Cesty za afghánskou vodou

Cesty za afghánskou vodou

Na Zemi jsou místa, kterými neprotékají řeky a která mají minimální zásoby podzemní vody. Lidé mají v těchto regionech dvě možnosti. Buď se naučí vodu zadržet a uchovat nebo se za ní musí vypravit. Obyvatelé vyprahlých částí Afghánistánu praktikují obojí.

Chlapec nabírá vodu z kandázy, Zare, Afghánistán

Pro přežití takto odloučených komunit je zásadní klimatická stabilita bez velkých výkyvů. Na klimatu jsou vesnice v centrálním Afghánistánu naprosto závislé. Zpoždění příchodu dešťů může ovlivnit potravinovou soběstačnost vesnic na rok až několik let. Naopak příliš vydatné deště v odlesněných a hornatých oblastech způsobují erozi a povodně. Ideálním scénářem je v zimě bohatá sněhová nadílka, která na jaře pomalu odtává a životodárná voda se tak vsakuje do země a neodtéká rychle do údolí. Na jaře a na podzim jsou blahodárné mírné a pravidelné deště. Holé kopce se během několika dní zazelenají a poskytují potravu stádům koz a ovcí. Na polích vesničané pěstují suchu odolné druhy obilí, kterým stačí minimální, zato však přesně načasované množství vláhy.

Pitná voda přichází z nebe

Pitnou vodu získávají lidé z horských regionů z deště a sněhu. Při jarním tání a deštích se zachytávají vodu do podzemních nádrží vyhloubených ve vápencových skalách. Podzemní zásobárny, které místní nazývají kandy nebo kandázy, hloubí ve spodní části vápencového svahu a vodu do nich svádí přívodními kanálky. Vesničané nemají k dispozici moderní techniku. Kopání nádrží je proto náročná ruční práce, na které se podílí všichni muži z vesnice. Probíhá většinou v zimě, kdy nejsou práce na polích, a kopáče nesužuje letní žár.

„Práce je to náročná, děti nám sem nosí vodu a jídlo. Ženy nám nadávají, že toho po dobu kopání mnoho sníme,“ vysvětluje Pajkar, staršina vesnice Dašte Kudok. Pokud se kope více nádrží najednou, vyrůstají v těchto místech vývařovny pod širým nebem, kde se celý den vaří rýže a skopové maso. O přestávkách se popíjí čaj a žvýká oblíbená přírodní droga nasuár.

Vodu do kandáz svádějí kanály rozprostřené na svazích hor, Afghánistán

Nádrže podle zákonů islámu

Podle zákonů islámu musí mít kandy přesný rozměr a to 8 x 8 x 3 metry. Kopání trvá několik měsíců a hloubení nádrží kopáči používají i menšího množství dynamitu, “ popisuje práci koordinátor Člověka v tísni Abdul Wahíd. Kandy jsou většinou soukromé a majitelé vodu ostatním prodávají. V případech, kdy je skála popraskaná, spáruje se vnitřek kandy betonem.

Kopání kandáz, Afghánistán

„První jarní vodu odvádí vesničané mimo nádrže. Právě její pomocí se čistí vápencový svah od nečistot a zvířecích výkal,“ říká Wahíd. Přestože vápenec do jisté míry funguje jako účinná desinfekce, čistou pitnou vodu evropských standardů v kandách nenaleznete.  „K dalšímu znečištění navíc dochází při každodenním provozu u nádrží. Lidé používají obyčejné kbelíky a prostor pro nabírání většinou není nijak chráněn,“ dodává Wahíd. V poslední době se mezinárodní rozvojové a humanitární organizace snaží tento problém řešit. Kandy vybavují filtrovacím systémem jednoduché konstrukce, které nejsou náročné na obsluhu a údržbu. Velké množství škodlivých bakterií dokáže zadržet například systém pískové a uhlíkové filtrace.

Dostatek vody zlepšuje postavení žen

Aby se k lidem dostala nezávadná voda, pouhá filtrace nestačí. Nezbytná je i práce s lidmi, informovanost a hlavně změna návyků. Znečištěná voda má totiž za následek celou řadu onemocnění a u malých dětí i úmrtí. Čistá pitná voda má v těchto oblastech daleko větší význam, než se zdá. Má nejen zdravotní a ekonomickou hodnotu, ale má vliv i na sociální vztahy. „Dostatek vody snižuje napětí mezi vesnicemi, které se často dělí o jeden zdroj, zvyšuje lidskou důstojnost i zlepšuje postavení žen ve společnosti, jelikož ženy mají nakládání s vodou pod svojí kontrolou,“ vysvětluje Wahíd.

Několikadenní cesta za vodou

V centrálním Afghánistánu se na sklonku léta, kdy je vody nejméně a kdy jsou kandy již prázdné, přesouvají celé vesnice. Lidé neputují jen k vodním zdrojům (řekám a pramenům), ale i k nespaseným pastvinám. Dočasně migrují i kvůli sklizni obilí. Pole jsou od vesnic totiž na každodenní docházení příliš daleko. U řek a jiných vodních zdrojů tedy každoročně rostou dočasné tábory obyvatel horských vesnic vzdálených až několik dní chůze.

Schopnost lidí přežívat v extrémních oblastech s minimálními prostředky je tedy obrovská. Pokud bude ale v budoucnu docházet k výkyvům klimatu, obyvatelé centrálního Afghánistánu tuto schopnost ztratí a budou nuceni se trvale přesunovat do měst. To by mohlo způsobit sociální změny, zhuštěnou koncentraci obyvatel, vznik slumů a jiné civilizační problémy.

Jan Faltus, koordinátor společnosti Člověk v tísni

Fotografie Jan Faltus a Ladislav Kudláček

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí