Články

Při snídani není veselo. Médicins Sans Frontičres se stahuje ze země, což je hodně špatná zpráva – především pro Afghánce, ale i pro všechny bělochy. MSF působí v Afghánistánu od roku 1979 a za tu dobu se jich nikdo ani nedotkl. Všichni věděli, že bez jejich pomoci by statisíce Afghánců neměli přístup ke zdravotní péči – provozují několik desítek nemocnic a zdravotnických zařízení. Poslední útok však vše změnil. Změnil i klima v celém Afghánistánu – to se prostě ještě nikdy nestalo.

Nad Tatrou sa blýská, hromy divo bijů” – zpívají Slováci ve své hymně. Když seshora vidím přibližující se Emiráty, odhaduju, že místní hymna bude znít nějak jako “Nad pouštíííí je prach a nic neníííí viiiidět”. Kvůli prachu pod námi skoro nevidím ani Perský záliv, od kterého se přibližujeme k pevnině. Dost vybledlý odstín modré přechází ve stejně vybledlou hnědou. Ta hnědá jsou Emiráty. Jakmile překračujeme hranici pobřeží, začínám matně rozeznávat budovy.

Dodávka suzuki, jež jsou v Pákistánu konvertované na pidi-nano-autobusy pro 10 lidí – plus někdy několik pasažérů na střeše, avšak vždy pár dalších lidí visících na zadní stupačce – mě veze ztichlým městem na Radža (Raja) bazar, propletený konglomerát ulic a uliček, z velké části sloužících jako bazar pro všechno možné.

Sprcha moc nepomáhá, protože v Péšávaru je vedro a vlhko jako v tropech, tak se jdu radši najíst. V krámku za rohem přes ulici dostávám to, po čem celou dobu toužím – kabuli.

Péšávar je od afghánské hranice vzdálen necelých 60 km, takže hory jsou vidět už z okraje města. Několik kilometrů za Péšávarem míjíme bývalý Pašerácký bazar a zastavujeme u cedule “Khyber Agency

Hajatulláh mě zve k sobě domu. Takovému pozvání se nedá odolat. Abych pravdu řekl, tak se mi splnila další představa, kterou jsem si už dlouho před odletem vytvářel – že mě první večer v Afghánistánu někdo pozve k sobě domů. Nejedeme do centra, ale vystupujeme na jednom z mnoha kruhových objezdů. Hajatulláh vzápětí zastavuje taxík a už jsme na cestě dál. Zatím ještě ne domů, nýbrž nejdřív za přáteli.

Janin film je o lásce a Afghánistánu, což je docela zajímavé téma samo o sobě. S Tomášem tady natáčí už měsíc. Většinou si domluví schůzky, najme auto a tlumočníka a jedou natáčet.

Na dnešek jsem domluven s Katarínou, že s ní pojedu do provincie Kapisa severně od Kábulu. Její Človek v ohrozeni se v Afghánistánu teprve registruje a ona mezitím hledá místa, kde by mohli pomáhat s opravami škol.

Ahoj všem, zdravím Vás z deštných pralesů Kameronské vysočiny. Naše cesta je sice ještě v plenkách, přesto již řadu podnětů a nových zjištění přinesla. Třeba že ten, kdo má alergii na sluníčko má sedět doma a nejezdit do tropů. Nebo že bloudění pralesem bez mačety je kravina, která vysiluje chatrné tělesné schránky – aplikace skautské poučky o tom, že se má jít v případě bloudění po potoku, který nás zavede k lidem, se neosvědčila a je třeba ji naprosto zásadně přepracovat na „vylez Jeníčku na strom a rozhlídni se….“. V pralese by zabloudili i Rychlé šípy.

Tak kam tentokráte? Na jeden semestr jsem se ocitl ve Vídni, městě valčíku a kaváren. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem zjistil, ze velikonoční prázdniny zde trvají celý jeden měsíc. Ihned jsem vzal do ruky mapu světa a začal přemýšlet, kam jet. Nejprve byla v plánu Venezuela – neumím španělsky. Potom Indie – tou dobou vedro. Indočína – tam už jsem byl. Indonésie – no podivejme se, počasí ujde a letenka také. Tak bylo rozhodnuto, jede se do Indonésie. Přesný plán nemáme jen asi nebudeme vyhledávat místa plná turistů…