Články

Je málo míst na Zeměkouli, kde Vás od civilizace dělí desítky hodin klestění se džunglí k přistávací dráze a let posléze. Cesta žádná. Míst, kde dodnes žijí “headhunters” lovci lebek. Své trofeje již dnes neloví, vláda jejich koníčku nehoví, avšak tetování na stařecké kůži napoví… kolik hlaviček padlo touto rukou. Čím víc, tím lepší manžel! Cenila se odvaha! Protože bez kuráže ti tu z lesa nikdo cestu neukáže. Ten les si říká „PRA.“ PRApůvodní PRAles, PRApodivné PRAskání, PRAstará PRAstezka, na jejímž konci budete vypadat jako PRAchobyčejné PRAse obecné!

Tinos leží nedaleko Syru a je poutním místem oblasti. Jedné jeptišce se tu kdysi zdál zázračný sen o zakopané sošce Panenky Marie. Cenná figurka byla na místě zjeveném ve snu skutečně nalezena a dnes je vystavena v kostele Panagia Evangelistria, zahalená v drahých kamenech a perlách.

Když jsme si chtěli koupit jízdenky na trajekt na Santorini, byli jsme překvapeni, že tam žádný spoj nejede. Pak nám došlo, že řecký název tohoto ostrova je Thira. A že tam trajekty jedou – bodejť by ne, když je to hlavní turistická atrakce Egejského moře!

Notně vyžilej makedonskej šiptar s americkým občanstvím, co si říkal Jimmy, mě vzal do svého oprýskaného opla na křižovatce mezi Ochridem a Strugou, kde se docela slušně rozpršelo. Kopce kolem se halily do shluků mlhavých mračen a okolní džamije na okamžik vypadaly jako kosmický lodě prolétávající Mléčnou drahou.

Teď sedím v podniku Пивница Благаjа a jest mi milým úkolem popsat včerejšek, den třináct. Pěna na Nikšičku vlídně klesá a moje dupla čorba telecí s chlebem už se také jistě ohřívá. Den je slunečný a plný optimismu. Jsem ve městě Požega, do kterého jsem se dostal stopem z osady Kladnica, a to asi s vůbec nejpomalejším autem z celé trasy. Do Kladnice jsem dorazil s bosenským taxikářem ze Sjenice, do té zase nadvakrát z Nového Pazaru. Tam jsem se dostal na jedno auto z Račuje, kam jsem z Kosova přijel autobusem.

Lidé jsou tu strašně milí a příjemní. Při setkání se zdraví jíž z dálky „bula, bula“ a bez povšimnutí jsem nedokázal projít kolem nikoho …

Před dvaceti lety trvala cesta z Phnompenhu do horské provincie Mondulkiri týden. Nyní sem vede prašná, hrbolatá silnice. Cesta se zkrátila na pouhých osm hodin. Za pár let sem povede asfaltka a kouzlo zapomenuté provincie navždy zmizí.