Ciudad de Mexico – doušek piva za 470 Kč

K večeru jsme po mnohahodinovém letu přistáli v Mexico City a bez problému jsme prošli přes pasovou i celní kontrolu, i když nám paštiky a mraky jiných pochutin v batozích jen chrastili. Na letišti jsme výhodně směnili peníze a metrem vyrazili do centra. Vystoupili jsme na stanici Allende a zamíříli do čtvrti levnějších hotelů, po návštěvě několik z nich jsme vybrali příjemný Buenos Aires.

Už bylo skoro 9, ale ještě jsme se převlékli a vyrazili projít okolní ulice, ať se trochu zorientujeme. Koukli jsme na Zócalo a k večeři si u stánku dáli naše první tortillas, tortas, apod. Naše měsíční cesta po Střední Americe začíná!

Další den jsme se probudili brzy a vyrazili prozkoumávat nejrozlehlejší město světa. Začali jsme na Zócalu uprostřed se stožárem s obrovskou mexickou vlajkou, rozložitou katedrálou a Palacio Nacional, kde jsou na ochozu v prvním patře úchvatné malby obrazů z mexické historie od temperamentního Diega Rivery. Pak jsme si v pekařství k snídani nakoupili hromady sladkého pečiva, které nám za 14 dní poleze i ušima, protože ačkoli jsou ho množství různých tvarů a vzhledů, chutě jsou ve skutečnosti jen dvě. Zatím jsme si ale pochutnávali a pokračovali na západ k paláci de Bellas Artres, a odtamtud pak přes náměstí Alameda Central k bulváru Paseo de la Reforma. Ještě jsme odbočili k Plaza de la República s monumentem, ale jinak jsme po bulváru neomylně mířili k parku Chapultepec.

Hlavní křižovatky Paseo de la Reforma tvoří kruhové objekty uprostřed s monumenty či památníky (nezávislosti, Kryštofa Kolumba, apod.), velice velkoryse pojaté!

Bylo krásně, teplo a slunce svítilo. Byli jsme v euforii – začíná krásných 5 týdnů, jsme poprvé v zámoří na cestě do ne zcela vyspělých zemí, v příjemném městě, vše je super. Jen to sluníčko hřeje nezvykle hodně, žízeň sílí a zároveň roste chuť na vychlazené pivo, ke které nemá Čech nikdy daleko. A je přeci třeba to všechno nějak zapít a oslavit!

Pro svůj skvělý nápad jsem zlákal jen Verču, Honza a Lenka (naštěstí, ale mně naprosto nepochopitelně) odolali. V o něco živější, ale luxusní, čtvrti Zona Rosa jsme procházeli i vedlejší uličky, abychom nasáli atmosféru, a při té příležitosti koupili v krámku dvě vychlazené Corony. Prodavačky po nás potutelně pokukovali, ale nic neříkali, a my jsme navíc byli příliš zahleděni do představy popíjení lahodného studeného moku venku na sluníčku, než abychom nějak zpozorněli. Ani papírové neprůhledné pytlíky nám nedali, jak se to dělá v USA, kde jsem navíc byl právě rok předtím. Mohlo mě to napadnout, ale měl jsem tehdy pocit, že je to jen prapodivný „morální“ výmysl anglosaských zemí, a ne že se na to hraje i v Latinské Americe, Východní Evropě, apod.

Vyběhli jsme s rozzářenými úsměvy na ulici, briskně piva otevřeli o sloup pouličního osvětlení, a jednou se napili. V tu ránu u nás byli místní policajti (jsou na každým rohu, mimo korupce tu bují i zločin, na druhou stranu se člověk aspoň cítí bezpečně, když je odevšad alespoň jeden policajt vidět) a něco mumlali. Nějak jsem je nevnímal, myslel jsem, že si jdou popovídat s cizincema a prohodit pár vřelých slov, užíval jsem si Coronu. Až když jim Verča ještě zcela plnou láhev odevzdávala a šli i ke mně, pochopil jsem, že nepřišli jen na kus řeči.

Hlavou mi proběhlo, že jsem pěknej blbec, že mě to nenapadlo, že se na ulici nesmí pít alkohol, že ty ženský v krámě jsou blběny, že nic neřekly, apod., a láhev jsem smutně odevzdal také. Tím to pro mě skončilo, jako nějakej velkej přestupek se mi to nezdálo, tak jsem pomalu mizel v davu.

Druhé mylné zdání! Ostatní zůstali v rozhovoru s policajtama, tak jsem šel vyzjistit, co se děje. Verča se omlouvala a vysvětlovala, že jsme to nevěděli, policajti se usmívali a bylo veselo. Oni, že prej se za to platí pokuta, že se to nesmí, ale to jen tak mezi řečí. Jeden už odešel k autu, druhej si s náma ještě povídal, vypadalo to, že to brzy skončí, bylo mi líto piva, a že si nemůžu na sluníčku trochu přihnout.

Najednou ale vřelý rozhovor skončil, že bychom to teda měli ukončit, tak ať zaplatíme pokutu a oni můžou jet. Jakou pokutu?, vyvalili jsme oči, mysleli jsme, že to bude jen domluva. On ale neoblomně trval na tom, že to bude pokuta, a je to 800 peso na jednoho!! To už opravdu skočila veškerá sranda, to je 70 dolarů (1800 Kč)! Hned první den, my měli na den rozpočet 15-20dolarů!

Taky jsem se vložil do dohadování, somos estudiantes de la Republica Checa, esto es nuestra primera día en el Mexico, me gusta Mexico mucho, pero no hemos sabido que beber la cerveza en la calle es prohibido, nebo tak nějak.

Policajt („hodnej“, ten kterej se s námi bavil) byl ale stále neoblomnej, neplatili na něj ani chudí studenti z Čech, ani to, že jsme tam sotva 24 hodin. Říkal, že musíme, zaplatit, že to jinak nejde, že jsou pod okny strážnice, odkud je viděli šéfové, a teď nás nemůžou jen tak pustit, a ať se kouknem na kámoše, že ten už je nervózní. A opravdu, „zlej“ policajt stál naštvaně opřenej o auto, a nepřátelsky si poťukával na střechu. Vypadalo to bledě.

Ustoupili jsme od toho, že nebudem platit vůbec, a snažili jsme se aspoň srazit cenu, 800 je moc! Přišel druhej a mračil se, kde že to vázne, že už tam nemůžou stát, my se ale stále dohadovali, tak zase odešel k autu. Najednou ten hodnej řek, dobře, tak 200. Zkoušel jsem na něj, že 200 za oba, ale to se mu nechtělo. Ok, tak 200 za jednoho, už jsme tam stáli fakt dlouho, a proti 800 to byla celkem úleva, i když teda žádná láce. Už jsem začal vytahovat prachy, že mu je dám, strašně se ale zděsil, že to takhle nejde! Na ulici ne, že musíme do auta.

Tak mi došlo, že to nebude žádná snížená pokuta, ale prachsprostej úplatek jim do kapsy, a že to byly všechno kecy, včetně strážnice na rohu, odkud je sledujou. Ale už jsme byli domluvený, a líp to asi už dopadnout nemohlo (měl jsem opět tendenci zmizet prostě v davu, ale abychom zmizeli všichni čtyři najednou, by asi neklaplo, neřknu-li, že by nás třeba začali pronásledovat a nahánět), tak jsme sedli do auta, my (já a Verča) vzadu, oni vepředu.

A jelo se, krokem o dva bloky dál, jako že nic. Najednou byli zas oba přátelští, radili, jak se máme chovat, aby se nám nic nestalo, kde to je nebezpečný, a kam se naopak máme jít podívat, jako milí zástupci nějaké cestovky. Mezi řečí natáh ten „zlej“ (řídil) ruku dozadu, mezi sedadly těsně u podlážky, a já mu do ní strčil čtyři stovky. Ještě jsme kus popojeli, oni nám dali pár dalších „kamaradských“ rad, a pak jsme z policejního auta vysedli, a oni jeli po svým. Úplně plný Corony si v autě samozřejmě nechali!

200 peso pokuta + 8 za pivo dělá oněch 470 Kč za jeden doušek piva, sakra, to je můj vskutku nejdražší!

Přestupek, „pokutu“ i úplatek jsme měli tedy za sebou a zas jsme stáli svobodní na ulici. Taky trochu opařený, vykulení a obraní, ale celkem jsme si oddechli. Ještě chvíli jsme byli naštvaní – na sebe, na ně i na celej tenhle systém – zlatý Čechy! Ale nechtěli jsme si kazit den a pobyt, tak jsme na to rychle zapomněli, a pokračovali dál do parku Chapultepec, ZOO, a Musea Nacional de Antropoligía. Další den Teotihuacán, potom ještě jeden v Mexico City, a pak už krásných 5 týdnů po Mexiku a Guatemale …

Jiné nepříjemné zážitky nás již nepotkali. S pivem měl pak ještě problém Jakub (který přiletěl později) v Meridě, kde si pivo koupil a otevřel v krámě s pár stolečkama. Když ho viděli, že tam pije pivo, tak ho namáčkli do kouta, a ať ho tam rychle vypije, a vypadne. Každej z místních, kdo pak přišel a zahlíd ho, se strašně zhrozil, že tam pije otevřený pivo! Jinak v hospodách a krámech na vsích se pivo v klidu pít dá, ve městech záleží na tom, ve kterém člověk je, a jakou tam zrovna mají vyhlášku.

Převzato z http://www.fhg.cz/cestovani