Cesta kolem světa v době koronavirové aneb jak se žije v Kolumbii

Jak jsem se ocitla v Kolumbii

Když jsem dávala výpověď, věděla jsem, že chci jet do Jižní Ameriky a do Jihovýchodní Asie. Nejprve jsem ale chtěla strávit nějaký čas v Itálii a ve Francii. Bohužel (nebo bohudík) přišel v říjnu do Francie tvrdý lockdown a protože jsem nechtěla být celý den někde zavřená, tak jsem méně než 24 hodin před odletem koupila letenku do Mexika. Do této země jsem totiž nepotřebovala (a stále nepotřebujete) test. V Madridu mě nechtěli pustit do letadla, protože jsem neměla zpáteční letenku. Tak jsem si během 10 ti minut koupila letenku za 8000 Kč do Ekvádoru. A protože je to z Ekvádoru do Kolumbie kousek a navíc nebylo (a stále není) tolik možností, kam by se dalo cestovat, tak jsem se ocitla v lednu v Kolumbii. A je květen a stále jsem tady.

Proč vlastně zrovna Kolumbie? Do Kolumbie jsem chtěla velmi dlouho, protože zde mám spoustu přátel. Chtěla jsem se taky naučit španělsky. No a Kolumbijcům je z celé Jižní Ameriky rozumět úplně nejlépe. Je to také hodně daleko od České republiky, takže ideální destinace, když dáte výpověď v práci a nemusíte počítat dny dovolené. A to nejlepší na konec. V Kolumbii je vše dost levné, takže i dost ušetříte.

Aktuální podmínky vstupu do země

Do země se lze dostat letecky. Budete potřebovat negativní PCR test, který nesmí být starší než 96 hodin. Vyplnit musíte také online formuláře “Check mig” pro imigrační oddělení. Vláda České republiky nicméně až do 31.5. zakázala vstup českým občanům. Bez víza můžete zůstat až 90 dní. Pokud byste si to zde chtěli prodloužit, tak můžete elektronicky zažádat o prodloužení pobytu o dalších 90 dní. Je to velmi jednoduché. Pouze si dejte pozor na zaškrtnutí země, ze které pocházíte. V nabídce naleznete totiž pouze Československo.

Covid opatření

V celé Kolumbii je povinné nošení roušek. Ze své zkušenosti mohu říci, že ve velkých městech se roušky nosí. V těch menších se to tolik nedodržuje a na ostrovech se nenosí prakticky vůbec. Navštívila jsem několik ostrovů a na všech mi tvrdili, že tam Covid není a nikdy nebyl. Mytí rukou je samozřejmost a všude máte nápisy o dodržování rozestupů. Pozor si musíte dát na možné zákazy vycházení. V těchto dnech platí např. zákaz vycházení po celý víkend v Bogotě a Medellínu. Není to ale nic hrozného. Já to řeším tak, že prostě jedu jinam, i když jsem tam třeba zrovna v tom termínu chtěla jet. Diskotéky jsou někde zavřené a jinde s omezenou otevírací dobou. V některých městech se můžete také setkat se systémem tzv. Pico y cedula. Znamená to, že vás pustí např. do supermarketu podle toho, zda váš doklad končí na sudé nebo liché číslo.

Musím ale zmínit i protesty proti daňové reformě, které v těchto dnech v celé zemi probíhají. Jako východisko z krize bylo navrženo zvýšení daní, proti čemuž se zvedla vlna nevole. Bohužel dochází k nepřiměřenému použití síly ze strany policie, a tak došlo již k desítkám úmrtí, zranění, sexuálního obtěžování nebo např. pohřešování osob. Silnice jsou zablokované, cestovat se tedy nedá. Já jsem utekla do malého města San Agustin, kde je situace velmi klidná. Předpokládá se, že by se situace měla do několika dní uklidnit.

Pár tipů, co navštívit v Kolumbii

Na své si přijde v této zemi úplně každý. Najdete zde písečné pláže, nádherné hory, džungli i velkoměsta. Praktikovat můžete extrémní sporty, ale i odpočinout si v bohem zapomenuté vesnici.

Hodně času jsem strávila na pobřeží, protože jsou zde volnější restrikce. Navštívila jsem např. místa jako Cartagena, Santa Marta, Palomino, Národní Park Tayrona a další.

Pokud se chcete naučit surfovat, tak doporučuji Playa Mendihuaca. Bydlet můžete v Costeno Beach Hostel. K dispozici budete mít soukromou pláž, bazén, venkovní posilovnu a další. Noc v tomto hostelu vás bude stát 300 Kč, což je na Kolumbii hodně.

Nejsem fanouškem placených tour, protože si raději věci organizuji sama. Nicméně jednu bych vám ráda doporučila. Jedná se o 3denní výlet, kde můžete navštívit Punta Gallinas, což je nejsevernější bod Jižní Ameriky. Budete mít také možnost poznat kulturu původního obyvatelstva kmene Wayuú v místě Cabo de la Vela. Turisté předem kupují vodu a různé sladkosti pro místní obyvatele, kteří trpí obrovskou chudobou. Následně po cestě při projížďkách džípem tyto sladkosti rozdáváte.

Také mám tip na korálový ostrov, který není moc turisticky navštěvovaný, protože o něm nikdo moc neví. Ostrov se jmenuje Isla Fuerte. Můžete surfovat, potápět se nebo třeba šnorchlovat. Ubytování v hostelu se dá sehnat za 240 Kč za noc i se snídaní.

Ocitla jsem se také v Capurganě, což je v departamentu s názvem Choco. Kolumbijci říkají, že je to ráj na zemi. Dostanete se tam pouze letecky z Medellinu nebo lodí z Necoclí či Turbo. Poprvé v životě jsem zde viděla kohoutí zápasy, protože je to součást místní kultury. Poprvé a i naposledy, věřte mi.

Pokud se chcete naučit tancovat, tak doporučuji Cali, což je světové hlavní město Salsy. Kromě Salsy zde také dost frčí tanec Bachata, do kterého jsem se osobně úplně zamilovala. Za veřejnou 2 hodinovou lekci zaplatíte 60 – 70 Kč, za privátní hodinou lekci potom 180 Kč. Já jsem zde strávila tancováním celkem měsíc.

Když už budete v Cali, tak nevynechejte cestu do Národního Parku Uramba Bahía Málaga. Můžete surfovat, navštívit vodopády, potkáte spoustu zvířat a bydlíte v podstatě na půl na pláži a na půl v džungli. Dostanete se tam lodí z Buonaventury, což je největší kolumbijský přístav. Je to také místo, nechvalně proslulé pašováním drog (zhruba 3 hodiny autobusem z Cali). Můj kamarád z Bogoty mi volal, abych do Buonaventury určitě nejezdila, že je to nebezpečné. Cesta z autobusového nádraží do přístavu trvá pěšky asi 15 minut. Po cestě potkáte spoustu policistů. Já jsem byla sama, cizinka, navíc blondýna s modrýma očima no a cítila jsem se naprosto bezpečně. Takže asi tak.

Bezpečnost

Jako turista jste vždy v úplně jiném postavení než místní. Tohle si zapamatujte. Když vás tedy např. někdo okrade, tak se tím bude policie pravděpodobně zabývat. Když okradou někoho místního, tak se většinou nikdy nic nestane.

Můj kamarád Sebastian mi to vysvětlit následovně: “Problém turistů je ten, že neví, do které ulice můžou jít a do které ne. Nebezpečná ulice vždy navazuje na nějakou bezpečnou, která hezky vypadá. Takže si turisté myslí, že jim nic nehrozí a bohužel mohou skončit na špatném místě.” Tady pomůže jediná rada – dejte na svojí intuici a nikdy nechoďte do ulice, kde nikdo není! Já jsem se s tím tady setkala již mnohokrát. Pokud se dostanete do špatné čtvrti, tak vám opravdu hrozí nebezpečí.

V Bogotě platí například to, že Sever je velmi bezpečný. Je to místo, kde bydlí Kolumbijci, kteří mají spoustu peněz. Jih Bogoty na druhou strany, úplně tak bezpečný není. V Medellinu je nejlepší bydlet ve čtvrti El Poblado, kde můžete ven v klidu i po setmění. V Cali je za bezpečnou čtvrť považována např. Miraflores. Já se vždy dopředu ptám svých kamarádů, ve kterých čtvrtích mohu bydlet. Už se mi párkrát stalo, že mi napsali, že na tomto místě určitě ne! Jinak zadám do Googlu klíčová slova – bezpečná čtvrť/ ubytování / turista. V Evropě ani v Asii jsem to neřešila, ale tady v Jižní Americe je to opravdu na místě.

Nedávno jsem viděla na Facebooku dotaz od jednoho cizince, který se chtěl přestěhovat do Kolumbie. Jeho dotaz zněl následovně: „Do jakého města se mám přestěhovat, aby mě tam nezabili?“ Tak takové myšlení je úplně špatně. Obecně platí, že malá města jsou bezpečná. Ve velkých městech, např. Bogota, Medellin, Cali, Barranquilla atd. máte vždy část bezpečnou a pak také část, kde se pohybovat nesmíte. Takže mluvíme pouze o nebezpečných čtvrtích, nikoliv o celých městech.

Říká se, že nejnebezpečnější město Kolumbie je Cali, protože tam jsou zločinci chaotičtí. Naopak v Medellinu a v Bogotě jsou alespoň organizovaní. Takže tam se asi nemáte čeho bát. Jednoho mého kamaráda okradli a podařilo se mu spojit se zloději. Zaplatil navrženou sumu a věci mu vrátili. Ano, takto to tady opravdu chodí a bohužel jsem takovou historku slyšela mnohokrát.

Večerní procházka

Můžete se po setmění procházet jen tak v Kolumbii? Ano i ne. V malých městech vám nic nehrozí. Ve velkých městech záleží na tom, v jaké čtvrti se pohybujete. Já jsem např. v Barranquille bydlela v naprosto bezpečné čtvrti, kde jsem se mohla v deset večer sama procházet a nic mi nehrozilo. No a moje kamarádka bydlela v centru, kde po setmění ven nemohla.

Pokud se budete chtít jít večer projít ve velkém městě (pamatujte, že můžete pouze do bezpečných čtvrtí), tak rozhodně nechte mobil na hotelu. Samozřejmě s sebou nenoste ani platební kartu. Vezměte si pouze malou hotovost. Když vás přepadnou, tak zlodějům musíte něco dát, jinak je naštvete a s největší pravděpodobností vám ublíží. Pokud vás někdo přepadne, tak s ním hlavně nebojujte. To je základní pravidlo. Mému kamarádovi z Venezuely drželi v Bogotě pistoli u hlavy, takže jim ten mobil samozřejmě dal (vy ho ale necháte na hostelu, takže o něj nepřijdete).

Dejte si také pozor na motorky. Skupinka 3 motorek a více je podezřelá. Osobně jsem to zažila pouze jednou. Naštěstí se za 3 minuty objevila policie, kterou zavolal někdo ze sousedství. No a já jsem si uvědomila, že jsem ten den na hostelu zapomněla svojí malou hotovost.

Nejširší nabídku průvodců a map Kolumbie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Autobusy a taxi

Když jsem poprvé v Kolumbii jela nočním busem, zeptala jsem se na autobusovém nádraží, zda je to opravdu bezpečné. Paní na mě koukala dost divně, nerozuměla mi a vůbec nechápala, proč se jí na to ptám. Já jsem zde v noci cestovala autobusem již mnohokrát a bylo to naprosto bezpečné. Nikde se moc nezastavuje. Vezměte si akorát teplé oblečení, protože kvůli zapnuté klimatizaci je tam strašná kosa. Denní autobusy jsou také bezpečné. Doporučuji si peníze dát do kapsičky a schovat pod tričko. Využívat také můžete jako skrýš např. spací pytel, pokud nějaký máte.

Hodně využívám i taxi na motorce, kde se samozřejmě helmy nenosí. Pobavilo mě, když jeden pán neměl helmu, ale měl roušku.

Taxi někde bezpečné je, někde ne. Já zde používám Uber nebo si nechám taxi zavolat např. na hostelu. Jako turista to samozřejmě poznat nemůžete. Nicméně pokud si budete stopovat taxi na ulici (ano, také to dělám), tak alespoň jeďte s někým, kdo má v autě potvrzení o licenci se svojí fotkou a jménem. V Evropě taxi nejezdím vůbec, ale tady to stojí opravdu pár korun. A navíc, když chcete navštívit centrum města a nebydlíte úplně blízko (protože bydlíte v nějaké bezpečné čtvrti) a máte rádi chození jako já, tak se stejně taxi nevyhnete. Protože cesta do centra vede skrz čtvrti, kde byste se sami procházet jako turisti neměli.

Výběry z bankomatů a platby kartou

Ve velkých či středních městech nebývá problém platit kartou. Určitě si vezměte dostatek hotovosti, pokud se chystáte na nějaký ostrov.  Většinou zde nelze platit kartou a nemáte tam ani bankomaty. Mně se stalo při návštěvě Palomina (což je malé městečko), že mi došly peníze. Nejbližší 2 bankomaty byly vzdálené 30 min. jízdou na motorce. Když jsem tam přijela, jeden nefungoval a druhý neměl peníze. Jako turista si také můžete někde vybrat např. až 1 milion pesos, kdežto Kolumbijec má nárok pouze na 600 000 pesos. Z hlediska bezpečnosti u sebe nikdy nenoste žádnou velkou hotovost, případně rozdělte a nechte na 2 různých místech.

Zajímavosti na cestě

Pokud zde potkáte Evropana, je to většinou Francouz. Moc turistů obecně nepotkáte, protože cestujete v době koronavirové. Čechy potkáte ale všude a vždy uprostřed ničeho. Mně se to stalo v Ekvádoru v džungli a tady v Kolumbii na poušti.

Nelegální překračování hranic není nic výjimečného. Hranice se v Jižní Americe překračují na předem známých místech a všichni to vědí. Takže se vždy musím pousmát, když vidím přísné podmínky vstupu do nějaké země, pokud jde o koronavirová opatření. Když si tedy např. Kolumbijec potřebuje zajet za prací do Ekvádoru na pár dní, tak určitě nepoletí letadlem, aby pak byl 14 dní v karanténě, a ještě musel absolvovat testy. Radši si dojede autobusem k hranicím, tam si stopne motorku, zaplatí pár pesos a je v Ekvádoru.

V Capurganě, což je kousek od hranic s Panamou, jsem také potkala spoustu imigrantů, kteří cestovali do Spojených Států Amerických. V Capurganě musí absolvovat náročný 5 ti denní přechod džunglí, při kterém není vůbec jisté, že to všichni přežijí. Celá cesta by jim měla trvat zhruba měsíc. Ještě před rokem se zde protočily stovky lidí denně. Teď přijede pouze pár desítek a to 1 – 2x týdně.

Na televizi nekoukám, ale když si zajdu někam na oběd, tak jí tam většinou mají. Na oběd chodím každý den, protože ceny se pohybují ve velkých městech kolem 50 Kč za obědové menu (polévka, hlavní chod a pití), na ostrovech potom zaplatíte kolem 100 Kč. V televizi běží hlavně telenovely, které jsou mezi Kolumbijci velmi oblíbené (určitě si vzpomenete např. na Ošklivku Betty). Pro mě bylo ale velkým překvapením, když jsem viděla obrázky zločinců s textem, že musíme chránit naší zemi a také vypsanými finančními odměnami za informace, které povedou k dopadení. Tento nápad se mi velmi líbil.

Jediné metro, které v Kolumbii naleznete je metro v Medellinu. V Bogotě žádné nenajdete, a to proto, že je tam větší korupce a vždy to na něčem ztroskotá.

V Kolumbii velmi záleží na tom, zda máte peníze nebo ne. Pokud pocházíte z bohaté rodiny, můžete si žít v podstatě královský život. Většina obyvatel nicméně bojuje s chudou. Jeden Kolumbijec mi vyprávěl, že za 1 den práce plavčíka si vydělá 120 Kč. A k tomu musí pracovat 6 dní v týdnu.

Nechci, aby to vyznělo tak, že všichni Kolumbijci jsou sukničkáři. Tak to určitě není. Nicméně tohle téma mě samozřejmě zajímá. Kolumbijci jsou proslulí tím, že se k ženám chovají jako k princeznám. I proto používají velmi často oslovení: „Moje královno, moje princezno, lásko mého života, můj živote, moje lásko, moje srdce“ a další. Nutno podotknout, že moje královno a moje princezno mě běžně oslovují muži na ulici. Ne jedenkrát jsem tedy slyšela od svých přátel, že jejich známí mají nejenom další ženu, ale ještě k tomu celý dům a další děti. Nutno také podotknout, že ženy jsou zde velmi žárlivé. I díky tomu jsem se osobně dostala několikrát do problémů, protože jsem zde považována za tzv. exotiku.

Něco málo na závěr

Situace se neustále vyvíjí. Když cestujete v době koronavirové, tak musíte být flexibilní. Je zbytečné rezervovat ubytování déle než 1 den dopředu. Letenky osobně kupuji v den odletu, max. týden předem. Při koupi letenky si dejte pozor na to, abyste případně mohli změnit datum. Raději se zeptejte někoho až na místě. Jo a moc neplánujte.

Strach z bezpečnosti by určitě neměl být překážkou, abyste raději jeli někam jinam. Pokud se vám něco stane, tak to bude pravděpodobně kapesní krádež. Když se řekne Kolumbie, tak si všichni hned představí únosy, vraždy, znásilnění a já nevím, co všechno. Nicméně od dob Pabla Escobara se toho opravdu hodně změnilo.

Kolumbie je láska na první pohled. Zažila jsem toho tady opravdu hodně. Od koronavirových opatření až po celonárodní protesty. Naučila jsem se tancovat a navázala spoustu nových přátelství. Když jsem potřebovala odvysílat online přednášku, dostala jsem k dispozici od svých přátel byt a i pozvání na oběd. Takoví jsou Kolumbijci. Všichni se ke mně vždy chovali moc hezky a když jsem potřebovala, tak mi pomohli. Jak lidé, kteří mě znali, tak i ti neznámí. Byla jsem ale i svědkem několika pohřbů a také tragické smrti kluka v mém věku, který se utopil. Když cestujete delší dobu, tak ne všechno je vždy růžové. Nicméně život je krátký a nemá cenu na nic čekat. Já osobně jsem procestovala mnoho zemí po celém světě a Kolumbie je rozhodně jedno z nejlepších míst, které jsem navštívila. A jsem si jistá, že tu nejsem naposledy.