Články

Jezdili spolu v kočárku. Po téměř padesáti letech se vydali opět společně na cestu. Cestovatel Ivan Brezina vzal svou hračku z dětství, gumovou figurka Pepka námořníka, na cestu do indického Dillí. V rozhovoru prozradil, kde na takový nápad přišel i jak se cestování pozemní cestou do Indie pozměnilo v průběhu času.

Přinášet i jiné zprávy o světě kolem nás, které nebudou člověka jen strašit, to se už před lety rozhodli organizátoři Cestovatelského festivalu Caminos. Na přelomu října a listopadu pozve karlovarský festival již po deváté návštěvníky na zajímavá vyprávění známých i méně známých cestovatelů z výprav do všech koutů naší planety.

Norsko se ročně stává cílem milionů turistů z celého světa. Někteří míří za fjordy, někteří do hor, někteří za půlnočním sluncem, někteří za polární září a někteří za něčím úplně jiným. Norsko je však velmi rozlehlá a členitá země s obrovskými vzdálenostmi. Jak ochutnat to nejlepší z Norska na co nejmenší možné ploše? Odpověď zní: „Vyražte na Senju!“

Po několikaleté snaze se mi konečně loni podařilo vydat se s kamarádem Tomášem Gajou na sever Finska. Celý červenec jsme strávili putováním po jezeře Inari a na severovýchodě od něj. Celkem jsme měli urazit vlastními silami přes dvě stě kilometrů. Naším cílem nebylo vytvořit extrémní podnik, ale dostat se do srdce přírody, s ní splynout a užít si ji v plné kráse. Jak se všechno povedlo, můžete si přečíst v následujícím výtahu z mého deníku.

Když se vloni rozhodovalo, kam se pojede na vodu a padl návrh jet do Finska, byla jsem nadšená. Finsko jsme projeli před dvěma lety a věděla jsem, že je to krásná země plná jezer, zeleně, a zejména krásných čistých řek. Odjížděli jsme z Čech, kde se řeky pomalu vracely po povodních do svých koryt, a my byli zvědaví, kolik vody bude v řekách finských.

Sedím na kameni mezi kvetoucím vřesem na kopci nad vesničkou Aigra Nova, opodál se pasou tři chundelatí oslíci. Ekologická aktivistka mezitím vysvětluje sisyfovský úkol, jak zahubit mimózu, která sem spolu s eukalyptem byla zavlečena z Austrálie a neuvěřitelnou rychlostí vytlačuje původní druhy a mění půdu v prach. Vítejte na výletě s Espaço, nízkoprahovým klubem pro děti a mládež, který má základnu v nedalekém městečku Lousã a ve kterém pracuji rok jako dobrovolník.

Stádo buvolů se zlověstně upřeným pohledem, rozkročená žirafa, která se chce napít, slon střihající ušima, pštros jako závodník… Ale také nevlídné pohledy na okrajích měst, oddělené světy bílých a černých. Ale jen černobílá Jihoafrická republika rozhodně není!

Korkové duby poskytují příjemný stín, ale slunce už ztrácí sílu a sklání se k západu. Zlatavé světlo se vpíjí do balvanu vysokého jako vzrostlý muž. Zaostřuji na kámen s vyrytými pravěkými symboly, když do záběru vkročí žena a valoun obejme. Vzdávám se tedy a obracím svoji pozornost jinam.

Kolem je skoro tma a občas někde ukápne voda. Za dohledu vrtaných zřítelnic bledé mramorové busty napínám zrak do zlatavého šera a nabývám dojmu, že zpoza rohu za chvíli vykročí pravidelná hlídka Římanů. Už slyším kroky… a najednou vyběhne opozdilé děcko. „Finalmente, Pedro! Anda lá, rápido!“ vzpamatuji se a posílám provinilce za zbytkem skupiny. Ale těžko mu něco vyčítat, v rozlehlém antickém podzemí městského muzea v Coimbře čas jako by se zastavil.

Motáme se ulicemi Almady a snažíme se chytit správný směr, směr Setúbal. Konečně se dostáváme na správnou silnici a necháváme Lisabon za zády. Je horký srpnový den a obyvatelé hlavního města utíkají na nedaleké nádherné pláže, ale my už se těšíme na lepší.