David Kučera

David Kučera

Bande Amir

Jméno a příjmení (a přezdívka)
David Kučera

Na kolik se cítím
Na 21. Podle společnosti bych už měl být vážný muž a pomalu začít pracovat i na titulu „vážený muž“. Místo toho se cítím stále stejně čerstvě a zároveň nejistě jako v jedenadvaceti. Pouze se zvětšuje úsilí, které vynakládám na bránění se všem škatulkám, do nichž se mě společnost snaží zařadit.

Oblíbené země

Indie: země extrémní ve všech ohledech, ničitelka iluzí, „převracečka“ životních hodnot, každého roztrhá a zase složí dohromady, ale pak už to nikdy nebude ten stejný člověk; Afghánistán: inspirující lidé, odpovídající povahou drsným afghánským horám, kteří však – jako všichni horalé – znají cenu solidarity a nikdy neodmítnou pomoci v nouzi; Austrálie: prázdné pouště, rozlehlá krajina, svým způsobem jde o „prázdnou“ zemi – domorodá kultura téměř zmizela a bílá kultura se zatím úplně nenašla

Na kterých místech se mi hodně líbilo
V náhodném pořadí – Jeruzalém, Petrohrad, Yogyakarta, estonský ostrov Saaremaa, Dharamsala, Paříž, Velikonoční ostrov, Bobo-Dioulasso, Hunza, indonéský ostrov Sumbawa, Sydney, Darjeeling, bolívijské Altiplano, Deir-ez Zor, země Dogonů, Dillí, Bámján, Ubud, Kašgar, údolí Qadisha

Autoportret pred Uluru

Nejdelší cesta

324 dní na cestě kolem světa

Cestovatelské Curriculum Vitae

Děkuji architektovi života, že mi umožnil narodit se v čase a místě, které mi dovolily vykouknout z místní ulity. Tak jsem se dožil listopadu 1989 a o pár dní později i první probdělé noci na cestě – v chladu vídeňského dómu Svatého Štěpána. Na vysoké škole jsem v rámci studentských aktivit projel Evropu, podíval se na Blízký východ a ze státnic odletěl rovnou za prací do západní Afriky. Po návratu a několika dalších letech práce, proložených občasným cestováním za hranice Evropy, jsem – mírně opotřebován hektikou doby – vystoupil z českého ekonomického „rychlíku“ a nastoupil do vlaku směr Moskva. Má soukromá invaze do Ruska 21. 8. 1998 byla začátkem desetiměsíční cesty kolem světa. Přesycen zážitky a rozhodnut už nikdy to s cestováním takto nepřehnat, jsem si pak musel dát několik let na strávení všeho viděného, slyšeného a zažitého. Návrat z cesty kolem světa znamenal konec prvního cestovatelského období, které jsem pak nazval „ignorantské“: do té doby jsem na cestách ignoroval vše co se mi nelíbilo, vesele odsuzoval neznáme jen proto, že to vypadalo jinak, než jsem byl zvyklý a především jsem pevně věřil, že poznávám svět. Místo toho ale svět poznával mě – moje vrtochy, neznalost, povrchnost, nesnášenlivost – a já o tom nevěděl. Pak přišel den procitnutí. Nebylo příjemné, ale pro začátek znamenalo jednu hodně dobrou změnu: načal jsem nové cestovatelské a i životní období – post-ignorantské. V post-ignorantském období cestuju méně, ale snad pronikám hlouběji pod povrch. Budoucích plánů mám více, včetně další cesty kolem světa. O úplně největším cestovatelském snu si ale přečtěte o odstavec níže.

Navštívené země

Afghánistán, Albánie, Austrálie, Bangladéš, Belgie, Bělorusko, Benin, Bolívie, Bulharsko, Burkina Faso, Černá Hora, Čína, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Ghana, Chile, Chorvatsko, Indie, Indonésie, Írán, Itálie, Izrael, Jordánsko, Kazachstán, Kosovo, Kypr, Libanon, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Malajsie, Mali, Německo, Nepál, Nizozemí, Norsko, Pákistán, Peru, Pobřeží slonoviny, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Singapur, Spojené arabské emiráty, Srbsko, Sýrie, Švédsko, Švýcarsko, Thajsko, Turecko, Togo

Zvláštní záliby během cestování
Vlastně ani nevím, jestli je možné mít na cestách zvláštní záliby, když každý cestuje svým individuálním způsobem. Hodně fotím, ale to mi nepřijde tak zvláštní. Možná jedině, že nenosím černé brýle, ani krátké kalhoty a vyžívám se v pálivých jídlech.

Oblíbená historka z cest
Když imigrační úředník na kazašsko-čínské hranici ukázal na naše pasy a přes tlumočnici položil otázku „Proč?“, nejprve jsem nevěděl na co se ptá. Tlumočnice tedy vysvětlila, že je mu divné, že máme každý pas z jiné země (Táňa slovenský, já český). Neboli že spolu cestují dva lidé, každý z jiné země. Ani to mi nepomohlo pochopit otázku, ale už jsem dokázal dát dohromady jakousi odpověď. První část – ne příliš uctivá – byla „A proč ne?“. Druhá spočívala ve vysvětlení, že Česká a Slovenská republika byly před časem jednou zemí, ale nedávno se rozdělily stejně jako Rusko a Kazachstán. Srovnání s rozpadem Sovětského svazu zabralo, jelikož to si imigrační úředník před léty osahal na vlastní kůži. Nevím co bych odpověděl, kdybych cestoval třeba s Brazilkou… I když se nic nestalo a vlastně ani o nic nešlo, vryla se mi tahle malá epizodka navždy do paměti. Jako připomínka jak rozdílné myšlení lidé mají. A jak je těžké určit které je to „správné“. Pod „tíhou“ dalších podobných zážitků byla nakonec moje mysl o něco později převálcována a došlo ji, že neexistuje „správné“ a „špatné“ myšlení. Existuje jen respekt nebo odsudek.

Významné expedice a projekty
první cesta kolem světa v ČR (1998-9), kterou bylo možné sledovat na internetu, viz http://ecesty.cz/cestopisy/1998cks

Klub cestovatelů Karavanseráj (2006-7) http://www.karavanseraj.cz

Projekt eko-turistických informačních kampaní v Thajsku (2008) http://www.westernforest.org

Autor
články pro vlastní web
publikace v časopisech
Osobní www stránky
http://www.eCesty.cz

Zkušenosti čtenářů

iva

kazdy ma svuj duvod pro cestovani, nekdo cestuje proto, ze doufa, ze v tech velkych dalkach nalezne sam sebe, anebo cestuje proto, ze se snazi pred necim utect, ze se snazi v tech dalkach necemu uniknout….
malokdo si uvedomi, ze i ikdyz objede zemekouli trikrat za sebou, tak sam pred sebou a svymi demony nikam neutece, ani se pred nimi nikam neschova….
sam sebe clovek nenalezne pri pobytu na pousti, ani na himálajskych velikanech, ani v buddhistickem klastere, to jsou vsechno pouze vnejsi kulisy, sam sebe clovek nalezne pouze hlubokym ponorenim do sebe, do sveho nitra (nekdo tomu rika “do duse“) a uvedomnenim si sveho vlastniho JA

David Kučera
iva:

Mluvíte mi z duše, Ivo. Teď už ano :). Ale hodně dlouho jsem věřil, že poznávání světa je pro mě ta pravá kvalita, aniž jsem si uvědomoval, že to v mnoha případech byl jen a jen útěk.

ak47
iva:

vazeny davide,

s radosti jsem si precetl vas profil. velmi me zaujal zvlaste jeden odstavec:

"Paradoxně bych chtěl přestat cestovat. Nebo jinými slovy přestat hledat naplnění vně sebe. (Snad) budu celistvější, až přestanu mít potřebu exotiky, která ve skutečnosti pouze zaplňuje moje prázdná místa a stejně jen na pár momentů – za chvíli chci další a další cestování. Budu celistvější, až se dokážu těšit z pouhých květů jabloně na zahradě. Budu celistvější, až svá prázdná místa dokážu naplnit sám sebou."

jsem rad, ze je tento site tvoren i lidmi s timto nazorem.

Martin Tocik
ak47:

Take ja se pripojuji, myslim ze paradoxne lekem proti cestovani muze byt cestovani samotne. Clovek urcite prochazi vyvojem, a o deset ci patnact let starsi a zkusenejsi vnima veci rozdilne.
Co mne zaujalo, je tvuj pekny nick 🙂 Mir s tebou, AK47 🙂

Natalie
iva:

S výstižnějším vyjádřením Indie jsem se fakt nesetkala.
A důvod pro cestování u sebe shledávám úplně ten samý. Začnu nad sebou přemýšlet. Ale cestovat zatím nepřestanu. I na to je potřeba mít sílu.
Díky. Natalie

v.

Ahoj,
velmi poutavý profil
„pouhé“ květy jabloně…
někdy se zdá, že vše okolo nás má „jen“ takový význam který mu sami dáme. a že větší význam obyčejně přikládáme tomu, co nás stojí větší úsilí. proto možná štíty annapuren se nám zdají tak významné proti petřínské rozhledně, kterou přeci vidíme každý den cestou do práce..

a – jak jste daleko s plněním svého snu? nebo možná – jak mnoho se Váš sen změnil od doby, kdy jste ho napsal?
přeju hodně štěstí.
V.

David K.
v.:

Ahoj V.,

sen zůstává, i když na cestě jsem teď vlastně pořád – někdy fyzicky, vždy však obrazně; někdy ji plně vnímám, jindy mám vědomí zamlžené; někdy ji z celého srdce děkuju, jindy ji proklínám. Zatím zmizely ambice, zmizelo úsilí. Mizí strach, na jeho místo přichází bolest – a v zápětí úleva. Terén je někdy nepřehledný, rozednění však začíná osvětlovat poslední tmavé kouty. A odhalovat kolik jich ještě je.

Chci-li však opravdu zjistit kam jsem zatím došel, orientuju se podle oněch květů jabloně – a ty se o notný kus přiblížily.

David

iva

Neda mi to nepokracovat…. (uz je to ale davno… :))
„Cil je cesta“, nebo jsme pry cely zivot „na ceste“….
Mozna je cely zivot jenom o prekonavani strachu. A náš boj je jenom o to, jak se s tim strachem, ktery mame v sobe, vyrovname. Jak jsme malo, nebo hodně silní se mu postavit. Mame strach o sebe, o svoji dobrou povest, strach o svoji práci, o svoje uspory, strach o svoje děti, strach o svoje milované, strach o sebe, proste strach ma strasne moc podob, neuvedomujeme si to, ale strach nas na te Ceste hodne oslabuje a ovlivnuje. Mozna je zivot jenom honba za tim, jak zvitezit nad strachem.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: