Dodávka suzuki, jež jsou v Pákistánu konvertované na pidi-nano-autobusy pro 10 lidí – plus někdy několik pasažérů na střeše, avšak vždy pár dalších lidí visících na zadní stupačce – mě veze ztichlým městem na Radža (Raja) bazar, propletený konglomerát ulic a uliček, z velké části sloužících jako bazar pro všechno možné.
Sprcha moc nepomáhá, protože v Péšávaru je vedro a vlhko jako v tropech, tak se jdu radši najíst. V krámku za rohem přes ulici dostávám to, po čem celou dobu toužím – kabuli.
Péšávar je od afghánské hranice vzdálen necelých 60 km, takže hory jsou vidět už z okraje města. Několik kilometrů za Péšávarem míjíme bývalý Pašerácký bazar a zastavujeme u cedule “Khyber Agency
Hajatulláh mě zve k sobě domu. Takovému pozvání se nedá odolat. Abych pravdu řekl, tak se mi splnila další představa, kterou jsem si už dlouho před odletem vytvářel – že mě první večer v Afghánistánu někdo pozve k sobě domů. Nejedeme do centra, ale vystupujeme na jednom z mnoha kruhových objezdů. Hajatulláh vzápětí zastavuje taxík a už jsme na cestě dál. Zatím ještě ne domů, nýbrž nejdřív za přáteli.
Janin film je o lásce a Afghánistánu, což je docela zajímavé téma samo o sobě. S Tomášem tady natáčí už měsíc. Většinou si domluví schůzky, najme auto a tlumočníka a jedou natáčet.
Na dnešek jsem domluven s Katarínou, že s ní pojedu do provincie Kapisa severně od Kábulu. Její Človek v ohrozeni se v Afghánistánu teprve registruje a ona mezitím hledá místa, kde by mohli pomáhat s opravami škol.
Ahoj všem, zdravím Vás z deštných pralesů Kameronské vysočiny. Naše cesta je sice ještě v plenkách, přesto již řadu podnětů a nových zjištění přinesla. Třeba že ten, kdo má alergii na sluníčko má sedět doma a nejezdit do tropů. Nebo že bloudění pralesem bez mačety je kravina, která vysiluje chatrné tělesné schránky – aplikace skautské poučky o tom, že se má jít v případě bloudění po potoku, který nás zavede k lidem, se neosvědčila a je třeba ji naprosto zásadně přepracovat na „vylez Jeníčku na strom a rozhlídni se….“. V pralese by zabloudili i Rychlé šípy.
Tak kam tentokráte? Na jeden semestr jsem se ocitl ve Vídni, městě valčíku a kaváren. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem zjistil, ze velikonoční prázdniny zde trvají celý jeden měsíc. Ihned jsem vzal do ruky mapu světa a začal přemýšlet, kam jet. Nejprve byla v plánu Venezuela – neumím španělsky. Potom Indie – tou dobou vedro. Indočína – tam už jsem byl. Indonésie – no podivejme se, počasí ujde a letenka také. Tak bylo rozhodnuto, jede se do Indonésie. Přesný plán nemáme jen asi nebudeme vyhledávat místa plná turistů…
Kaliponan, později Kalinagu, dnes Garífuna. Tak byl označován nepočetný černošský národ, jenž se zformoval na jednom z karibských ostrovů. Dvě španělské lodě, převážející z Afriky stovky otroků na americké plantáže, u jeho břehu na konci 17. století ztroskotaly.
Taxikář nás rezignovaně doprovází k řidiči bílého minibusu a ještě dlouho kroutí hlavou. Asi nepochopí, že jsme se rozhodli poznat svazijský venkov a je nám celkem jedno, kterým směrem od hlavního města Mbabane to bude.