikomu se moc nechtělo odjíždět, ale odváželi jsme si pěkné vzpomínky, nová přátelství a dobrý pocit, že jsme místním aspoň trochu pomohli. Mně se tam každopádně moc líbilo. Určitě se taky někdy vydejte do Banátu, ať už přímo na Help camp nebo jen podívat jako turisté. Věřím, že nebudete litovat.