Divukrásné Turecko, cestovatelský ráj!

Na letišti ve Vídni, když už jsme byli u přepážky, mě poslala letuška u odbavení vyzvednout si letenky na Turecké aerolinky, protože jí nestačil vouger o zakoupení letenek. U přepážky měla ovšem paní ve středních letech velký problém. Nešla jí tiskárna, takže stále rozhazovala rukama a volala: „Machina kaput,,kaput!!!“

Cca po 15min kdy už jsem byl značně nervózní i já protože nebylo moc času do odletu, se jala použít svoje těžce nabité znalosti ze základní školy v hodině psaní.

Vypsání obou letenek trvalo tak akorát, abychom ještě stihli poslední autobus směřující od letištní haly k letadlu.

Po přistání v Antalyi nás už vítalo ve 23hod příjemných 20oC. Na turistických informacích už samozřejmě nebyl nikdo, kdo by poradil jak se /kromě taxíků/ dostat z letiště směrem do města. Až u letištního info mi ochotný mladík poradil, ať popojdeme 300m doleva směrem k domestic airport, odkud vyjíždějí dolmusy do města. Pod pojmem dolmus se rozumí většinou menší autobus nebo mikrobus který jezdí v Turecku po lokálních trasách na kratší úseky.

Čekáme na přistání místní linky, a jakmile vycházejí další pasažéři a zájemci o odvoz, po naplnění vyrážíme – směr Centrální autobusové nádraží. Cena 10 tureckých lir /tj. 130,-kč/. Na nádraží čumíme jak puci na jaké úrovni jsou jednotlivá stanoviště, přepážky, občerstvení a všudypřítomná čistota. Jen tak pro srovnání pražská Florenc, nebo brněnská Zvonařka by zapadly někam mezi úrovně asijské tržnice a místního areálu pro svoz odpadu.

Bylo nám posléze řečeno, či spíše napsáno, že linky do Karapinaru kam bychom vyrazili rádi co nejdříve, odjíždějí zítra po 10hod. Rozhodnutí utábořit se tedy v okolí nádraží bylo jaksi nasnadě. No jo, ono se řekne utábořit, všude ale bylo množství světel, zelený pažit a kytky s umělou závlahou a také sem tam nějaký hlídač. Nakonec se nám podařilo najít cestičku ven alejí příjemných hustých keřů, za kterými bychom se stali téměř neviditelnými. Ale jak se tam dostat, když všude byl 2m plot kterým byl areál nádraží obehnán. Okolo mostíku pod kterým se budovala nová kanalizace však zel hluboký příkop a po stranách byl plot rozdělán. Jen železné tyče sloužící jako zábradlí nám v tuto chvíli uzavíraly cestu do našeho bivaku. Celkem rychle naše těla obtěžkána batohy překonala poslední bariéru k našemu vysněnému odpočinkovému místu a skokem přes výkopy nás čekal už jen příjemný výběr rovné travičky za hustými keři. To vše velmi potichu, neboť docela nedaleko postávali taxikáři u svého vyhrazeného stanoviště.

Už ne tak potichoučku a už vůbec ne pomalu jsme ale vzápětí rychlostí blesku museli vyběhnout zpět do bezpečí za můstek, když se na dohled směrem k nám vyřítila menší smečka hlídajících psů. Karel na dva skoky obkroužil přírodní plot a pásku a při skoku vysokém s řinčením shodil železnou tyč sloužící jako zábradlí. Já přes výkop, po starých trubkách, na svých čtyřech přes hromady suti a dále přes druhé zábradlí. To vše na poslední chvíli před nedočkavými tlamami šelem, uf!

Posléze nám taxikáři vysvětlili, že spát v areálu nádraží není dovoleno. Vzdát se ale není naše taktika. Po další obchůzce nacházíme na druhé straně hlavní haly poměrně rovné, tmavé a nerušené místo kde uleháme s jasnou a zářivou tureckou oblohou nad hlavami.

2.den

Ráno u další z přepážek, kterých je okolo nepočítaně kupujeme lístek až do Karapinaru za 35lir /7hod cesta/ a vyrážíme už v 9hod. Když už se zmiňuji o přepážkách a tím pádem prodeji lístků na autobusy. Nemohu zapomenout nezmínit se o vysoké kvalitě tureckých společností a autobusů, jejichž počet a nabídka je nepřeberná. Také četnost spojů do jednotlivých míst po celé zemi je obdivuhodná. Uvnitř pak je téměř normálem, že v průběhu jízdy dostanete zdarma nápojové občerstvení, oplatek, voňavé kapesníčky nebo tělovou vodu na ruce a obličej.

Co nás však úplně dostalo, byl odjezd z nástupiště. V přesně určený čas se ozve gong, autobusy zavřou svoje dveře a vycouvají na velké prostranství, kde se řadí do vojenského zástupu a všichni za sebou opouštějí nádraží. Myslel jsem, že tohle je možné snad jen v Japonsku, ale omyl. Turecko je zřejmě dalším místem tohoto u nás nevídaného jevu.

Na Karapinar jsem dostal tip od kamaráda Michala, který má v Brně malou cestovku a se svými klienty do Turecka jezdí. Ukázalo se, že to byl vskutku báječný tip.

Po příjezdu do městečka jsme však překvapeni, neboť kráter zaplavený smaragdovým jezerem se skalními obydlími nikdo nezná. Ani prý dolmusy žádným takovým směrem nejezdí. Přitočí se k nám nakonec příjemný mladý student, která alespoň pár slov zná anglicky. Rovnou se téměř šeptem ptá: „Odkud jste a co tady děláte?? Lidi v tomto kraji jsou nebezpeční, hlavně pozor na peníze!!“
Tak tomu jsme se opravdu podivili, protože téměř nic nenasvědčovalo této zvláštní připomínce. To už ale kolem nás byl slušný chumel výrostků, kteří se překřikovali jeden přes druhého. V zápětí se ozvalo plesknutí, podobné verši z písně Vladimíra Mišíka – „Stříhali do hola malého chlapečka, kadeře padali na zem a zmírali, znělo to jako když maso pleskne o zem.“ Ono maso bylo v tu chvíli tak šťavnaté a nadité, že se mi zatočila rázem hlava a podlomila kolena.

Karel vyndávaje camel-back na vodu ze svého batohu, respektive ledvinky sebou z ní vytáhl i svazeček pomuchlaných stodolarovek. Scéna jako z večerníčku byla na světě. Představte si tohle. Vydáváte se za chudé cestovatele s batohem nemaje na víc než chleba a najednou je z vás strýček John s večerníčkovými obrázky tvrdé měny. „No tak to je fakt dobrý, to se ti povedlo!!!!“

Závěr scény však naštěstí proběhl v poklidu, ani se nám neztratilo a podařilo vše sesbírat. Pro jistotu jsme ale mizeli co nejdříve pryč z náměstí.

Stále nás však doprovázelo několik školáků. Do camel-backu natočil Karel vodu u mešity, kde jsou „umývárny“ pro věřící. U obchodu s potravinami se však rozhodujeme koupit raději balenou vodu a přelít ji. Jestliže si je však člověk vůbec schopen vybavit následující scénu, čeká ho historka k popukání.

Karel se opřel o strom u silnice přímo na rušné cestě v centru. Vytáhnul hadičku od camel-backu která mu sahala až do oblasti stydkých kostí a z této pak jsa otočen zády k lidem vypouštěl pěkným tlakem a tzv. čury-obloukem vodu z něj přímo na strom. Laiky a bodře řečeno, příměr k psímu ochcávání je docela trefný.

No samozřejmě že místní obchodníci a kolemjdoucí se s velkou nelibostí a šklebícími tvářemi koukali na tohle divadlo. Dokonce jeden z nich řval přes ulici z obchodu, odkud jako že jsme a co to děláme!!!!

Už jsem to tedy nevydržel a povídám: „Ty vole jestli nechceš, aby nás ukamenovali, rychle se otoč ať je vidět že to vypouštíš z hadičky a je to voda!“.

O již zmíněném místě – jezero Cirali jsme se za cca půl hodiny chůzí ve městě nedozvěděli vůbec nic. Zkouším tedy další bod z poznámek od Michala – sopka Meke. A hle, najednou náš průvodce ožil. Dokonce i někam volal a pak nám vysvětloval, že musíme asi 5km za město a hned vedle hlavní silnice že to najdeme lehce. Loučíme se tedy a placeným stopem se dostáváme k místu právě včas. Sluníčko totiž zapadá rychle za obzor a jsou to ještě 2km pěšky. V potemnělém údolí je velmi málo vody a musí být s vysokým obsahem různých, námi neznámých látek neboť je to samý škraloup, ztuhlé okraje a různé barvy. Všude okolo pak velké bahno. Jen uprostřed do 100m výšky se vypíná střed kdysi živé sopky.

Rychle hledáme místo a nacházíme pěkný a rovný kus travičky mezi keři. Jen ne příliš vzdálený štěkot psů nás mírně vystrašil. Další podezřelý zvuk byl doprovázen větou: „Co to bylo?? Slyšel jsi???“, po chvíli povídám už klidněji – „to byl jen cvrček.“ Na to odvětil Karel: „Toho se asi bát nebudeme, ne?!“

Kolem 21hod začalo docela pofukovat tak se oblékáme ještě více do spacáku a bereme čepice na hlavy. K ránu už ale přituhlo tak, že jsem se od 4hod klepal zimou.

3.den

Spacák byl na povrchu mokrý, naše batohy pak plné námrazy. „No vida, tak nám trošičku mrzlo, jdeme na rozcvičku!“

Schováváme batohy za hromadu kamení a spacáky roztahujeme směrem k vycházejícímu slunci. Naše rozcvička je pak výstup na vrchol kráteru. Konečně jsem se zahřál a můžeme se kochat jak velmi zajímavým okolím a výhledem, tak především požitkem s teplého červeného koláče který jako už tradičně po několik milionů let přichází zpoza obzoru potěšit náš zrak a ohřát naše zkřehlá těla.

Naše siesta je završena snídaní na úpatí kráteru a duchovní četbou Karla. Dalajlámova kniha „Jak šířit lásku“ v rukou mého kamaráda je opravdu neobyčejný začátek dne. Už se nedivím váze jeho batohu. Kromě 4knih táhne ještě plně vybavenou lékárničku. Jak říká sám: „Asi stárnu, tohle jsem v životě neměl ani na akcích.“

Při pohledu na horizont a směrem k ozývajícímu se zvuku zvonců, objevuje se velké stádo oveček a za nimi dva pastevci. Když nás spatřili, okamžitě mění směr k nám.

„Hele Karle, jeho svatost teď zřejmě vystřídají místní pastevci, povídám.“

Samozřejmě neumí ani slovo anglicky, ale s pomocí primitivního slovníku v mém průvodci se celkem nasmějeme a prohodíme pár slov. Nakonec se ptáme zda-li neví o jezeru Cirali. Oni nám stále opakují, že musíme zpět do Karapinaru, potom do Beladye a pak se dostaneme do Cirali. OK, rozhodujeme se tedy vrátit opět stopem zpět. V centru se ptáme kde je Beladye. Stále popocházíme a vyvoláváme Beladye,Beladye. Když se k nám přitáčí chlapík a bere nás téměř za ruku k jednomu domu a ukazuje do I.patra. Dál už jdeme tedy sami.

Na stěně visí tucet fotek různých lidí a okolo jsou kanceláře. Angličtina nehrozí. Posílají nás zřejmě k šéfovi, který sedí v koženém křesle v obleku. My zase meleme svou „Kde je Beladye,Beladye!“ Šéf vyděšeně a roztržitě kroutí hlavou, jako že on nic on muzikant. Až daleko později se dozvídáme od našeho tureckého přítele Ramazama že Beladye znamená úřad a pokud si místní neví rady tak vše řeší na úřadě. Představte si tedy tu taškařici, kdyby najednou přišli na obecní úřad nějací Turci ke starostovi a začali s batohama vykřikovat: „Úřad, kde je tady úřad!!“

Trošku štěsní se však nakonec na nás usmálo, protože místní taxikáři věděli kde Cirali je. Odvážet se tam však nenecháme, byť nám ukazují 25km.

Používám svoje obligátní turecké slovo yia,yia, což znamená pěšky. Oni nevěřícně kroutí hlavou. Stopujeme si náklaďák, který nás vysadil hned na okraji města na křižovatce kde už je ukazatel Cirali. Bohužel stop tady moc nebere. Za hodinu projelo všeho všudy 5aut a žádné nezastavilo. Když tu najednou z vedlejší cesty a z jiného směru se směrem k nám otočí auto. Uvnitř je sympatický chlapík mluvící perfektní angličtinou a jeho otec a neteř. A kam že prý jedeme. Říkáme, že do Cirali. „Já jedu na jedno z nejdůležitějších a nejstarších archeologických nalezišť na světě, které je odtud 80km. Jestli chcete, pojeďte se mnou.“ Nabízí nám Ramazam.

V minutě měníme svoje plány a říkáme si proč ne. Třeba z toho bude zajímavý zážitek a navíc nám Ramazam slibuje, že nás vezme zpět na tohle místo.

Na cestě se dozvídáme, že má obchody a agenturu v Dalyanu, asi 300km východně od Antalye, prý místo s nejkrásnější pláží v Turecku. Navíc je managerem Turecké reprezentace v karate. No to je bingo, alespoň nám může pomoci vybrat nějaké pěkné koberce a navíc je to sportovec, to bude pohoda.

Areál archeologického naleziště Catal Höyük nevypadá zvenku vůbec zajímavě a ani okolí není ničím zvláštním. Vlastně je to jen mírný kopeček na suché planině. Ovšem před 9000lety kdy tady dle nálezů žili lidé, byla krajina asi úplně jiná.

Nálezy domů, pozůstatků a věcí jsou vskutku ohromující. Jedná se vlastně o nejstarší nalezená obydlí, kdy lidé prokazatelně začali žít v komunitě a stavěli si domy těsně vedle sebe, čímž dali základ stavby a života ve městě. V tu dobu, před ohromujícími 9000lety žili v podzemních patrech domů z hlíny, kde se nacházela například kuchyň, spíž, ložnice apod. Odtud se potom šplhalo po žebřících na rovnou střechu, kde už proudil normální všední život, práce a čas trávený dohromady.

Catal Höyük je kromě lidských obydlí i nejstarším nalezištěm na světě, kde archeologové objevili chléb a zemědělské plodiny, které si lidé už museli vypěstovat. Při pohledu na vykopávky necítíte nějakou zvláštní ohromující energii zážitku jako třeba u jezera Cirali, kde vás zcela pohltí ta magie a krása přírody. Nicméně když se poté zamyslíte nad těmi tisíckami let a spatříte obrázky pravděpodobného vzhledu domů a např. sošky venuše, stane se jako mávnutím kouzelného proutku opak. Zcela vás pohltí zvláštní, prastará a vzdálená atmosféra předků.

Za tento nevšední zážitek zveme Ramazama a jeho otce na oběd a pak vyrážíme společně do místních obchodů s koberci vybrat si něco na památku z Turecka. A co jiného by to mělo být než koberec. Lidé si na svých cestách kupují někdy i daleko dražší věci, které se za chvíli stanou bezcennými cetkami. Když si však vyberete ručně tkaný koberec, víte odkud pochází, jste seznámeni se symboly, co všechno představují a uvědomíte si i náročnost a několikaměsíční práci, je to ten pravý suvenýr. Suvenýr však není to pravé slovo, jednoduše turecký koberec. Máte k tomuto krásnému výrobku vztah, vybrali jste ho ze stovek dalších, prosmlouvali jste se k příznivé a dohodnuté ceně a víte, že pokud neshoří, vydrží na místě, kde žijete i několik generací. Co nás při smlouvání překvapilo, byla opět až neuvěřitelná milost a ochota. Nebyl tam ten tlak a smlouvací taktika, kterou arabové vymakali až téměř v umění. Nakonec jsme to byli my s Karlem, kdo si v češtině před závěrečným kolem připravil svůj scénář obchodního jednání. Musím říci, že velmi úspěšného.

Původně byl zájem o koupi jen z mojí strany. Tady se smlouvalo půl hodinky, pak se přidal Karel, že by si také vybral a nakonec přišla taktika koupě obou koberců.

Cena 2x2m – 170USD.

Protože naše skvosty byly dosti velké a těžké, dohodli jsme se s Ramazamen že je vezme sebou do Dalyenu a my si před odjezdem půjčíme auto z Antalye a přijedeme si pro ně. Čímž spojíme příjemné s užitečným, neboť se podíváme na jeho město a hlavně ty nejkrásnější turecké pláže. S klidným svědomím tedy necháváme svoje koberce u něj v autě, popíjíme další sklenice s výborným tureckým čajem Rize a nakonec je nám ještě nabídnuta těžko uvěřitelná službička. Prý nás do Cirali dokonce odveze až na místo, prostě bomba!!!

Co je velmi zajímavé Ramazan se narodil nedaleko Karapinaru a vyrůstal tady. Ovšem o místě našeho dalšího zážitku neměl ani páru. Proto nás nejdříve zavezl k rodičům, kteří se dále telefonicky dotazovali, jak se tam vůbec dostat. Pohostinnost jeho matky byla vlastně stejná jako je tomu u našich matek a babiček pakliže člověk dovede domů hosta a ten je okamžitě považován za něco co je potřeba napojit a nasytit. S díky odmítáme, protože za chvíli už se bude stmívat a přeci jenom hoříme nedočkavostí z neznáma a utajeného místa. Dostáváme tedy do ruky alespoň tři melouny. Někde na půli cesty Ramazan staví a ptá se místního farmáře kdeže to Cirali asi je. Veselý chlapík s typickou tureckou ochotou nechává svojí práce a usedá k nám do auta, že nás tam dovede.

Už notně potemnělou krajinou dorážíme kolem malých osad z hliněných domů na místo. Téměř kilometr vedle nás s obrovským štěkotem běží smečka asi čtyř obrovských psů. Domorodci tomuto plemeni říkají třivlk. No proč asi??? Jedná se o hafana, který je o fous menší než vlkodav a je prý schopen zabít i několik vlků najednou, neboť těch se po horách pohybuje dost a mývají políčeno na stáda ovcí. Zastavujeme u obrovského kráteru, ale „zvířátka“ jsou jen pár metrů od nás. Místní farmář však praví: „Nebojte, už je to daleko, sem oni nepůjdou“ a zahání je nějakým místním pokřikem.“ Psi se totiž zdržují v těsné blízkosti okolo domů, které chrání. Opravdu tomu chceme moc, moc věřit

Obloha je již notně potemnělá, ale měsíc je téměř v úplňku a spolu s hvězdami přímo září na neskutečně magické místo před a hlavně pod námi. Vidíme třpytící se hladinu a všichni zkoušíme, jak dlouho letí dolů kámen. Je to pěkných pár sekund, hloubka je odhadem tak 150m. Tak jsme tedy tady.

„Kde se uhnízdíme?“, povídám a nejdříve to vypadá na kamenný domek na vrcholu sto metrů od nás. „Půjdeme dolů“, odvětí Karel. „Bude tem teplo a taky ten chladný vítr tam nedofoukne.“

„Vy chcete opravdu jít dolů a spát tady?“, se táže Ramazan s mírnou křečí ve tváři.

„No jasně, to bude fakt síla.“ Ramazan vše tlumočí místnímu farmáři, který nás vzápětí upozorňuje na fakt, že k vodě která je sladká chodí pít hadi. „A jsou jedovatí?“ „Nejsou, odpovídá jistě. Tak v pohodě se škrtiči si poradíme“

Hrajeme si na hrdiny, ale další historka byť je velmi zábavná nás přeci jen dostává do mírného varu a svrbění na zádech. „Vidíte támhle tu mohylu na kraji kráteru?

Tu postavili na vzpomínku jedné Američance, kterou prý při pohledu na tu hloubku trefil šlak!“ „Tak to je gól, podělat se ještě na okraji propasti před slezením a umřít strachem z pohledu!“ Jak ale známe většinu amerických turistů, už se ani nedivíme. Ti jsou paf i z toho, že člověk má nohy a může dokonce ujít i několik kilometrů pěšky.

„Hele kluci my fakt jdeme dolů do rokle a budeme tady spát“, rozhodujeme se a jen ještě zjišťujeme informace ohledně zítřejšího přesunu okolo obydlí s hlídajícími psy.

Farmář nám dokonce nabízí, že když mu zavoláme, přijede si pro nás. Ale nakonec s díky odmítáme a stačí nám jen upozornění, že se nemáme přibližovat k obydleným částem a jít směrem mezi nimi. Už teď se na to móóc těšíme.

Loučíme se tedy a děkujeme Ramazanovi za vše, bez něj bychom se na tohle neskutečné místo asi těžko dostali. Co je velmi zvláštní, že byť tady vyrůstal, vůbec nemá potuchy o tomto místě a sám je přímo ohromen jeho krásou.
Dolů sestupujeme s batohy a melouny v ruce velmi opatrně malou pěšinou. Sem tam nám to podklouzne a není moc příjemné vidět a občas i tušit tu obrovskou hloubku pod námi. Ulehčujeme si raději a strkáme melouny do otvoru ve skále, abychom se pro ně ráno vrátili. Máme tak volné ruce a už daleko snadněji se můžeme přidržovat kolmé stěny vedle pěšiny. S čelovkami rozsvícenými v tomto obrovském kráteru jsme opravdovými mravenci a adrenalin spojený s menším strachem vibruje na plné pecky. Najednou se nahoře 100m od nás objeví dvě velká světla těsně vedle sebe a slyšíme zvuk auta. To jen Ramazan objel kráter z druhé strany a volá do údolí: „Are you OK??“ „Yes, everything is fine“, odpovídáme a loučíme se voláním s obří ozvěnou – Bye,bye!

S mírně sevřenou řití tedy překonáváme krátký a prudký úsek s propastí přímo pod námi. Po něm je však cesta už celkem dobrá a najednou vidíme malou jeskyni, či spíše díru ve skále. „No to je akorát bivak pro nás.“ Srovnáváme povrch a nohou odkopáváme seschlý trus.

Skála je vyhřátá od sluníčka, vůbec sem nefouká a ta obloha se zářícím měsícem a hvězdami, které se odrážejí od vodní hladiny – nemáme slov!

Pro takovéto okamžiky jsou vandry na vlastní pěst se vším, co k tomu patří, tím opravdovým zážitkem. Tohle vám za žádné peníze, žádná cestovka ani agentura prostě nemůže nabídnout. Tyhle pocity a zážitky si prostě musíte najít a zasloužit. Já věřím, že dokonce existuje i Bůh cestovatelů. Ne ten turistický, s pěkným hotelem, čistě vydezinfikovaným bazénem a stolem plným jídla a pití. Ale ten, který vás provází, když se těšíte z každého na cestách, když se smějete každé vaší chybě či omylu, který vlastně žádnou chybou není, když chcete být s místními lidmi a netoužíte požívat nic, čím by jste se od země a jejich obyvatel žijících tam kam jste se vydali, odlišovali. Odměna za vytrvalost, nepohodu, zrušení všech předsudků a rychlých soudů je tak sladká jako například tento večer. Sedíte uprostřed polopouště v kráteru starém miliony let, okolo je stovky lidských obydlí vytesaných ve skále tisíce let zpátky, dole šplouchá životodárná voda a kolem božský klid se stříbrnou září nad hlavou. Ba co víc, okamžik je ještě umocněn přítomností přítele, podobně naladěného a podobně si vše uvědomujícího.

Večeříme melounek, který nám dala matka Ramazana a ještě dlouho sedíme na našem „orlím hnízdě“, než uleháme do své jeskyně.

4.den

Ráno vstáváme opět časně v 7hod a jako obligátní rozcvičku si dáváme výstup na vrchol kráteru. Plížíme se těsně pod horizontem, aby nás náhodou v našich červeně zářících bundách neviděli tři-vlci. Za severní a jižní stranou jsou asi půl kilometru zemědělská obydlí a stáda ovcí. Jdeme okolo celého Cirali a pozorujeme východ slunce, který pomalu vstupuje do magické rokle a osvětluje jak skály, tak i vchody do jednotlivých jeskyní.

Snídaně v našem vigvamu s milionovým výhledem je opravdu skvostná. Naše jeskyně vykutaná směrem na jih dostává první teplé dávky slunečního svitu a do toho místní křupavý chléb, domácí máslo, sýr, zelenina a melouny chutnají více než opravdově. S umělou eurochutí našich produktů ze supermarketů je požitek z jídla neporovnatelný.

Už se nemůžu dočkat, až propátráme okolní skalní obydlí a prolezeme celý komplex dokola. Cesta a přístup jsou už téměř pohodlné, takže po 8.hodině vyrážíme. Prolézáme místnosti v několika podlažích, šplháme přes otvory nahoru i dolů. Jeskyně jsou u stropu stále ještě zabarveny do černa od pravěkého ohně jejich původních obyvatel. Někde jsou ještě stěny oplácány hliněno-slaměnou omítkou, která mohla sloužit jako izolace a možná i k lepšímu udržování pořádku.

Za dvě hodiny toho má Karel dost a odchází vykonat potřebu k naší jeskyni, kde našel skálu pohodlně sevřenou ze dvou stran, tudíž si ji posedem přizpůsobil po způsobu evropského záchodu. Já pak nacházím velkou místnost cca 8x20m, která možná kdysi sloužila jako zasedací nebo rituální, neboť po jejím obvodu jsou viditelně vytesána místa k sezení a v čele je velký výklenek vyvýšený nad tím vším, jakoby obřadní, nebo vládcovo místo.

Největší překvapení však přichází až téměř na závěr. Zhruba ze dvacetimetrové výšky visí z kamenného úbočí až téměř k jezeru obrovské sloupce zkamenělé horniny, vypadající jako obří krápníky. Mezi nimi a vodou je pětimetrová mezera, ale v místech, kde se voda setkává s kamenitým dnem na břehu se pod nimi dá podlézt.

Vůbec netuším co tam může být, takže zvědavě podlézám monumentální masu kamenné hmoty. Velký prostor za skrývající se za touto stěnou mně šokuje.

Naprosto úžasný prostor je „vyzdoben“ milionem spečených částeček zeminy, které vypadají jako korálový útes. Jsou tady všude, u země, na stěnách, stropě prostě jakoby vyřezávané stěny s nekonečnou mozaikou mořských hub a korálů z kamene.

Všudypřítomné přítmí ještě silně kontrastuje s rozzářenou scenérií tam venku, okolo jezera a v samotném kráteru. Vlastně je to prostor, který si nejlépe člověk představí, když si vybaví scény z nějakého dobrodružného filmu, kde se dá chodit pod vodopádem.  Celá struktura té obrovské masy na stěnách a stropě je úchvatná. Nic takového jsem ještě v životě neviděl. Volám proto na Karla těch 300m na protější břeh ať hned přijde a potom se společně jen obdivně kocháme.

Naprosto skvělé bylo i to, že za celou dobu nepřichází na tohle místo ani jedna lidská noha a můžeme si vše sami vychutnat.

Na úplný konec necháváme bonbónek z nejsladších a nejvíce vychlazených. Vyzkoušet si vodu ve smaragdovém jezeře mě strašně láká, na druhou stranu cítím i mírné mrazení obav v zádech. Nevím z čeho, ale něco tam prostě je a brání mi úplně se odpoutat od břehu. Samozřejmě kromě teploty, která je dle mého odhadu pod 15oC. Nakonec je mi přeci jen těch 15let otužování k něčemu dobrých. Karel zůstává u smočení prstů na noze. Kolem mne se po vynoření rozlézá všudypřítomné labůžo, nekonečné labůžo. Vzpomínáme i našeho kamaráda Davida ze Štatlu, který je schopen všeho a určitě by využil možnosti skočit si ze zkamenělých krápníků přímo doprostřed jezera, které je zdá se velmi hluboké.

Návštěva tohoto magicky krásného a turisty stále ještě neobjeveného místa byla zatím tím nejkrásnějším zážitkem.

Kolem poledne balíme a se slzou v oku opouštíme Cirali. Dle včerejšího doporučení se snažíme vyhýbat se vesnicím a kličkujeme mezi stády ovcí pasoucími se na okolních návrších. Co chvíli vtipkujeme jak bychom se asi zachovali, pokud by ti obří hafani na nás vlítli tady, uprostřed planiny kde není ani stromečku na který bychom vylezli. Nakonec se celkem rychle dostáváme až k silnici a přejeme si kousek se projít. Jako by nás opět cestovatelský Bůh vyslyšel, zrovna nejede asi 1,5hod vůbec nic. Až pojednou v dáli za námi se velmi pomalu přibližuje nějaký pomalý, čudící předmět. Ano, je to traktor s naplněnou vlečkou. Kluci nás srdečně zdraví a vybízí k nasednutí vedle pluhu na korbě. Skáčeme po podlaze těsně vedle železného monstra, které se nám při každém nadskočení téměř zapichuje do nohou, ale co?! Hlavně že jedeme a přibližujeme se zpět ke Karapinaru. Za nějakou chvíli nás zezadu dohání cisterna. Okamžitě nám zase pomáhají řidič se závozníkem. Stopují ji pro nás sami a tudíž, rádi přesedáme na rychlejší povoz. Naprosto parádní stop nás veze stejným směrem kudy chceme pokračovat, urážíme 70km.

Šofér nám staví přímo u nádraží, a protože autobus do Nigde jede za hodinku, vyrážíme na prima baštu do restaurace k benzince. Jídlo je výtečné.

Do Nigde přijíždíme už za tmy a z celodenního cestování značně rozlámaní. Bereme tedy hotel, či spíše něco mezi ubytovnou a bezdomoveckou chýší. Alespoň je zde báječný lidský vynález – postel. Raději si na ni rozbalujeme svoje spacáky.

5.den

Raníčko vstáváme a začínáme ledovou sprškou, avizovaná teplá zřejmě opustila brány tohoto zařízení již před drahnou řadou let.

Po čtyřech dnech cestování se nám konečně daří koupit si mapu. Musím ale říct, že nám vlastně ani moc nechyběla a stačil nám můj dobrý průvodce, kde byly sem tam nějaké jednoduché mapky oblasti. Vlastně cestování bez mapy má také něco do sebe. Víte prostě směr a zajímavosti a jedete spolu s náhodou, odhadem a improvizací. Dolmusem se dostáváme do zajímavého klášterního komplexu Eski Gümüs, který je pověstný výzdobou hlavní kaple. Fresky všech svatých, andělů a archandělů jsou ve velmi dobrém stavu. Nachází se zde jediný známý obrázek panny Marie a Ježíška s úsměvy na rtech. Mluví se o ní jako Moně Lise, neboť její zrak vás při přesunování ze strany na stranu opravdu následuje.

Již v dolmusu se s námi dává do řeči starší čupr paní se jménem Angel /Andělka/. Opravdu příznačné jméno pro osobu, která sice oplývá nesmírnou pohostinností /pořád nás zve k sobě domů/, ale neskutečná ukecanost vše kazí. Nemůžeme se jí zbavit ani při prohlídce kláštera, protože do všeho kecák a my nemáme vůbec klid na vychutnání si celkové atmosféry tohoto místa.

Opouštíme tedy po pár desítek minutách klášter, ale Anděla za námi! Svým pantomlením nás odrovnala natolik, že v nestřežený okamžik téměř běžíme za roh, abychom unikli jejich spárům a hubě. Marně!!! Po asi kilometru, kdy už jsme opustili vesnici a jdeme po normální silnici, si stopujeme dolmus. Po nahlédnutí dovnitř upadáme téměř do mdlob, bába Anděl na nás radostně kyne a haleká z první sedačky. „Óó fuck, už je tady zase!“ Povídám dozadu směrem k nastupujícímu Karlovi, „ta má snad opravdu křídla!“ Naštěstí po chvíli vystupuje a my už tvrdě odmítáme následovat stoupenkyni hříchu – „neužvaníš“.

Již tradičními stopařskými kousky jehož je Turecko rájem se přesunujeme až na začátek skalnaté Kappadokie, těsně nad úpatí údolí Ihlara. Městečko se jmenuje Güzelyurt, v turečtině znamená krásná-jurta/dům/.

Poprvé na našich cestách se setkáváme s informačním centrem, kde se dokonce i mluví anglicky. Překrásné jsou prostory hotelu Karballa, přesně jak praví průvodce. Jedná se o starý řecký klášter z 19.století, nyní přestavěný na luxusní hotel. V refektáři je stylová restaurace. Odrazuje nás jak 50EUR, což mimochodem za dvojlůžkový pokoj se snídaní není na takovouhle krásu moc, ale také obsazenost americkým zájezdem.

Na doporučení nacházíme velmi příjemný a nový penzion Arnas, kde nakonec usmlouváme i výbornou cenu se sympatickým majitelem. Slastně okoušíme i teplou sprchu, vlastně poprvé od našeho příjezdu do Turecka.

Nejširší nabídku průvodců a map Turecka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

6.den

Za rozbřesku, kdy sluníčko už příjemně hřeje, snídáme na krásné terase s výhledem na okolní skalní město a panorama vzdálenějšího zeleného údolí Ihlara.

Batohy si po snídani ještě necháváme v penzionu a vyrážíme do skalních komplexů v Güzelyurtu. Celé údolí je už krásně zbarveno podzimem a hraje všemi barvami. Zvláště citlivě vysázené vrby podél potůčků a kaňonů vedoucích z hor osvěžují prostor okolních dávných obydlí a skalního masivu. Obraz přírody, kterou by určitě parádně zvěčnil odborník na barvy, malíř Monet.

V místní jídelně, opět výborné úrovně a čistoty, pojídáme dobrou čorbu /polévka/ a stopařskými kousky ukrajujeme vzdálenost do údolí Ihlara. Konečný úsek dojíždíme dokonce na blatnících traktoru. Traktorista nám zastavil sám a po chvíli z něj vypadávají i nějaká ruská slovíčka. Okamžitě začínáme kořenit naši spanilou, pomalou cestu ruskými šlágry Kaťuša, Razceváty jábloni i grůši apod. Šofér se spokojeně pohupuje a traktor s námi uhání 15km rychlostí až do Belissirmy.

Tam už pěšky scházíme přímo do údolí a v typicky turistické restauraci přímo v řece dobře pojídáme. Posezení je vybudováno na dřevěným platech, ke kterým vedou z fošen cestičky. Když vám pak něco zbyde, okolo plovoucí husy a kačeny vám to sezobávají skoro až z talíře. Překrásné zelené údolí táhnoucí se 14km od severní Selime po jižní Ihlaru je lemováno tisíci skalních obydlí, chrámů a dalších zajímavostí. Kaňon s lemujícími stometrovými štíty hor a řekou kterou lemují barevné stromy a zahrádky místních je okouzlující.

Vydáváme se na sever, neboť bychom rádi našli nedaleké horké prameny Ziga. Cesta horskou pěšinou podél vody nemá prostě chybu. Do toho zapadá slunce a odráží se od skalních štítů, prostě – romantika jako sviňa!

Po dvou hodinách chůze s batohem už ale začínáme myslet na bivak, protože se ochlazuje a světla rychle ubývá. Když už ho však asi potřetí odkládáme a stále jdeme dál, najednou se před námi zjevuje Yaprakhisar. Od prodejce vstupenky do parku jsme dostali okopírovaný plánek oblasti, kde je značena jako místo za termálními prameny Ziga. Hned u prvních obyvatel se ale dozvídáme, že prameny jsou asi 2km po silnici směrem k jihu. Už toho za celý den sice máme plné zuby, nebo spíše plné nohy, ale ještě v kopci stavíme stopa, který nás odváží přímo k přírodnímu prameni.

Nejdříve se nás ptá jednoduchou ruštinou /opět Turek pracující v Rusku/ zda-li chceme prameny zadarmo, nebo za peníze. „To jsou ale otázky, s těžkým srdcem samozřejmě volíme variantu zadarmo!“

Vřídlo, které vyvěrá z okolních hor je ale obsazeno nějakou rodinkou a hlídající otec a syn nám naznačují, že musíme počkat, až se vykoupou jejich ženy.

„OK povídáme, a jak dlouho jim to bude trvat?“ „Asi tři hodiny zní samozřejmá odpověď.“ Už česky a poněkud zdrceně odpovídáme: „No tak dík, to máte pěkný špindíry. Tři hodiny tady čekat nebudeme.“ Měníme tedy plán, protože je nám už zima a opravdu moc rádi bychom naložili svá utrmácená těla do něčeho teplého. Zbývá jediná varianta – za peníze.

Po 300m vidíme na horizontu rozlehlejší dům, vypadající jako penzion. Po odbočení na přístupovou cestu proti nám ale vybíhá to, čeho se opravdu v Turecku obáváme – pes „Třivlk“, s urvaným řetězem na krku. Štěkající tele se řítí přímo na nás a ke stromům to máme sakra daleko. Oba tedy stojíme jako přikovaní a v očekávání co hafan. Zaplať pánbůh, tenhle nevypadá tak nazlobeně a drsně, jako jsme se obávali. Napřed chodí nedaleko nás a očuchává terén, ale když mírně přidupneme a tleskneme, odbíhá pryč. Zvláště když pro něj vybíhá z objektu majitel.

V penzionu máme štěstí, protože zrovna má ředitel návštěvu svého vnuka, který hovoří jakžtakž anglicky. Dělají nám tedy průvodce po objektu, který vlastně slouží jako rodinné lázně. Pokoje jsou téměř nové, čisté, jen důkladnost a odbornost stavebních prací a detailů značí, že jsme v Asii. Velký bazén 15x10m je již mimo provoz, protože je po sezoně, ale každý pokoj s vlastní kuchyňkou má i vanu která je napouštěna přímo termální vodou o teplotě 45oC. Po zanoření se tam nedá skoro vydržet, cítím se jako uvařený. Spánek po této báječné napařovačce je ale skvělý.

7.den

Po probuzení je znát na našich lýtkách včerejší túra po horách a proto ji hned jdeme rozhýbat. Z kopce klušeme zpět do Yaprakhisaru a dále na sever do Selime, což je coby kamenem dohodil. Snídaně u potůčku mezi zahrádkami místních nám dodává novou energii na cestu. Kdybychom dorazili o pár týdnů dříve, ještě bychom stihli úrodu zeleniny a některého ovoce. Takhle na nás zbyly jen natě z cibule. Poslední úsek našeho treku nádherným údolím Ihlara zvládáme bez problémů a ihned na kraji Selime nás zlákal krám s koberci. Nakonec nás ani nemrzí včerejší neúspěšné smlouvání v Güzelyurtu, neboť po příjemném smlouvání, čaji a nakonec a společném obědě kupujeme každý krásné koberce. Po dohodě si je necháváme zaslat kargem na pobočku někde u letiště v Antalyi, tak to snad potom najdeme. Vůbec nás nenapadne nedůvěřovat obchodníkovi, že by vše neposlal. Naopak, je to velmi přívětivý a milý člověk, se kterým si po návštěvě místních skalních měst ještě dlouho povídáme. Mustafa nám nakonec slevňuje téměř na poloviční cenu jako nám bylo nabízeno včerejšího dne. Oběd, na který jsme zváni, se odehrává samozřejmě jen v přítomnosti mužů. Tedy já, Karel, Mustafa a jeho syn. Sedíme na kobercích a ze společných táců a nádob si nabíráme výbornou fazolovou čorbu s masem, zeleninu a nakonec i sladkou tureckou specialitu Pekmes. Ta se vyrábí z vylisované hroznové šťávy, do které se dává nám neznámá hornina vypadající jako vápenec. Mustafa nás bere k sousednímu domu, kde opět trošku rusky hovořící muž nám vše vysvětluje. Výsledná tekutina podobná třeba javorovému sirupu je opravdu lahodná a spolu s chlebem, nebo místními dezerty delikatesní.

S Mustafou se srdečně loučíme a jsme zvědavi na náš plán pro vyzvednutí dvou zásilek koberců na místech od sebe vzdálených 300km.

Opět stopem, tentokráte trošku krkolomně přijíždíme do Nevsehiru a odtud dolmusem až do Göröme.

Už je 19hod a slunce dávno zapadlo. Je tady však podstatně tepleji než tomu bylo v horách a tak se rozhodujeme jít kousek za poslední stavení a uprostřed typických kuželovitých skal rozdělat náš bivak. Uleháme za ne příliš vzdáleného štěkotu psů, kteří nás určitě cítí a my jen doufáme, že jsou za ohradou.

Nůž a čelovku ale nechávám hned vedle hlavy pro případ nouzového řešení.

Jsou právě 3hod ráno a je to tady. Už nějakou chvíli jsem vzhůru a slyším poměrně blízký štěkot a vrčení. Karel spí a já dělám, že spím, ani se nehnu. V tom už opravdu za našimi hlavami začíná přebíhat asi pět psů a já volám na Karla, že je to zlé.

„Hele balíme, nenechám se tady sežrat“, povídám.

Nepříjemný pocit nebezpečí zažehnáváme úprkem do městečka a nakonec nacházíme u prodejny koberců pohodlné dva otomany, které využíváme i dospání.

8.den

S vycházejícím sluncem se na obloze začínají tiše objevovat obří balóny. Jen plynové hořáky občas protnou ticho a nastupující sluneční záři. Jejich velikost je vskutku impozantní. Balónové létání je v Kappadokii velmi populární a tento způsob obživy stejně tak jako půjčovny kol, skútrů a 4kolek jen vzkvétá.

Později se dovídáme, že do těch největších košů se vejde až 24 osob, což je opravdu síla! Pohled ze vzduchu musí být opravdovým zážitkům, protože balóny se přibližují ke skalním obydlím opravdu na pár metrů.

Jinak Göröme je typické turistické městečko s nepřebernou paletou obchůdků a ubytování všeho druhu. Od luxusních hotelů až po obyčejné penziony. Velká většina využívá starobylých obydlí vykopaných ve skále a pokoje, nebo alespoň vstupní či jídelní hala je v opravdové jeskyni, která lidem sloužila už před několika tisíci lety.

Nejdříve pojídáme po prohlídce města v restauraci, kde nám opět ochotně uschovali naše batohy. Poté vyrážíme na obhlídku skalních měst a chrámů v Göröme. Jedná se vlastně o podobný komplex, jakých jsme už na cestě viděli více, zde jsou ovšem dochované fresky a funguje čilý turistický ruch. Po zaplacení vstupného se totiž dostáváme do areálu, kde se kromě nás producírují davy Američanů,Japonců a dalších národností z celého světa. Vrcholem naší návštěvy je zkouška akustiky, protože najednou mě zcela přirozeně napadá si v chrámu zazpívat a opravdu zvuk se zde nese skvostně. Nejznámější a nejúžasnější freskovou výzdobou z období byzantského umění je kostel Tokali Kilise /chrám s přezkou/. Překrásným malbám, které už na pohled vynikají mimořádnou kvalitou díla,l vévodí všudypřítomná modrá barva nádherné záře a jasnosti. Malby jsou staré více než 1000let ale vskutku překrásné. Ještě že jsme na tomto místě teď na podzim, protože v době vrcholné turistické sezony to tady musí být k nevydržení.

Protože chceme navštívit další města vzdálená v okruhu 10km od Göröme, půjčujeme si nakonec skútr, protože můžeme vše pohodlně projet a nezdržovat se stopováním. Za 30tureckých lir na 3hodiny tak máme motorizovaného koně.

V půjčovně zažíváme velmi vtipné faux-paux, když se nás Hakan ptá, se co jako že děláme. Žertuji a povídám, že Karel je profesionální cyklista. Pravda ovšem brzy vychází najevo, neboť po výzvě že si máme vybrat přilby, já sahám po motorkové, kdežto Karel po cyklistické. Na tom by nebylo v tamějších poměrech nic divného, protože motorkářů je víc bez přileb a cyklistické vidíme občas na hlavách taky. Jenže Karel si nasadil obráceně a dělá, jako že ji má dobře. Můj výbuch smíchu vylekal i čekající Japončíky, kteří si zřejmě mysleli, že husité v přilbicích podobných teď Karlovi dorazili až sem, do Turecka. Jen ta halapartna a vozy chybí.

Ještě jednou jsme zažili scénku s tzv. „bílou lží“, protože na dotaz co děláme, říkáme, že Karel je učitel sportu. Učitelé totiž mají v Turecku neskutečnou autoritu.

Zrovna nás však vezli dva školní inspektoři a ti se hned velmi podivili nad tím, jak si může učitel dovolit v probíhajícím školním roce dovolit odjet na dovolenou. To já se svojí udávanou profesí vinaře jsem na tom byl poněkud lépe, ovšem do té doby než téměř 90% Turků udalo, že jsou muslimové a tudíž „BEZ – alkoholu“, takže by ani nemohli ochutnat neb mají jen svůj čaj. Ale zpět k cestování.

Skalní město v Cavusinu nás tolik nezaujalo, ale v Zelve jsme byli opět vzhledem k zatažené obloze a občasnému deštíku zcela sami, takže jsme si to náležitě užívali.

Totálně prolézáme vše co jen můžeme i známou temnou chodbu skrze horu z jednoho skalního domu ke druhému. Na nejlepším místě si dopřáváme svačinku a kocháme se pohledem z dobrých 40m nad zemí, kde bylo tak živo už před několika tisíci lety.

Turecko je vskutku neobyčejnou zemí s obrovskou kulturní minulostí a střídající se lidskou stopou už 9000let zpátky. Doba jeskynních lidí, poté Chetité, Helénské Řecko, Ŕímané, Byzantinci a další a další národy a kultury. V počtu starých památek a ukrytých pokladů se může s Tureckem měřit snad jen Egypt.

Po návratu se ptáme na dervišský tanec, který by měl být v sousední vesnici, ale tam nikdo o ničem neví. Později se dozvídáme, že jsou organizovány v jedné velké restauraci pro 300lidí, které svážejí z jednotlivých hotelů a program je spojen s večeří a další „komerční“ zábavou. Byť neradi, nakonec tedy tento způsob vyžití zavrhujeme a opět jakoby náhodou, změnou plánu, nacházíme příjemný, klidný penzion, do kterého nás zavezl stop a je uprostřed Göröme. Dokonce i domácí skopová večeře s výbornou polévkou je nám na večer nabídnuta a tudíž zústáváme ještě do dalšího dne. Jako místo pro posezení a jídlo slouží bývalá jeskyně stará tisíce let a paradoxně je v ní daleko útulněji a tepleji než v nově vybudované zděné části penzionu. Prostě oheň je oheň, já to říkám pořád. Nějaké ústřední topení není nic proti klasické formě vytápění a nemluvě o atmosféře, která je v jeskyni parádní.

9.den

Pobyt v Kappadokii zakončujeme návštěvou světoznámého podzemního města v Derynkuju. Opět s masivní přítomností turistů všeho druhu. Je neskutečné, jak v tomhle místě mohlo za těch pradávných dob přebývat až 30tisíc lidí, včetně dobytka. V podzemí je vybudována i škola, kaple, větrání, lisovny na víno, kuchyně, prostě vše co bylo potřeba k přežití a obraně před válkami kterých se přes tohle území prohnalo bezpočet. Z Derynkuju se posouváme výbornými stopy, ovšem vrchol si necháváme na závěr. S cisternou plnou cementu ujíždíme dlouhých 250km na jih k moři. Pomalu se totiž chceme přiblížit až k Antalyi odkud na dva poslední dny plánujeme přesun do Dahlyen.

Na pláži nedaleko Slifke rozděláváme přímo na pláži u moře svůj další bivak.

Moře je parádně teplé a počasí přímo ideální. Bohužel s čím jsme nepočítali je bodavý a savý hmyz. Od 2hod ráno už nespím a nevím kam se zavrtat, aby dotěrní komáři nenašli kousek mojí kůže k zakousnutí. Zkouším i pálenku, kterou se místo do úst jako dezinfekce snažím rozmazat po těle. Ale ouha, tohle papání a vůně spíše přivolává další hejna komárů. Řeším to nakonec kolem 4hod opuštěním spacáku a rácháním ve vlnách moře. Na Karla to taky doléhá, byť si svůj obličej ukryl za svůj sarang. Bohužel mě to moc nepomohlo, protože se pod ním dusím a tak si na mě komáři opravdu smlsli. Joginské cviky tudíž začínám praktikovat již daleko dříve než za rozbřesku jak tomu bylo v minulých dnech. Poprvé v životě se cítím jako nějaký lama, kteří vstávají kolem 4hodiny a už cvičí. Paradoxně mě k tomu přiměl bodavý hmyz jménem komár.

10.den

Ze Slifke se poměrně velmi komplikovaně a pomalu přibližujeme už podél pobřeží k Antalyi. Jednou stopnul Karel dokonce i vojáky, ale bohužel jen na 10km cesty. Můj majstrštyk je pokus o nasednutí do kuka vozu, protože jsem si jsa otočen zády k popelářským stupačkám nevšimnul že „oranžoví kluci“ přijeli nakládat popelnice. A tak jsem se rozběhnul, že si jako nasednu. Naštěstí akce nedoznala vyvrcholení, doteď bych se asi vozil v odpadcích. Dnes poprvé stop moc nebere a po několika hodinách, kdy stání u silnice prokládáme příjemnou koupačkou v moři se posunujeme jen pár desítek kilometrů.

V závěru nás odpoledne nechává chlapík uprostřed lesa na silnici, protože se prý musí po urgentním telefonátu vrátit zpět domů. Musím říct, že ale ostatně jako vždy všechno má svůj důvod a v tento okamžik pro nás opět cestovatelsky řečeno – super změna plánu. Po seběhnutí kopce totiž zůstáváme v pěkné, klidné zátoce s několika domy a přímořskou restaurací kde už v tuto dobu není nikdo.

Scházíme v pozdních odpoledních hodinách až k pláži a potom podél do moře padajících skal. Na zcela opuštěné malé zátoce shazujeme všechno, co máme na zádech ale i na těle v módě domorodých pralesních indiánů se střídavě rochníme v moři, hledáme zajímavé kamínky jako suvenýry domů a nakonec vyhrabáváme v písku prostor pro náš dnešní bivak. Pokud jsme včera měli možnost spát 20m od moře, tak po dnešním odlivu to bude metrů deset. K večeru bereme čelovky a vyrážíme do restaurace na dobrou smaženou rybu. Přímo skvělé je v průběhu večera i to, že nepřátelé komáři nás v této rokli nenašli a proto spíme byť s bouřícími vlnami u nosu, báječně.

11.den

Téměř tradicí se již několik dní stalo naše ranní cvičení za přímé účasti vycházejícího slunce. Jako kořeníčko nakonec je mořská koupel. Tak tohle je opravdová dovolená! Žádní uřvaní a přežraní turisté, žádné narvané bazény, žádné all inclusive v rytmu obžerství. Jen krásné a klidné ráno, zlatý koláč na obzoru, moře nikoho protkané překrásnou přírodou a náš krajíc chleba, sýr, rajče, meloun, voda a oplatek.

Svět je tak krásný…

Dnes již po 8hod stojíme nahoře na silnici a stopujeme, protože se nám nechce spoléhat na autobus, který prý jede kolem 10hod až do Antalye.

Říkám: „Když se daří, tak se daří!“ A když víte, že Bůh cestování je prostě vždycky s vámi pokud v něj věříte, přihodí se i následující stop.

Jedeme s rodinkou až do Alanye, celých 200km na jeden zátah. Dokonce nás řidič vykládá hned vedle autobusového nádraží, ze kterého jede přímo na ústřední autobusové nádraží v Antályi linka každých 15min! Ještě než stačíme téměř ihned nastoupit a dostat se tak do prvního cíle dnešního dne, zažíváme na křižovatce bojovou scénku jako vystřiženou z akčních filmů. Asi 15lidí z několika aut se zapojuje do hromadné rvačky, jejíž příčinou bylo asi nevhodné chování jednoho z řidičů. Toho normálně vytahují další z auta a kopou a mlátí hlava nehlava. Za chvíli ale adrenalinová vložky končí, protože se nacházíme na dálnici se světly, které už dávno svítí zeleně a kolona za námi už hrozivě troubí.

Jsme velmi rádi, že nemusíme trávit dovolenou v oblasti Antalye, protože si vůbec nedovedeme představit, jak tady někdo může ležet uprostřed lesa obřích hotelů v hotelovém bazénu a dokonce i více dní. Občas je dálnice přerušena přechodem pro chodce, kteří cupitají z hotelů v županech k pláži za přímo „líbivých“ zvuků tisíců automobilů a stavebního hluku!

Na hlavním nádraží promýšlíme taktiku jak úspěšně vyřešit dva hlavní úkoly dne.

• 1. Zapůjčit si někde levně automobil
• 2. Najít Kargo někde u letiště a vyzvednout si naše koberce ze Selime

Jen pro představu, Antálye je rozlohou o něco málo menší než Praha. Už, už padá rozhodnutí na autobus na letiště a pak nějaký dolmus ke hledání Karga, když v tom mě napadá osondovat ještě dosti nepravděpodobnou variantu taxi.

Jediný šéf taxi-služby mluví obstojně anglicky a po přečtení adresy Karga a vyslovení našeho požadavku na půjčovnu aut přichází s paušální nabídkou 60lir, což je asi 800kč. Po krátké konzultaci a přemítání jdeme do toho,neboť taxi nám nejen najde adresu Karga, ale i daleko levnější půjčovnu v centru města kde bychom se určitě dost zdrželi. Tento krok se ukázal být jako velmi prozíravý, protože po dvou krátkých zastávkách a zeptání se taxikář staví přímo před zásilkovou službou kde už je náš balík s koberci. Ve spleti uliček v centru pak najímáme s jeho pomocí za 120 lir na dva dny Fiat. Ještě nás vyvádí za město na výpadovku směrem Dalyan, kam se chystáme pro naše dva koberce a návštěvu Ramazana.

Za 4hodiny klidné jízdy a s příjemnou zastávkou na baště stavíme v opravdu velmi turistickém Dalyenu. Naštěstí atmosféra a zástavba jsou zcela jiné než je tomu v Antályi. Menší hotýlky a penziony, krásná promenáda s lákavými obchůdky, lodě na plavbu po zajímavostech v okolí. To všechno dělá z tohoto města opravdu velmi příjemnou destinaci na dovolenou. Však také i teď mimo sezonu je zde hlavně spousta Angličanů, kteří určitě převažují.

Čím je ale Dalyen pověstný po celém světě, je překrásná pláž Iztuzu. Zde se líhnou již miliony let mořské želvy Karetky obecné. Na písčité pláži vedle průzračného moře mělkého ještě 100m od břehu kladou vajíčka a v určité měsíce kdy je pláž uzavřena pro veřejnost je tak dostatek klidu k vyvedení mladého potomstva. Dokonce zde vzniklo i sdružení na záchranu Karetek, neboť byly obrovské tlaky na vybudování pětihvězdičkového hotelu přímo na této překrásné a vzácné pláži. Ku prospěchu všech se podařilo stavbu zastavit a želva se stala pravým, byť dosti komerčním symbolem tohoto města.

Nechce se nám zůstávat venku a vystavit se nebezpečí komárů, tak po pár minutách přímo v centru usmlouváme hotel za velmi příznivou cenu 40lir, včetně.snídaně. Navíc s evropským záchodem – hurááá konečně si můžeme v klidu sednout.

12.den

Je to opět k nevíře, ale zcela „náhodou“ jsme se ubytovali asi 50m od Ramazanova obchodu a kanceláře. Ráno tedy po prvním doptání vcházíme do jeho rezidence, která nás překvapila. Jedná se v jeho případě o velmi dobrého obchodníka a tady v Dalyenu o opravdu známou osobu. Tím více máme radost z toho, jak jsme se seznámili a jak může být i takto bohatý člověk „normálně“ přátelský k cizím lidem.

Protože je ještě na cestách, prodavač koberců nám předává naše dva suvenýry z Karapinaru. Bohužel se již nevidíme, protože je opět s karatisty tentokráte na turnaji na Ukrajině. „Tak snad někdy příště“, volá nám z Kyjeva a přeje mnoho zdaru.

Posléze nakupujeme už jen pár malých drobností domů za poslední peníze.

Karel se ale neobyčejně odvázal, neboť nachází malou krejčovskou dílnu, kde nechává šít Gábině koženou bundu. Tak to je opravdu něco, když si chlap lajzne zadat k šití bundu pro ženskou. Gábina zasílá na mobil rozměry, ty společně s krejčím propočítává na možnou velikost bundy a prý za 6hod se můžeme stavit.

To je teda rychlost!

Zatímco krejčí maká na bundě, bereme auto a uháníme 10km od Dalyenu na již zmíněnou pláž Iztuzu. Je opravdu překrásná a hlavně, teď mimo sezonu skoro liduprázdná. Nedivím se proč je také tak populární pro rodiny s malými dětmi. Ještě ve velké dálce od břehu je stále voda po kolena, takže bezpečí pro prcky ideální.

Později odpoledne už máme válení a koupání dost takže vyrážíme do nedalekého městečka Dalaman, kde si užíváme opravdu humorné scénky, když se v obchodě s muzikou snažím mladé prodavačce vysvětlit, že potřebujeme nějaké CD s tradiční tureckou muzikou na náš sestřih fotek, co pořizujeme během výletu.

Je opravdu velmi zajímavé, že originály cédéček zde vlastně vůbec neexistují.

Pouze řeknete, o co máte zájem a během minutky vám prodavač vše vypálí na PC. Zřejmě mají jiný systém poplatků a fungování autorských práv.

Nakonec se rukama a nohama domlouváme i s přispěním starší ženy, která je matkou prodavačky. Ukazuji totiž na ni a snažím se z ní dostat, co má ona ráda za muziku, protože mladá mi pořád pouští nějakou modernu.

Po 30min třímám v ruce placaté kolečko s více jak 40písněmi různých autorů – huráá.

Celou dobu co máme auto, Karel vyvolává stopaře, abychom jim mohli vrátit těch úžasných několik stovek kilometrů, co nás v Turecku řidiči vezli. „Já snad zastavím na krajnici a to auto někomu dám, já už fakt nevím, co mám dělat, aby mě někdo stopnul?!“, povídá. Při návratu zpět konečně nahozená udička zabrala a vezeme dva kluky vracející se ze školy. To je radosti!!!

V krejčovství je připraven výstavní kousek z černé kůže dle nejnovějších trendů, krejčí je opravdu profík. Karlův kousek bych v klidu přirovnal k tomu, jako kdyby manželka chtěla koupit svému muži, ač sama amatérka, profesionální potápěčskou výstroj s neoprenem a plnou výbavou na míru. Tak snad jí to bude.

Ještě večer vše balíme do batohů, což se nám celkem daří, protože se zbavujeme starých a špinavých triček, mikin a dalšího nepotřebného šatstva. Finta z minulých vandrů se vždy osvědčila. Nejlepší je vzít si sebou už nepotřebné a ošuntělé věci, kterých se postupně zbavujete a na závěr je v batohu dost místa i na nějaké ty dárečky.

Celí natěšení ráno zvedáme kotvy a jedeme zpět do Antálye. Přeci jen už je nám po našich rodinkách smutno a těšíme se na radost z návratu. Klasik říká a my s tím souhlasíme: „Nejkrásnější na cestování jsou ty návraty domů.“

Hned u odbočky z dálnice k letišti už na nás u krajnice mává majitel autopůjčovny, se kterým jsme si dali na 13hod sraz někde před terminálem. Tentokráte se jedná o opravdu poslední cestovatelskou „náhodičku“, kdy všechno do sebe perfektně zapadá a také my máme radost z toho, jak se budeme v tom labyrintu hledat. Říká, že ke krajnici nechal dovést dolmusem a stojí a čeká na nás pár minut.

Už v letištní hale hodnotíme tento báječný vandr, kdy jsme si oba nejen vyčistili hlavy po velmi náročné pracovní sezoně, ale také opět společně zažili řadu nezapomenutelných věcí. Turecko je skvělá země s nepřebernou nabídkou a úžasnou historií, ale i současností. Poznali jsme trošku další zemi a utvrdili se v již dávno utvrzeném.

Na světě není zlých či nebezpečných národů a zemí, nejsou země bohaté a chudé, lidé, kteří žijí správně nebo nesprávně, či další a další nesmyslné rozdělovníky propagandy.

Všude žijí lidé, toužící po štěstí a mnozí o nichž by se člověk domníval že strádají, jsou daleko, daleko šťastnější a svobodnější než my – lidé z civilizované Evropy.

V závěru mne napadá jedna věta, která se s oblibou říká v Dalyanu, pravlasti mořských  Karetek.

Přijde člověk k želvě na pláž Iztuzu a povídá: „Co tady děláš?“ Na to mu Kareta odpoví: „Já, já tady žiju 25miliónů let a kolik ty?“

Tesekürederim Turkey!

Děkuji ti mnohokrát Turecko!